Téma 93: Když v noci nespím

text od lisarah:

Když v noci nespím

Když v noci nespím, tak sním. O tom, jak budu v lednu běhat sněhem a dělat andělíčky. O tom, jak povedeme dceru k oltáři. O tom, jaké nás čeká stáří, které už klepe důrazně na naše dveře. O tom, co dobrého si uděláme zítra k obědu.

Když v noci nespím, tak vzpomínám. Na prvních schůzku s manželem (vylitá malinovka, umaštěný stolek, smích a nervozita). Na Anežku a Jarmilku (jejich droboučká těla, první úsměvy, první slova, první školní den, první vysvědčení, první zlomené srdce a tolik jiných poprvé). Na rodiče a své dětství (nepočítaně krásných zážitků - a všechny křivdy jako by nebyly).

Když v noci nespím, tak si čtu. Listuji oblíbenými knihami, vracím se k osvědčeným autorům. Na knihách je to vidět, listy jsou ošoupané, umaštěné, natrhané, roztřepené..tyhle knihy se mnou žily můj život. Utíkala jsem se k nim při nemoci, starostech. Těšila jsem se jimi, když jsem prožívala největší krásy.

Když v noci nespím, poslouchám. Ticho noci. Oddechování manžela. Šustotu přikrývky při pohybu těla pod ním.

Když v noci nespím, žiju. Jsem něco mezi snem a děním. Prožívám prožité. Vnímám detaily.

Noc je můj přítel.

text od Medy:

Když v noci nespím

"Mám pocit, že vám vyjeví svou podstatu pokaždé, když balancujete na zábradlí mezi propastí spánku a pustinami nežádoucího bdění." Jakub Černík

Když v noci nespím, myslím na nesmrtelnost. Až do včerejší noci jsem nevymyslela nic. Ale včera mě to napadlo. Stanu se přes noc spisovatelkou. Budu moci zapisovat skutečné příběhy skutečných lidí a učinit je tak nesmrtelnými. Bylo to víc, než jsem si kdy dokázala představit, že bych uměla udělat pro druhé. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Hologram.

Téma 92: It´s all make believe, isn´t it?

(téma: citát Marilyn Monroe "It´s all make believe, isn´t it?" - Všechno je to přetvářka, nebo ne?)


text od Medy:

"It´s all make believe, isn´t it?" Marilyn Monroe

Marilyn žádný facebook neměla a už tehdy jí bylo jasné, o čem to celé je. Všechna ta znepokojivě šťastná rodinná alba, pseudovenkovské svatby na statku, těhotenská břicha na tisíc způsobů, čerstvě narozené děti v košíku, jednoroční děti v bekovkách, všechny ty photoshopem prohnané obrázky provinčních fotografů, co splácejí svůj Nikon D600, ty představují realitu nebo přetvářku? Ptám se, protože už se v tom nevyznám. Kdo nemá osobního fotografa, tomu bude jistě brzy důrazně doporučeno přestat dávat svoje fotky na sociální sítě. 

Otázkou je proč bych měla na facebooku lhát svým přátelům? (mám přece v přátelích jen přátele?) Jenže nedělají oni to stejné mně? No a je to vůbec jiné, když se svými přáteli sedím na dvoře v Hruškách a snídáme Zweigel roséčko? Je! Jsem si tím jistá. To není přetvářka. To je život. Tam se odehrává. Ne na síti. To jsou ty nejhezčí chvíle. Nemám je nikde na fotkách, mám je pořád u sebe. 

