Téma 31: Narozeninová oslava

Text od lisarah:

Narozeninová oslava

Je hezky, a tak si vyšla na zahrádku. Sedí na lavici, přes kterou je přehozena kostkovaná deka. To aby to tak netlačilo do zad. Říká máma. Vždycky když se na Markétu zlobí, že si ji nepřinesla sama. Je líná. Dodává máma pokaždé. Ale teď tu máma není, deka tu zůstala od rána, kdy si u stolečku rodiče vypili kafe, než odjeli na návštěvu k Rovným. Markéta je tu sama, jen s kostkovanou dekou, rozkvetlou zahradou a blokem před sebou. Hrotem tužky neurčitě poklepává na první řádek linkovaného papíru. Tak ráda by se do toho seznamu pustila, ale neví jak. A to je oslava už za čtrnáct dní. Proč jen plácla, že ji bude pořádat? Jako jasně, má kulatiny, je jí už příšerných dvacet!!! (ne, to si zaslouží alespoň o dva vykřičníky víc) !!, ale narozeniny slaví nerada. Nemá ráda velké organizované umělé oslavy. Vždy ji vyhovovalo jít s rodiči na smažáka do restaurace na náměstí a byla spokojená. Samozřejmě ví, proč oslavu pořádá. Prostě Petra musí vidět, ať k tomu sežene jakýkoliv důvod. Třeba na ni konečně zaostří. Tak ráda by cítila jeho silné paže kolem svého zamilovaného těla. No jo, jenže k tomu může dojít jenom, když sepíše lidi, které chce pozvat (budou dělat kulisu jejímu propuknuvšímu štěstí), pak je musí obvolat či obeslat emailem (stejně jich spousta nebude mít čas, vždyť je léto, jsou u vody či na poznávačkách). A to není všechno, taky musí sepsat a nakoupit jídlo a plastové nádobí (padne na to určitě její celá červencová brigáda ve zmrzlinovém stánku), připravit zahradu, prostřít stoly, sestavit playlist. Tohle všechno musí, a to kvůli těm hostům, na kterých jí nezáleží. Až vyřídí všechny tyhle nutné podružnosti, bude se teprve moci začít věnovat tomu nejpodstatnějšímu – výběru šatů. Na tom přece záleží. Chce působit nevinně (k tomu by se hodily splývavé jemně zelenkavé šaty, ve kterých by působila křehce jako víla, již bude mít Petr potřebu ochraňovat před opilci večera) nebo lehce vyzývavě (výraznější líčení, sebejisté vystupování, upnuté červené šaty po kolena)? Markéta neví, neboť nedokáže odhadnout Petrův vkus. Tak co zvolit za udičku, aby se chytil? Hance volat o radu nechce, ještě by jí řekla, že je blbá, že stojí o Petra, když doteď chodil s Jitkou. Jenže Hanka neví, že Markéta je fakt zamilovaná a nemůže si pomoci. A protože se to bojí přiznat, dělá před Hankou velká ramena (která se jí jinak rozechvějí jen, co ho uvidí na rohu ulice), že jí nějaký Petr z Humpolce fakt nezajímá. Není přece blbá, ne? Hrotem tužky neurčitě poklepává na první řádek linkovaného papíru, který stále zůstává nepopsán.

Markétě víří hlavou jedna myšlenka za druhou, až má tu svoji makovičku, chudák holka, celou zamotanou. Škoda, že neví, že zatímco urputně přemýšlí, Petr s Hankou vše za ni vyřešili. Sedí u rybníka, dotýkají se rameny a připravují se k prvnímu polibku, kterým možná začne jejich příběh.

Text od Medy:

Narozeninová oslava

4. září 2014 8:34

Probudila jsem se v cizím autě.

5. září 2014 20:12

Darek je strašně fajn.

Pořád jsem si nevzpomněla, kde bydlím.

