Dopis šedesátý osmý

Medo,

tak půlka adventu za námi. Já se letos rozhodla prožít každý jeho den svátečně. Zatím se mi to daří. Byla jsem na adventním koncertě v Pražské křižovatce, kde zazněly Golbergovy variace od Bacha v podání hoboje, klarinetu, fagotu a basetového rohu. Navštívila jsem Hilského přednášku, tentokrát na téma Sonety. Jednalo se o sváteční akci, neboť tam bylo i zhudebnění textů a hlavně procítěný přednes básní Vladimírem Polívkou. Balily se dárky, netrpělivě vyhlížel Mikuláš, zapalovala se první a druhá svíčka na adventním věnci, muž dělal s Modřinkou cukroví. Modřinka měla první vánoční besídku ve školce (nic neřekla, ale stejně to bylo krásný; doma nám to pak ale zazpívala). Nechala jsem si vyrobit personalizovaný náramek s iniciálami dětí. Přijela maminka, takže byl víkend plný chození po adventních trzích. S mužem jsme po dlouhé době mohli večer vyrazit do divadla (v Celetné, představení Milena má problém, napsala, režírovala a hrála v tom Šárka Vaculíková, hodinová délka, řešení, zda říct u oltáře ano, co to znamená, ptaní se žen v jejím životě, jak to vnímaly ony, celkem dobré).

Každý den hezký zážitek.

Uvědomila jsem si, že není těžké ho ve dni najít, skoro vždycky tam je. Nějak mě tohle zjištění naplnilo velkou pohodou a vděčností.

Včera jsem po skoro pěti letech montovala Ikea knihovnu. Tu, co jsem si koupila do našeho podnájmu v Dejvicích, pamatuješ? Tenkrát to byl můj první kus nábytku, první kus, který jsem si sama dávala dohromady (s tvojí pomocí). Pak procestoval několik dalších bytů a domů na Vysočině i v Praze, a teď jsem si ji od bratra vypůjčila, protože ležela ladem a mně se pro Modřinku do pokojíčku zrovna hodila. Musím říct, že při tom skládání prkýnek jsem si zase připomněla, kolik vody řekou mého života mezitím proteklo.

Co z toho vyplývá? Čas nás unáší dopředu rychlostí uragánu, ale nesmíme zapomenout se radovat z toho, že každý den prožíváme, jak nejlépe umíme a že je v něm hodně dobrého.

Hezké, poklidné dny plné zázračných okamžiků z deštivé Prahy posílá

Lisarah

PS: Těším se na tebe. Moc, moc. Divadla, kavárny, povídání. Všechno bude!

Dopis šedesátý sedmý

Milá Lisarah,

už se na mě těšíš? Konec roku se rychle blíží a mě přijde jako včera, když jsem Ti loňský poslední den v roce psala dopis z vlaku do Prahy.

Vánoční večírky v plném proudu, my měli na tom našem dobrou pizzu s bizoním masem a večer jsme si jeli zahrát curling. Skvělý sport! A v mém věku prý vhodnější sport než hokej – říká můj tatínek.

Včera jsme se vrátili z Mexika. Obě země mají (dle jejich slov) „krásnou zimu“ a ta vypadá hodně hodně jinak. Všechno je relativní.

Dnes ráno jsem byla svědkem půvabné chvíle. Naše paní sousedka má tzv. „day-care“, hlídá malé předškolní děti. Když jsem šla do práce, zrovna vedl tatínek jednu malou asi tříletou holčičku a když za sebou zavřel dveře a nastupoval do auta. Vyšplhala se na lavici pod oknem, zběsile mu mávala a volala za ním: „I love you, I love you, I love you…“ A já si říkala, jak je to tady jiné a jak my většinou říkáme takové věci jen v přívalu neúnosného množství něhy, méně často, než říkáme plno jiných (obvykle ne tak hezkých) věcí a jak je to obrovská škoda. A taky jsem si říkala, jak na tom budu pracovat, jak budu cenit každý jediný okamžik a nebudu naštvaná z chladného rána (26 stupňů) a honu na turisty na své dovolené, protože je to dovolená a já se mám vlastně krásně a všechny nepříjemnosti jsou jen maličkosti, které nic neznamenají. Ale jak je to těžké! Psala jsi o tom v minulém dopise. Jak často nás to napadá až zpětně. Jak se daří Tobě v téhle práci na sobě samé?

Včera jsme s naším kamarádem Kanaďanem objevili plno sportů, které jsem jeden nebo druhý do té doby neznali. Pro mě osobně nejzajímavější byl asi broomball, jeho maminka prý večer vzala nějaké starší ošoupané koště a šla si s kamarádkami zahrát. On zase neznal kolovou a my se hodně nasmáli u pokusu mu tento sport vůbec přeložit do angličtiny (nakonec to bylo něco jako bike soccer – oficiálně je to cycle-ball).

Krásné předvánoční dny,

M

Dopis šedesátý šestý

Medo,

v pondělí ráno jsme se probudili - a venku sníh. První sníh nastupující zimy. Všem nám naladil úsměv na tváři a Modřinka chtěla jít hned sáňkovat. Šla jsem na rehabilitaci a užívala si poletování vloček a přitom si říkala, proč potřebujeme pauzu, abychom byli z něčeho nadšení - proč v nás sníh nevzbudí nadšení i v březnu, když je stejně krásný. Je to jen o nastavení v hlavě - už čekáme jaro a tak jsme na sníh naštvaní, i když k tomu není důvod, on tu leží, protože má a je to jeho čas bytí.

