Téma 5: Fotografie

Autor fotografie: Manžel Lisarah

Text od Lisarah:

Tvoje fotografie

Bylo ráno, když jsem jako obvykle pozdě vstávala. Ukazoval jsi mi fotky, které jsi ráno vyfotil. Tvoje ráno se liší od mého - asi tak o dvě hodiny.

Vědomí, že si můžu pospat, je pro mne sladké. Žádný budík, probudit se, když je venku už světlo. Ukazuješ mi fotky, říkáš, o co všechno jsem přišla. Já vím. Taky mám ráda brzká rána, východy slunce, zbarvenou oblohu, cvrlikající ptáčky, opar vzniku nového - jen ne teď.

Jedna z těch fotek mne obzvláště zaujme, ta, o které to dnes celé je. Je na ní pohled, se kterým se smiřuji už patnáct měsíců.  Nevím, jestli je těžší zvyknout si na kočky, na panelový dům či na výhled s obchoďákem.

Tahle fotka mě dostává. Tři vrstvy. Nevinné nebe, rudá vrstva zemského jádra, peklo našich životů, konzum.

Velké neonové poutače. Rozostřené lampy. Můry, co je obletují a občas se spálí. Zvědavostí se nechaly zlákat. Auta milosrdně skrytá v šeru končící noci.

Když vejdu do tohoto (či jiného, všechny jsou stejné) obchodu, připadám si  jako mraveneček na návštěvě v sousedním mraveništi. Všechno tu má svůj řád, všichni vědí, co mají dělat, kde co je. Jen já tápu, držím se tě za ruku, ať se ti neztratím. Od dřezu přes rohožku po svíčky. Kupujeme tu všechno. I vánoční stromeček. I zmrzlinu. Prostě všechno. Platíme za to poctivě. Svým časem. Je tu ticho, široké uličky mezi regály, úplně slyším, jak se blížím ke smrti. Taková ztráta, takové minuty, nikdo mi je zpět nepřičte. Vím, že je to hloupost. Člověk musí nakupovat. Řešit akutní havárky a (ne)zbytné potřeby. Přesto je mi ouzko.

Vidíš, mělo to být dneska o příběhu, ne o mně, zůstal v pozadí, ten příběh, který za tou fotkou vidím. A nebo je to právě tohle? Musí mít příběh děj? Kdo určuje, je-li ho už dost nebo ještě málo?

Není příběh, není to veselé.

Má to smysl?

Co jsem vlastně měla na té fotografii objevit...

Text od Medy:

Fotografie Praha vs. Nebe

Než jsem mohla začít psát asociace k fotce, zavolala mě kolegyně ohledně jisté neodkladné pracovní záležitosti. Zaklapla jsem notebook a na papír vedle jsem si stihla poznačit jen Praha vs. Nebe. V práci, jako je ta moje, se blog píše těžko, zabíjí totiž veškerou kreativitu. Ale nevydržela jsem to a musela jsem se na fotografii, co poslala Lisarah jako téma na náš další týden, podívat. Ačkoliv jsem věděla, že nejlépe fungují volné asociace a proto je třeba začít hned psát.

Jsem v Praze. Jsem tu šťastná. Tenhle kontrast však vídám každý den. Možná mi jen má připomínat, že nic není zadarmo. Že není dobra bez zla, štěstí bez bolesti. I kdybych nechtěla být takhle patetická (a uměla nebýt), musela bych při pohledu na fotografii zmínit, jak moc mi občas chybí krajina. Jak mi chybí ničím nerušená radost bytí. Místa, kde člověk může být sám se svými myšlenkami. Ta opravdová samota, kterou mi odkázali mí předkové. Chybí mi každodenní prosté věci, jednoduchost, čisté linie. Tuším teď proto pro vás záchvěvy pod kůží, obrazy zaseklé v paměti, sněhu, trávy, listí, větru, slunce, měsíce ve vzpomínkách. Někdy se mi stýská.

Výčitky, že jsem tu měla být už dávno, že jsem tebe měla potkat už dávno (nebo alespoň předtím, než ses oženil a měl děti), že jsem měla dávno psát (vytrvale a pravidelně), dávno tančit a dlouho chodit, dávno dobře jíst, dávno nosit dobré věci z dobrých materiálů, dávno začít cestovat, dávno se učit cizí jazyk...

