čtvrtek 24. září 2015

Téma 35: „Jen zhlížejme se, drahá, v sobě navzájem, dokud nás ještě oba nosí zem...“

Text od lisarah:

Jedna noc v šedesátiletém manželství

Přetočí se na pravý bok, ale stejně ví, že neusne. To musí tak chrápat? Dědek jeden starej!
Zašátrá, nahmatá a zmáčkne. Lampička zaprská, kdo že ji to ve tři ráno budí, ale poslušně se rozsvítí. Nandá si brýle, z platíčka vymáčkne bílý prášek a spolkne. Zapíjet už léta nepotřebuje, je to rutina. Ohledné se po dědkovi. Dlouhé chlupy z nosu se mu hýbají pod taktovkou jeho dechu. Obličej má vrásčitý a skvrnitý. Jako ona. Jsou staří a jsou spolu už příliš dlouho. Je to vůbec možný, že se někdy neznali? I když na něj nadává, i když pořád lamentuje, co že to má vedle něj za život, neuměla by si jiný představit.
Zhasne, lehne na záda a přitáhne si peřinu až pod bradu. Vážně byli mladí, pamatuje si to. Matně, ale pamatuje. Například na to, jak chodili tancovat k Součkům. Měla širokou kolovou sukni, a Josef jí roztočil tak, že sukně lítala po celém sále.
Ty první roky byly pěkný, usmívá se do tmy. Měla bílý závojíček a rozechvěle říkala Ano. Josef v dílničce vyřezával kolébku. S dětmi už to bylo jiný, neměli na sebe tolik času, Lukáš a Adélka si jej nárokovali pro sebe. A léta letěly jak holubi z bidla, když na ně zaštěká pes. Děti odešli za svým životem do velkých měst a ona s Josefem zůstala zase sama. Teď už na sebe zase měli čas. Unavenější, nemocemi poznamenaný a stejně vypadající dny, týdny a měsíce. Ty se pomalu překlápěly v roky, až do dneška.
Přetočí se na pravý bok, ale stejně ví, že neusne. To musí pořád tak chrápat? Dědek jeden starej! Zítra se vykašle na nějaké vyvařování a ohřejí si jen párky. Nad ránem přece jen usne.

Josef se v sedm probudí. No jo, babka ještě spí. Ta má teda výdrž, pomyslí si. Vstane a jde jim udělat snídani.


Text od Medy:

„Jen zhlížejme se, drahá, v sobě navzájem, dokud nás ještě oba nosí zem...“

Sesbírala jsem za dvě hodiny čistého času notnou dávku osudů. Nebudu o nich psát, protože mi to nepřijde fér, ale podělím se s vámi o kouzlo příběhu, protože jako spisovatel mohu fabulovat.

Sedím v přítmí u stolku číslo sedm. Muži se po směru hodinových ručiček budou posouvat po pěti minutách. A série povedené vs. nepovedené rychlorande může začít. Muži jsou velmi nervózní. Hned ten první má nervové záškuby. Jeho košile, o dvě až tři čísla větší, než by bylo potřeba, je propocená nažmach.
„Takže co muž rozhodně nemůže dělat, aby se ti líbil?“ rychle předkládá svou první otázku.  – tik - Zamýšlím se. Zdám se být zaskočená.  – tik -
„Můžu ti říct, co dělat může.“
„Hmmm,“ zamýšlí se on. – tik - Trvá to velmi dlouho. Nakonec kývá. – tik -
„Mám u mužů ráda, když jsou gentlemani.“ – tik – Kývá.
Vypráví o svém otci, který genlemanem rozhodně byl, o rodině, o tom, proč se přestěhoval do Prahy, o tom, jak nikdy neochutnal mořské plody, o tom, že se bojí létat, vlastně vypráví především o tom, čeho se bojí a mluví a mluví a mluví (až konečně po pěti minutách svým mluvením trochu uklidní sám sebe). Pak přichází gong.