Rozhodla jsem se, že více budu v tomhle pracovat na sobě - resp. v sobě. Když Modřinka vynechá odpolední spánek - nebudu naštvaná, že nestihnu poklidit a mít čas pro sebe, ale budu ráda, že si můžeme více pohrát apod.

Brát víc věci jak jsou a ne jak si je představuji. Jestli to dokážu, vím, že budu méně často ve špatné náladě.

Teď to jen dokázat.

Zbývá necelých pět týdnů do Vánoc, sháním poslední dárky, o víkendu chceme jít na první vánoční trhy - už jsou na Náměstí Míru. Začínám se pomalu chystat na advent. Letos se na něj moc těším. Poprvé budeme komplet ve čtyřech.

Zase jsme si v rámci charity vybrali jednu stařenku a kupujeme jí vánoční dárek. Letos jsme si vybrali tu samou jako vloni. To normálně neděláme, ale u téhle paní je sympatické, že chce vždy knihy - dobrou detektivku nebo současný román. A tak jí to kupujeme, letos nejnovější Ann Granger a Podbrdské ženy, protože máme rádi knihy a těší nás, že i někdo v devadesáti taky. Jinak ty přání bývají často smutná - nic nepotřebují, chtějí potravinový balíček, víno, kosmetický balíček...málokdo má něco konkrétního. Proč se celý život za něčím pachtíme, když nakonec nic nepotřebujeme?

Budí se mi Ouško, tak končím s nimráním v sobě a jdu se věnovat dítěti - protože to je to, co mi dává největší smysl a o čem přemýšlet nemusím.

Hezkou poslední listopadovou dekádu přeje

Lisarah

Dopis šedesátý pátý

Milá Lisarah,

doufám, že už se cítíš lépe a plná sil. Posílám Ti od nás to předvánoční zvolnění, to ticho, přimrzlý dech a nádherné měkké světlo z nočních sněhem zapadaných ulic.

Dnes jsem byla na vernisáži jedné místní malířky, éterické dámy, která maluje v hebké a pastelové náladě jako Monet a mluví klidným a zhrublým hlasem ženy, která se rozhodla celý svůj život strávit v horách. Stály jsme před jejím obrazem Jarní probuzení a já myslela jen na to světlo, byla jsem v něm zakletá. Jediný pohled na její obraz mě vrátil o mnoho měsíců zpět, na vinici, kolem půl osmé, kdy promrzlé prsty začaly tát pod prvními paprsky jarního slunce a sníh se leskl a zlátl a byl růžovější než nebe. Taková barva není žádná jiná, ta chvíle trvá jen zlomek vteřiny, je to jen okamžik a zmizí rychleji, než se vysráží kapičky rosy z užaslého vzdechu.

„That’s the moment.“ A víc jsme toho neřekly. Někdy slova nepotřebuješ. I spolu se nám to přece stává. Po představení. Po baletu. Nebo třeba jen při procházce Prahou.

Přemýšlím o tom, co píšeš. O tom, jak děti změní i vnímání sebe samé. Já vím, že kvůli svým milovaným dělám ústupky, přemáhám se, ale neznám ten pocit, jaké je to – být tady pro děti, pro svoje děti. Cítím, jak se mi mí přátelé vzdalují, protože s nimi nesdílím, neprožívám (a ani nemůžu) jejich současné životy. Protože nevím, jaké to je, nevím, jak se cítí, jak uvažují, jak se rozhodují, jaké strasti je tíží, nevím, jak je to změnilo, protože nemám děti. Jen vím, že se to stalo.

Sedím ve svém křesílku na čtení, z nočního stolku cítím vonné esence z krabičky mýdel, které mi darovala moje kolegyně a ta vůně je tak nádherná, že bych se do ní nejraději celá zabalila. Za týden se budu procházet ve sněhobílém písku místo sněhobílého sněhu. Ale přesto mám pocit, že je najednou všechno obyčejné a mám z toho radost.

Dobré ráno (a já jdu ještě před spaním přečíst pár řádků),

M 

Dopis šedesátý čtvrtý

Medo,

píšeš o překonávání se, o zdolávání cesty. Včera jsem prožila něco podobného - jen hora bylo moje tělo. Bolelo. Hodně. Svaly, klouby. Bylo slabé, unavené, nepřemýšlející. Měla jsem pocit, že neudělám ani krok. A přitom jsem věděla, že za tři hodiny musím vyzvednout Modřinku ze školky. V tu chvíli jsem si to vůbec neuměla představit, jak dám Ouška do kočárku a jak tam dojedu. Celé dopoledne jsem odpočívala a vnitřně s tělem bojovala a snažila se ho co nejvíce uzdravit. Nakonec se mi udělalo lépe a cestu jsem zvládla. Během Modřinčina odpoledního spánku se pak už tělo vzpamatovalo skoro úplně.

