Dopis třicátý devátý

Lisarah,

naše horská vesnička se choulí mezi horami. Jak romanticky by o tomhle místě psal pan Škvorecký. V jedné ze svých knih právě opěvuje panorama Toronta, že se mu prý Hradčany nemohou rovnat. Chápu to, miloval tuhle zemi a svobodu, kterou mu poskytla. V údolí se příroda probouzí k životu, míza proudí do korun stromů, ta barva je snad k vidění jen na jaře.

Dnes jsem s desetikilovým foukačem listí na zádech a strunovkou v ruce potkala krásného chlapa. Víš, takového, co se Ti podívá do očí a Tobě se podlomí kolena, ani nevíš, proč. Nevědomky jsem si odhrnula vlasy z čela svou rukavicí zelenou od strunovkou rozšmelcované namoklé trávy. Na čele jsem měla ten šťavnatě zelený bojovný čmáranec. Pousmál se shovívavě. A já z toho úsměvu nemohla poznat nic. Může se mu líbit žena, co je od hlavy až k patě obalená kousíčky trávy, jeho směrem jí trčí hadice od foukače, jednou rukou si ušpiní čelo a v druhé drží strunovku? A vypadá přitom ani ne zoufale jako šťastně, byť trochu strhaně? Může mu na ní něco připadat sexy? Nebo snad obdivuhodného? Pozval by takovou ženu na večeři? Zajímalo by ho, kde se tu vzala? Nebo by prostě nic nepředpokládal? Nic neočekával? Rychle jsem se vzpamatovala a opětovala jeho úsměv. Nedalo mi to, se vším tím náčiním jsem se za ním ještě musela otočit.

Sarah je mladá holka. Je jí jednadvacet. Studuje medicínu v Calgary. Na univerzitě, na kterou dva roky vydělávala. Bydlí v Banffu. Její přítel v Kanaskis. Poznali se na univerzitě. Jsou to dvě děti, které žijí docela jinak než ty naše. Oba mají auto, navštěvují se o víkendech. Mají dvě práce. Ničeho se nebojí, jsou sebevědomí. Přesto, že jsou tak jiní, jsou vlastně tak stejní jako jsme bývaly my. Vidím sebe. Před deseti lety. Jak je umíněná. Tvrdohlavě zdolává všechny těžkosti naší práce s pocitem nezranitelnosti. Ona na to přece má. Není nic, co by nezvládla. Zatím je ten, komu chce něco dokazovat, především ona sama. Proč já už jsem teď tak jiná? Nikam se neženu. Nemám pocit, že všechno musím zvládnout sama a nezdráhám se požádat o pomoc. Nevidím rovnoprávnost v sekání strunovkou, protože my ženy jsme se svou tělesnou konstitucí prostě zranitelnější. Není moc věcí, které bych nezvládla, ale nepotřebuji to nikomu dokazovat. Sama sobě jsem už před lety dovolila hýčkat se. Ženy jsou v téhle zemi tvrdé. Jako by si vybojovaly něco, o co možná ani nestály.

Tolik jsem si užila Tvé vyprávění z Noci literatury. Jako bych tam byla s vámi. A víš, Lisarah, ve všem jsi měla pravdu. I když někdy bojuji sama se sebou, za nic bych to nevyměnila.

Věřím, že se máte krásně a těším se na další vyprávění z Tvých toulek Prahou a širokým okolím.

M

Dopis třicátý osmý

Medo,

včera proběhla Noc literatury, takže je jasné, že moje dnešní kulturní okénko bude o této akci.

Čtení z nových evropských děl, přednes herců, zajímavé prostory, davy lidí. Tak by se dala Noc literatury popsat. Však to znáš, několik ročníků jsme prošly spolu.

