Tečka
Horký
den, míříme do hor. Kolonu objíždíme zatím úspěšně. Voláme si konferenčním
hovorem se zbytkem. Vojta zastavuje v Hruškách. Navštívit místní holičství.
Aby mu nebylo takové horko, nechá si oholit hlavu. Jdu
s ním. Zchladit se. V místnosti je kamenná podlaha. Příjemná vůně
pěny na holení.
„Na
dědině byly tři persóny, jak byste vy mladí dneska řekli, kapitalisti. Můj děda
Tomáš, Jan, co měl kovárnu a pekař Jarek. Byli to vážení občané, třeba u nás po
dvoře, když jsem byl malý kluk, běhaly želvy.“
Holič
vypráví a ruce mu přitom kmitají. Vojta je tak unešený, že si nechává i oholit
vousy (nikoho to nikdy nenechal dělat, ani mě). Holič se vrací zpoza sklepa
s pohárky vína. Já piju, Vojta řídí. Sedáme do auta, voláme zbytku konvoje.
Já už se jen směju, Darek mi spílá:
„Aličko,
Tvůj smích ruší signál celé Jižní Moravě.“
Sedíme
u ohně. Hory drží poslední vláhu, kterou nevysála dlouhá horka. Voní jahody a
máta. Noc je poměrně chladná. Nahřívám si ruce nad ohněm. Stále se v kruhu
posouváme blíž a blíž, až už se koleny dotýkáme. Bezděčné doteky. Lidské teplo.
„Když
tě takhle pohladím, pošlu ti léčivou sílu, cítíš to? Doteky léčí, to si
pomatuj,“ říkala mi moje babička, když mě před usnutím hladívala ve vlasech.
A
tak léčím, ráda, často, lidi, u kterých cítím, že tu sílu potřebují, že jim
schází.
Malý František
se nás ptá:
„Jaký je rozdíl mezi trampem a turistou?“
„Jaký je rozdíl mezi trampem a turistou?“
„Františku, ty
kladeš otázky závažného charakteru,“ říká mu jeho maminka.
„Tramp má
s sebou obvykle kytaru,“ vkládá se do hovoru strýc Darek.
„Co by taky po
večerech dělal, že, kdyby ji s sebou neměl,“ říká maminka.
„Třeba si hrál
s vláčkama,“ odpovídá hbitě František. „Já bych si třeba hrál.“
„Ale ty nejsi
tramp.“
„Strejdo?“
„Ano.“
„Půjčíš mi
kytaru?“
„Jasně.“
František si ji
pokládá na klín: „Tak a už jsem.“
„Něco jsem ti
napsala,“ říkám Vojtovi.
„Dopis na
rozloučenou? Haha,“ směje se.
„Báseň.“
Odpovídám. Směje se ještě víc.
Darek se letmo
dotkne mého kolene.
Jdeme spát.
Uléhám na pec, kde se obvykle nahřívají talíře.
„V zimě tu
spávám,“ říká mi Darek. Sedí vedle mě na peci a já cítím, jak mi těžká hlava
poklesá na jeho rameno. Hladí mě ve vlasech.
Tečka
V kalendáři předvečerů
Poslední večeře
Jeden z vás mě dnes zradí
Tečka
V kalendáři předjaří
Poslední večeře
Moje či naše
Nač chodit kolem horké kaše
Tečka
Žluté pihy
Je to jejich
pokus o společný svět. Dvě prázdné místnosti čekající na zaplnění. Stojí
uprostřed té menší z nich. Dotýkají se rameny a chvějí se nadějí. Ona
přivírá oči a představuje si naškrobené záclony. On má oči otevřené na maximum
a vidí masivní skříň, co vyrobí. Otočí se k sobě tvářemi. Jejich obličeje
se na sebe usmějí. Skloní se a válečků chopí se. Vybarví si to tu do vesela.
Malují jednu stěnu - ona zprava, on zleva - tak aby se mohli potkat uprostřed
(jako kdysi na ulici). Tato stěna bude žlutá jako slunce. Protější zelená jako
tráva. Boční stěny ještě řeší. A co pak navrší na jednobarevný podklad? Květy a
básničky a oblíbené předměty. Chtějí tu mít celý milý svět.
Jsou mladí,
blázniví a nadšení. Žijí své dny spolu krátce, ale intenzivně. Nemluví o
budoucnosti, ale počítají s ní. Ramena se hýbají do rytmu malování, boky
se vybočují do melodie francouzské muziky, kterou poslouchají. V celém
těle radost z tvoření a společného sdílení.
Pracují
v rychlosti mládí, a tak se brzy uprostřed potkají. Válečky o sebe drcnou,
a to je k pohledu z očí do očí donutí. A pak bláznějí. On začne
válečkem máchat, barva odletuje a na obličeji se přichycuje. Vznikají žluté
pihy lásky. Ona zapiští a se smíchem opětuje, a pak před odplatou do kouta
upaluje. Dožene ji, v rohu ohradí, pak se k ní přitiskne a polibkem
na její rty se přilepí. Válečky upadají na zem a do zapomnění. Oni dva se na
podlaze milují. A proto se za pár týdnů v tomto rohu postel objeví.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zvolila téma Zelená konvička.
Žádné komentáře:
Okomentovat