Dopis čtyřicátý sedmý

Lisarah,

četla jsem tu knihu už nejmíň stokrát. Ty ji taky dobře znáš. Myslím, žes mi ji před lety doporučila. Je útlá a v paperbacku, takže si ji beru s sebou všude. Čtu ji už zhruba pět let, možná víc. A v průběhu čtení mě nikdy nepřestává překvapovat, jak jiná já ji čte. Jak vnímám její obsah i strukturu rozdílně. Jak mě zaujmou a rozhodí jiné věci. Jak vypíchnu sama pro sebe maličkosti, které jsou v tu chvílí zrovna tak aktuální a osvěžující a pokaždé je to něco jiného. Jak mi to, co se mi kdysi jevilo jako hluboká myšlenka, najednou připadá patetické a naopak.

Moje kamarádka mi včera řekla, že to, co dává na odiv, je tak 50 procent, těch zbylých padesát tvoří její vnitřní svět. Přimělo mě to zamyslet se, kolik procent tvoří můj vnitřní svět, kolik toho o mně lidé kolem mě vědí, kolik toho sdílím a kolik si toho nechávám pro sebe, když se vlastně považuji za introverta (což mého muže vždycky zaručeně pobaví, no měřítka takových věcí jsou zkrátka relativní).

Sedím na verandě. Vysoko v korunách šumí vítr skoro ohlušujícím způsobem. Rozhodně přehlušuje YouTube puštěné v obýváku, které proniká otevřeným oknem jen v basech a vysokých tónech. Ale je to horký vítr. Tenhle horský průsmyk, kde teď bydlíme, je na počasí bohatý. A nevyzpytatelný. Srážejí se tu dva vzdušné proudy a mraky přicházející od Calgary se tu většinou vyprší, než doputují hlouběji do Skalnatých hor. Mám tohle klima ráda. Skvěle se mi dýchá, vůbec nemám rýmu ani alergiie ve městě se mi dýchalo špatně skoro pořád. Včera jsem se spálila, vyšlápli jsme si pěšky stezku pro mountain bike, lezly jsme skoro po čtyřech (zvolit tuhle zkratku, byl můj nápad, nechtělo se mi to obcházet), byla to velká zábava. A přestože jsme strávili většinu dne ve stínu, stejně mě horské paprsky pobodaly, že jsem na sebe dnes ráno vyplácala skoro celý bílý jogurt.

Nakonec se mi asi po čas mých prázdnin v Čechách bude po tomhle bláznivém kanadském životě trochu stýskat.

Tvůj poslední dopis byl jiný. Psala ho spisovatelka. Mám ráda tuhle Tvou polohu. Už se moc těším, až si popovídáme o psaní, o umění, o životě, a tak vůbec o všem.

P. S. Kdyby to šlo, poslala bych Ti trochu toho šumění stromů, které je neuvěřitelnou relaxační hudbou a posílá mě někam hluboko do dětství, kdy jsem usínala za šumění borových lesů a tajemně černomodré řeky, u skal hluboké desítky metrů. Posílá mě do světa dětských snů a představ a taky vzpomínek…

M

Dopis čtyřicátý šestý

Medo,

dneska jsem ráno, víc ve spánku než probuzená, jela do centra města na zubní hygienu. Četla jsem knihu a snažila se probrat do dne. Po cestě domů, bylo před devátou, jsem začínala procitat, a taky si všímat lidí kolem. Holčičky s mašlí ve vlasech, kluci v košili. Všichni v rukách desky. A v tu chvíli mi to došlo - je vysvědčení, poslední školní den, začátek prázdnin. Dva měsíce, přes šedesát dní absolutní svobody! Snažila jsem se vybavit si, jaké pocity jsem prožívala já, když jsem byla školou povinná. A popravdě už si to moc nepamatuji, bohužel.

Prázdniny už nemám, ale i tak to léto nějak jinak, trochu dětsky, trochu lehce, trochu bezstarostně, prožívám. I když už to není tak přirozené, člověk se musí snažit, aby takové byly. Ale zase možná o to víc si těch svěžích a slunných volných chvil váží.

Co ty a vysvědčení? A prázdniny?

Děkuji za střípky z tvého Brna. Informace z Melounového cukru mi byla nejzajímavější - vědět něco víc, než co je zřejmé, je moc fajn. A ano, nic se tam ohledně placení nezměnilo:-).

O víkendu jsme byli na výstavě Sempého obrázků ve Ville Pellé. Navrhla jsem to já, ale muži i dceři se tam líbilo. Bylo to poměrně dost zábavné a připravené pro děti. Fascinuje mě, jak někdo malým obrázkem, krátkými tahy tužkou, dokáže vyjádřit tolik. A tak jsem si hned v knihovně zarezervovala autorovu knihu, která teď čerstvě vyšla, Marcelín Pivoňka. A už se těším, až se do příběhu a obrázků ponořím.

