Dopis třicátý čtvrtý

Medo,

v Praze máme šedé, upršené pondělí. První den, kdy jsem po návratu od rodičů opět celý den s Modřinkou sama doma. Čteme pohádky, pereme prádlo, koukáme z okna na auta (to malou zabaví na dlouho)...ale to se opakuji, o těchto (ne)obyčejných věcech Ti píšu často.

Tak raději navážu na Tvůj poslední dopis a budu také psát o umění. Nebude to ale o muzeu, nýbrž o divadle a architektuře. Včera, v nedělním odpoledni, jsem se zúčastnila divadelního představení Odpolední čaj u Loosů (Hra samozřejmě začínala o páté.). Adolfa Loose, známého architekta, určitě znáš. Ale možná stejně tak povrchně jako já - je to známý architekt, hodně objektů zachovaných v Plzni, představitel purismu.

K představení mě nepřivedl samotný zájem o Loose, ale autorka jednoaktovky, kterou je Milena Štráfeldová (píše dobře a ještě se člověk z jejích knih spoustu věcí dozví). Pak bylo skvělé, že se představení odehrávalo ve Winternitzově vile, která je přístupná veřejnosti teprve rok. A ano, je to práce právě Loosova. Tohle spojení mi přijde silné - hrát hru o Loosovi v jím navrženém objektu.

Procházela jsem se místnostmi, četla si o osudech vily a jejích obyvatel, nasávala atmosféru. Pak jsem se usadila na židli a představení začínalo. Bylo krátké, mohlo být určitě lepší. Větší zisk si myslím odnáším z úvodní přednášky právě o Loosovi a jeho životě.

Jedna perlička závěrem: byl třikrát ženatý, pokaždé tam byl čím dál větší věkový rozdíl, ale jeho ženám bylo stále kolem 20-25 let. Všechny tři ženy byly umělkyně a všechny tři o životě s Loosem napsaly knihu. Překvapilo mě, že všechny tři vyšly i češtině (z té třetí, tedy z třetího manželství, pochází i ona krátká hra Štráfeldové). Ano, žily po boku charismatického muže, se kterým vedly zajímavý, ale i náročný život. Ale kde se u všech vzala ta potřeba o tom napsat knihu?

A zpět k obyčejnějším věcem - byt vymalován, září čistotou, novými očekáváními a příležitostmi. Tak snad se jich chopíme dobře. A taky se musím dojmout nad Modřinou. Je to naše velká, šikovná holka. Už má velkou postel, začala spát ve svém pokojíčku sama a zároveň jsme s tím odbourali dudlík. A to vše nenásilně, lehce - prostě rodiče to nesli hůř než dítě:-).

U Vás už je taky jaro?

Lisarah

Dopis třicátý třetí

Lisarah,

při čtení Tvého dopisu a vyprávění z Café Frida jsem se vypravila do vzpomínek (a trochu i do stýskání). Nutno ale dodat, že se mi moc líbí, jak jsi ho vystavěla.

Ferdinand Peroutka o setkávání u Karla Čapka píše: „Vidím naši skupinu, jak jsme sedávali na letním sídle Karla Čapka na zeleném trávníku pod vysokými vrbami, od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme si mysleli, že jsme věční.“

Když nejsem doma, vzpomínám na chvíle s přáteli, kdy jen sedíme pod břečťanem na dvoře u snídaně, nebo na mezi s pohárkem Cabernetu Moravia, nebo u vody, od které vane chlad (může to lákat pojmenovat je bezobsažné), na ty chvíle „věčnosti“.

Ve zdejším Glenbow museu mají zrovna dočasnou výstavu fotografií ze života Fridy. Navštívila jsem ho v době noční prohlídky, které se konají vždy první čtvrtek v měsíci. A víš, z čeho jsem měla největší radost? – Z těch davů lidí, které protékaly šestipatrovou budovou. Z hloučků důchodců, kteří si pochvalovali „krásně strávený večer“, z dětí, co se honily ve vagonech starých vlaků, z pubertální generace Z, co selfíčkovala u květinové tapety s neonem Frida Kahlo (která je mimochodem moc povedená). Měla jsem prostě v tu chvíli pocit, že lidé jsou skvělí, že nic není ztraceno, vždyť lidé chodí do muzeí! Je to jako kouzlo - muzeím vdechují lidé život a muzea nás dělají zas o něco více člověkem.