Uvědomila jsem si, jak člověk neřeší, aby mu bylo dobře, protože chce být v pohodě, ale protože MUSÍ být v pohodě PRO DĚTI. A o tom to asi je.

Střídají se deštivé, smutné podzimní dny se slunnými, barevnými. Ale ať jsou dny jakékoliv, sčítají se. Modřinka má dnes ve školce první karneval, jde za muchomůrku.

Dnes bude mít i Ouško svoje poprvé - první literární klub. Jdeme do SmetanaQ, bude nás dvanáct, tři kočárky, čtyři děti.

S dětmi je pořád něco poprvé.

A to je skvělé, prožívat to s nimi.

Děkuji za citát, myslím, že i já ho potřebuji.

Lisarah

Dopis šedesátý třetí

Milá Lisarah,

dnes jsme se vyškrábali na krásnou horu s famózním výhledem. Když už jsme si mysleli, že jsme těsně pod vrcholem, otevřel se před námi nový – delší a strmější úsek – na němž jsme viděli téměř nepostřehnutelně se pohybující pestrobarevné tečky podobně odhodlaných nadšenců. Na dvou a půl kilometrech převýšení devět set metrů. Led. Sníh. Když jsme nemyslela zrovna na to, jak se posunout o další krok (později už krůček), napadalo mě, že šplhat se někam na vrchol je jako zdolávání těžkých pasáží v životě. Zachytáváme se všeho kolem sebe, abychom neklouzali zpět. Odřeme si kolena. Spadneme na zadek. Motá se nám hlava z té hloubky pod námi. Už tam chceme být, ale přitom je mnohem lepší soustředit se na každý jediný krok a mít namysli, že to nějaký čas potrvá, než se octneme na vrcholu, i když ho vidíme přímo před sebou. A připomnělo mi to příběh o zametání, který jsi mi kdysi vyprávěla, vzpomínáš?

Minuli jsme odbočku, trošku se ztratili z cesty a octli se pod skálou, na kterou jsme měli vylézt, abychom mohli pokračovat. A pod námi propast. Bála jsem se. Foukal silní vítr a já se na to prostě necítila. Muž mě podpořil a vydali jsme se zpátky. Pár metrů pod vrcholem jsme to otočili. Byla jsem zklamaná. Ale vím, že to bylo správné.

Při klesání ještě přišla jedna pasáž, kde jsem se prostě zasekla. Hystericky jsem odmítala jít dál. Člověk se toho o sobě po cestě tolik dozví. Když jsem byla mladší, tuším, že jsem byla odvážnější. Muž mě nakonec svým klidným hlasem a ujišťováním dokázal přesvědčit a pomohl mi jít dál (to on vybral tuhle cestu, muži mají pravděpodobně obecně rádi výzvy, nebo jen my ženy máme pud sebezáchovy hlouběji zakořeněný?).

Lisarah, nedávno mě napadlo, jestli bych si neměla dát pauzu od psaní. Myslím úplně. Usedala jsem k psaní s pocitem, že mám nějakou tvůrčí krizi a nejsem spokojená s tím, co píšu. Pak jsem náhodně zabrousila na stránky českého fotografa žijícího na Novém Zélandu a tam si přečetla tento citát od Ernsta Haase a myslím, že o tom ještě popřemýšlím.

Every work of art has its necessity; find out your very own. Ask yourself if you would do it if nobody would ever see it, if you would never be compensated for it, if nobody ever wanted it. If you come to a clear 'yes' in spite of it, then go ahead and don't doubt it anymore.

- Ernst Haas

M

Dopis šedesátý druhý

Milá Medo,

žijeme rozdílně a jinde, ale krás přírody a podzimu si obě užíváme - právě teď a naplno -  stejně. To mě těší.

Tvůj dopis mě zastihl při návratu do Prahy. Z Písku. Město, o kterém jsem nic nevěděla. Co si nyní, po třech dnech tam strávených, vybavím, když se řekne Písek? Strmý kopeček k Putimské bráně. Úchvatný pohled na kamenný most, který je prý nejstarší v Čechách. Ulici barevných domečků, které mě přenesly do Holandska, kde jsem nikdy nebyla. Palackého sady, kde jsme s Modřinkou běhaly v listí, které nám křupalo pod nohama. Kavárnu Nemám čas, ale..., která má nejen dobrý název, ale zároveň i nápadité jídelní lístky v budících. Českej branč v kavárně Až na půdu. Město dlažebních kostek, na kterých mi golfky pod rukama poskakovaly jako sbíječka. Tiché město, ostrůvek a lávky, několik dětských hřišť. Hotovej únikovej ráj na pár dní.

Dny mi plynou tak rychle, že nestíhám přemýšlet v dlouhodobějším horizontu, plánovat, dělat si cíle. Teď řeším rehabilitaci Lipiho, svojí, že Modřinka musí na kontrolní odběr krve, že si mám napsat o výsledky CT a stihnout vyprat tři pračky, než přijde paní na úklid, nakoupit pro čtvrteční návštěvu, objednat plínky, počkat na pplku, řešit netopící topení v dětském pokojíčku, naplánovat sobotní výlet, počítat s kontrolou žaluzií,...těch drobností se valí moc a já mezi nimi neumím teď nějak kličkovat, abych měla nějaký prostor k nadechnutí, utřídění myšlenek a tvoření. Třeba časem.