Včera jsem zvládla šest čtení. Nejdříve, už v 16.40, jsem stála frontu u Národního divadla. Čtení probíhalo v tunelech pod ním. Četl Filip Kaňkovský. Po cestě na čtecí zastávku jsme viděli prostory v podzemí, kde jsou skladovány rekvizity všech aktuálních inscenací. Po skončení ukázky se před námi otevřely dveře a viděly jsme Vltavu. Stát pod budovou Národního divadla, nad sebou dunící tramvaje, hledět na naši nejslavnější řeku. To jsou ty okamžiky, proč člověk na tuto akci chodí. Pro zajímavost dřív tyto tunely sloužily k dopravě kulis do ND po vodě. Asi tak před 150 lety. Dnes už jsou jen na přívod vzduchu do ventilace.

Odtud jsem se s mužem přesunula na druhou naši vyhlídnutou zastávku - střecha Lucerny. Zároveň to byly dvě z nejmasověji navštěvovaných míst, takže jsme zde stáli déle. Sedět na střeše v centru Prahy, před sebou Martina Fingera - opět je Ti jasné, že to nebylo vůbec zlé zastavení:-).

Pak jsem nějaká čtení vynechala, buď hodně lidí, nebo přesun daleko. Raději jsme si zašli s mužem na zmrzlinu.

Následoval Polský institut, který jsem si vybrala kvůli předčítající Ivaně Uhlířové. Protože ji od viděných představení v Činoheráku „fakt můžu“. Byla skvělá, četla svoji ukázku opravdu zdařile. Seděla na balkóně, okolo zdi porostlé listy, smutná kniha, k tomu její těhotenské bříško. Pro mne jedno z nejlepších letošních čtení.

Potom jsem se z Malého náměstí přesunula jen pár metrů na začátek toho Staroměstského. Tam ve Skautském institutu četla Jenovéfa Boková z jediné knihy, kterou si chci na základě slyšené ukázky přečíst, z Ptačího tribunálu.

Nejvíc jsem se zasmála v Kampusu Hybernská. Když Ti prozradím, že tam četla Simona Babčáková, bude Ti jasné proč. Byla vtipná, mlela páté přes deváté, byla svá jako vždy. Večer jsem pak už zakončila v ČNB, kde četl poměrně veselou ukázku Vladimír Polívka.

Domů jsem jela spokojená a uspokojená zážitky tohoto večera.

Snad se mi do mého popisu povedlo dostat trochu té atmosféry, snad tě můj popis příliš nenudil.

Předtím jsme měli náš rodinný prodloužený víkend v Českých Budějovicích, kde jsme odpočívali, chodili na hřiště, do kaváren a restaurací. A kde taky Modřinka vyšla 225! schodů na Černou věž. Také jsme navštívili poutní místo Lomec u Vodňan (malý kostelík, mezi stromy, pro děti hřiště, venkovní oltář)...co ti budu povídat, pořád se něco děje..třeba zítra se chystám s malou na Svět knihy.

Na Tvůj email bych chtěla zareagovat otázkou: A jak víš, že ti lidé, co mají kariéru a jdou jasnou cestou, opravdu žijí to, co ve skrytu chtějí? Co když i oni jdou jen cestou, protože je pro ně snadnější a jde jim? Co když naše tápání a hledání, i když to tak nevypadá, je opravdovější?

Ať se Ti na novém místě líbí a poskytne Ti odpověď na pár Tvých otázek. O tom, že jich spoustu nových zase vytvoří, nepochybuji.

Zdravím z pobouřkové Prahy.

Lisarah

Dopis třicátý sedmý

Milá Lisarah,

dneska se podělím o to malé filosofování, které si dovoluji, když moje ruce mechanicky vykonávají tu ten a tu zas onen pohyb.

Proč naši rodiče nedělají to, co je jejich koníčkem, proč se nevěnují restaurování starých věcí, když mají rádi starožitnosti, nebo nejsou cestovatelé, když si rádi listují v mapách a čtou hory cestopisů, proč nevyrábí šperky, nebo nemají vlastní butik, když tak rádi kombinují oblečení a šperky a poznají rozličné materiály po hmatu, proč neučí naše děti ve škole, ve školce, nebo v Lidušce, když to s dětmi tolik umí? Proč namísto toho tvrdě pracují a pracovali tak celý život, co si jen jako děti pomatujeme?