Užívej krás pražského jara,

M

Dopis třicátý druhý

Medo,

Tvé střípky příběhů mě do sebe vtahují. Dnes mám jeden i já. Chci se za něj schovat.

Jeden večer

Café Frida. Přes den poklidná kavárna, večer uřvaný bar. Osm žen se během večera vystřídá u jednoho stolu. Přicházejí a odcházejí. Přicházejí podle toho, kdy manžel přišel z práce a převzal si děti, kdy dořešily akutní záležitost v práci, kdy jim skončila hodina heatu. Odcházejí z ospalosti, z vědomí brzkého vstávání, z nezájmu o probírané téma. Ženy, které spojují prožitky v minulých letech, společné roky ve škole či stejně staré děti. Osm žen, každá úplně jiná. Jsem jedna z nich. Ale která? Ta, která se celý den věnuje dětem či ta, co je manažerkou v bance? Nebo snad ta černovlasá umělkyně? Sedím, popíjím malinovou limonádu (nebo zázvorovou, podle toho, kterou z těch žen jsem), chroupu nachos s guacamole, poslouchám tok vět, které se vlévají do řeky našeho hovoru.

Mluví se v nenápaditých větách o skládání skříňky do koupelny, ještě chybí nasadit kolečka; o odplenkování a oddudlíkování; o tom, proč Mornštajnová nemá nominaci na Magnesii; o filmech na Febiofestu; o Islandském dni; o cestovatelských plánech; o všem; o ničem (zásadním).

Když jedna z nás odejde, atmosféra u stolu se promění. Snažím se uchopit tu proměnu a přiřadit ji dané ženě - tahle na sebe vztahuje pozornost, proto teď zaraženě mlčíme a hledáme nové téma k hovoru; tahle mluvila o věcech, které ostatní nezajímají, osazenstvo stolu si vydechlo a nadechlo k jinému směru témat...

Jedna z nás má novou barvu na vlasech, druhá výrazně rudou rtěnku, třetí masivní náramek.

Po čtyřech hodinách, kdy se vypilo, snědlo a povědělo vše, co se chtělo, se, my zbývající, zvedáme k odchodu. Platíme u kasy, halíme se do šál, jdeme k metru. Pomalu dopovídáme témata načatá před odchodem z baru.

Rozcházíme se do všech světových stran za svými individuálními příběhy.

(Pro ty, které to zajímá, jsem si přisvojila kus z každé ženy, ale opravdu jsem to byla já, kdo pil malinovou limonádu.)

****

Jsem ráda, že jsem si našla čas Ti konečně napsat. Ale už raději končím, jinak u toho sním celou krabici sušenek:-).

Jak je u Vás? Tady sníh-zima-falešně_jarní_sluníčko.

Lisarah

Dopis třicátý první

Lisarah,

dnes posílám, co po mnoha měsících odhalil můj diktafon.

Welcome to Orewa…

A tak jsem každý den vídal její akvamarínovou sukni a její barevný šál, jak za ní vlál. Každý den při východu slunce. Měla chůzi jako gejša. Dělala malé krůčky, chodila v žabkách, někdy bosa.

Když jsem tu psal svou první knihu, ještě jsem nevěděl nic o přílivu, o odlivu. Neznal jsem místní moře, dneska už se podívám na horizont a vím… Dneska už tohle místo dobře znám. Už vím, kdy se dostanu na druhý břeh – do města – suchou nohou. Už vím, kdy se zátoka zaplní vodou a ta se pak vyhřeje jako lázeň a já můžu usednout do horkého bahýnka a převracet se jen z boku na bok jako grilovaný losos. Nebo si donesu na pláž svou rybářskou židličku a postavím si ji tak, abych měl kotníky ve vodě, to se pak píše samo.