Ale tohle je cesta, obtížnost neznámá, můžete minout nějaké chyty, ale jsou místa, která nepřeskočíte, která nelze překonat bez zlámaných nehtů a modřin. Šlo by to nejspíš po vytrvalém tréninku, ale život není cesta, kterou můžete lézt znovu a znovu, život není stěna, po které se dá i slézt a zkusit to znovu. Jen stoupám a jednou, zákonitě, ve chvíli, kdy moje ruce už nebudou mít dost síly – spadnu... Do té doby chci žít!

Sedíme na lavici. S výhledem na tu starosvětskou nádheru. Hledám a nacházím v tom pohledu útěchu. Už tolik let. Jistotu, víru. Historie - něco, co vzniká tak pozvolna a precizně. Každá. Naše. Moje. Historie jednoho života. Svou touhou budovat lámeme kameny a ona dostává formu a je pak tak věrná, stálá a neměnná. Mluvíme. Zamotáváme se do toho stále víc. Políbíme se ve vynucených pauzách. Abychom nabrali dech. Občas. Na chvilku. Se zdá, že i rozplétáme. Říkáme si věci krásné a niterné. Stejně tak jako věci, při kterých pod stolem drtím ruku v pěsti. Odchlíplý plakát na sloupu blízko nás vydává dráždivý třepotavý zvuk jako křídla nějakého vzácného tropického motýla. Šimrá a rozčiluje mě svou metronomickou přesností a naléhavostí tempa kmitu. Obsluha balí ubrusy, vítr jí pomáhá. Z řeky stoupá horká pára, jako z rozpáleného těla po těžké noci. Položím ti ruku na čelo. Zavřeš oči. Mlhovina jako by zastřela rozum víc než táhlé medové vlákno Chardonnay.

Na sníh město promítá dlouhé stíny. Zem zaprášená podél řeky je jako bílý písek před ostnatými dráty koncentračních táborů. Dojdu až na náměstí. Stojím před domem číslo třicetšest. A čekám, až si vzpomenu. Hodiny bijí a mně je smutno a jsem vyděšená. Srdce se tlakuje – útok nebo útěk?

Stojím na kopci. V roce 2003. Město se nešikovně choulí v dutině mezi vrásněním krajiny. Zrovna tam, kde se drží mlžný opar smogu. Tíží ho na plicích. Roztahuje hrudník. A zhluboka vyfukuje. Zběsile dýchá. Uletěl nám drak. Můj malý bratr Matěj natahuje k pláči. Ty běžíš. A za poslední mašli ho strháváš zpět k zemi.

Bílá plachta sněhu. Matěj sedí za oknem. Smutně zabalený v dece. Posíláme mu nahoru spoustu němých pozdravů. Je nám šestnáct a cítíme zodpovědnost jako opravdoví rodiče. Za radost malého Matěje. Zamává na pozdrav. Je mi ho líto. Jeho první sníh. Pod našima rukama se tvoří velké dílo. Hněteme koule, válíme je neobratně sem a tam, v téměř pravidelných letokruzích. Pro nemocného malého kluka, který je zatím rachitický s velkým nadutým bříškem a má zánět středního ucha. Ale brzy vyroste a bude z něj fajn kluk s širokými rameny.

Ležím na malé posteli. 90 cm. Tolik nocí jsme na ní spali i nespali. Noc dotekla daleko za půlnoc a je hutná jako máslo s medem. Moje myšlenky se v ní těžkopádně točí ve spirále. A rozmíchávám je se stále větší námahou. Měsíc se hroutí za věžáky, komíny, nakonec dopadne někam na brněnskou periferii. Tam už ho nevidím. Poslední obraz je v tmavých barvách. A nějak mi z mého filmu vypadl obraz, kdy se ráno probudíš u mě.

******

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda vybrala báseň od Františka Gellnera:

Perspektiva 

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veseli
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.

Téma 4: Kontrapunkt

Text od Medy:

Dokonalý kontrapunkt

Slunce se zase přiklonilo k meridianu. Směrem od západu, nutno podotknout. A v tu chvíli ji opustila múza.