O dva dny dříve

Oslava Aliččiných třicátin byla nadějně rozjetá. Hrál Johny Cash (naživo samozřejmě ne, i když Darek mu byl dost podobný). Hulilo se ze skleněnek, které ležely všude po podlaze jako vylámané zoubky nějaké nebeské potvory. Chlapi sjížděli Hvězdnou bránu. Ta se nacházela někde mezi gaučem a nočním stolkem (který byl bohužel skleněný, důležité je v téhle větě to slovo byl), vstupovalo se do ní královským skokem a vůbec to bylo celé dost bizar.

Zásoby vína se vypily zhruba v půl desáté, s čímž jsme nepočítali, a proto se pak žalostně moc kouřilo. Ali byla pořád nějaká zamlklá. Blýskala svýma žlutýma očima a většina chlapů v místnosti dělala všechno proto, aby ji rozveselili. Tomáš vyprávěl se svým řeckým přízvukem vtipy o Řecích, Darek pro ní skládal tklivé písně, Hugo vyfukoval kolečka dýmu do jejích havraních vlasů.  O totéž se pokoušeli i Nick, Gorgio, Beny, Peré a nejspíš i Kamil, ale ten to dělal tak nenápadně, že podle mě Ali ani nevěděla, že se nachází v místnosti. Ano, je to možné. Všichni tihle kluci ji milovali, jeden po druhém, či občas všichni současně. Všichni se tečkovali náramně. Ale zdálo se, že Aličku ty dotyky spíše trápily, než těšily.

Bylo to zvláštní. Většina těch lidí se viděla poprvé v životě. Ale mezilidská chemie fungovala dokonale. Minimálně jednu věc jsme měli všichni společnou.

Okolo půl jedné se dva členové vzdálili do vinohradu. Všimli jsme si toho dost pozdě, protože hvězdná brána byla plná kouře a potom, co prasklo sklo na stole, už nikdo moc neměl náladu ani odvahu na velké skoky. Tihle dva evidentně ano.

Od té doby jsme je neviděli.

6. září 2014 11:40

Vzpomněla jsem si na zastávku, když jsme šli s Darkem na nákup, ale už nevím, na kterou stranu jsem jezdila. Písmena na cedulích mi stále nic neříkají, jsou psány nějakou zvláštní řečí.

12. září 2014 12:33

Jeli jsme na výlet. Objevili jsme slepé rameno řeky, kde byla voda krásně teplá. Asi tu nějaký den zůstaneme.

25. září 2014 15:04

Hledáme si práci, už jsme dost bez peněz. Postupně si vzpomínám. Číst pořád neumím. Je to divné. Večer navštívíme místního šamana a uvidíme.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila téma Tečkování.

Téma 30: První láska

text od Medy:

První láska – ona

Psáno z Prahy

První láska se jmenoval můj první fejeton.

První lásku jsem potkala ve svých patnácti. (Té, co jsem potkala ve svých šesti, se tímto omlouvám.)

Se svou první láskou jsem si psala dopisy.

První smska mi přišla na můj první mobil od mé první lásky.

Svou první tragikomedii o lásce jsem napsala ve svých šestnácti letech. Měla přes třista stran.

Vždy jsem si přála, aby můj manžel byl moje první láska.

Prvním principem života pro ženy je prý láska. (Pro muže je to cokoliv jiného.)

Poprvé jsem spustila alarm v našem domě, když jsem byla zamilovaná do učitele salsy.

Má první milovaná plyšová hračka byl Maxipes Fík v nadživotní velikosti.

První knížku, kterou jsem si sama přečetla, byla Kniha džunglí.

Můj první parfém stál 600 korun, koupila jsem ho v krámku na Kobližné a miluji ho dodnes.

První lásku k sobě samé jsem poprvé pocítila v Brně.

Když jsem poprvé letěla, věděla jsem,´tohle budu milovat´.

