Dopis třicátý

Medo,

v Praze sněží a to ovlivňuje moji náladu. Jsem doma v teple, ještě hodinu tu můžu sedět v županu, než budu muset na autobus za povinnostmi. Je úterý, muž v práci, Modřinka u rodičů, je tu ticho. Pocit zklidnění.

Včera vlakem z rodného města do současného místa bydliště. Tedy z Vysočiny do Prahy. Dočítala jsem Šlehačková oblaka. Ta kniha mě v sobotu v knihovně nalákala svoji obálkou. Obsah mě nezklamal. Četla jsem ji jeden večer, jeden dlouhý pobyt ve vaně a tu již zmiňovanou cestu vlakem. Ponořila jsme se do životního příběhu mladé Češky, která se v osmi letech stala tváří Pražského jara, vyhrávala gymnastické závody, žila v Norsku, měla pohádkovou svatbu na Žofíně, pracovala v kavárně, diplomovou práci psala v Keni a teď o tom píše těhotná z Prahy, kde úspěšně podniká. A to jí ještě nebylo třicet. Barevný život. Zajímavé čtení, ale nejsilnější pasáže stejně byly ty o neúspěších - před důležitými závody se zranila a tvrdá dřina je najednou vniveč, po náročné škole neúspěšné hledání práce. Ztrácení energie a hledání jiné cesty.

Každý v životě máme neúspěchy - já složitě studovala, vážně onemocněla, těžko hledala práci - ale je důležité se s tím poprat a uvědomit si, že když se v jedné oblasti nedaří, nemusíme být nešťastní úplně, protože kolem sebe máme člověka, který nás má rád, krásu přírody, můžeme cestovat apod. A hlavně - můžeme si najít jinou (ještě šťastnější?) cestu.

Tvoje psaní o Kanadě mě baví. Pokračuj v tom. Hltám ty odlišnosti, jinakosti, drobnosti životních příběhů. Je to inspirující.

Jdu si sbalit papíry k lékaři do kabelky z Neapole. Přihodím do toho knihu Víkend v Londýně. A pojedu autobusem, metrem, tramvají k Vltavě. Na jednom místě mám celý svět.

Lisarah

Dopis dvacátý devátý

Milá Lisarah,

vytvářím do práce jeden materiál a jak můj kurzor probíhá roky na jedno kliknutí, úplně se mi přitížilo. Najednou mám pocit, že přesně tak ty roky prolétnou i ve skutečnosti. Mám na to jen jeden lék…

Dnes byl můj první den v nové práci. Je to skvělé, moci tak často používat slovo nové. Tolik nových lidí, příběhů, chutí, dovedností a co všechno ještě přijde… V mé skříni taky přibyly dva nové vlněné svetry (jeden s norským vzorem, takový jsem si vždy přála). A nové palčáky, červené, prošívané s velkou sněhovou vločkou, zachvacuje mě taková něha, jen si na ně vzpomenu. To šimrání v břiše při slově nové mě možná bude pořád popostrkovat do neznámých končin.

Zapadli jsme tu sněhem, a tak jsem se ponořila do kurzu travel writingu. Trošku prozradím:

Vyhýbejte se prázdným slovům jako je úžasné, krásné, neuvěřitelné, tahle slova nepopisují místa nebo pocity a vašeho čtenáře o nic neobohatí. Buďte konkrétní, popisujte živě, co vidíte, slyšíte, cítíte, jakou to má vůni, chuť. Zaměřte se na něco specifického a popište to v detailech. Hledejte rozpory. Hledejte vaše a jen vaše vlastní příběhy. 

Dělejte si zápisky, pořád, všude, všeho…

Moje zápisky: žlutý špagát, lísky, sprcha, trezor.

Rozpracováno: Zvláštní, jak některé věci tu zůstávají jakoby neobjeveny – například páková baterie se používá prazvláštním způsobem – musíš ji celou otočit po směru hodinových ručiček, takže zkrátka vždy před teplou vodou teče ledová (to stejné je potřeba absolvovat, i když potřebuješ vodu zastavit), regulovat proud vody se samozřejmě nedá. Celým autobusem vede žlutý špagát, za který zatáhneš, když chceš vystupovat (když jsem o tomhle četla v průvodcích, říkala jsem si, že to bude nějaký vtip – nebyl). Koupíš si lístek, dáš ho řidiči a ten ti dá úplně jiný lístek, který odtrhne tak, aby bylo vidět, v kolik hodin jsi nastoupila, je to vážně důmyslné, čím se krátí den, tím je lístek kratší (až na ty tuny papíru). Na mojí skříňce v práci visí zámek jako od trezoru, ovládání je zapeklité, vytvořila jsem si jednoduchou poučku – vždycky musíš přes nulu („naprosto běžné“, pokyvuje na mě asi padesátiletý Kanaďan, „kdybys tu chodila na střední a pak na vysokou, nebo hrála basket, měla bys to natrénované“). Tyhle maličkosti naštěstí zůstávají unikátní v našem globalizovaném světě, když procházím mezi regály ve Walmartu, nebo jakémkoliv jiném supermarketu, ani bych si nevšimla, že už nejsem doma.