S posledním tónem dávnověku se zachytila v kmitu vteřinové ručičky jen jedna daleká vzpomínka.

„Harmonické vnímání hudby lze považovat za náš - evropský přínos hudbě. Povšimni si, že například africké kultury vyznávají především rytmus, asijské barvy zvuku... drahá Alice a co třeba takový kontrapunkt převratný v duodecimě?“

„...“

„Kdybychom se například my dva chovali podle principů kontrapunktu, troufnu si říci, že bychom měli harmonický vztah. Pokud bychom se snažili vést jednotlivé hlasy tak, že by mohly být vnímány také jako autonomní objekty, a to pomocí asynchronní respektive komplementární rytmiky – náš vztah by zněl zdánlivě nesladěně, souzvuk by však sám o sobě dával smysl, snažili bychom se o vyrovnaný poměr mezi postupnými a skokovými pohyby – souvisí s předvídatelností a též teorií očekávání; ve vyváženém poměru užívali tří druhů pohybu: stranného, paralelního a protipohybu – což udržuje dynamiku při zachování vyváženosti a  prvků, které tíhnou k vytváření skupin - například opakování tónů, sekvencí, trojzvukových kroků a podobných útvarů, užívali jen úsporně nebo se jim zcela vyhnuli. V neposlední řadě harmoniku sazby chápali jako výsledek lineárního postupu hlasů a nikoli opačně. Abych nezapomněl, v závěru vícehlasé skladby vždy jeden z kontrapunktů obsahuje citlivý tón a jeho rozvedení do finály. Ten tón je jistě tvůj, Alice.“

Jsou tři hodiny po půlnoci. Přemýšlí o tom, nějak se jí to nezdá. Kontrapunkt. Punctum contra punctum – nota proti notě. Nedává to smysl.

Vystudoval matematickou statistiku a teorii pravděpodobnosti, psychologii, všeobecné lékařství a teorii hudby. Když mluvil o své disertační práci (jakékoliv ze svých disertačních prací), visela mu na rtech, přestože rozuměla obsahu sotva, slovům o to méně. Jen ví, že nic nedělal zbytečně a vše co dělal, bylo bohulibé.

Dělal s jejím tělem i její duší to, co nikdo před ním. Kladl své dlouhé prsty na její šíji jako na klávesy harmonia. Něžně a důrazně. A ona pak vydechovala táhlé tóny, souzvuky, vibrovala, rezonovala, cokoliv si zamanul. Zněla a přiváděla ho k pláči a sama plakala.

Byl dokonalý gentleman. Vzdělaný, všímavý, ctnostný, něžný, krásný, silný, rozhodný. Jeho oblek z tmavě modré vlny, podšívkou z hedvábí, se staromilecky kontrastní bílou nití, měla potřebu pohladit už napoprvé. Její ruka vylétla směrem ke klopě, včas se zarazila, ale při svém pádu se omylem dotkla té jeho. Ten dotek zapsal do buněk svou informaci, zprávu o slasti.

Ví, že je to doposud jediný člověk na světě, který zná její sazbu a má ji rád shovívavě a nemajetnicky, stejně tak jako ví, že struny rezonují už jen v paměti a už jen unisono. Jejich hlasy se změnily, už nejsou kompatibilní.

„Jak jsi jednou řekl, v evropském pojetí, kde není harmonie, jako by nebyla ani hudba.“

Text od Lisarah

Můj kontrapunkt

Ani nevím, co to slovo přesně znamená. Proletí mi hlavou, když od Medy dostanu toto zadání. Musím si to vyhledat. Nestačím to. Předběhne mne minulost. Vybaví se mi JazzDock, Noc literatury, čtení Daniely Kolářové, právě z knihy Kontrapunkt. Jméno autorky bych zkomolila, to si taky musím najít. Na to všechno dojde, Google neboj, dočkáš se! Ale teď ne, nechci zaplašit vyplouvající obraz zarámované vzpomínky v čase.

Datace obrazu spadá do půlky května 2012.

