Dopis šedesátý čtvrtý

Medo,

píšeš o překonávání se, o zdolávání cesty. Včera jsem prožila něco podobného - jen hora bylo moje tělo. Bolelo. Hodně. Svaly, klouby. Bylo slabé, unavené, nepřemýšlející. Měla jsem pocit, že neudělám ani krok. A přitom jsem věděla, že za tři hodiny musím vyzvednout Modřinku ze školky. V tu chvíli jsem si to vůbec neuměla představit, jak dám Ouška do kočárku a jak tam dojedu. Celé dopoledne jsem odpočívala a vnitřně s tělem bojovala a snažila se ho co nejvíce uzdravit. Nakonec se mi udělalo lépe a cestu jsem zvládla. Během Modřinčina odpoledního spánku se pak už tělo vzpamatovalo skoro úplně.

Uvědomila jsem si, jak člověk neřeší, aby mu bylo dobře, protože chce být v pohodě, ale protože MUSÍ být v pohodě PRO DĚTI. A o tom to asi je.

Střídají se deštivé, smutné podzimní dny se slunnými, barevnými. Ale ať jsou dny jakékoliv, sčítají se. Modřinka má dnes ve školce první karneval, jde za muchomůrku.

Dnes bude mít i Ouško svoje poprvé - první literární klub. Jdeme do SmetanaQ, bude nás dvanáct, tři kočárky, čtyři děti.

S dětmi je pořád něco poprvé.

A to je skvělé, prožívat to s nimi.

Děkuji za citát, myslím, že i já ho potřebuji.

Lisarah

Dopis šedesátý třetí

Milá Lisarah,

dnes jsme se vyškrábali na krásnou horu s famózním výhledem. Když už jsme si mysleli, že jsme těsně pod vrcholem, otevřel se před námi nový – delší a strmější úsek – na němž jsme viděli téměř nepostřehnutelně se pohybující pestrobarevné tečky podobně odhodlaných nadšenců. Na dvou a půl kilometrech převýšení devět set metrů. Led. Sníh. Když jsme nemyslela zrovna na to, jak se posunout o další krok (později už krůček), napadalo mě, že šplhat se někam na vrchol je jako zdolávání těžkých pasáží v životě. Zachytáváme se všeho kolem sebe, abychom neklouzali zpět. Odřeme si kolena. Spadneme na zadek. Motá se nám hlava z té hloubky pod námi. Už tam chceme být, ale přitom je mnohem lepší soustředit se na každý jediný krok a mít namysli, že to nějaký čas potrvá, než se octneme na vrcholu, i když ho vidíme přímo před sebou. A připomnělo mi to příběh o zametání, který jsi mi kdysi vyprávěla, vzpomínáš?

Minuli jsme odbočku, trošku se ztratili z cesty a octli se pod skálou, na kterou jsme měli vylézt, abychom mohli pokračovat. A pod námi propast. Bála jsem se. Foukal silní vítr a já se na to prostě necítila. Muž mě podpořil a vydali jsme se zpátky. Pár metrů pod vrcholem jsme to otočili. Byla jsem zklamaná. Ale vím, že to bylo správné.

Při klesání ještě přišla jedna pasáž, kde jsem se prostě zasekla. Hystericky jsem odmítala jít dál. Člověk se toho o sobě po cestě tolik dozví. Když jsem byla mladší, tuším, že jsem byla odvážnější. Muž mě nakonec svým klidným hlasem a ujišťováním dokázal přesvědčit a pomohl mi jít dál (to on vybral tuhle cestu, muži mají pravděpodobně obecně rádi výzvy, nebo jen my ženy máme pud sebezáchovy hlouběji zakořeněný?).

Lisarah, nedávno mě napadlo, jestli bych si neměla dát pauzu od psaní. Myslím úplně. Usedala jsem k psaní s pocitem, že mám nějakou tvůrčí krizi a nejsem spokojená s tím, co píšu. Pak jsem náhodně zabrousila na stránky českého fotografa žijícího na Novém Zélandu a tam si přečetla tento citát od Ernsta Haase a myslím, že o tom ještě popřemýšlím.