Sněhové pozdravy,

M

Blog dvacátý osmý

Medo,

jsou mrazivé dny a já si připadám jak v pohádce. Jen postava, kterou jsem, se mění. V sobotu jsem se cítila jako princezna u královského dvora. Byli jsme na Grand restaurant festivalu. Tentokrát fakt v high podniku. Chování a úslužnost personálu byla tak příjemná, že jsme se dvě hodiny opravdu cítili rozmazlování a zahrnovaní pozorností a dobrým jídlem.

Také jsem tulačkou. Poslední dny jezdím vlakem, autobusem stovky kilometrů, a nebo i po Praze přejíždím z jednoho konce na druhý. S knihou v ruce, oddechová detektivka staré anglické školy; na cestě svobodná, pozoruji ostatní cestující, zachumlaná do huňaté bílé šály, ztracená v sobě a ve světě.

Připadám si jako malá holka, která objevuje svět. Vnímám ho! Intenzivně vnímám mráz, co štípe na tvářích, sníh, co křupe pod nohama, dětský smích, co cinká, pohlazení upracované ruky, vůni šedivých vlasů i rudé vycházející slunce.

Citát, co jsi mi poslala, je významný. Ale co když někdo neví, co je pro něj opravdu důležité nebo je toho víc a nejde to sloučit? Rozhodně ale stojí za to, si o tom popřemýšlet.

Představuji si tu cizí zemi, kde jsi, kterou poznáváš, její půdu, nebe, budovy, lidi, hlavně lidi. Objev toho co nejvíc!

Lisarah

PS: Ano, čtenáři, ozvěte se, jsme na Vás zvědavé. Vy nás znáte, teď chceme poznat my Vás:-).

Blog dvacátý sedmý

Lisarah,

víš, co by bylo skvělé? Kdyby se nám naši čtenáři ozvali. Pojďte k nám! Nebojte se, napište nám, jaký je váš dnešní den, o čem dnes sníte a nad čím dnes přemýšlíte. Nemáme tu sice zeď, na kterou byste nám mohli připíchnout vzkaz, ale spojte se s námi, nějak, jakkoliv a napište nám třeba vzkaz na ledničku.

Mám tu pro Tebe jeden malý útržek, prozatím…

Stalo se to na rohu dvacáté a páté. Tváře už měl omrzlé a od Mostu míru ho dělily ještě stovky metrů. Potkal ženu. Mohutnou černošku. Hlavu měla proti mrazu ovázanou šátkem, ale na nohou měla pantofle. S někým mluvila. S někým, koho viděla jen ona sama. Křičela na něj. Plakala. Bušila do něj pěstmi. Pak se omlouvala. A to celé se ve smyčce opakovalo. Lidé se po sobě ohlíželi, ale nezdáli se být vyděšení, spíše starostliví. Nastoupil za ní do vlaku a nabídl jí svůj kelímek horké kávy. Nevnímala ho. Nejspíš ho ani neviděla. Ale on vnímal všechnu její bolest. I když neznal její příběh. Nevěděl o ní vůbec nic. Všechno bylo najedou tak opravdové. Takhle se necítil už mnoho měsíců.

Dnes bych se ráda rozloučila něčím velkým. A to slovy nejbohatší ženy světa, Liliane Bettencourt: „Položte si sami sobě otázku, co je pro Vás v životě opravdu důležité, a pak mějte odvahu kolem své odpovědi vybudovat celý svůj život.“

Přemýšlela jsem nad jejími slovy a nemohla usnout. Zní to totiž jako skutečný klíč ke štěstí.

Pozdravy ze slunečného zámoří!

L

Dopis dvacátý šestý

Medo,

příběh zatím není, ale Tvoje báseň je krásná. Dobrý začátek!

Já nemám slova.

Nepřicházejí ke mně.

Nebo je špatně hledám?

Těžko ke klávesnici sedám.

Cítím se nevěrná

své duši.

Snad se sama se sebou zase

brzo shledám.

O čem psát?

Jak Modřinka roste a cesty bez kočárku jsou pro mne novým dobrodružstvím.

Jak jsme o víkendu spárovali koupelnu. Vše odstranit, rozetřít novou hmotu. Dva dny práce a zbyl prach, který tři dny odstraňuji.

Jak Ledecká vyhrála super-G a celý svět z toho blázní. A mně se na tom líbí, že to ukazuje, že se vždy může stát něco překvapivého, bláznivého, nečekaného. A to je to, co mám na životě ráda. Občas prostě překvapí. (Samozřejmě to není zadarmo, je zatím velká píle, chuť něčeho dosáhnout a tisíce dalších věcí.)

Jak jsem dočetla třetí díl Prahy neznámé a těším se z toho, že o městě, kde teď žiji, zase vím o něco víc.

O ničem nedokážu přemýšlet, natož psát. Jsem ve zvláštním rozpoložení, to se mi už dlouho nestalo. Tak se omlouvám, že dnes píšu blbě a krátce. Snad Tvůj další dopis z nového působiště to našim věrným čtenářům vynahradí. Já už se na něj těším.

Lisarah