Spousta lidí, sedíme v koutku, na vysoké židli, vydýchaný vzduch. Venku tma, zima táhne od vody. Popíjíme objednané nápoje (bílé víno?). Na jevišti klavírista Emil Viklický a dokonalá dáma Daniela Kolářová. Předčítá svoji ukázku krásně procítěně, klesá hlasem, zvýrazňuje význam textu rytmem řeči; má úžasný přednes. Do toho tóny vydávané bílými a černými klávesami piána. Dva druhy umění se prolínají v dokonalé symbióze. Vrchol středeční noci nasáklé literaturou.

Z ukázky si nic nepamatuji, nevím s kým jsem tam byla. Vlastně mě překvapuje, že se tenhle zážitek v mé hlavě udržel. Překvapil mě, nečekala jsem ho.

Tak, teď nadešla tvoje chvíle, Google:

Kontrapunkt - druh skladebné práce, v němž mají všechny hlasy melodickou a rytmickou samostatnost (zdroj: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/)

Tu knížku napsala Anna Enquistová. V anotaci stojí:

Nic není bolestnější než ztráta milovaného člověka. A nic není děsivější než pozvolné blednutí vzpomínek na mrtvého. Po dceřině tragické smrti se matka nechce vyrovnat s tím, že čas odvívá kdysi tak živé vzpomínky, které by matka neměla zapomenout. Teprve když začne studovat Bachovy Goldbergovské variace, zabývat se skladatelovým životem, interpretovat notový zápis a hrát tuto skladbu, zjistí, že hudba může být mostem k dceři.

¨ Harmonie, různost forem a tónů Bachovy hudby evokují a najednou přinášejí scény z jejího života s dcerou, od narození po ukončení školy, dny na dovolené, jejich rozdílné představy o životě, ale i okamžiky mimořádné blízkosti.

Vyhledávač mě navádí též na stránky www.kontrapunkt.cz. O co jde? V textu O nás nacházím prozrazení:

Hlavním cílem projektů kulturní neziskovky kontrapunkt je od roku 2014 zapojování obyvatel Hradce Králové do kulturně-společenského dění ve městě i celého regionu, navazování odborné spolupráce s obdobně zaměřenými organizacemi, podpora kreativních lidí a příprava desetidenního Open Air Program Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů.

Díky Google, to by myslím stačilo!

Kontrapunkt. Kontrapunkt. Říkám si to slovo nahlas. Jelikož pro mne nemá obsah, který mu byl lidstvem přisouzen, dám mu vlastní. Kontrapunkt. Krásně to zní. Láme se na dvě části. Bod, vzdor. Ano, to je to, co za tím slovem - nesmyslně - slyším já. Bod vzdoru. Ano, to je můj kontrapunkt.

******

Na co se můžete těšit za týden? 
Téma pro příští týden vybrala Lisarah a je jím tato fotografie:

Téma 3: Palčáky, hněv, jadérko

text od Lisarah

Když otec vezme syna sáňkovat

Je sníh, opravdovej sníh, takovej sníh jako na pohlednicích od Josefa Lady. A v tom sněhu jde muž. Muž jde proti větru, je skloněný, hlavu zabořenou do hrudi. Hlava je průzkumník, který proráží bělost před ním jako první. Po hlavě jde tělo, ruce až nakonec. Nejsou totiž volné, drží opratě. Na opratích jsou připevněny dětské sáňky. Na sáňkách se veze modrá koule. Při bližším prozkoumání se z koule vyloupne dítě. Je to kluk? Podle modrých oteplováčků snad ano. Není to podstatné, v tohle věku není pohlaví podstatné. A pro náš příběh už vůbec ne.

Muž, který si proráží krajinu hlavou, se občas zastaví, nadechne, schytá dvojnásobný nápor větru, a ohlédne se. Kontroluje, zda na saních jeho DNA stále zůstává.