Druhý muž. V proužkovaném tričku s límečkem, jež se nikdy nesetkalo s žehličkou. V dlouhých pauzách ticha hlasitě vykřikuje holé věty, asi aby přesvědčil sám sebe, že ještě žije, že je ještě tady v místnosti. Vždycky se leknu. Podporuji jeho odpovědi, ale pět minut se zdá být nekonečných. Snaží se mluvit o běhání, o jízdě na kole, o pěstování zeleniny, o dětech. Po pěti minutách zjišťuje, že mi nestihl položit žádnou otázku.

Třetí. Přitakávač. Zjišťujeme, že se shodneme opravdu ve všem. Košile s krátkým rukávem mužům opravdu nesluší, ještě když mají vzor jako pyžamo. Cení zuby. Děsí mě.

Čtvrtý. Nejvíc si užívá – „telku, jízdu na tobogánu a čínu“. Pořád říká „cože“, přestože já téměř nemluvím. Říká mi o svých nových botách, co si právě koupil. Jsou to takovéty děravé tenisky (hodí se pravděpodobně jen do lodi, nenapadá mě, kde jinde by se daly smysluplně využít) a stojí prý od tří tisíc výš.

Pátý. Se hystericky a často směje. Ve chvílích, kdy není nic k smíchu. Usmívám se taky, protože nevím, co jiného si počít. Snažím se být stále milá, ale cítím se najednou velmi unavená. Má na sobě celkem tři kusy oblečení (počítám ty, co mohu vidět, zaplať pánbůh) a ony k sobě totálně neladí, ani barvou ani materiálem, ani tvarem. Mluví o jeho chystané cestě na sever, příběh, který mi k tomu vypráví by mohl být i smyšlený, ale já mu ho věřím. Jeho dědeček, myslivec, který už nemůže chodit a celkově na tom zdravotně není moc dobře, tu před mnoha lety lovil zvěř, on se tam teď chce vydat a ulovit pro něj nějaké zvíře (zapomněla jsem jaké) a dovést mu trofej.

Šestý má zlé oči. Prozradím své pravé jméno. Nevím proč. Mám pocit, že mě hypnotizuje pohledem a cítím se nesvá. Ptá se mě, jestli vím, jak dlouho letí sluneční paprsek na Zemi. Je programátor, ale zajímá se o „vysokou gastronomii“. Tričko s véčkem a zlatý řetěz (na programátora dost netypický oděv). Má tři děti. Vypráví mi o seskocích, o svém cestování po Balkáně.

Poslední se od předchozích liší tím, že už nejspíš někdy v životě mluvil se ženou. Zajímá se. Říká (a to několikrát za minutu): „Jsi báječná.“ Má na sobě plátěné kalhoty tzv. kapsáče ve světlé barvě (v těchto barvách jsou bohužel obzvláště neslušivé). Jeho bývalá manželka je Syřanka. Na téma uprchlíků naštěstí vlivem krátké časové dotace nedojde.

Když ze setkání odcházím, zamýšlím se nad tím, co měli všichni ti muži společného. Snažím se pro svůj mozek najít nějaký rámec, do kterého bych mohla tento zážitek zasadit. Rozhodnu se raději myslet něco pozitivního. A tak myslím na Tebe. Jestli byl někdy nějaký muž, se kterým jsem dokázala hovořit hodiny a hodiny a nevnímala plynutí času, byl jsi to Ty. Jestli byl někdy nějaký muž, jehož styl jsem obdivovala a zbožňovala, byl jsi to Ty. Protože to, co jsi nosil a vnášel lidem do života, Tě vždycky prozradilo, že máš styl. Jestli jsem někdy potkala muže, u kterého jsem bezmezně milovala jeho krásu duše i těla – byl jsi to Ty. A protože nás nikdy nikdo neposadil proti sobě ke stolečku číslo sedm a nedaroval nám pět minut, neodvážila jsem se Ti nikdy podívat do očí a zeptat se, zda ses někdy zhlížel i Ty ve mně.