Every work of art has its necessity; find out your very own. Ask yourself if you would do it if nobody would ever see it, if you would never be compensated for it, if nobody ever wanted it. If you come to a clear 'yes' in spite of it, then go ahead and don't doubt it anymore.

- Ernst Haas

M

Dopis šedesátý druhý

Milá Medo,

žijeme rozdílně a jinde, ale krás přírody a podzimu si obě užíváme - právě teď a naplno -  stejně. To mě těší.

Tvůj dopis mě zastihl při návratu do Prahy. Z Písku. Město, o kterém jsem nic nevěděla. Co si nyní, po třech dnech tam strávených, vybavím, když se řekne Písek? Strmý kopeček k Putimské bráně. Úchvatný pohled na kamenný most, který je prý nejstarší v Čechách. Ulici barevných domečků, které mě přenesly do Holandska, kde jsem nikdy nebyla. Palackého sady, kde jsme s Modřinkou běhaly v listí, které nám křupalo pod nohama. Kavárnu Nemám čas, ale..., která má nejen dobrý název, ale zároveň i nápadité jídelní lístky v budících. Českej branč v kavárně Až na půdu. Město dlažebních kostek, na kterých mi golfky pod rukama poskakovaly jako sbíječka. Tiché město, ostrůvek a lávky, několik dětských hřišť. Hotovej únikovej ráj na pár dní.

Dny mi plynou tak rychle, že nestíhám přemýšlet v dlouhodobějším horizontu, plánovat, dělat si cíle. Teď řeším rehabilitaci Lipiho, svojí, že Modřinka musí na kontrolní odběr krve, že si mám napsat o výsledky CT a stihnout vyprat tři pračky, než přijde paní na úklid, nakoupit pro čtvrteční návštěvu, objednat plínky, počkat na pplku, řešit netopící topení v dětském pokojíčku, naplánovat sobotní výlet, počítat s kontrolou žaluzií,...těch drobností se valí moc a já mezi nimi neumím teď nějak kličkovat, abych měla nějaký prostor k nadechnutí, utřídění myšlenek a tvoření. Třeba časem.

Těším se, až mi jednou naliješ sklenku vína. Ty a tam, kde to bude to pravý.

Lisarah

Dopis šedesátý první

Milá Lisarah,

jak rozdílné životy žijeme, a to uběhlo jen pár let, od doby, kdy jsme se potkaly v Praze. Tak ráda čtu o tom Tvém, protože mě tolik neděsí změny, které přijdou a začínám se na ně těšit. Protože je důkazem, že se můžeme obklopovat tím, co milujeme, pořád, každý jediný den. Někdy je těžké se nezamotat do koloběhu povinností. Do rutiny, do otupělosti, špatné nálady, únavy, bezcílnosti, v níž dny utíkají závratnou rychlostí. Teď hodně pracuju. Ale to neznamená, že se vzdávám toho, na čem nejvíc záleží. Naopak.

Podzim je tu nádherný, pro mě rozhodně nejhezčí roční období v téhle zemi. Zasypal nás sníh, když na stromech ještě zlátlo listí. Stihli jsme tenhle zlom na cestách a měla jsem pocit, jako bych to usínání zažívala spolu s přírodou.

Proč na víně záleží? Když jsem si četla předmluvu autorky nádherné knihy o víně, v níž se pokoušela sama sobě vysvětlit, proč se čtrnáct let věnovala psaní právě této knihy, kterou mám teď ve čtečce a která má dvacetsedmtisíc stran, napadlo mě, že to je kniha na celý život – ve všech slova smyslech. Přečíst ji chci do Vánoc a pak už se posunout ve své cestě za vínem zas o kousek dál. Mám mentora, který mě učí. Třeba to, že ocenit a mít rád sice není totéž, ale rozhodně to není méně. Hodně věcí, které se člověk naučí o víně, platí i v životě.