Obě lidské bytosti mají šálu až k nosu. Vítr, sníh, zima neumožňují verbální komunikaci. Ale tihle dva příbuzní by spolu stejně nemluvili. Nepohodli se v teple domova. Kvůli rukavicím. Kvůli blbejm rukavicím, honí se otci hlavou, jsme si zkazili den. Ten můj smrad jeden, malej, pitomej. To si nemohl ty palčáky prostě nandat? Ne, nemohl, odpoví si sám, rád si sám se sebou povídá, možná proto jeho žena raději zemřela, ale ne!, teď je sám k sobě příliš krutý, proč si to dělá, to je jedno, teď jde o ty rukavice. A to s tím harantíkem začal mile. "Pojď sem, ještě nandáme rukavice a půjdeme sáňkovat." Ale ne, on se musel šprajcnout. "To nejsou rukavice, to jsou palčáky. Ty nechci!!" Pořád na něj šel po dobrým: "Prosím tě, vždyť jsou super, to je jako pořád moci mít ruce v pěst, ale bez palců!" Dítě na něj obrátilo do výšky oči. Chvíli si asi přebíralo, cože mu to ten dlouhán, u kterého bydlí, povídá. A pak se rozhodlo: "Ne, ty si nevezmu." V tohle duchu pokračovali asi deset minut. Jen už nešlo o klidné věty s pomlkami, ale o řev, hlasitost, pláč, vztek. Vzdal to a dal mu jiné. Pruhované prsťáky.

Není dobrý otec, nemá autoritu. Posedl ho hněv. Jak mu to Jana mohla udělat? Nechat to všechno na něm! Copak nevěděla, že o dětech nic neví! Věděla. Proto je nechtěl, proto byl pro to, aby si to nechala vzít. Vzepřela se mu. A jak to dopadlo? Teď je všechno na něm! Hněvá se tak, až mu slzy stékají z očí a štiplavě přimrzají k tvářím.

Dojdou a dojedou ke kopci. Nikdo tu není. Počasí se během jejich zpoždění způsobeném hádkou tak zhoršilo, že úzkostlivé maminky běžely schovat svá robátka pod střechu. Marek by to nejraději taky otočil. Ale nemůže. Zase by prohrál. Prohrál život ženy, prohrál palčáky. Nemůže ještě prohrát zničené nedělní odpoledne otce se synem. Stojí na kopci, dívá se na horu běloby, kterou Bůh vymačkal na obraz dnešního dne, a bojí se podívat dítěti do očí. Ano, opravdu se bojí. Vítr se ztišil, jako by nechtěl propást ani slovo z následující scénky.

"Pojď, sjedeš si to. Nikdo tu není, tak aspoň do nikoho nevrazíš."

Vítr je zklamaný, dítě mlčí, žádný dialog se nekoná. Pouze nepovedený monolog muže s vráskami kolem rtů.

"Já na tebe budu dole čekat."

"Bude to prima."

"Neboj se." (Utěšuje sebe nebo dítě? zafičí si vítr do vousů.)

"Pak půjdeme domů. Dáme svačinku."

Marek ze zoufalství strčí do sáněk, ty se rozjedou z kopce.

"Pořádně se drž!"

Naštěstí je napadána velká vrstva nového sněhu, a tak to sáňkám s nákladem moc nejede.

Zastaví se v polovině kopce. Dítě letí přes pravobok dopravního vozidla. Žuchne do sněhu. Nebrečí.

Marek je u něj během vteřiny, možná i dřív než dopadl do studených peříček.

Pyrrhovo vítězství.

"Víš co, raději půjdeme domů."

O dvacet minut později

Buch Buch. Bota naráží do druhé. Shodit sníh z nich.

"Ale vyvětrali jsme se pěkně, viď? Koukni, jak ti zčervenaly torby!"

Sněhové vločky se mění v mokro. Na bundách, čepicích, vlasech. Marek rozepne klukovi oteplovačky a zuje mu sněhule. Pak odebere oděv i ze sebe.

Vejdou do kuchyně. Je jim teplo. Sednou si k jídelnímu stolu. Naproti sobě a zároveň nejdál co od sebe. Mlčí. Marek sklopí zrak. Aby se zaměstnal vezme z ošatky na stole jablko a začne ho rozkrajovat. Nakonec se odváží zeptat s nadějí na smír.

"Hele, proč jsi vlastně nechtěl ty palčáky? Přiznej se, žes mě chtěl jen naštvat."

Dítě chce odpovědět. Chce, aby ho táta zase někdy vzal sáňkovat. A tak se odhodlá.

"Byly speciální."

"Na stavění sněhuláka."