Těším se, až mi jednou naliješ sklenku vína. Ty a tam, kde to bude to pravý.

Lisarah

Dopis šedesátý první

Milá Lisarah,

jak rozdílné životy žijeme, a to uběhlo jen pár let, od doby, kdy jsme se potkaly v Praze. Tak ráda čtu o tom Tvém, protože mě tolik neděsí změny, které přijdou a začínám se na ně těšit. Protože je důkazem, že se můžeme obklopovat tím, co milujeme, pořád, každý jediný den. Někdy je těžké se nezamotat do koloběhu povinností. Do rutiny, do otupělosti, špatné nálady, únavy, bezcílnosti, v níž dny utíkají závratnou rychlostí. Teď hodně pracuju. Ale to neznamená, že se vzdávám toho, na čem nejvíc záleží. Naopak.

Podzim je tu nádherný, pro mě rozhodně nejhezčí roční období v téhle zemi. Zasypal nás sníh, když na stromech ještě zlátlo listí. Stihli jsme tenhle zlom na cestách a měla jsem pocit, jako bych to usínání zažívala spolu s přírodou.

Proč na víně záleží? Když jsem si četla předmluvu autorky nádherné knihy o víně, v níž se pokoušela sama sobě vysvětlit, proč se čtrnáct let věnovala psaní právě této knihy, kterou mám teď ve čtečce a která má dvacetsedmtisíc stran, napadlo mě, že to je kniha na celý život – ve všech slova smyslech. Přečíst ji chci do Vánoc a pak už se posunout ve své cestě za vínem zas o kousek dál. Mám mentora, který mě učí. Třeba to, že ocenit a mít rád sice není totéž, ale rozhodně to není méně. Hodně věcí, které se člověk naučí o víně, platí i v životě.

Dnes jsem dělala „research“, jak se v angličtině pěkně říká, hledala v mapách, četla si o kultuře Teotihuacán, Aztéků a Mayů. Chystám pro svého milého malé překvapení (výlet) k narozeninám. Sama se musím usmívat, když nad mapou vymýšlím různé variace, jak nakonec bude všechno jinak, jak si člověk nikdy nedokáže představit, jak jiná místa, na která se chystá, nakonec budou. Jak jim dávají punc jedinečnosti lidé, které na cestách potkáváme, jak je každá kultura bohatá a dechberoucí a dojímá nás, i když jí mnohdy nemůžeme plně porozumět, ale to nevadí. Vždycky jsem byla trochu smutná z toho, že život je moc krátký na to, abych navštívila všechna krásná místa a teď jsem vděčná za to, že je dost dlouhý na to, abych jich navštívila mnoho, a že těch krásných míst je tolik, že můžu pokaždé, když zatoužím někam cestovat, vybírat z nepřeberné přehlídky divů.

Nedávno jsme se s přáteli vraceli v noci z bowlingu. Na jedné setmělé křižovatce jsme se zastavili a všichni, včetně řidiče, jsme se ptali: „Kde to vlastně jsme?“ Pak někdo zezadu zahučel: „V Kanadě.“ Tak jsme se tomu všichni zasmáli a jeli rovně. A to jsou ty chvíle, kdy se ocitám „v nefalšované přítomnosti“. Kdy si uvědomím, kde jsem, jak jsem se tu vzala, všechny ty náhody a mnohdy upachtěné dny, které mě sem zavedly. Kdy stojím na místě a kolem mě se otáčí celý svět. Možná celý vesmír.

Dnes jsem se rozepsala. Na závěr ještě malou ochutnávku z mé povídky, vyprávěla jsem Ti o ní?

„How long are you staying?“

„Until I decide to go.“

„There´s nothing here.“

„There´s nothing anywhere.“

Seděli na basách od piva. Mezi sebou čokoládovou fontánu a kolem misky s ovocem. Bosky. Začínalo svítat a bylo docela jedno, co přinese tenhle den. Byli tady. Měli všechnu svobodu svých pětadvaceti let. A začínali tomu rozumět. Navíc, když máte lesní jahody, čokoládu, víno a Ninu Simone, je svět krásné místo k žití.

M

Dopis šedesátý

Medo,

přišel říjen a s ním barvy. Procházky parkem, kde se listí zbarvuje do pestré škály od žluté k červené, mě dobíjí energií. Zejména když k tomu ještě svítí slunce. Máme tu letos opravdu krásný podzim. A mě těší o to víc, že si ho užívám mimo Prahu. Teď jsme se vrátili po deseti dnech na Vysočině a na prodloužený víkend zase jedeme mimo hlavní město.

Dneska jsem si řekla, že Ti napíšu pár střípků z podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Jsem ráda, že se nám na něj s manželem podařilo vyrazit (rozuměj, že maminka pohlídala obě děti). Prožili jsme den, který začínal přednáškou prof. Hilského o hře Marné lásky snaha, prochodili stánky na veletrhu, nakoupili dětské knížky, pro sebe novinku od Svěráka Strážce nádrže, kterou jsme si nechali i podepsat a ještě stihli besedu s polským autorem Suroszem. Samozřejmě nechybělo i kafíčko.