O jakou prezentaci se to vlastně všichni pořád snažíme? Když projíždím touhle nádhernou zemí, na každém šutru, u každého vodopádu, na každém kopci se šteluje nějaká dáma pro fotku, kterou hned zatepla háže na fb. Ale proč? Já jsem nejdřív vůbec nechtěla být součástí toho cirkusu. Pak jsem přislíbila, že budu postovat nějaké fotky, když už jsem teda "tak daleko", tak se podělím touto cestou. (podělím, ne pochlubím, ale je v tom rozdíl?) A pak mě to začalo docela bavit. Spolkl mě můj vlastní narcismus jako tisíce jiných. Sbírám lajky. Zatímco se tu v kempu bavím se sedmdesátiletou backpackerkou z Kalifornie o amerických prezidentských volbách a tahle moje realita mi přijde mnohem zajímavější (a zároveň nesdílitelná), než obrázkový svět facebooku (a to v něm všichni trávíme tolik hodin svého drahocenného času). Proč jsme vlastně tuhle falešnou realitu vymysleli? Proč potřebujeme nějakou další - rozpínavou, metastázující, hystericky šťastnou - realitu? Jako plastičtí chirurgové vyřezáváme dokonalé štěpy z našich nedokonalých životů a vyrábíme ze sebe něco, co nejsme. Proč mají lidé potřebu se chlubit, ukazovat se v nějakém jiném - lepším - světle? Proč "sdílejí" své štěstí - je-li to skutečně štěstí? Moje babička říkavala, že když je někdo šťastný, nepotřebuje to dávat nikomu na odiv (a ještě dodávala "stejně by všichni akorát záviděli"). Možná měla pravdu, možná tímhle divadlem podněcujeme jen závist. Ale možná je to i k něčemu dobré, možná někoho inspirujeme, možná někdo zvedne zadek a vyrazí uzřít ten vodopád na vlastní oči.

Třeba je to paralela - ta světlá polovina - k černé, kterou do nás denně ládují média. Rovnováha vesmíru zůstává zachována.

text od lisarah:

Přetvářka

Crrr. Zvonek. Slyším ho a jdu otevřít. Mozek vyslal signál, tělo plní rozkaz. Do náruče beru Modřinku a otáčím klíčem v zámku. „Ahoj! Až zaparkuješ, pojď nahoru, nechám odemčeno.“ Vítám středoškolskou kamarádku Sylvu. Za dvě minuty je tady. Pro jistotu koukám z okna v kuchyni, kde parkuje. Přitom si všimnu, že sousedka Jitka otevřela okno a myje ho. Venku je pár stupňů nad nulou, myje pouze jedno. No proč asi - sleduje, kdo to k nám přijel. Tak přesně tohle slídění, shánění informací, žití cizích životů jsou důvody, proč jsem ráda, že tu již nežiji. Přijet sem na pár týdnů k rodičům, to ano. Ale žít tu celý život? Dejte mi pokoj!

Vařím čaj pro Sylvu, malá si hraje a nasazuje kroužky na tyč, přebírám od Sylvy dárečky pro Modřinku - pitíčka, sušenky. Je hodná a hodně upovídaná. Začne vyprávět o sobě, synovi, druhém těhotenství, miminku kamarádky, příteli druhé kamarádky, stěhování třetí kamarádky, změně práce čtvrté kamarádky... Přestávám vnímat, vím, že do konce návštěvy si Sylva vystačí sama, a přemýšlím nad jinými věcmi.

Sylva se zdržela dvě hodiny, pak musela pro malého do školky. Víme, že se půl roku zase neuvidíme. A kdo ví, zda to bude ještě před porodem.

Modřinka byla unavená, dala jsem ji hned do cestovní postýlky spinkat.

Přišel táta. Uvařili jsme si kafe a povídali si. Mluvil o sousedce Jitce, taky to viděl. Smáli jsme se. Ony - Jitka a její máma (kdysi i babička) - si nemohou pomoci, po všem slídějí, vše je zajímá. Ale aby samy o sobě něco prozradily? To nikdy! Jitka porodila svého syna o dva měsíce později, než já svou dceru. Přesto jsem s ní na procházce s kočárkem ani jednou nebyla.

Modřinka stále spí, jdu pověsit prádlo. Před vraty potkávám Jitku, jede s malým na procházku. Zdravíme se, usmíváme se na sebe, přejeme si hezký den.

Všichni hrajeme.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Když v noci nespím.

Téma 91: Nejdůležitější je psát život*

* citát Bohumila Hrabala

text od lisarah:

Nejdůležitější je psát život

Sedím nad prázdnou stránkou. Za oknem tma a světla lamp. Začala zima. Ve vzduchu už je cítit nachystaný první sníh. Jen začít padat. Jsem otupělá a svit obrazovky mě ničí. Už nemůžu, patnáct let píšu lehké, nadýchané, slunečné, pocukrované články do lifestylových magazínů, a už nemůžu. Píšu, co nežiju. Táhne mi na čtyřicet a stále si musím vymýšlet témata typu 30 věcí, co musíte stihnout do 30.