Můj první sex neproběhl v přírodě, ani na posteli rodičů, ale v plechové boudě ve vinohradě. Přesto jsem věděla,´tohle budu milovat´.

Poprvé jsem se opila z dobrého vína v roce 2005.

Poprvé jsem ve vztahu byla na FB v roce 2008. (teď už po síti bloudí jen zbytky fotografií a komentářů z mého zrušeného profilu)

První knihu jsem vydala v roce 2010, píše se v ní něco o tom, že láska si vás najde, i když se bráníte.

První vrásky jsem si všimla v pětadvaceti (mám ji ráda).

První láska – on

Psáno z Austrálie

Když jsem poprvé viděl film Australia, věděl jsem, že tam chci.

První kopačky z klokaní kůže jsem dostal k desátým narozeninám.

Poprvé jsem souložil s Jindřiškou z béčka na našem gauči.

Poprvé jsem si zahrál playstation v roce 2001.

Poprvé mi táta půjčil auto v létě 2007 k Vaškovi na chatu, dal mi do kufru flašku Magistra a řekl, že se můžu vrátit až v neděli.

První tetování jsem si nechal na stehno (přes hlasitý nesouhlas mých rodičů). Dost to bolelo.

Můj metalový křest byl by Iron Maiden. Tam jsem se také poprvé porval.

Vlasy jsem si ostříhal v roce 2009.

Od rodičů jsem se odstěhoval v osmnácti.

Nějak jsem odbočil... ehm... první láska... (pomlka)

První výplata? To bych věděl. Ne?

První holka, kterou jsem fakt miloval? – Marta

A poslední? – Marta

Marta je pes. (pozn. autorky)

text od lisarah:

První lásky

Když se vás lidé ptají na první lásku, počítají s tradičním příběhem, který obsahuje dvě bytosti - muže a ženu. Čekají úsměvný příběh ze školky či intenzivní zblázněnost v šestnácti. Mně se ale vybaví tolik jiných prvních lásek, že nevím, o které mluvit.

Mám povědět o první lásce ke květině?

Byla to pampeliška, která byla nejhezčí na celém trávníku, a tak jsem si k ní lehla a celé dopoledne jsme si povídaly.

Nebo o lásce k televiznímu seriálu?

Jsou to Gilmorova děvčata. Příběh z maloměsta, rodinné vztahy, prožívání lásek, hodně se mluví o knihách, hodně se mluví. Tenhle seriál je pro mne zachumláním do teplé deky pohody. Každý rok shlédnu všech 153 dílů znovu. Ten seriál mě tolik naučil. Uvedu příklady z dílu, který jsem viděla včera (jedná se o závěr první řady):

1) Při žádosti o ruku musí být 1000 žlutých kopretin. (Lorelai)

2) Člověk se nemá bát vyslovit Miluji tě. (Rory)

Taky bych mohla zmínit slunce. Protože s ním mám krásný vztah. Uzdravuje mě. Zlepšuje mi náladu. Léčí moji kůži i duši.

Za zmínku by určitě stál i můj pracovní stůl. Ručně vyřezávaný, léty oprýskaný. Vzbuzuje ve mně touhu po minulých časech a chuť naplno využít ten svůj. Kde jinde bych mohla tvořit lépe než u něj!

A co takový diář. Každý den do něj píšu. Povinnosti (návštěvy úřadů, doktorů), zajímavosti (extrémně krásně počasí, pán se zásnubním prstenem), radosti (nové šaty na léto), úkoly (napsat článek, koupit mamce dárek k svátku). Mám v něm založeny kresby od dětí. Poznamenány svoje myšlenky, které mě napadají, když jedu tramvají a jen koukám po Praze. Zkrátka, kdo mne chce poznat, nechť prolistuje mým diářem.