Když jsem tady – a pracuji manuálně – mám zas plno času o všem přemýšlet. Třeba o tom, že bych našim rodičům chtěla umožnit, aby mohli žít podle svých nejlepších možností a dovedností a podle svých snů. Na to přece není nikdy pozdě. A jestli existují paralelní vesmíry, už dávno někde jsou, přesně takoví – dělají, co mají rádi. Učinili jedno jediné rozdílné rozhodnutí oproti tomu jejich já, které znám já (a možná v těch vesmírech já ani neexistuju).

Ráda bych sama měla dost odvahy, příležitostí, svobody a nápadů, abych tak mohla žít – podle svých nejlepších možností. Není ještě vše ztraceno, nedávno mi bylo třicet. Přesto si říkám, někteří jiní už v mých letech mají úspěšný vlastní business, mnohaletou praxi v jednomoboru, jasný cíl a naprosto přesně vědí, jaká je jejich životní role a míří svým směrem. Taky o tomhle někdy přemýšlíš?

Vycestovat a změnit ve svém životě vše, vede k jedné úžasné věci – utřepání si, co je pro Tebe v životě skutečně důležité. Čas si o tom popřemýšlet. Čas zrevidovat svůj plán (i pokud zrovna nejsi ten, kdo si na celé stěně v ložnici lepí desítky různobarevných lepicích štítků, vizualizuje myšlenkovou mapu a má připravenu optimistickou, pesimistickou a realistickou verzi střednědobého plánu). Pro případné pocity osvícení, doporučuji si v zápisníčku zavést sekci NÁPADY.

Přestěhovali jsme se. Cítím se tady skvěle. To, jak se člověk cítí, ovlivňuje tolik věcí, to, s kým tráví čas, místo, kde uléhá, město, které mu (ne)poskytuje útěchu, vlastní myšlenky… to Ti jistě neoznamuji nic, co bys nevěděla, já jsem ale zjistila, že si to nejspíš málokdy uvědomujeme a ještě méně často původce naší špatné nálady hledáme právě v těchto jednotlivostech (respektive původcem jsme my, ale hleďme, co se stane, když některý z těchto aspektů změníme – začneme trávit čas s lidmi, se kterými skutečně chceme, přestěhujeme se na místo, kde se cítíme dobře, žijeme ve městě, která nám poskytují útěchu, obrátíme vlastní myšlenky pozitivním směrem…)

Je skvělé, že se z každého Tvého dopisu dozvím něco zajímavého. Pokračuj prosím ve svém kulturním maratonu, já ho totiž úplně hltám!

M

Dopis třicátý šestý

Medo,

asi není ideální psát Ti, když jsem unavená, otupělá, bez nálady a myšlenek. Ale i tak to dělám, protože když máš dítě, naučíš se neplýtvat (tolik) časem. Muž je v kostele Cyrila a Metoděje na komentované prohlídce od Prahy neznámé. Z názvu je jasné, o co se jedná: „Návštěva krypty ve tmě při svíčkách, přesně tak, jak je zde používali parašutisté.“ Je to můj předčasný dárek k jeho květnovému svátku. Tak snad se mu tam líbí. A Modřinka usnula už v osm, protože už druhý den za sebou vynechala odpolední spánek. Takže chápeš, že ty dvě hodiny pro sebe musím využít k vyřízení restů - mezi ně - snad se neurazíš:-) - patří i napsat Tobě.

Zůstanu ještě u Prahy neznámé, protože v sobotu jsme podle třetího dílu knihy prošli Starý Prosek. V Proseckých skalách jsem byla po pěti letech. Tehdy jsem tam byla poprvé (a popravdě o nich do té doby ani neslyšela). Kdy tam půjdu příště? Čas utíká, člověk objevuje nová místa, stále něco plánuje a někam se chystá, ale já asi stárnu a už mě často přepadá pocit, že se chci vracet na známá místa, poznat je víc než jen povrchně, vrůstat do nich, čerpat z jejich kořenů a ne jen dýchat prach, co se sotva stačil usadit.