Dnes jsem dělala „research“, jak se v angličtině pěkně říká, hledala v mapách, četla si o kultuře Teotihuacán, Aztéků a Mayů. Chystám pro svého milého malé překvapení (výlet) k narozeninám. Sama se musím usmívat, když nad mapou vymýšlím různé variace, jak nakonec bude všechno jinak, jak si člověk nikdy nedokáže představit, jak jiná místa, na která se chystá, nakonec budou. Jak jim dávají punc jedinečnosti lidé, které na cestách potkáváme, jak je každá kultura bohatá a dechberoucí a dojímá nás, i když jí mnohdy nemůžeme plně porozumět, ale to nevadí. Vždycky jsem byla trochu smutná z toho, že život je moc krátký na to, abych navštívila všechna krásná místa a teď jsem vděčná za to, že je dost dlouhý na to, abych jich navštívila mnoho, a že těch krásných míst je tolik, že můžu pokaždé, když zatoužím někam cestovat, vybírat z nepřeberné přehlídky divů.

Nedávno jsme se s přáteli vraceli v noci z bowlingu. Na jedné setmělé křižovatce jsme se zastavili a všichni, včetně řidiče, jsme se ptali: „Kde to vlastně jsme?“ Pak někdo zezadu zahučel: „V Kanadě.“ Tak jsme se tomu všichni zasmáli a jeli rovně. A to jsou ty chvíle, kdy se ocitám „v nefalšované přítomnosti“. Kdy si uvědomím, kde jsem, jak jsem se tu vzala, všechny ty náhody a mnohdy upachtěné dny, které mě sem zavedly. Kdy stojím na místě a kolem mě se otáčí celý svět. Možná celý vesmír.

Dnes jsem se rozepsala. Na závěr ještě malou ochutnávku z mé povídky, vyprávěla jsem Ti o ní?

„How long are you staying?“

„Until I decide to go.“

„There´s nothing here.“

„There´s nothing anywhere.“

Seděli na basách od piva. Mezi sebou čokoládovou fontánu a kolem misky s ovocem. Bosky. Začínalo svítat a bylo docela jedno, co přinese tenhle den. Byli tady. Měli všechnu svobodu svých pětadvaceti let. A začínali tomu rozumět. Navíc, když máte lesní jahody, čokoládu, víno a Ninu Simone, je svět krásné místo k žití.

M

Dopis šedesátý

Medo,

přišel říjen a s ním barvy. Procházky parkem, kde se listí zbarvuje do pestré škály od žluté k červené, mě dobíjí energií. Zejména když k tomu ještě svítí slunce. Máme tu letos opravdu krásný podzim. A mě těší o to víc, že si ho užívám mimo Prahu. Teď jsme se vrátili po deseti dnech na Vysočině a na prodloužený víkend zase jedeme mimo hlavní město.

Dneska jsem si řekla, že Ti napíšu pár střípků z podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Jsem ráda, že se nám na něj s manželem podařilo vyrazit (rozuměj, že maminka pohlídala obě děti). Prožili jsme den, který začínal přednáškou prof. Hilského o hře Marné lásky snaha, prochodili stánky na veletrhu, nakoupili dětské knížky, pro sebe novinku od Svěráka Strážce nádrže, kterou jsme si nechali i podepsat a ještě stihli besedu s polským autorem Suroszem. Samozřejmě nechybělo i kafíčko.

V říjnu mě čeká ještě minimálně Listování a jedno divadlo, ale hlavně si užívám přírody. A dětí (dneska Modřinka slaví tři roky!, ani o tom nepíšu, jen bych se dojímala). A knih.

Mám pocit, že mě vše kultura, příroda, děti, dobíjí. Možná je to tím, že v těch ostatních dnech je plno povinností, a tak se to tím vyvažuje.

Melancholický podzim je vhodný na čtení básní, tak děkuji za ty tvé, líbily se mi.

Doufám, že krásný čas přírody máte i u vás. Já se loučím a jdu si vyzvednout svoji dnešní oslavenkyni ze školky.

Lisarah