Samozřejmě moje všechno, pro co dýchám a žiju, jsou děti, muž, rodiče, přátelé. Ale tohle všechno a mnoho dalšího, co jsem vám zde prozradila, jsou moje první a poslední lásky. Nejsou to lidé z masa, kostí a duše. Jsou to věci, skutečnosti, občas banality. Prvními láskami je nazývám proto, že vytvářejí můj svět a cítím se s nimi pořád rozechvěle a krásně jako na prvním rande s klukem, co mu odstávaly uši a nervozitou se mu třásl hlas (to byla moje první láska v tom smyslu, na který jste se ptali).

                   

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila téma Narozeninová oslava.

Téma 29: Cizí oblečení v mé skříni

Text od lisarah:

Nakousnutý croissant

Sobota 15. srpna. Klára se probudila s dobrou náladou. Proč by ne, je krásné ráno, nemusí do práce, udělá si dobrou snídani. A asi vyrazí na nákupy. Nebo zavolá Janě a půjdou do kina. Taky může zůstat doma, jíst broskve a listovat nejnovější Elle. Prostě fajn den.

Vysunula šuplík, kde měla uloženo spodní prádlo a strnula. Ležely tam modré trenýrky. Pánské. Zamrkala. Na jejím krajkovaném jemném prádle ležely pánské trenýrky, nebylo o tom pochyb. Jak se tam objevily? Včera tam určitě nebyly, toho by si ráno při výběru prádla určitě všimla. Byla včera s holkami na pár drincích v baru, ale opilá nebyla. To by si pamatovala, ne? A navíc, to by to pánské prádlo bylo zmuchlané někde na zemi a ne vyprané a v šuplíku. Co to má znamenat?

Zmateně přešla do kuchyně. Tam ji čekal další šok. Zašpiněný hrníček s lógrem, který na kafe nikdy nepoužívá. Hrníčku na stole dělal společnost nakousnutý croissant a plno drobečků. Ne, i kdyby byla opilá, i kdyby si přinesla domů cizí pánské vyžehlené trenýrky a dala si je do šuplíku, nikdy by nenechala drobky na stole, to bytostně nesnášela. Co se to děje? Unesly ji do nějaká trhlé reality show, které čím míň diváků zajímají, tím šílenější je vymýšlejí? Klára stála, nechápala a rozhlížela se kolem sebe. Začínala mít obavy o svůj zdravý rozum.

Postupně prošla všechny místnosti v bytě. Kuchyň, obývák, chodba, ložnice, koupelna. Přes chodbu a obývák se vrátila do kuchyně a zhroutila se na židli. Podlamovala se jí kolena, neboť i v dalších místnostech objevila cizí věci. V koupelně pánský deodorant, v obývacím pokoji detektivku, kterou by ona nikdy nečetla.

Copak opravdu s někým bydlím? Jak je možné, že bych si to nepamatovala? Kláře hlavou vířily otázky, ale odpovědi neměla.

Uslyšela otáčení klíče v zámku. Dostala strach. Má k němu důvod? Ublíží jí ten, kdo vstoupí? Nebo se jedná pouze o strach z neznáma? Nevěděla. Teď to zjistí.

Bouchly vchodové dveře. Napjatě čekala, co se stane.

Pondělí 17. srpna. Petr si jde ke stánku koupit noviny. Ještě si řekne o cigarety. Poděkuje stále ještě rozespalému prodavači a zaplatí. Doma se posadí ke stolu, napije se kafe a listuje stránkami. Na páté straně, v malém okénku, ho zaujme noticka:

Mladá žena (28) vyskočila z okna bez zjevných příčin. V minulosti se neléčila na psychiatrii ani jiné známky psychické poruchy u ní nebyly vypozorovány. Přátelé o ní mluví jako o společenské a veselé osobě. Podle sousedů byla tichá a žila sama.

Petr složil noviny do původního stavu a zakousl se do croissantu. Drobky padaly na stůl.

Text od Medy:

NZ (new zero)

Mám sbaleno.