V říjnu mě čeká ještě minimálně Listování a jedno divadlo, ale hlavně si užívám přírody. A dětí (dneska Modřinka slaví tři roky!, ani o tom nepíšu, jen bych se dojímala). A knih.

Mám pocit, že mě vše kultura, příroda, děti, dobíjí. Možná je to tím, že v těch ostatních dnech je plno povinností, a tak se to tím vyvažuje.

Melancholický podzim je vhodný na čtení básní, tak děkuji za ty tvé, líbily se mi.

Doufám, že krásný čas přírody máte i u vás. Já se loučím a jdu si vyzvednout svoji dnešní oslavenkyni ze školky.

Lisarah

Dopis padesátý devátý

Milá Lisarah,

obdivně si čtu o Tvém životním tempu! Mě se podzim pokouší zpomalit. Mám pro Tebe dnes báseň, snad potěší:

2 variace na básně Violy Fischerové

Poznávají tě

Jen tví muži

Co vždy viděli

Co chtěli

Hezkou milou holku

Kterou jsi nikdy nebyla

V domku na vinici

Proč jsi připravil dvě sklenky

To mi budeš muset vysvětlit

Jak vinohrad čeká

Až dozraje

A natáhneš se                                                             

Po něm

           

Čekám

Až dozraješ

A natáhneš se

Po mně

M

Dopis padesátý osmý

Medo,

u Vás sníh, u nás poslední záchvěvy léta. Rána jsou chladná, přes poledne skoro třicítky. Dilema, jak se obléci, aby se člověk ráno netřásl jako osika a ve dvě se neupekl. Mám pocit, že teď je můj život celkově dilema. Vyprat prádlo nebo dřív umýt lahvičky. Stavět z lega nebo být s miminkem na hrací dece. Být večer doma nebo si dopřát divadlo. Číst si nebo se vyspat. Během dne se rozhoduji snad tisíckrát, kolotoč života s dvěma dětmi je pořádná jízda. Točí se o dost rychleji než s jedním. Ráno nasednu a o tři otočky déle zjistím, že je večer. Ale baví mě to moc. Je to živé, živelné, krásné. Ale taky vyčerpávající a náročné.

Muž byl v sobotu na baletu Chvění od Zusky. Prý to bylo výborné, přišel nadšený. Já jdu dneska. Takhle probíhají rande s dětmi a nulovým hlídáním - na dálku. Ale i tak je to hezký, ne?

Nebo Ta chvíle. Neděle. Poledne. Národní kavárna. Obě děti na deset minut usnou zároveň. Posloucháme pianistu, jak hraje na klavír. V klidu si sníme oběd. Popovídáme si bez přerušování. Ta chvíle.

Jak moc mám ráda chvíle, kdy jsme všichni čtyři spolu, tak moc mám ráda i okamžiky, kdy jsme s mužem sami. Jestli to nebude láska.

Píšu s Lipim na klíně, chce se tulit. Za chvíli půjdu pro Modřinku do školky a pojedeme na tříletou prohlídku, a pak už do toho Národního divadla. Než se naděju, bude zase večer. Ale to už se opakuji a vracím na začátek svého psaní.

Vím, že nepíšu nic zajímavého, ale v současné době mi to nemyslí jinak, než na to, co se děje. Kapacita na nic jiného už není, tak třeba příště:-).

Slunečný pozdrav z Prahy

Lisarah

Dopis padesátý sedmý

Milá Lisarah,

zapsala jsem si do zápisníku, co kdyby v Camusově románu bylo všechno jinak, co kdyby ji z vody vytáhl. Začala jsem vymýšlet mnoho paralel. Mnoho nových osudů starých hrdinů. Mnoho nových osudů pro Annu Kareninu, pro paní Bovaryovou a paní Dallowayovou a v neposlední řadě i pro hrdinku mých románů i básní. Pro tu, která už nechce milovat ženaté muže, která už nechce bloudit světem, která už nechce přesvědčovat sama sebe (i druhé), že na to má, nechce se snažit a snažit a snažit. A být skvělou postavou. Celý svůj románový život.

První sníh, dnes, třináctého září. Nemůže spát. Schovává slzy do polštáře. Její muž vedle pokojně oddychuje. Ani neví, proč před spaním přicházejí ty nejtíživější myšlenky. Jak těžké bude ho jednou opustit. Stane se to, protože – „neberme se tak vážně, stejně to nepřežijeme.“ Pláče víc a víc. Až už lapá po dechu. A její plíce těžknou jako plíce kuřákovi.

Ví moc dobře, co tyhle myšlenky vyvolalo – byli se dnes porozhlédnout po novém bytě, kde tak jako v ostatních případech žili lidé opuštění, osamělí, i ti, co rezignovali na život. A najednou toho měla dost, lítosti za lidi, kteří nabízejí na internetu svůj domov k žití ostatním lidem proto, že si tak drahý domov nemůžou dovolit, nebo proto, že si nemůžou dovolit žádný domov, protože zůstali sami a domov je pro ně příliš velký luxus. A myslela jen na to, kde se to zvrtlo? Kde zaváhali? Kde se špatně rozhodli? Kde neopustili ženatého muže včas? A kde nedokázali odpustit někomu, kdo je povedl, ale koho milovali? Kde nedokázali spolknout svou hrdost? Kde se nestihli vrátit domů včas? Mít děti včas? Usadit se včas? Říci „miluju tě“ včas?

