Dopis čtvrtý

Je devět hodin ráno. Venku je hezčí verze podzimu - svítí sluníčko a mrazivě to štípe přes svetr. Plínku, bodýčko, punčošky, kalhotky, mikinku, bundičku, botičky, nákrčník, čepičku. Jenom tohle stačí, aby dítě bylo oblečeno a mohlo vyběhnout ven. Maličkost, že? Přes léto je vše tak snadné - navlečeš šaty, obuješ pantofle a jdeš. Přesto je podzim můj nejoblíbenější čas. Vždycky jsem si myslela, pokud se někdy budu vdávat, že to bude na podzim. Nakonec se tak nestalo, asi protože od jisté doby je pro mne i obdobím ztrát.

Na podzimu mám ráda ten okamžik, kdy si poprvé večer zapálím svíčku. Je to taky období, kdy narůstá moje láska ke knihám. Když je čteš v horku na lehátku, není to ono jako pod duchnou s hrnkem čaje poblíž.

Co to píšu? To ve mně vyvolalo to sluníčko venku! A taky to, že jsem ještě posledních pár dní doma u rodičů. A taky to, že jsem spala jen dvě hodiny. Přitom jsem chtěla psát o tom, jak na mě z Tvého dopisu dopadlo, že žiju v bublině mateřství a slova jako programátorský kurz (cože??!), ajťák, kryptoměny, notebooky mi připadají cizí; neznámý svět. Já hotl mám ty bodýčka a sluníčka a nočník:-).

Moc se mi líbí ten anglický citát v Tvém dopise. Mám to taky tak. S některými lidmi, které už neznám, ale kdysi jsem je znala, se mi pojí jen nálada, jeden drobný výjev, který přece nemůže obsáhnout vše, co bylo, a přesto tomu tak je.

Říkám si, jak se projeví těch tisíce hodin, kdy s Modřinkou jsem, v co se přetaví. Jak bude vzpomínat na své dětství? Jak na mě bude vzpomínat?

Včera jsem s ní byla v herničce. (Ano, dnes je to celé o dětech.) Nadšení, zajímavé a jiné hračky, než má doma, i autodráha a kuchyňka tam byly. Pak k ní přišel jeden klouček a bacil ji kuželkou po hlavě. Chvilka pláče, boule na čele. Je to přesně ten výjev, který o téhle návštěvě budu vyprávět, a přitom bych mohla mluvit třeba o tom, jak si vlezla do plastového domečku, otvírala a zavírala okýnka a dvířka, vykukovala na mě a nádherně se tomu smála. Ale nebudu. Proč je lepší historka vždycky z té horší zkušenosti? 

Medo, to se mi to dnes krásně psalo. Takhle dopoledne, všude ticho, slunce, čerstvý vzduch  proudící otevřeným oknem, pohled na slunečnice. Hezky využitý čas, zatímco děda vzal Modřinku na procházku.

Co Ty a podzim, jste přátelé? 

Lisarah

Dopis třetí

Milá Lisarah, 

děkuji za Tvůj dopis, promlouváš v něm od srdce a toho jsem si na Tobě vždycky cenila. V té poctivosti k sobě a opravdovosti myslím začíná naše cesta k vnitřnímu klidu (inner peace, jak krásně nazývá angličtina), víra, že je normální, že se občas stydíme nebo bojíme a že nás to polidšťuje. Pokládáš si otázky, které Ti nedovolí ustrnout na místě. Znám jejich tíhu (i jejich sílu). Nepřestávej!

Jako správný ajťák jsem teď obklopena hned čtyřmi přístroji - dvěma notebooky, dvěma telefony. Právě jsem dočetla článek o kryptoměnách a i když jsem konečně přemluvila sama sebe k programování (a přihlásila se na kurz), říkám si, jestli tuhle dobu vlastně stíhám. Všechno se tak rychle mění. Nevím, jestli jsem si ještě před pár měsíci s nůžkama v ruce dokázala představit sebe takhle - v spleti znaků, kódů, anglických zkratek, v hluku a spěchu velkoměsta, přikovanou na jednom místě, s jedním výhledem z okna. A hlavně, že to bude vlastně fajn. Život přináší různé výzvy, kdybychom se na to dívali jako na animaci, vypadalo by to možná trochu komicky, třeba jako dětská hračka na pérku, s níž kinetická energie háže ze strany na stranu. Ale ona se pořád usmívá (asi se jí to líbí). Můj bývalý kolega jednou připodobnil svůj životní běh (tehdy i náročný pracovní běh), velmi trefně - že si připadá jako pejsek, kterému vždy pán hodí míček a on za ním běží, pak míček donese a znovu, pán hodí, on běží, třeba i na opačnou stranu a takhle pořád dokola, dokud se neunaví a jelikož je poslušný pejsek, ani ho nenapadne, že by taky mohl neběžet. Mívala jsem to podobně. S postupem roků už častěji rozmýšlím, jestli poběžím.

A jestli máš někdy pochybnosti, hádej, co jsem si zapsala druhý den v mé nové práci (tyhle zápisky jsem provozovala zhruba ještě další měsíc):

"Den druhý: Netuším, jestli to dokážu, sedím o polední pauze v kavárně opodál, asi abych ošidila sama sebe, že nejsem zase zpátky. Strašně se mi stýská." 