Vzpomínám si, že když jsem tohle místo navštívil poprvé, hrozně jsem se tady nudil. Byla tu široká pláž se sněhobílým pískem, celá jenom pro mě. Byla to pláž, která byla soukromá a mělo na ni přístup jen pár lidí. Ti se chodili koupat jenom občas, protože už asi byli přejedení té nádhery a asi už jim nejspíš nepřišlo nikterak výjimečné, že jen seběhnou schůdky a jsou u moře…

Nejdříve to vůbec nefungovalo, inspirace nepřicházela, neměl jsem témata, neměl jsem ani o čem psát, měl jsem úplně prázdno, jen jsem seděl na pláži, zíral jsem na moře, seděl jsem takhle někdy celé hodiny, až odliv vystřídal příliv a slunce udělalo po obloze velký oblouk a vrhalo najednou stín na místo, kde jsem ráno seděl při východu. Nebo jsem jenom tak chodil v mokrém písku a hrozně mě to bavilo, byl jako bahýnko, šimral mě mezi prsty… Nebo jsem si prostě jenom tak lehl a nemyslel vůbec na nic. A dny se převalovaly jeden přes druhý jako když vlnky u břehu vrství písek do ladných štukatur. Po pár týdnech už jsem z toho začal být trochu nervózní, tak jsem si načrtl pár věcí, o kterých bych mohl psát…

Poprvé jsem její pestrobarevnou tančící postavu ve vlnách viděl někdy začátkem února. To tady začínalo léto. Slunce ještě nebylo v plné síle a ona chodívala brzo ráno, držela si sukni u pasu a brodila se vlnkami, často si u toho četla, což mi přišlo hrozně zvláštní. Časem jsem začal mít pocit, že k tomuhle místu nějak patří a když jsem pak jednou ráno vařil vodu na kávu, vyhlédl z okna svého plážového domku, a zjistil, že ji nikde nevidím, zaplavil mě najednou jakýsi smutek. Přiznám se, že pozvat ji na čaj nebo na kávu mě napadlo až po několika týdnech, ani nevím proč, možná jsem to chtěl od začátku, ale nejspíš jsem ji nejdříve chtěl lépe poznat, tak jsem seděl před oknem a pozoroval její pohyby, přemýšlel nad tím, co asi čte a proč se obléká tak pestrobarevně a zároveň tak trochu staromódně, i když to byla mladá žena…

When I am serving…

Přistupuji ke stolům. Na každém z nich je přesně šedesát šest příborů. Pro osm hostů. Neumím být mrštná a šikovně se proplétat mezi lidmi, být neviditelná, a přesto vždy připravená naservírovat jídlo nebo sklidit talíř. Jsem vždycky moc vidět i slyšet, jsem hlučná, nemotorná, vyžaduji pozornost, mluvím ve chvílích, kdy mám mlčet a mlčím ve chvílích, kdy mám mluvit.

Nikdy nekončící koloběh. Hosté odejdou. My sklidíme nádobí. Vyměníme ubrusy. Srovnáme židle. Přichystáme nádobí. Příbory. Plátěné ubrousky. Vše na své místo. Ani o milimetr jinak. Přichystáme do sklenek vodu. Přichystáme do ošatky chléb. Přichystáme do misky pět kuliček másla. Pod které dáme tři kostky ledu. Přijdou hosté. Usednou. Začneme servírovat jídlo. Salát. Předkrm. Sklízíme. Rozléváme víno. Servírujeme hlavní chod. Rychle. Nosíme velké tácy z kuchyně servírovací pult v sále. Vše se musí odehrát během pár minut. Nikdo u stolu nesmí čekat příliš dlouho. Dezertní talířky a nože se smí sklízet až po hlavním chodu. Servírujeme zleva. Sklízíme zprava. V době večeře se nesmí po hlavním chodu začít sklízet, dokud nedojí všichni u stolu. Doléváme vodu. Servírujeme dezert. Nabízíme kávu. S kofeinem – hrneček má ouško nalevo. Bez kofeinu – hrneček má ouško napravo. Podle toho ten, kdo rozlévá z konvic pozná, komu má co nalít. Nabízíme čaj. Sklízíme po dezertu. Doléváme kávu, čaj. Doléváme vodu. Později následuje koncert. Nebo se hosté rozcházejí. Hosté odejdou. My sklidíme nádobí. Vyměníme ubrusy… V mezičase skládáme nádobí k umytí. Leštíme příbory. Skládáme plátěné ubrousky. Na tři způsoby podle druhu servisu. Rovnáme hrnečky. Leštíme sklenky na víno...

Fortis et liber. Silný a svobodný. Motto kanadské provincie Alberta.

V životě jsme tolika lidmi zároveň. Důležité je ale to, že jsme to pořád my.

M