Jsem bezradná, chce se mi křičet a zatím na mě vrčí jen ten prachbídný notebook No tak pracuj, pracuj, ťukej, piš, vymýšlej si, lži. Ne nechci, nemůžu už. Nechám toho, otevřu si cukrárnu, budu sedět na terase a popíjet dobré caffè americano. A účty za mě zaplatí kdo?

Ba ne, ze všeho nejraději bych napsala román. Dobrý, dojemný, silný. To přece každý, kdo píše. A kdo tvrdí, že ne, tak o to stojí ještě víc. Nemám na to? Nevím, zatím nemám odvahu vstoupit do nejistoty a zkusit to.

To mě ale neruší při úvaze, o čem by byl. Chtěla bych popsat historii čtyř generací žen v naší rodině, její zásadní příhody a tragédie. Nebo si něco úplně vymyslet? Jak by asi tak kniha voněla. Jaký by to byl pocit poprvé ji držet v rukách, ještě horkou z tiskárny. Prodávala by se, zvládala bych čtení a autogramiády?

No tam prrr, o čem to tu přemýšlím! Dnes přece musím napsat recenzi těch čtyř fialových rtěnek. To je zase módní trend.

Jde se tedy psát, ať můžu jít konečně spát.

Novinářka se dává do záslužné práce.

Jo, tak to určitě. 

text od Medy:

Nejdůležitější je psát život

Vždycky jsem tak nějak tušil, že bydlím daleko. Že budu vždycky tak trochu na okraji - civilizace, společnosti. Když jsem jezdil ze školy a býval jsem tím posledním, kdo vystupoval a pak si to štrádoval ještě kilometr polem k naší farmě, napadalo mě občas, že možná jsem trochu jiný než ostatní. Možná si říkají, že jsem chudák, že se musím cítit hrozně osaměle. Ale to ne! Já měl vždycky samotu rád. Vždyť u nás vedla i trať, i když vlak tam nestavil. Měl jsem krásné dětství. Uměl jsem se postarat o všechny druhy domácích zvířat. Každý den jsem si mohl sednout u moře a pozorovat delfíny nebo velryby. Každé ráno jsem se z okna díval na hřebeny jižních Alp, jak se táhnou do nekonečna v dlouhém pásu zvrásněné krajiny. Domluvil jsem se třemi jazyky. Jezdíval jsem s dědou lovit raky a prodávali jsme je pak do jedné zájezdní boudy, kde je turistům grilovali za desítky dolarů. Nežil jsem odtrženě ani samotářsky, nebo alespoň jsem si to o sobě myslel. Když jsem dostal řidičák, zdolával jsem serpetýny směrem na jih skoro každý den, tak jako tehdy řidič našeho školního autobusu. Časem jsem se usadil jen pár kilometrů od mé rodné farmy (asi dvěstě, což není na poměry naší země žádná vzdálenost.) Oženil jsem se mladý. V podstatě se svou první láskou. Naši přátele říkávali, že k sobě prostě patříme. Rozvedl jsem se záhy, protože jsem zjistil, že lidi spolu jsou, protože nechtějí být sami a protože si na sebe zvyknou. To je všechno. Není v tom nic zázračného, romantického už vůbec ne. Najednou jsem začal rozumět všem těm lidem, co skáčou bungee jumping, lezou bez jištění, skáčou padákem, jsou to lidi, kteří už znají ten pocit, v životě o něco přijít, ti, kteří možná cítí, ať to zní jakkoliv absurdně, že zvládnou, i když ztratí to nejcennější, co mají - svůj život, nebo možná věří, že se to nestane, ale spíš už jim na tom nezáleží. Strach nikdy neposouvá, jen paralyzuje, jeho překonávání má v životě tu nejvyšší cenu. 