**********
Na co se můžete těšit za týden? 
Na příště Meda zadala téma: Za vším hledej ženu

čtvrtek 17. září 2015

Téma 34: "Dobré město je jako dobrý večírek"

Urbanista Jan Gehl říká, že dobré město je jako dobrý večírek – lidé se zdrží déle, protože se dobře baví.


text od Medy:

Moje město

NYC
„Nedávno jsem si přečetla, že New York City je svojí energií mužské město. Nezbývá mi, než souhlasit. Uspěchané, tvrdé, s důrazem na výkon. New York vás změní. Můžete ho milovat nebo nenávidět, ale těžko vás nechá chladnými. Je to směs všeho. Lidí, národností, společenského postavení, kultur. Když jdu ulicemi pěšky z práce, úsek mezi 54 a 68 ulicí je stále stejný. Špinavý, rušný, prašný. Zároveň kouzelný. Kdykoliv se podívám nahoru a vidím mrakodrapy, připadám si, že jsem tady správně. To je to místo, kde se plní sny. Pokud na to ovšem máte. New York je plný paradoxů. Žebrající matky s nastrčenými a omámenými dětmi, které celý den prospí v jejich náruči. Luxusní bary, restaurace a obchody plné milionářů. Stánky halal food s Pákistánci před muzeem umění. Černošské chůvy s plným kočárkem pro 6 dětí. Turisti, celebrity, přistěhovalci, bezdomovci. Všichni tady doufají v lepší zítřky. Někomu se daří extrémně, někomu vůbec. Další o své místo na slunci každý den bojují a doufají, že bude lépe. New York je město, kde koupíte všechno. A tak vám nezbývá, než si na to vydělat. Je to tvrdé místo a ne každý jeho nároky zvládne. A tak někteří turisté přijedou domů s pocitem, jak by bylo nebo naopak nebylo fajn v takové betonové džungli žít. A ono jde ve finále o to, jak tam ve zdraví přežít.“ MR, fotografka


PRAHA
Praha byla vždy královnou a také jí zůstane. Královnou, co pečuje o poraněné, ale nepoddajné duše, o srdce zlomená, ale ochotná jít dál. Nachází tu klid rozbití lidé zaprášení vzpomínkami už po mnoho generací. A začínají tu nový život. I já začala.

Je na rozdíl od NYC ženou už ze svého rodu. Dáma. Vždy krásná, vždy rovná, vždy upravená.

Na Praze nejvíc miluju tohle:
  • Architekturu a její genius loci (pokaždé když někam zabloudím, najdu kouzelná místa, o kterých jsem doposud neměla ani tušení)
  • panorama Hradčan, které se nikdy neomrzí, ten pohled mě zalévá klidem jako nic jiného na světě
  • baví mě tu každý den, protože každý den je jiný
  • když se odněkud vrátím, pociťuji tu zvláštní uvolnění
  • všechny malé obchůdky šikovných lidí a ochotu podělit se o svůj příběh
  • příjemný personál téměř všude
  • každý si tu najde to svoje (ať už jde o kávu, zmrzlinu, naušnice, boty, těstoviny, nebo práci)
  • noc
  • na mnoha místech se dá sedět v trávě, opravdu (kdysi se mě moje kamarádka ptala: „A to se nebojíš injekčních stříkaček?“, „Ne, to mě nikdy nenapadlo.“)
  • Je tu strašně moc ujetých lidí, krásných i schválně ošklivých, skutečně ošklivých, mladých, starých, navždy mladých, spokojených i těch, co jsou teprve na začátku...
  • Když se na někoho usmějete, oplatí vám to, většinou (testuju to tak měsíc, takže nevím, zda to lze generalizovat)
  • zatuchlá malá divadla, která existují odjakživa a navždy budou, i když už nebude co hrát a s kým
  • industriální prostory, co slouží jako umělecké doupě, squat, výstavní prostor, nebo se je prostě jen skupina nadšenců snaží zvelebit
  • Chrám sv. Víta
  • Mama coffee v Minoru
  • Řeku
  • Co všechno je tu zadarmo
  • Soboty, kdy si koupím řezané květiny
  • Množství knihoven
  • Červenou židli
  •  ...