"S mámou."

Na zem upadne jadérko. I to jablíčko se rozplakalo.

text od Medy

1989

To, co vám chci teď vyprávět, se stalo před mnoha a mnoha lety. Bylo to v době, kdy občas někde už rádio polykalo divné krabičky se dvěma ozubenými kolečky, kdy každá rodina měla svou knihovnu (co v ní bylo, ponechme stranou).

Kdy holky nosily krátké vlasy (babička si byla jistá, že pak zhoustnou), ručně šité overaly a ručně pletené svetry, kdy kluci ještě psali dopisy holkám (Jindřiščině starší sestře především), stejní kluci pak nosili červené trenky do tělocviku a vůbec jim to nebylo divné, všichni dohromady nazouvali cvičky a jejich klenby jim za to moc nepoděkovaly.

Palčáky se nosily na šňůrce kolem ramen, ale zase je děti neztrácely, svetry a kamaše sice kousaly, ale hřály. Bylo plno sněhu, celou zimu se sáňkovalo. Děti byly víc venku a měly míň rýmu.

Jedlo se to, co bylo a z toho, co bylo, to, na co byla chuť (babička říkala „jez, na co máš chuť), jablka se jedla i s jadérky (babička jen do té doby, než se jedním takovým málem udusila).

Nebylo tolik rakoviny, ale zase se na ní víc umíralo.

A uběhlo přesně padesát let od prvního vydání Hroznů hněvu.

Jindřišce byly tři roky. Byl zrovna pátek, odpoledne se šlo sáňkovat za zimní stadion. Jindřiška, Matěj a Petr od Kolářů. Jindřišky děda sáňkoval s dětmi, byl pro každou legraci, potok nepotok. Kamaše vymáchané v potoce pak Jindřišku kousaly víc než obvykle. Doma čekala babička a mamka (táta byl v práci). Děda dostal zpucuňk. Jindřiška dostala horký čaj a mohla si vlézt do duchny ke knedlíkům k večeři. Takový byl 17. listopad. O víkendu jí pak píchali uši a ona se zlobila na svojí mamku, že jí ten den zapomněla dát čepici. 

******

Na co se můžete těšit za týden? 
Téma pro příští týden vybrala Meda: Kontrapunkt

Téma 2: Vůně

Text od Medy:

Vůně je nejtrvalejší vzpomínka

„Stoupají vzhůru a hledají vyhlídku, protože věří, že to, co uvidí, bude předzvěstí života, o jakém sní. Ale kleč a křoví už dávno zarostly každou cestu, kterou zkoušejí. Došli až k opuštěné kamenné zdi a nezbývalo jim vlastně nic jiného, než vykročit zpátky.“ ^{David Adams}

Stojíme na vyhlídce. Už není noc, ale ještě není den. Vítr s námi cloumá. Dřevo měkce vrže. Naškrobené plátno obzoru se s bolestí trhá jako rána. Nad vinohrady prýští krev. Svíráš mě pevně. Tak jak jsi jistě dlouho nikoho nedržel. Mělce a přerývaně dýchám a cítím vůni – mou i Tvou. Protkaly se a zdá se, hodí se k sobě. Mísí se v opojný koktejl, ze kterého je mi mdlo a já nevím proč. Dýchám do hrudníku, jinak by mi pukl. Vtom sebou slunce trhne a bolestivě obtiskne svůj žár na naše sítnice. Mrknu. Na nebi zeje díra jako po kulce a po kopcích stéká horká krev. Stojíme nehnutě, bez dechu, v bezčasí.

Ta chvíle je tak drahá, že mi na chvíli dovolí netřást se o budoucnost.

 „Nádherně voníš,“ řekls mi. Jasně, pomyslela jsem si, celá zpocená ve své péřové zimní vestě. Po tom, co jsem absolvovala stoupání 2,5 km. Měli jsme 22 minut do východu. To je přece plno času. Na druhou stranu, co to je v životě člověka? Prchavé okamžiky štěstí. Značek na futrech šťastných dnů je jen pár a tohle je jedna z nich. Těžko jsme tehdy mohli tušit, jak cenný společný čas to nakonec bude. Jak moc nasákne naše mysl. Jak dlouho bude trvat, než z ní vůně vyvane.

