Lisarah,
ležím doma s chřipkou. Přečetla jsem včera další od Tebe vypůjčenou knihu. Jedním dechem. A víš, co mi prozradilo, která spisovatelka psala, kterou část? Ne jazyk, ale motivy a zkušenosti autorek – dětské prožívání, hudba, romská problematika. Ten otisk tam je, přesto je to pozoruhodný počin.
Čas. Tady doma běží přerývavě. Už jsem tu měsíc. Prošla jsem už všemi fázemi ponávratového šoku a teď už se jen těším z pokojné nudy. (Obzvláště teď, když moje tempo zpomalila nemoc.)
Doma. To slovo sebou nese zvláštní nostalgii. Ty víš, s jakou něhou popisuju panorama Hradčan, když jsem zrovna ve světě. Teď vyvolává otázku, zda místu, kde už nedokážu žít, můžu stále říkat doma.
Rodina. Další takové. Když jsem ve světě, mám se svou rodinou takřka ideální vztah. Občas je mi líto, že s nimi nesdílím jejich běžný život, ale teď, když ho sdílím, chápu, že už jsem narušitel.
Mé staré Já. Tak hrozně tu bojuju s nějakou mojí historickou osobností, do které se ovšem za nic na světě nechci vrátit. Jen se tu o mě pokouší. Vzorce, místa, vztahy.
Možná proto mám ráda cestování na nová místa, protože s sebou nenesou žádné příběhy, žádnou tíhu minulosti. A proto mám ráda svůj nynější život, protože je mi v něm dobře. Protože se v něm rozplynula všechna moje dětská a pubertální nejistota a můžu být konečně sama sebou.
Jdu otevřít další knihu. Jmenuje se V Evropě a je to krásná pouť duší Evropanů.
A posílám náš domácí úkol.
M
Žádné komentáře:
Okomentovat