Každý příběh má svou tečku. Ten můj má tři... Děkuji a brzy naviděnou, Praho.


text od lisarah:


Můj muž si dělá legraci, že jsem se narodila na vesnici. Škádlí mě, já vím. Přesto má trochu pravdu. Co na tom, že se jedná o královské město ze 12. století, které má patnáct tisíc obyvatel a krásně kulaté náměstí s opravenými domy a znovu vybouraným podloubím. Ve srovnání s Prahou to neobstojí.
Prožila jsem zde čtvrtstoletí. Nic mi tu nechybělo, ale taky mě nic nerozvíjelo dál. Sobotu večer jsem trávila jako ministrant na mši. Ve všední dny jsem se učila a vedla s kamarádkami holčičí řeči. Pak přišla střední a já získala přítelkyně na celý život. Vždy jsem se zakoukala do nějakého kluka a platonicky sledovala jeho svět zpovzdálí. Klidně několik let.
Vysoká škola mě městečku vytrhla, ale napojení zůstalo. Vracela jsem se sem týden co týden. Chodily jsme s holkami do vinárny na bílé víno (to byly ale kyseláče). Bylo tam zakouřeno a my si připadaly světově.
Po škole jsem si našla práci i přátele v Praze a už nebylo tolik prostoru k návratu do rodného města. A když už jsem tam byla, trávila jsem čas s rodiči. Město se mi vzdalovalo a vzdaluje.
Nyní už oficiálně do Maloměsta nepatřím. Údaj v občance mluví jasně. Nepovažuji se za obyvatele Velkoměsta, i když se ráda procházím jeho ulicemi a užívám si jeho kulturního a architektonického bohatství. Necítím už ani silné spojení s Maloměstem. Ano, když tam přijedu, ráda se projdu centrem a objevuju, který obchod zanikl a co nového kde vzniká. Ale připadá mi, že to sleduji zpovzdálí. Pupečníková šňůra mezi námi už je přestřižena. Přesto ve mně Maloměsto zůstane navždy. A za to jsem ráda.  Nezapomenu na osůbky ze sousedství (lehce bláznivá babička se spoustou koček; pan Z., co jezdil celé dny na kole; paní J., co každý měsíc myla všechna okna...), ty přece udávají místu ráz. Maloměsto pro mne zůstane zelenou oázou zpomalení, do které se budu celý život vracet. Ale už tam neumím žít.

**********
Na co se můžete těšit za týden? 
Na příště Lisarah zadala citát:
Jen zhlížejme se, drahá, v sobě navzájem,
dokud nás ještě oba nosí zem...
Rúmí

čtvrtek 10. září 2015

Téma 33: Zelená konvička

text od lisarah:


Když se sen promění v realitu

Před třemi lety je popadl sen mít dům. Někde za městem, v klidu, u lesa. Patrový dům s bílou omítkou, červenou střechou a velkou zahradou plnou květin. Lada jako novinářka by mohla pracovat z domu, psát v podkroví či u dřevěného stolku mezi tulipány a do města jezdit jen na schůzky. Petr by se těšil na návrat ze zaprášených městských ulic do oázy večerního zalévání květin a pěstěného trávníku.
Takhle si to malovali.
A pak se sen stal skutečností.
Koupili poctivý dům, který byl nasáklý bohatou historií lidských osudů. Natřeli okapy, dali novou střechu, vyměnili podlahy. Stálo je to víc peněz a úsilí, než si dokázali představit. Křičeli jeden na druhého. Vzduchem lítaly výčitky. Bylo to těžké období. Po dvou letech přišlo zklidnění. To podstatné bylo opraveno, teď se mohlo žít, vychutnávat a dolaďovat. Lada se chystala, že nechá přečalounit staré křeslo po prababičce a vytvoří zeleninové záhonky. Do oken dá truhlíky s muškáty. A bude se každé ráno při jejich zalévání zelenou konvičkou těšit z jejich krásy. Petr se těšil na novou sekačku, kterou bude rovnat trávník do latě. A taky na houpačku, kterou jednou, snad, v budoucnu, vyrobí pro jejich děti.
Takhle si to malovali.
Byl jim dopřán rok.
Lada ten den zrovna psala objednaný článek o raw stravě do lifestylového magazínu, když jí vedle notebooku zavibroval mobilní telefon. Bez obav ho zvedla. Její tvář bledla. Petrovi se v práci něco přihodilo, úraz, jeďte do nemocnice. Lada bez barvy a energie mátožně došla do garáže a odjela za mužem.
Před třemi lety je popadl sen mít dům.
Teď v něm žili.
Jejich život vypadal jinak. Petr byl nerad venku, v rukách jen slabý cit, nepracoval. Lada se starala o domácnost, Petra, zahradu, psala za dva úvazky, aby to finančně utáhla. Už nezbyl čas na kochání se květinami. Už se nedokázala radovat z maličkostí jako je zalévání truhlíků. Zelená konvička se stala obyčejnou praktickou věcí.

