Téma 1: Pravidelné psaní

Text od Lisarah:

Začátek

Je čtvrtek. Ochladilo se. Pocitově mrzne.

Sraz u koně. Klasika všech pražských klasik. Anebo už klišé?

Každopádně čekám. Je sedm večer. Tma. Přesto čtu.

Alice přichází. Pozdravíme se. A jdeme.

Do kavárny, kde jsme ještě nebyly.

Sedáme si do křesílek. Já mám ušák!

Za námi knížky, před námi hluk. Cizinci, červené víno ve skleničce, fousy a knír jako mušketýr. Malují, píší, překřikují se.

Mluvíme, upíjíme z velkých šálků, rukama zvýrazňujeme význam svých slov.

Hlavní témata našich dvou monologů, které se občas protnou v dialogu: Psaní. Muži. Výlet do L. Černé šaty na bál.

Alice mi dává přečíst vánoční povídky, co psala svým blízkým. Jsou to tři bratři, každý jiný. První melancholický; vlak ujíždějící po kolejích vzpomínek. Druhý se odehrává v cizí zemi a vrací se do dětství. Třetí byl pro bratra, a ten už nejsem schopna - po pár dnech, po pár dnech!! - svými pěti slovy popsat.

Psaní. Hlavní téma hovoru. Píšeme různorodě, ale umíme se pochopit. Říkáme si, jak nás napadá, co psát. Že stačí melodie, jedna věta, pocit, situace...a příběh vznikne pod našimi prsty na klávesnici už bez nás.

Před necelými dvěma lety jsme chtěly psát. Pravidelně. Podle daných pravidel. Nevyšlo to.

Teď se k tomu vracíme. Uzrál čas. Snad.

Pravidelné psaní. Jedno téma, jedna situace, jeden zážitek. Dva pohledy.

Co nám to přinese?

Uvidíme. Těším se na to.

Zaplatíme. Ale nemáme dost. Přecházíme do naší srdcové kavárny u Minoru.

Jiné prostředí, jiné horké nápoje před námi (krásné keramické pruhované hrnečky). Hovor zdánlivě pokračuje, ale je jiný (jak by mohl být stejný v jiném prostředí?).

Jdeme ke koňovi, popadává, jdeme proti času, vracíme se do našeho rodného města.

Barvy metra nás rozdělují, každá pokračuje do svého útulku na přespání, v hlavě nám oběma ale krystalizují naše navzájem si sdělené myšlenky.

*****

Text od Medy:

O psaní

Devatenáctnulatři u koně. Ještě než uvidím Lisarah, uvidím její červenou tašku. Máme plno věcí na práci. Milujikávu. Sedáme do průvanu k zánovnímu stolu, Lisarah si vyhlédne masivní ušák, který jí po zbytek večera závidím. Mluvím já. Obvykle moc mluvím. O vánočních povídkách, o tom, že Umberto Eco říká, že román je radost z vyprávění a proto nejspíš nikdy nenapíšu román. Neumím vyprávět. Lisarah si to nemyslí, a i kdyby, neshledává v tom překážku. Je taková. Mám to na ní ráda. Pracuje s tím, co je. Zná zdroje a meze. Neočekává nemožné, přesto neočekává zklamání. Trpělivě naslouchá a pak jejím vytříbeným úsporným jazykem doplňuje mé myšlenky a dává jim úplně jiný rozměr. Nebude se jí asi líbit, že píšu o ní.

Mluvíme o psaní. Všechna tahle naše vytržení jsou pro mě živou vodou. Krasosmutním. V nešťastné lásce vzkvétá tvoje tvorba, říkám si. „Toužit je mnohem důležitější – a koneckonců i umělecky plodnější – než dosahovat. Zvláště když dosažené se jen těžko může rovnat tomu, co nadaná fantazie uhnětla v představách.“ ^{M. Reiner, Básník}

„Ale víš už, že to nikam nevede, viď?“ ptá se mě moje umělecká poradkyně a kamarádka v jednom.

Vím, ale co naplat. Dneska mi přišel dopis. No dobrá, ne úplně dopis – papírový a fyzicky existující – dopis převlečený za email. Prudký tak, že mi vehnal slzy do očí. Slza mi skanula na display mobilu (což už není tak prozaické). Napadlo mě k tomu jen tohle: odmítnout někoho a nabídnout mu přátelství je jako, když vám umře pes, ale smíte si ho nechat.

Odepisuji mu jako básnířka. Se vší bolestí přetavenou ve slova. Chtěla bych mít jazyk vybroušený jako diamant. Vtěluju své jinotaje i do milostných dopisů. Jako bych už ztratila schopnost mluvit o věcech na rovinu. Jednoduše. Jako bych svá prostá sdělení chtěla pořád do něčeho halit. A chtěla vyvolávat pocity takové, jaké chci já, namísto toho, abych nechala adresáta prožít si jeho vlastní. To na mě nebudete mít rádi, sotva se u toho přistihnete...

******

Na co se můžete těšit za týden? 

Téma pro příští týden určila Meda: "Co tě napadá (co ti vyvolá), když si přivoníš ke svému oblíbenému parfému…"