·         roztrhané džíny (ty nejoblíbenější)

·         trekové boty kotníkové (doporučují mí přátelé horalé)

·         tyrkysově modrá termomikina (tu jsem prostě musela mít)

·         čelovka (abych si mohla lakovat nehty i za tmy)

·         spodní prádlo od Victoria´s Secret (i farmářky se potřebují cítit sexy)

·         teplé ponožky (věčně je mi zima na nohy)

·         pracovní rukavice (než si zničím shellac)

·         láhev na vodu (na ní naše iniciály A.K.)

Zbytek dokoupím až tam podle rad těch, co už jsou na místě.

Bože jak já se těším.

Do mého bytu se stěhuje Lea. Je to studentka z Kazachstánu. Když se přišla podívat na byt, nesměle mi mezi dveřmi oznámila: „Já tady studuji, neumím česky.“ Uvítala, že mluvím rusky. Je milá, když plaše klopí zrak, vidím sebe v době, kdy jsem se přistěhovala do Prahy.

V mých policích leží knihy, které neznám. V mé skříni cizí oblečení. Úhledně poskládané. Má jen pár věcí. Dýchá z nich na mě mládí a prapodivné smutno. Rozhlížím se po pokoji.  Na stěnách obrazy s hesly. Zvykla jsem si na ně tak, že jsem přestala vnímat jejich smysl. A až teď po mnoha letech jsem pochopila, že takhle se svým životem nechci zacházet – aby se to nejcennější, to, co mám denně na očích, pro mě stalo samozřejmostí a nevážila jsem si toho - a rozhodla se odjet.

„Sometimes you win, sometimes you learn.“

Žlutá tapeta a strom života, tu tapetu jsme lepili skoro čtyři hodiny. Kdy já jsem vlastně začala ujíždět na žluté barvě? (Přibalím do kufru ještě jedno žluté tričko.) Najednou se přistihnu, že brečím.

Jsem šťastná. Konečně.

                             

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila téma První láska.

Téma 28: Rozhovor s hvězdou

text od Medy:

Rozhovor s hvězdou

Jaká kniha Vás v životě nejvíc ovlivnila?

V pubertě jsem si přečetla Temné aleje od Ivana Bunina, od té doby vím, co je to pravá a nekonečná láska. Myslím, že lásku vymysleli ruští klasikové. Nikdy potom už jsem nic takového nezažila. Lásku k poezii ve mně probudil Ivan Blatný, poprvé jsem se s jeho básněmi setkala na studiích literatury, rozplakaly mě. Tehdy jsem vstoupila do svého druhého života, jak píše M. Reiner ve své knize Básník, román o Ivanu Blatném: „Báseň je věštba.“ V každé etapě mého života mě ovlivňují různé knihy, mám pocit jako bych tu správnou knihu četla vždy v tu správnou dobu. Myslím, že když člověk vidí a vnímá, co ho v životě potkává, začne mu to, co se kolem děje, dávat smysl a symboly ho vedou dál tou správnou cestou. Jsem si jistá, že nic v našem životě se neděje náhodně, každý útržek hovoru, který zaslechnete, každé slovo, obraz, vůně, které přes den upoutá vaši pozornost, je pro vás nějakou zprávou. Na vás je, abyste rozluštili jakou. V tomhle miluju život.

Jaké bylo Vaše dětství, kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Často teď v dospělosti přemýšlím nad tím, jaké to je, narodit se do umělecké rodiny. Být obklopen muzikanty, divadelníky, spisovateli... Já jsem měla obyčejné maloměstské dětství. Krásné a bezstarostné především. V mé rodině se zpívalo, četly a vyprávěly se pohádky, chodilo se hodně do přírody, dobře vařilo, studovalo, tvrdě pracovalo, otužovalo tělo i duch, to všechno mě formovalo do člověka, jakým jsem teď. Kdo mě nejvíce ovlivnil nedokážu říci, potkala jsem za svůj život plno fantastických lidí, všichni mě ve své době poodkryli kousek mě samé a za to jsem jim vděčná. Hodně často myslím na svou babičku, byla na svou dobu velmi nekonvenční, díky ní jsem i přes svou úzkostlivou povahu zažívala vzrušující okamžiky, do kterých mě vždycky tak nějak nenápadně uvrtala.