Právě dočítám Annu Gavaldu, i přes tu první povídku, vše jí odpouštím, cením ji nejvíc proto, že píše o věcech, které jsou pro mě důležité (o dětech, o přátelství – v té nejhlubší možné podobě lásky). Anebo - které jsou důležité pro všechny?

Zdravím ze sněhového království,

M

Dopis padesátý šestý

Medo,

ráno jsem se probudila, šero, šedo, na okno vyhrávaly kapky deště. Všichni spali, zachumlaní v peřinách, Lipi na mém břiše. Venku se ochladil a já to věděla.

Začal podzim.

Je prvního září.

Můj symbolický začátek. Souvisí to se školními léty a s tím, že den předtím mám narozeniny.

Uzavírám a začínám nové období.

Odpoledne jsem se koukala s mužem na film Miloval jsem ji na motivy knihy Anny Gavaldy. Pohltilo mne to. I když jsem knihu četla, viděla hrané zpracování v rámci scénického čtení Listování.

S podzimem se balím do teplých svetrů a choulím do pletených šál a do sebe. Spadané listí, sychravo a ticho dní mi dovoluje být víc (se) sebou.

Těším se, co si sama sobě řeknu a co se o sobě dozvím.

Kam půjdu dál.

Teď se ale půjdu schovat pod deku a pustit si další film; čekají nás italští Naprostí cizinci. Zdravím z Prahy, která je plná deštivého nástupu podzimu, a tak mi nedovolila psát o ničem jiném.

Lisarah

Dopis padesátý pátý

Milá Lisarah,

děkuji za krásný dopis, který si budu číst znovu a znovu, až se mi zasteskne. Abych si připomněla, že mám tam doma, daleko, za mořem, přátele, jako jsi Ty.

Hodně věcí jsem si za poslední měsíce uvědomila, tak uvidím, kam mě to nakonec dovede. Zatím Tě nechám trochu napjatou.

Tvá báseň je krásná. A hořkosladká, řekla bych. V jaké jsi ji psala náladě? Inspirovala mě napsat tohle:

Tvůj svět je jako zrcadlo. Jako tisíce zrcadel. Zrcadlí všechny dobré věci, které děláš. Všechna krásná slova, která říkáš lidem. Všechen zájem o ně. To, že se jen tak zeptáš mladíka v kavárně, jak se mu líbí kniha, kterou právě čte, žes ji četl také. To, že pochválíš tříleté holčičce ve zmrzlinárně duhovou plyšovou sovu a když se jí zeptáš, odkud ji má, odpoví Ti, že z Colorada přece, protože s ní přiletěla v letadle, „sama by to totiž neuletěla“. To, že ses zeptal September, odkud se vzalo její krásné jméno. Své babičky, jak se cítila, když tady poprvé vystoupila z letadla. Když se ptáš, jak mi chutná víno a chceš slyšet, že po zralých meruňkách s kapkou medu. Když Dorotce foukáš odřené koleno a chválíš jí roztržené džíny, protože je konečně má „ve stejném stylu jako máma“. Zrcadlí je mně. Děkuji

M

Dopis padesátý čtvrtý

Medo,

díky za Tvoji návštěvu v Čechách. Potkaly jsme se celkem čtyřikrát; ať už to byl oběd v Kafe Francin, i s Modřinkou, několikahodinové posezení v Emě nad ledovým cappuccinem, rychlé kafe v Místě mezi našimi ostatními povinnostmi dne, či naše poslední setkání - v porodnici, kdy ses přišla podívat na Lipiho, který se právě objevil na světě. Díky za setkání, inspiraci, povídání. Za naše přátelství.

Teď nás obě čeká nový kus cesty - Tebe střídání kontinentů, poznávání lidí, prací, krajin a mne role dvojnásobné matky. Oboje je velké dobrodružství. Uvidíme, jak se nám povede a kam nás to zase dovede. Kdoví, co prožijeme, než se zase (za několik let?) opět uvidíme nad hrnkem nápoje s dávkou kofeinu. Každopádně se na to naše budoucí kafíčko těším už teď:-).

Lehce se ztratit

sám v sobě

sám sobě

sám

Těžko se hledat

v životě

v druhých

v životě druhých

Nemožno se nalézt

bez pomoci

bez snahy pomoci

bez snahy pomoci si

Lisarah

Dopis padesátý třetí

Milá Lisarah,

jsem ráda, že jsme se za ten krátký čas stihly potkávat. Děkuji.

