Dopis druhý

Medo,

sedím ve svém dětském pokoji, koukám na hrníčky, kdysi dávno darované příbuznými a kamarády; na suvenýry pro štěstí a z výletů, vystavené na červené poličce a připadám si jako by mi bylo o deset let méně. Tedy tolik, kdy jsem ještě neprožila zamilovanost ke svému muži, velké zdravotní problémy, těšení na miminko, smích svého dítěte. Dobu, kdy jsem se o psaní bála jen uvažovat, natož ho konat. Jsem v tolika ohledech jiná než tehdy a v tolika stejná, až mě to děsí. Občas si říkám, jak jsem se mohla dostat sem? Občas si říkám, jinam než sem jsem dojít nemohla.

Proč se mění naše vnímání minulosti, proč se nějak rozhodneme a později o tom polemizujeme, nevím. Proto Tvému dopisu rozumím (ale až na třetí přečtení:-)) (snad mě omlouvá, že poprvé jsem ho četla o půlnoci před upadnutím do spánku a podruhé před odjezdem na letiště).

Přemýšlela jsem, o čem Ti dnes napsat. Jsem po dovolené, ale mám v sobě chaos. Pořád jen balím, jezdím sem, tam, plánuji další víkendy. Baví mě to, ale vím, že se tím podvědomě snažím utéct trochu sama před sebou.

Dotazy na to, co chci dělat, na mě útočí ze všech stran. Zbaběle se schovávám za větu, chci být ještě dva roky doma s Modřinkou, ale když si tu otázku položím sama sobě, odpovědí mi je hlucho, prázdno, sevřený žaludek...

Dnes jsem četla v ženském časopise (je léto, kdy jindy si to dopřát), jak přední česká herečka odpovídá na dotaz, co se jí v životě povedlo nejlépe - děti. A tohle řekne každý, kdo je má. Což je báječné, a je to pravda, ale i tak teď přemýšlím, co kromě toho...

Musím přiznat, že návrat našeho psaní je hezký první impuls posunout se dál. Snad se mi to povede.

A tak se na naše dopisování těším jak malá holka po návratu z tábora čekající na listonoše a slíbená psaníčka, proto to už ukončím, ať mám brzo psaní zase od Tebe.

Užívej Prahy, mě už začíná chybět, až se za čtrnáct dní do ní vrátím, bude už pravděpodobně podzimně naladěná.

Lisarah