Dopis šedesátý osmý

Medo,

tak půlka adventu za námi. Já se letos rozhodla prožít každý jeho den svátečně. Zatím se mi to daří. Byla jsem na adventním koncertě v Pražské křižovatce, kde zazněly Golbergovy variace od Bacha v podání hoboje, klarinetu, fagotu a basetového rohu. Navštívila jsem Hilského přednášku, tentokrát na téma Sonety. Jednalo se o sváteční akci, neboť tam bylo i zhudebnění textů a hlavně procítěný přednes básní Vladimírem Polívkou. Balily se dárky, netrpělivě vyhlížel Mikuláš, zapalovala se první a druhá svíčka na adventním věnci, muž dělal s Modřinkou cukroví. Modřinka měla první vánoční besídku ve školce (nic neřekla, ale stejně to bylo krásný; doma nám to pak ale zazpívala). Nechala jsem si vyrobit personalizovaný náramek s iniciálami dětí. Přijela maminka, takže byl víkend plný chození po adventních trzích. S mužem jsme po dlouhé době mohli večer vyrazit do divadla (v Celetné, představení Milena má problém, napsala, režírovala a hrála v tom Šárka Vaculíková, hodinová délka, řešení, zda říct u oltáře ano, co to znamená, ptaní se žen v jejím životě, jak to vnímaly ony, celkem dobré).

Každý den hezký zážitek.

Uvědomila jsem si, že není těžké ho ve dni najít, skoro vždycky tam je. Nějak mě tohle zjištění naplnilo velkou pohodou a vděčností.

Včera jsem po skoro pěti letech montovala Ikea knihovnu. Tu, co jsem si koupila do našeho podnájmu v Dejvicích, pamatuješ? Tenkrát to byl můj první kus nábytku, první kus, který jsem si sama dávala dohromady (s tvojí pomocí). Pak procestoval několik dalších bytů a domů na Vysočině i v Praze, a teď jsem si ji od bratra vypůjčila, protože ležela ladem a mně se pro Modřinku do pokojíčku zrovna hodila. Musím říct, že při tom skládání prkýnek jsem si zase připomněla, kolik vody řekou mého života mezitím proteklo.

Co z toho vyplývá? Čas nás unáší dopředu rychlostí uragánu, ale nesmíme zapomenout se radovat z toho, že každý den prožíváme, jak nejlépe umíme a že je v něm hodně dobrého.

Hezké, poklidné dny plné zázračných okamžiků z deštivé Prahy posílá

Lisarah

PS: Těším se na tebe. Moc, moc. Divadla, kavárny, povídání. Všechno bude!

Dopis šedesátý sedmý

Milá Lisarah,

už se na mě těšíš? Konec roku se rychle blíží a mě přijde jako včera, když jsem Ti loňský poslední den v roce psala dopis z vlaku do Prahy.

Vánoční večírky v plném proudu, my měli na tom našem dobrou pizzu s bizoním masem a večer jsme si jeli zahrát curling. Skvělý sport! A v mém věku prý vhodnější sport než hokej – říká můj tatínek.

Včera jsme se vrátili z Mexika. Obě země mají (dle jejich slov) „krásnou zimu“ a ta vypadá hodně hodně jinak. Všechno je relativní.

Dnes ráno jsem byla svědkem půvabné chvíle. Naše paní sousedka má tzv. „day-care“, hlídá malé předškolní děti. Když jsem šla do práce, zrovna vedl tatínek jednu malou asi tříletou holčičku a když za sebou zavřel dveře a nastupoval do auta. Vyšplhala se na lavici pod oknem, zběsile mu mávala a volala za ním: „I love you, I love you, I love you…“ A já si říkala, jak je to tady jiné a jak my většinou říkáme takové věci jen v přívalu neúnosného množství něhy, méně často, než říkáme plno jiných (obvykle ne tak hezkých) věcí a jak je to obrovská škoda. A taky jsem si říkala, jak na tom budu pracovat, jak budu cenit každý jediný okamžik a nebudu naštvaná z chladného rána (26 stupňů) a honu na turisty na své dovolené, protože je to dovolená a já se mám vlastně krásně a všechny nepříjemnosti jsou jen maličkosti, které nic neznamenají. Ale jak je to těžké! Psala jsi o tom v minulém dopise. Jak často nás to napadá až zpětně. Jak se daří Tobě v téhle práci na sobě samé?

Včera jsme s naším kamarádem Kanaďanem objevili plno sportů, které jsem jeden nebo druhý do té doby neznali. Pro mě osobně nejzajímavější byl asi broomball, jeho maminka prý večer vzala nějaké starší ošoupané koště a šla si s kamarádkami zahrát. On zase neznal kolovou a my se hodně nasmáli u pokusu mu tento sport vůbec přeložit do angličtiny (nakonec to bylo něco jako bike soccer – oficiálně je to cycle-ball).