Dnes z deníku mé postavy:

Listovala jsem facebookem mojí dávné lásky. T. K. A najednou jsem měla bodavý pocit, že jsem se něčeho vzdala. Že jsem se vzdala svojí umělecké duše. Nebo – možná – a to by bylo ještě horší – jsem o ni přišla. Posledních pár měsíců se neumím napojit sama na sebe. Pořád něco hledám. A nic nenacházím. Chtěla bych zpátky svůj sen. Svoje psaní. Svoji Prahu. Své přátele. Vzpomínám, jak jsme sedávali na lavičce pod truhlíky s muškáty jeho tety, zeď byla ohozená vápnem, lavička oprýskaná, loupající se hnědý lak na okenních rámech, v poli se honila hejna špačků, skládali jsme tklivé songy, které nikdy nešly zahrát dvakrát. Jak jsme si po tvářích kreslili bojové symboly šťávou z malin a ostružin, do vlasů zaplétali vlčí máky, které umírají, jakmile je utrhneš nebo s prvním ostrým slunečním paprskem a to je fér, jak jsme se váleli v trávě pod třešní ulepení a pobodaní od vos. Vzpomínám na všechny ty plody našeho mládí, které dnes vystřídala alergie na pyl, slunce a rajčata. Na sny o štěstí, které dnes nahradily účty za elektřinu z chaty přicvaknuté na ledničce magnetem. Na prašný dvůr, s rozštípaným stolem a židlí každou jinou, ze kterých jsme měli v zadku třísky, kde sedávali všichni naši přátelé a pili jsme pivo, víno a kafe třivjednom, což bylo vždy jen za odměnu po trhání rybízu, bourání komína nebo přebírání brambor. Vyvolalo to tolik vzpomínek, které jsem si myslela, že už nemám, a především díky kterým jsem já mnou.

Najednou potřebuji nějaké důkazy své existence. Ubezpečení. I když jsem si ho vždycky dokázala obstarat sama od sebe. Ten tajemný ctitel, který ani nevím, jak se jmenuje, je jako T. K. Říká ty věci, které mi chybí. Zpívá. Je jako on. Mluví tak, usmívá se tak. Strhává mě svou písní jako Sirény do kalných vod nelásky. A přitom mě nechce. Ještě to neví, už mě miluje, ale všechno si vymaloval na prázdné plátno. Napsal celý scénář, ale ještě se nezamýšlel nad obsazením. Je ruský klasik celou svou duší. Stačí jeden můj pohled a v něm jeho život začal i skončil. Nestačil mi ještě všechno říct. Protože doposud neřekl vůbec nic. Jeho nezměrná láska mu nedovoluje plýtvat v tak vzácných chvílích, kdy je se mnou, slovy. Jak někomu může nechybět umění? Píseň? Báseň?

Včera jsem se o T. K. dozvěděla, že jsem ho opustila já. V jeho verzi. A že tím velmi trpěl. A možná si to opravdu myslel. A možná je naše přítomnost i minulost jedno velké nedorozumění. A co je pak naše budoucnost? Chtěla bych mu jednou věnovat druhý dopis. Protože se ke mně často vrací. V mnoha různých situacích. A v mnoha různých podobách. Je svým způsobem mé poslední spojení se světem, který býval můj. Věřím, že ho brzy napíšu.

Dobrou noc,

M

Dopis padesátý druhý

Medo,

dnes je zase horký letní den, trávíme ho doma, odpoledne se Modřinka bude na balkoně cachtat v bazénku a s dětskou radostí přelévat vodu v kelímkách. Jedna z nej věcí na mateřství je možnost prožívat obyčejné věci viděné fascinujícíma dětskýma očima.

I já mám pro Tebe po dlouhé době povídkový střípek, tak ať se líbí:

Dopoledne se chýlilo ke konci, hřiště se vyprázdnilo, zůstala tam jen ona, matka s tříletým synem, a on, otec pětileté holčičky. S odchodem ostatních dětí vzduch ztěžkl, neměl ho kdo prorážet svým dychtivým křikem. Nastalé ticho umožnilo vyniknout zvuku plastových lopatiček, kterými děti nabíraly písek do báboviček.

On i ona se na sebe podívali, najednou jim přišlo divné nepromluvit spolu.

-To máme zase krásný den.

-To ano, ale snad už přijde déšť. Země je vyprahlá.

-Bylo by to potřeba.

-Už chodí do školky?

-Až příští rok.

-...

- ...

O čem se bavit s cizím člověkem, když vás spojuje jen přítomný okamžik?

Banální řeči nikoho nebaví, ale zeptat se na to, odkud má jizvu u pravého ucha, jestli by chtěla ještě jedno dítě, jaké má rituály před spaním, to nikdo nemůže. Nastavení společnosti je takové, že nejdříve se musíme seznámit na základě řečí o ničem a až později jít do hloubky. Tolik ztraceného času a často tak zbytečně.

Nejčastěji se ale lidé k té skutečné konverzaci ani neprobojují.

A tak tomu bylo i v tomto případě.

On i ona ustaly po chvíli v konverzaci, děti si sbalily kyblíčky a rozešly se do svých poloprázdných domovů.

Těším se na zítřejší kafíčko v Emě.

Lisarah

Dopis padesátý první

Milá Lisarah,

naše setkání bylo strašně fajn, ale moc krátké. Nestačily jsme si říct ani zlomek všeho, co se událo od naší poslední společné kávy. Ještěže máme naše dopisy.

Můj prázdninový maraton asi jen tak neskončí. Ale takhle jsem si to přála, na tohle jsem se těšila. A taky na to, až se budu blíže rovníku opékat jako ryba na grilu, jako v těchto dnech. Užila jsem si Berounku s přáteli, nalokala se trochu té lokální kultůry. Křižovala za posledních pár dní naši krásnou zem nesčetněkrát. Prý člověk potká za rok v průměru 1000 lidí, já jich tolik potkala myslím za poslední tři týdny.