Co právě máte ve sluchátkách?

Teď ujíždím na Cœur de Pirate, mají nádhernou instrumentální hudbu na všech svých albech. Jsou to Kanaďané, hodně textů mají francouzsky, francouzská hudba je pro mě něčím osudová, jen jsem ještě nepřišla na to, čím. Pak taky Johnny Cash, Katie Melua, Angus a Julia Stone, Strážničan. Za měsíc to bude určitě něco jiného.

Jaký film máte nejradši?

Filmů jsem viděla hrozně málo, v porovnání s knihami tak desetinu. Miluju Půlnoc v Paříži, znovu a znovu mě v dialozích napadají nové myšlenky, a to už jsem ho viděla nejmíň dvacetkrát. Kouzlo měsíčního svitu od Woodyho Alana by byl další jmenovaný. Mám ráda filmy od Linklatera, trilogie Before... je prostě dokonalé konverzační drama. Když ty filmy vidím, vždycky myslím na to, jak bych si přála umět použít ve správnou chvíli ta správná slova. Nádherný a velmi smutný film, který ale stojí za to zažít, je Život je krásný. Ze starších filmů mě teď napadá film Čas probuzení, ten mi opravdu změnil život, měla jsem najednou sílu změnit ve svém životě úplně všechno.

Kdybyste mohla něco na světě otočit o 180°, co by to bylo?

Nad světem (a životem) přemýšlím často, mám svou teorii o hladu, politické situaci i válkách na zemi. Snažím se vždycky dívat se na věci z více úhlů pohledu. Podle mých přátel dokážu relativizovat snad všechno na světě. Vedle tohoto makrosvěta existuje ještě můj mikrosvět a každý den si připomínám a děkuju za to, jaký mám skvělý život. Chtěla bych takový život pro všechny, aby uměli najít a poznat to, co je učiní šťastnými. Vyřešila by se tím i spousta neduhů tohoto světa.

Kdybyste mohla jednu věc ve Vašem životě vrátit a udělat jinak, jaká by to byla?

Pokládám si tuhle otázku každý den, abych si mohla odpovědět – žádná. Ne vždy se rozhodnu správně, ale jsem připravená nést následky. Pokazila jsem v životě plno věcí a potkalo mě plno těžkých chvil, ale jak říká Albert Einstein: „Uprostřed těžkostí se nabízí příležitost.“ A tak to pokaždé taky bylo.

Jakých vlastností si na sobě nejvíc ceníte?

Cením si na sobě nejvíc toho, že věřím lidem, i když tím někdy riskuju opravdu mnoho. Taky se snažím být spravedlivá. Někdy je to těžké, ale nesoudit, být empatický a na všem se snažit najít to dobré je můj ambiciózní plán pro život.

text od lisarah:

Rozhovor s Hvězdou

Redaktorka ženského časopisu s lesklými stránkami a cenou sto korun za číslo čekala na Hvězdu, až se dostaví na čtrnáct dní domluvený rozhovor.  Odbilo poledne. Redaktorka sedí v útulné kavárně s výhledem na Pražský hrad, brčkem upíjí domácí bezinkovou limonádu. Kostky ledu o sebe cinkají a redaktorka začíná být nervózní. Jaká bude? Taková velká hvězda! Než si stačí odpovědět, objeví se jí v zorném poli samotná skutečnost. Potřesou si ruce, prohodí banální úvodní věty (slunečné počasí, zacpané silnice, jak se máte?..). Hvězda si objedná pouze jemně bublinkatou vodu. Teď je na Redaktorce, aby Hvězdu dobře naladila a následně nenápadně přivedla k rozhovoru. Je to náročné, ale povede se. Po dvou hodinách se Redaktorka a Hvězda loučí (bylo to příjemné, samozřejmě pošlu k autorizaci, ať se vám v práci daří, hezký zbytek dne...).