Když jednou vyrosteme, překvapíme sami sebe, jak jsme konzistentní. Jak jsme vlastně po celou tu dobu byli. Jak jsme rostli a směřovali k tomu, co je naše. Jak jsme hledali. Jak dokonalý kolorit tvoří vůně našeho předchozího života. Milovala jsem vůni moře dávno předtím, než jsem ho poprvé spatřila. Vůni kávy, než jsem ji ochutnala. Znala jsem mou vůni, než byla vyrobena. Stejně jako vůni tvé kůže, než jsem k ní poprvé přivoněla v důlku pod klíční kostí.

Vůně. Kouzelná vůně každého mého dne Jour d'Hermès, zemitá vůně Neuburského, sedmnáctiletí chlapci vonící pracím práškem - vůně mého mládí, vůně kopřiv u prababičky, vůně sena a hned se mi vybaví dvířka od seníku na magnet, co jsme si u nich jako děti vyhráli, dojemná vůně kožichu mého kocoura v dobách, kdy ještě býval můj... A tak nás občas vůně uvrhávají i tam, kam nechceme. Spojí se jemnými vlákny s okamžiky v paměti. A to je dobře, vděčná za dar vzpomínek říkám – vůně je nejtrvalejší vzpomínka.

Text od Lisarah:

Přivoňte si

Nikdy nečetla Parfém pro vraha, ale ten název se jí líbil. Proč vlastně? Neví. Možná se ta kniha takhle ani nejmenuje. Bloumá úzkými uličkami s černobílým motivem, které jsou zastavěné tisíci tvary flakónků, které obsahují stovky barevných variací a desítky vonných směsí. Jí to ale nic neříká. Je tu, protože to tak má být. Je žena, mladá žena, žena úspěšného muže. A k tomu spousta věcí patří. Dobře se oblékat. Nosit kvalitní make-up. Vysoké podpatky. Prostě reprezentovat. Ale ona taková není, stačily by jí rifle ve slevě za tři stovky. A náušnice za stovku. Místo toho jí na uších poletují zlaté nitky za tisíce. Svého muže má ráda, dalo by se říct. A taky už nemusí bydlet s matkou, to je hlavní. Že je muž úspěšný businessman  je jakási nadstavba, příjemný bonus, o který nesoutěžila. Měla vlastně kliku, vzpomíná, když prochází pachy Sephory, že je klasickým případem, kdy si ji muž s hlavou holou jako koleno vyhlédl na diskošce. Bylo to tak snadné, až je to trapné.

Vůně má ráda, nevyzná se v nich, vyhovují jí nevýrazné, svěží, citrusové, sportovní, i když žádný pohyb neprovozuje (ale měla by začít, tuhle na ni Lojza koukal a měl nějaké řeči, že jí zadek padá k zemi přitažlivostí větší než zemskou, haha) a teď by si měla pořídit parfém, poprvé v životě. Do téhle doby si vystačila s voňavkami z Avonu či Oriflamu, které nabízela kolegyňka v práci. Ale teď si má koupit pravý parfém, má utratit tisíce za malou lahvičku. Protože to prostě tak má bejt. Jak do ní hučely včera na plese manželky manželových spolupracovníků. (Nebo to byly jejich milenky?) Mihne se jí na tváři úšklebek, který by si nepozorný pozorovatel mohl vyložit jako úsměv. Vybavila si to zděšení ženských, když v rámci hovoru o trendy novinkách zmínila, že ona žádný parfém nemá. Takový výbuch řečí by v sále nezpůsobila mezi přítomnými ani opravdová nálož z nejčerstvějších kauz na blesk.cz. Ale co, kašle na to, dneska nic pořizovat nebude. Jen se odsud vymotat, jen být na čerstvém vzduchu, pryč, chce pryč, kde je východ.

V tom duševním zmatečném víru přehlédla nebezpečí. Přistoupila k ní vyhublá znuděná prodavačka a stříkla na ní: "Mladá paní, přivoňte si!"

******

Na co se můžete těšit za týden? 

Téma pro příští týden vybrala Lisarah: Text obsahující slova: palčáky, hněv, jadérko