text od Medy:

Zelená konvička

Měla jsem spolužáka, který začínal každou větu slovy:
„V jedné studii jsem se dočetl...“
Na vysoké jsme se mu smáli, dnes je z něj generální ředitel jedné nejmenované nadnárodní společnosti.

A tak mi dovolte začít dnešní příspěvek slovy:
„V jedné studii jsem se dočetla, jak je sezení nebezpečné a že bych měla začít pracovat na stojáka jako třeba Leonardo da Vinci, T. G. Masaryk, Winston Churchill a jiní.“

Pojďme se podívat na předměstí Brna. Léto 2000. Jedna mladá holka má v krásném prostorném bytě s vyřezávanými zárubněmi a okenními rámy svou zelenou konvičku na květiny. Designérský kousek. Je rodinným dědictvím, smaltovaná a oprýskaná. Dovezla si ji jako jedinou památku na svou babičku, o které mluvila vždy jako o pracovité ženě, která měla na životě nejradši život.

Často jsme se navštěvovaly a filosofovaly. Seděly jsme na zemi, kolem nás běhaly kočky. Bára z Pyšel. Potkaly jsme se na táboře. A tak vzniklo naše krásné přátelství. Od patnácti jsme jezdily vlakem na chalupu. Tam jsme tvořily umění a muzicírovaly. Jaro 2005 jsme dokončily vysokou. Bára si pak střihla doktorát. Někdy v tu dobu přebírala rodinnou firmu. Pak se odstěhovala do Prahy. Pak do Mnichova. Z Mnichova do Zurichu. Kde žije teď.

Loni jsem ji vzala na naši Výstavu vín. Pod tlakem rodiny a okolí dělala vždy vše, co by úspěšná žena měla dělat. Báru, nadějnou kreslířku, mou spolužačku, veselou holku, která chodila pořád bosa, už mi ničím nepřipomínala. Byla unavená. Ne jako bývá člověk z nevyspání nebo po tahu. Brutálně unavená.

Dobře to dopadlo. Svému šéfovi po návratu z Moravy řekla, že končí. Volala mi ještě ten večer. Měla překypující hlas vším, co ji čekalo.

A tak se zvedám ze své židle. Není to revolta. Je to hold mému bytí. A tak jdu. A tak běžím. Kontrakce lýtkových svalů mi ženou krev do srdce.


**********
Na co se můžete těšit za týden? 
Na příště Meda vybrala tuto větu z jednoho časopiseckého článku:
Urbanista Jan Gehl říká, že dobré město je jako dobrý večírek – lidé se zdrží déle, protože se dobře baví.

čtvrtek 3. září 2015

Téma 32: Tečkování

text od Medy:

Tečka

Horký den, míříme do hor. Kolonu objíždíme zatím úspěšně. Voláme si konferenčním hovorem se zbytkem. Vojta zastavuje v Hruškách. Navštívit místní holičství. Aby mu nebylo takové horko, nechá si oholit hlavu. Jdu s ním. Zchladit se. V místnosti je kamenná podlaha. Příjemná vůně pěny na holení.
„Na dědině byly tři persóny, jak byste vy mladí dneska řekli, kapitalisti. Můj děda Tomáš, Jan, co měl kovárnu a pekař Jarek. Byli to vážení občané, třeba u nás po dvoře, když jsem byl malý kluk, běhaly želvy.“
Holič vypráví a ruce mu přitom kmitají. Vojta je tak unešený, že si nechává i oholit vousy (nikoho to nikdy nenechal dělat, ani mě). Holič se vrací zpoza sklepa s pohárky vína. Já piju, Vojta řídí. Sedáme do auta, voláme zbytku konvoje. Já už se jen směju, Darek mi spílá:
„Aličko, Tvůj smích ruší signál celé Jižní Moravě.“