Je večer, redaktorka si přepisuje záznam rozhovoru. Je podařený, má ze sebe radost. Zejména některé otázky se jí povedly. No třeba tyhle části dialogu stojí za uveřejnění v jejich časopise:

Jaká kniha Vás v životě nejvíc ovlivnila?

Těžko odpovědět, knih, které mi něco daly, je spousta. Ale pokud bych měla odpovědět bez většího rozmýšlení, řekla bych Sto roků samoty. Ztrácíte se v postavách. Lidé jsou živí, mrtví, snad znovu živí. Pokoj plný nočníků. Dítě, co jí omítku. Ta kniha je pro mne o představivosti, o reálnosti, o světě, o možnostech.

Jaké bylo Vaše dětství, kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Dětství jsem měla krásné. Snad ne vždy, ale naštěstí člověk většinu příkoří a ublížení zasune do šuplíku Zapomnění. Vzpomínám na léto u babičky, kdy jsme si nohy šplouchali ve studené řece. Na sobotní rána, kdy jsme s rodiči jezdili na borůvky. Na stavění sněhových bunkrů. Na všechny ty návštěvy hradů a zámků, které mi později splynuly v jedno.

Nejvíce mě ovlivnil můj děda. Byl svérázný, neobvyklý. Neobyčejný. Všechny kritizoval, všechno bylo špatně. Na druhé straně uměl bavit společnost, rád se smál. Naučil mě nebát se být originál a jít si za svým, i kdyby to mělo být proti všem.

Co právě máte ve sluchátkách?

Ticho. Předevčírem se mi rozbil telefon, a tak naslouchám jen zvukům pneumatik dotýkajících se rozehřáté silnice, útržkům hovorů v metru, šeptání větru.

Jaký film máte nejradši?

To je stejně těžké jako s těmi knížkami. Nemám nejoblíbenější film, ale ráda mluvím o Snídani u Tiffanyho. Zbožňuji Audrey! Chci pít šampaňské k snídani. Cítím se stejně nejistě jako Holly a nevím, co chci. A ten sladký závěr s kočkou a polibkem v dešti. Ach. Ten film má spoustu negativ, odklání se od předlohy a není nejpovedenější, ale oslovuje mě.

Kdybyste mohla něco na světě otočit o 180°, co by to bylo?

Teď aktuálně názor mého přítele na trávení dovolené. Já miluji moře. Být u něj, lenošit, číst, spát a plavat. Pro mě je to největší odpočinek, kdežto pro přítele horor. Tak uvidíme, zda letos vůbec spolu někam vyrazíme.

Kdybyste mohla jednu věc ve Vašem životě vrátit a udělat jinak, jaká by to byla?

Nic bych neměnila. Protože si myslím, že vše je tak, jak má být. A to co mě napadá, že bych chtěla, můžu dělat i teď. Lépe využívat čas, více se věnovat mým blízkým a pořádně všem naslouchat.

Jakých vlastností si na sobě nejvíc ceníte?

Jsem dobrá v organizování a zařizování. Snažím se toho využít i pro ostatní a pomoci jim, když tápou. Umím dobře předčítat a tak se účastním různých literárních akcí - Noci literatury, pro děti Andersonovy noci atd. Kontakt s lidmi a jejich reakce a otevřenost po čtení mě velmi baví.

Redaktorka udělá poslední úpravy, sepíše krátký email a pošle text k autorizaci Hvězdě. Vypne počítač a jde spát.

                              

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště lisarah zvolila téma Cizí oblečení v mé skříni.