Ale chtěla bych Ti dnes taky vyprávět příběh z Louvru:

Možná o Vás jednou něco napíšu. Možná ne celou knihu, ale třeba báseň… Jak se Vám tady žije? Říkáte, že dobře, ale chybí Vám Brno, to já poznám z Vašeho vyprávění. Trávíte každou volnou chvíli se svou rodinou. Držíte si pevně svůj překrásný přízvuk, hýčkáte ho a ukrýváte jako poklad. Kolik Vám je? Dvacet, dvacet pět? Jistě si myslíte, že i mně. Prozradí mě vždycky jen mé vrásky od úsměvu. Tohle místo je kouzelné. Lidé se tu míhají, potkávají, srdečně zdraví, pruhované vestičky kmitají mezi stolky a já mám hned dva mladé muže, co se starají o mé pohodlí. Připadám si, jak slavná spisovatelka. Když Vám to říkám, pobaví Vás to, pak ale zvážníte a pozdvihnete obočí: „Jste spisovatelka?“

Doufám, že se brzy uvidíme!

M

Dopis padesátý

Medo,

mám Ti psát nebo ne, když se zítra potkáme? Ale ano, napíšu, protože chci stihnout ještě jeden dopis, než se po půl roce uvidíme. Mám pocit, že naše dopisování pak bude zase jiné.

Přemýšlím o tom, co člověk nepíše - co je za těmi větami, co čteš. Co se neříká. Např. o tom, že Modřinka měla dva týdny ortézu. Proč se někdy píše o méně podstatných věcech než o těch důležitých? Nebo je to dobře, jinak to nejde, je to jen můj maličký problémek? Nevím, nějak nevím, jak tuto otázku uchopit. (A je vůbec potřeba to řešit?)

Čeká mě teď celé léto v Praze. Takže Tvoje připomínka Palerma a Říma mě potěšila, hned jsem si vybavila ty sicilské ulice, které jsou opravdu jedinečné ve své ošklivosti, která až připomíná krásu.

Aha, Jana Šrámková, tak tomu rozumím, ta píše opravdu dobře. Já mám od ní nejraději asi Zázemí. Už by to chtělo novou knihu, ale věřím, že se třemi dětmi, to je náročné. Nedávno jsem od autorky četla dětskou knížku Bratři v poli.

Zůstanu u literatury. Víš, kdo je pro mě letos největší objev? Celeste Ng. Znáš?

Dneska je to takový mix, všeho a ničeho, ale je ráno, my s Modřinkou ještě v pyžamu, koukáme na pohádku a skládáme puzzle (malá se v tom neuvěřitelně zlepšila), za dvě hodiny máme být u ortopeda, aby se podíval na nožičku, na které měla právě tu ortézu, venku už vykukuje sluníčko, ale já ještě asi spím...suma sumárum je takové to ráno na mateřské, které je strašně fajn.

Myslím, že dnešní psaní je hezká ukázka našeho zítřejšího dialogu - taky budeme skákat z jednoho tématu na druhé. A já se na to moc těším.

Lisarah

Dopis čtyřicátý devátý

Lisarah,

nedělala jsem si žádné zápisky, až dnes. Jsem doma přesně týden. V podstatě jsem se od té doby nezastavila. Ty mě znáš. Ráda bych se to naučila. To, o čem píšeš ve svém dopise. Já si tu Tvou pohodu úplně představuji a teď si ji ještě musím povolit.

Zkusím to jedním slovem – omšelé. A přitom mi to tak nikdy dřív nepřipadalo. Čím to? Kde je hranice mezi patinou, časem obroušenou strukturou a opotřebovaností, otřískaným povrchem hraničícím s ošklivostí? Je to jako umění stárnout s grácií. Anebo – a o to se pokouší třeba v Kanadě – nestárnout. Toho nejsem příznivcem, protože čas se nedá zastavit, píle a pracovitost je jedna věc a popírání neodvratitelného druhá. Ano, celou dobu mluvím o architektuře. O pevných strukturách ze dřeva, oceli, betonu. Pomatuješ si na naši návštěvu Říma? Nebo na ranní odlesky Sicilských ulic, starých a vlastně i špinavých. A přesto mi to připadalo jiné. Třeba je to jen optický klam. Jako když se s někým dlouho nevídáš a najednou Ti připadá, že velmi zestárl.

A jak bych popsala v těchto dnech sebe - z jiného světa, stranger. Přiletěla jsem pozdě v noci. Ráda pozoruji své pocity, když někam cestuji, nebo se vracím domů. Ráda pozoruji letiště, první dojmy turistů, nápisy, obrazy a fotografie, které jsou to první, co vidí, když přiletí do cizí země. Všechno se u nás za ty roky hodně zlepšilo.

Víš, že v Humpolci je nový kulturní prostor Osmička? Potkala jsem se náhodou s dámou, která to má celé pod palcem.

Zítra se půjdu konečně pozdravit s Prahou. A pak už se těším na Tebe a všechna ta nová místa, kam mě zavedeš. Odpověď na Tvou otázku je – Hruškadóttir.

M