Sedíme u ohně. Hory drží poslední vláhu, kterou nevysála dlouhá horka. Voní jahody a máta. Noc je poměrně chladná. Nahřívám si ruce nad ohněm. Stále se v kruhu posouváme blíž a blíž, až už se koleny dotýkáme. Bezděčné doteky. Lidské teplo.
„Když tě takhle pohladím, pošlu ti léčivou sílu, cítíš to? Doteky léčí, to si pomatuj,“ říkala mi moje babička, když mě před usnutím hladívala ve vlasech.
A tak léčím, ráda, často, lidi, u kterých cítím, že tu sílu potřebují, že jim schází.

Malý František se nás ptá:
„Jaký je rozdíl mezi trampem a turistou?“
„Františku, ty kladeš otázky závažného charakteru,“ říká mu jeho maminka.
„Tramp má s sebou obvykle kytaru,“ vkládá se do hovoru strýc Darek.
„Co by taky po večerech dělal, že, kdyby ji s sebou neměl,“ říká maminka.
„Třeba si hrál s vláčkama,“ odpovídá hbitě František. „Já bych si třeba hrál.“
„Ale ty nejsi tramp.“
„Strejdo?“
„Ano.“
„Půjčíš mi kytaru?“
„Jasně.“
František si ji pokládá na klín: „Tak a už jsem.“

„Něco jsem ti napsala,“ říkám Vojtovi.
„Dopis na rozloučenou? Haha,“ směje se.
„Báseň.“ Odpovídám. Směje se ještě víc.
Darek se letmo dotkne mého kolene.

Jdeme spát. Uléhám na pec, kde se obvykle nahřívají talíře.
„V zimě tu spávám,“ říká mi Darek. Sedí vedle mě na peci a já cítím, jak mi těžká hlava poklesá na jeho rameno. Hladí mě ve vlasech.

Tečka
V kalendáři předvečerů
Poslední večeře
Jeden z vás mě dnes zradí

Tečka
V kalendáři předjaří
Poslední večeře
Moje či naše
Nač chodit kolem horké kaše

Tečka


text od lisarah:

Žluté pihy

Je to jejich pokus o společný svět. Dvě prázdné místnosti čekající na zaplnění. Stojí uprostřed té menší z nich. Dotýkají se rameny a chvějí se nadějí. Ona přivírá oči a představuje si naškrobené záclony. On má oči otevřené na maximum a vidí masivní skříň, co vyrobí. Otočí se k sobě tvářemi. Jejich obličeje se na sebe usmějí. Skloní se a válečků chopí se. Vybarví si to tu do vesela. Malují jednu stěnu - ona zprava, on zleva - tak aby se mohli potkat uprostřed (jako kdysi na ulici). Tato stěna bude žlutá jako slunce. Protější zelená jako tráva. Boční stěny ještě řeší. A co pak navrší na jednobarevný podklad? Květy a básničky a oblíbené předměty. Chtějí tu mít celý milý svět.
Jsou mladí, blázniví a nadšení. Žijí své dny spolu krátce, ale intenzivně. Nemluví o budoucnosti, ale počítají s ní. Ramena se hýbají do rytmu malování, boky se vybočují do melodie francouzské muziky, kterou poslouchají. V celém těle radost z tvoření a společného sdílení.
Pracují v rychlosti mládí, a tak se brzy uprostřed potkají. Válečky o sebe drcnou, a to je k pohledu z očí do očí donutí. A pak bláznějí. On začne válečkem máchat, barva odletuje a na obličeji se přichycuje. Vznikají žluté pihy lásky. Ona zapiští a se smíchem opětuje, a pak před odplatou do kouta upaluje. Dožene ji, v rohu ohradí, pak se k ní přitiskne a polibkem na její rty se přilepí. Válečky upadají na zem a do zapomnění. Oni dva se na podlaze milují. A proto se za pár týdnů v tomto rohu postel objeví.

**********
Na co se můžete těšit za týden? 
Na příště Lisarah zvolila téma Zelená konvička.