A tak jsem vyrazil na cesty. Nejdůležitější je psát život. Příběh. Jen to, co prožiju, je život. Jak říkal můj děda, jednou nebudeš vzpomínat na to, jak jsi sedával doma na zápraží. A proto lezu na kopce, na skály, skáču z útesu, plazím se v jeskyni, proto sprintuju a v menších či větších kruzích honím svůj vlastní ocas. Na každém byť sebekrásnějším místě se zdržím pár dní. Proto hledám na mapách města, jejichž jména se mi líbí - třeba Geraldine, právě teď - a tam jedu - i když zrovna prší, jako právě teď - a píšu život. Ztrácím po cestě světýlka iluzí, která jsem jako malý kluk chytal do dlaně. S každou cigaretou, prašnou cestou, píchlou pneumatikou, promoklýma botama jsem pořád blíž cíli. Jedu si pro to, co možná ani nechci poznat. Že je život o ústupcích, o strpení (nikoliv však utrpení), o radosti (vždy něčím vykoupenou), o žití (se zatnutými zuby, je-li to třeba).

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala citát Marilyn Monroe "It´s all make believe, isn´t it?" - Všechno je to přetvářka, nebo ne?

Téma 90: Tam je sever

text od Medy:

Tam je sever

Tam je sever, rovnám si mapu v klíně. Máme mapu, naším úkolem je objet všechny usedlosti na jihu země. Naše cesta čítá čtyři a půl tisíce kilometrů. Je revoluce. My jsme se rozhodli udělat revoluci. Jsme na cestách skoro měsíc. Posbírali jsme skoro pět tisíc podpisů. Není to moc, ale na naši stranu se přidalo mnoho vlivných farmářů nespokojených s režimem. Spíme v autě, abychom se nezdržovali hledáním motelů a abychom se mohli rychle přesunout, kdyby nás někdo vyhmátl. Jedeme vždy od tmy do tmy, pak někde zastavíme a vyspíme se. Střídáme se v řízení, ale většinu cesty řídí Peter. Je to rychlejší a bezpečnější, říká Peter. Až dokončíme naši misi, rozešleme petici do zahraničních redakcí a ztratíme se. Revoluce se nikdy nedělala u kulatého stolu, ale v terénu, v ulicích (tady je to trochu složitější, lidi bydlí na farmách vzdálených desítky kilometrů). V pětadvaceti bychom se možná měli bavit jinak, ale my jsme si vybrali tuhle cestu. Tohle je náš úkol. Chceme zpět, co je naše. Naše země už příliš dlouho zetlívala v režimu. A kdo to udělá, když ne my - mladí? 

Tam je sever

Země nikoho

Město duchů

Kde leží jen těžký mrak

Už tam leží 

Mnoho dní

Tam je sever

Země nikoho

Kdysi tak prosperující

Uhelné doly

Zrezlé vozíčky

Plné mechu

Tam je sever

Bývalá škola

Tabule

Zvonek

Otisky dětských bot

V betonu

Tam je sever

Cesta končí

Nikam už nevede

Dál je jen moře

Tahle země je ostrov

Není kam utéct

text od lisarah:

Tam je sever

a)

Bude se ti tam líbit. Uvidíš.

Je tam zima!

Je to starý dům, opravíme ho, budeme mít krb.

Spousta sněhu, náledí, prokřehlé ruce, zničená pleť, žádní sousedi, žádný krám.

Je to na severu.

A proto mě tam vlečeš?

Ne, protože je tam krásně!

Obávám se, že každý vidíme krásu v něčem jiném.

Co tím chceš říct?

Že tam s tebou nepůjdu.

To jako..konec?

Konec.

b)

Bude se ti tam líbit. Uvidíš.

Je tam zima.

Je to starý dům, opravíme ho, budeme mít krb.

Spousta sněhu, žádní sousedi, žádný krám, jen ty a já, postavíme sněhuláka, budeme dělat andělíčky.

Je to na severu.

A proto tam chceš?

Ano, protože je tam krásně!

Obávám se, že jsem z toho trochu nejistá.

Co tím chceš říct?

Že se toho bojím.

Neboj, věř mi.

Dobře.

Kterou variantu prožijí? Pokud se jí se svým snem svěří půl roku po seznámení, bude to za b). Jestliže to udělá až po svatbě, čeká ho prožití varianty a). Vše je o správném načasování.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala citát od Hrabala: Nejdůležitější je psát život.