Krásné předvánoční dny,

M

Dopis šedesátý šestý

Medo,

v pondělí ráno jsme se probudili - a venku sníh. První sníh nastupující zimy. Všem nám naladil úsměv na tváři a Modřinka chtěla jít hned sáňkovat. Šla jsem na rehabilitaci a užívala si poletování vloček a přitom si říkala, proč potřebujeme pauzu, abychom byli z něčeho nadšení - proč v nás sníh nevzbudí nadšení i v březnu, když je stejně krásný. Je to jen o nastavení v hlavě - už čekáme jaro a tak jsme na sníh naštvaní, i když k tomu není důvod, on tu leží, protože má a je to jeho čas bytí.

Rozhodla jsem se, že více budu v tomhle pracovat na sobě - resp. v sobě. Když Modřinka vynechá odpolední spánek - nebudu naštvaná, že nestihnu poklidit a mít čas pro sebe, ale budu ráda, že si můžeme více pohrát apod.

Brát víc věci jak jsou a ne jak si je představuji. Jestli to dokážu, vím, že budu méně často ve špatné náladě.

Teď to jen dokázat.

Zbývá necelých pět týdnů do Vánoc, sháním poslední dárky, o víkendu chceme jít na první vánoční trhy - už jsou na Náměstí Míru. Začínám se pomalu chystat na advent. Letos se na něj moc těším. Poprvé budeme komplet ve čtyřech.

Zase jsme si v rámci charity vybrali jednu stařenku a kupujeme jí vánoční dárek. Letos jsme si vybrali tu samou jako vloni. To normálně neděláme, ale u téhle paní je sympatické, že chce vždy knihy - dobrou detektivku nebo současný román. A tak jí to kupujeme, letos nejnovější Ann Granger a Podbrdské ženy, protože máme rádi knihy a těší nás, že i někdo v devadesáti taky. Jinak ty přání bývají často smutná - nic nepotřebují, chtějí potravinový balíček, víno, kosmetický balíček...málokdo má něco konkrétního. Proč se celý život za něčím pachtíme, když nakonec nic nepotřebujeme?

Budí se mi Ouško, tak končím s nimráním v sobě a jdu se věnovat dítěti - protože to je to, co mi dává největší smysl a o čem přemýšlet nemusím.

Hezkou poslední listopadovou dekádu přeje

Lisarah

Dopis šedesátý pátý

Milá Lisarah,

doufám, že už se cítíš lépe a plná sil. Posílám Ti od nás to předvánoční zvolnění, to ticho, přimrzlý dech a nádherné měkké světlo z nočních sněhem zapadaných ulic.

Dnes jsem byla na vernisáži jedné místní malířky, éterické dámy, která maluje v hebké a pastelové náladě jako Monet a mluví klidným a zhrublým hlasem ženy, která se rozhodla celý svůj život strávit v horách. Stály jsme před jejím obrazem Jarní probuzení a já myslela jen na to světlo, byla jsem v něm zakletá. Jediný pohled na její obraz mě vrátil o mnoho měsíců zpět, na vinici, kolem půl osmé, kdy promrzlé prsty začaly tát pod prvními paprsky jarního slunce a sníh se leskl a zlátl a byl růžovější než nebe. Taková barva není žádná jiná, ta chvíle trvá jen zlomek vteřiny, je to jen okamžik a zmizí rychleji, než se vysráží kapičky rosy z užaslého vzdechu.

„That’s the moment.“ A víc jsme toho neřekly. Někdy slova nepotřebuješ. I spolu se nám to přece stává. Po představení. Po baletu. Nebo třeba jen při procházce Prahou.

Přemýšlím o tom, co píšeš. O tom, jak děti změní i vnímání sebe samé. Já vím, že kvůli svým milovaným dělám ústupky, přemáhám se, ale neznám ten pocit, jaké je to – být tady pro děti, pro svoje děti. Cítím, jak se mi mí přátelé vzdalují, protože s nimi nesdílím, neprožívám (a ani nemůžu) jejich současné životy. Protože nevím, jaké to je, nevím, jak se cítí, jak uvažují, jak se rozhodují, jaké strasti je tíží, nevím, jak je to změnilo, protože nemám děti. Jen vím, že se to stalo.

Sedím ve svém křesílku na čtení, z nočního stolku cítím vonné esence z krabičky mýdel, které mi darovala moje kolegyně a ta vůně je tak nádherná, že bych se do ní nejraději celá zabalila. Za týden se budu procházet ve sněhobílém písku místo sněhobílého sněhu. Ale přesto mám pocit, že je najednou všechno obyčejné a mám z toho radost.

Dobré ráno (a já jdu ještě před spaním přečíst pár řádků),

M