Mám za sebou skvělé divadelní představení. Hru od Kateřiny Tučkové  - Vitka - v nastudování brněnského divadla Husa na Provázku, které se hrálo v dubnu v Praze v divadle Archa. Co ti budu povídat, byl to zážitek. Ale tak na Huse jsi se mnou už byla, tak víš, že jejich představení jsou výborná a originální.

Vitka neboli Vítěžslava Kaprálová byla dirigentka a hudební skladatelka. Hra skvěle zachytila její tvůrčí vývoj, problematiku prosazování se v čistě mužském oboru, bouřlivý milostný život i atmosféru té doby.

Hra vyšla i knižně, určitě si ji přečtu. A musím říct, že mi čím dál víc vyhovuje spojení divadla/knihy se skutečným osudem. Dozvím se o nějakém zajímavém lidském životě a přitom mám kvalitní kulturní zážitek. Prostě 2 v 1.

Víc zajímavého toho u mne za poslední dobu asi není - jsem pořád na hřišti, chodím na nákupy a tak pořád dokola.

Medo, kdybys byla tady, usilovně bys toužila jet pryč. „Člověk nikdy není úplně šťastný,“ jak hlásá už v názvu své knihy naše oblíbená Gavalda. Nikdy nemáme všechno.

A v Praze už třešňové květy spadaly na zem.

Lisarah

Dopis třicátý pátý

Milá Lisarah,

píšu dnes dopis pro Tebe ve zvláštní náladě, home-sick tady tomu říkají, zvláštní slovo.

Když mi bylo patnáct s mým prvním klukem, hokejistou, jsme si vysnili stěhování do Kanady. V našich představách jsme si postavili dům (to jsem tehdy ještě nevěděla, jak papírové místní domy jsou), vybavili ho do posledního detailu a matně si vzpomínám, jak jsme se nemohli shodnout na barvě povlečení, jako mladí jsme dokázali věnovat hodiny a hodiny snění o tom, jaký bude náš život za velkou louží (když jsem o mnoho let později vystoupila na mezinárodním letišti YYC, vypadalo a odvíjelo se všechno docela jinak).

Doma jsem snila o cestách, o dobrodružství, o cizích krajinách a o příbězích cizích lidí. A najednou v cizině, jako by člověk oplakával všechny ty dávno minulé časy a místa, která už nejsou tatáž a urputně ve vzpomínkách hledal takové, kterému by mohl říkat domov a byl ochoten se vydat na cestu okamžitě a riskovat zklamání, že už nic na tom místě nebude stejné, jako v jeho vzpomínkách.

Mám tolik ráda květen v Praze. Dlouhé procházky, noční nábřeží, chlad od řeky se mísí s horkými proudy a čím více se stmívá, tím je vůně lip intenzivnější. Koruny stromů obsypány a obaleny v nadýchané pěně světle růžových květů sakur, pastelová záplava chuchvalců květeny, sedmikráskami flekaté louky a útlocitnost, kterou v nás vyvolává ta křehká stydlivá tvář jara. Žlutozelené střapaté ostrůvky trávy na Petříně a celá ta patetická radost psů, dětí i dospělých z opojné svěžesti jara.

„Kulovitá existence… existence, která nemůže nikde setrvat, která se nesmí nikdy usadit, která se musí stále kutálet.“ „Nebyl jsem schopný si vybudovat nový život. A také jsem to v podstatě ani skutečně nikdy nechtěl.“ ^{E. M. Remarque, Noc v Lisabonu} Proto se člověk vrací? Uskutečňuje experiment emigrace, aby se přesvědčil o tom, kam patří životem v zemích, kam nepatří?

Jenže ve skutečnosti se emigrantům možná stává občas tohle: „Má vlast ze mě proti mé vůli udělala kosmopolitu… teď jím musím zůstat.“ ^{E. M. Remarque, Noc v Lisabonu}

Opatruj ten náš poklad, kterému říkáme doma.

M