A na závěr něco k zamyšlení z rozhovoru, co zrovna poslouchám:

"People will always forget what you do and what you say but they will never forget how you made them feel."Malavika Varadan

Krásné dny v naší líhni talentů a brzy naviděnou!

M

Dopis druhý

Medo,

sedím ve svém dětském pokoji, koukám na hrníčky, kdysi dávno darované příbuznými a kamarády; na suvenýry pro štěstí a z výletů, vystavené na červené poličce a připadám si jako by mi bylo o deset let méně. Tedy tolik, kdy jsem ještě neprožila zamilovanost ke svému muži, velké zdravotní problémy, těšení na miminko, smích svého dítěte. Dobu, kdy jsem se o psaní bála jen uvažovat, natož ho konat. Jsem v tolika ohledech jiná než tehdy a v tolika stejná, až mě to děsí. Občas si říkám, jak jsem se mohla dostat sem? Občas si říkám, jinam než sem jsem dojít nemohla.

Proč se mění naše vnímání minulosti, proč se nějak rozhodneme a později o tom polemizujeme, nevím. Proto Tvému dopisu rozumím (ale až na třetí přečtení:-)) (snad mě omlouvá, že poprvé jsem ho četla o půlnoci před upadnutím do spánku a podruhé před odjezdem na letiště).

Přemýšlela jsem, o čem Ti dnes napsat. Jsem po dovolené, ale mám v sobě chaos. Pořád jen balím, jezdím sem, tam, plánuji další víkendy. Baví mě to, ale vím, že se tím podvědomě snažím utéct trochu sama před sebou.

Dotazy na to, co chci dělat, na mě útočí ze všech stran. Zbaběle se schovávám za větu, chci být ještě dva roky doma s Modřinkou, ale když si tu otázku položím sama sobě, odpovědí mi je hlucho, prázdno, sevřený žaludek...

Dnes jsem četla v ženském časopise (je léto, kdy jindy si to dopřát), jak přední česká herečka odpovídá na dotaz, co se jí v životě povedlo nejlépe - děti. A tohle řekne každý, kdo je má. Což je báječné, a je to pravda, ale i tak teď přemýšlím, co kromě toho...

Musím přiznat, že návrat našeho psaní je hezký první impuls posunout se dál. Snad se mi to povede.

A tak se na naše dopisování těším jak malá holka po návratu z tábora čekající na listonoše a slíbená psaníčka, proto to už ukončím, ať mám brzo psaní zase od Tebe.

Užívej Prahy, mě už začíná chybět, až se za čtrnáct dní do ní vrátím, bude už pravděpodobně podzimně naladěná.

Lisarah

Dopis první

Milá Lisarah,

v rychlosti dokončuji tento dopis, abych ho stihla odeslat, než odjede můj vlak. 

Zase ten příběh. Pronásleduje mě. Ty to víš. Byla jsi při tom. Zvláštní okamžik, uzamčený v mé mysli jako to nejromantičtější, co se mi kdy přihodilo. 

"Tanči s tím, kdo tě přivedl, " říkávala moje babička a já o tom nikdy nepochybovala. Až do oné chvíle. Až doposud jsem nepřemýšlela nad tím, že by bylo všechno jinak. Takové myšlenky jsem si zakazovala. 

S něčím se Ti svěřím. Nejvíc jsem se vždycky bála, že život mých postav bude obyčejný. Zároveň jsem přesně po tom nejvíce toužila. Když se můj příběh ve smyčce vrátil na začátek, znovu jsem ucítila tu bodavou bolest blízko u srdce. Tu zprávu pro mě - tohle je ta nuda, kterou celý život hledáš. 

Podlomení jistot je vždycky dobrou i špatnou zprávou. 

Je to součástí příběhu - podnikat výlety do minulosti, které zaručeně roztočí kola vzpomínek a komplikovaných myšlenek protkaných červenou nitkou ryzích kdyby. Záhadou zůstává, proč dobrovolně podstupujeme toto jitření.

Ale hlavním důvodem, proč Ti tak spěšně zasílám svůj příběh, je jeho proměna. Absolutní. Novou esencí v tom příběhu je totiž vnitřní hlas. 

Rozeznat ho od všech ostatních je však tak těžké. Několik prvních pár let života, řekla bych, přímo nemožné. Ještě ho neznáme. Nevíme, jak zní. Nevíme, jak k nám promlouvá. Nevíme, zda to s námi myslí dobře. Nevíme, zda nevtipkuje. Jsme jako malé dítě, které ještě nepozná ironii, sarkasmus, škodolibé vrtochy ostatních, natož vlastní mysli. A pak to přijde. Ten okamžik zazáří jako záblesk. Ta chvíle se nám navždy vtiskne do paměti. Najednou se nám zdá jako to nejromantičtější, co se nám v životě přihodilo. Ten hlas zní krásně a přesto, pokaždé, když čteme nahlas své myšlenky sepsané na papír, není to on. Najednou je to pryč. Už nezní tak dokonale, tak líbezně jako v naší hlavě a skoro to ani nedává smysl. A někdy vlastně ani nepromlouvá, protože se jeho pokyny nedají verbalizovat. Spojit se se sebou samým je jako otevřít dveře do zahrady, spatřit krásný nový den a být si jistý, že ho prožijeme přesně podle našich představ. Vyžadovalo to také změnu na ich-formu. Těším se, co řekneš na můj nový příběh.

Čekám na Tvůj dopis, krásné dny na slunečném pobřeží.

Meda