Přemýšlela jsem, o čem Ti ještě psát, ale z chůvičky ke mně doléhá probouzející se hlas Modřinky, a tak to beru jako znamení a ukončuji svoje psaní tady. Aspoň ti můj dopis přijde brzy.

Užívej dobrodružství, cestování a času bez pracovních povinností.

Lisarah

Dopis čtyřicátý pátý

Milá Lisarah,

Brno! Ano, znám. Era má nádech minulosti, že? Ve Fresh Freaks pořádáme brunche s mými nejmilejšími a hned kousek vedle je Lužánecká kavárna, tu zkuste příště. Mají dokonalé sklenky na víno a připraví Ti toust, o kterém se Ti ani nesnilo a čaj z růžových lístků, ten určitě nevynechej. A v Melounovém cukru mají skvělé víno a kávu a paní majitelka nemá ráda platební terminály (stále žádné nemá?), protože říká, že když platíš penězi vzniká mezi Tebou a obsluhou interakce a oceníš tak službu toho druhého, moc jí fandím. Tolik krásných míst, že? Tolik pocitů za jeden den. Mám na Brno tolik nádherných vzpomínek (a taky pár ne tak nádherných, ale tak už to v životě chodí).

Zrovna skončil nějaký film, ze kterého jsem neviděla začátek ani konec (tady běží televize celý večer, myslím, že je to životní styl), utkvěla mi jen tahle pasáž:

„Am I still alive?“

„Yes. You live as long as the last person remember you. And I remember you.“

Dnes byl můj poslední pracovní den. Bylo to zvláštní. Těšila jsem se na ten den, když jsem padala únavou. Ale najednou mi nic z toho nevadilo. Všechno jsem se už naučila. Nástroje mi přirostly k ruce. Karpály si zvykly. Pleť se opálila (a už nespalovala). Svaly už nebolely. Člověk si zvykne na všechno. Kdybychom si tak uměli ve všech krušných chvílích říct: „Vydrž, za chvíli si zvykneš.“

Brzy ráno vyrážíme na několikadenní roadtrip, jdu balit zásoby, sprej na medvědy a kanystr na benzín.

Krásný den,

M

Dopis čtyřicátý čtvrtý

Medo,

dík za Tvůj kanadský dopis. Úplně na mě dýchl chlad z tamní země, což se zde v těchto teplotách hodí a zároveň mi to rozvíjí povědomí o světě.

A co já? Asi jen pár střípků; poslední dny a týdny nějak nic nestíhám a přitom toho stíhám hodně. Chaos, co baví, ale není čas si ho v hlavě utřídit.

Minulý víkend jsme byli v Brně. Kavárny (sobotní snídaně v Café Placzek, oběd v Fresh Freak Bistro, zákusek V melounovém cukru, nedělní brunch v Kafec, oběd a kafe ve funkcionalistické budově Era (jako milovnice města, znáš všechny?), trhy na Zelném trhu, veganská zmrzlina, Petrov, hřiště a ležení na dece v Lužánkách. Brno je atmosféra, Brno je odpočinek. Nejvíc energie jsem ale načerpala na terase našeho ubytování. Dvakrát jsme tam večeřeli, popíjeli a povídali, všichni tři si to užili. Tady se baterky dobíjely tak snadno.

Už týden zase v Praze. Modřinka měla virózu, tak kromě doktorů, tři dny zavřené doma. Ale včera, v sobotu, jsme si to vynahradili. V Praze teď vznikl Manifesto Market. V Karlíně, asi 20 podniků v kontejnerech na jednom místě, dočasně vystavěné, hipster place, kde to žije. A my konečně ochutnali prý nejlepší hranolky v republice - Fraency Fries. A pak každoroční klasika - Štvanice a Knihex. To je vždy příjemná záležitost. A aby ten den byl ještě lepší, zašli jsme na kafe a zákusek do Ema espresso bar (už se těším, až tam za měsíc budeme sedět my dvě).

V pondělí jsme objednali skříň do koupelny, v pátek o půlnoci už byla sestavená. Konferenční stolek jsme kupovali před měsícem, ještě nedorazil. V podstatě stejná situace a přitom je potřeba jiný čas. Tak nějak je to i v životě, ne? Nikdy to není stejné, i když to očekáváme.

Začala mi nová řada seriálu Younger (jediná oddychovka, kterou si dopřávám). Koupila jsem jahodový dortík navržený manželi Hejlíkovými z Leli’s cupcake. V artotéce na Opatově si Modřinka vyměnila obraz Lady za obraz s Krtečkem. Vařila jsem s mužem oběd pro rodiče. Spálila si dekolt. Řešila úložné prostory v bytě. Přerovnávala, přemisťovala, vyklízela. Tisíc drobností, ze kterých se skládají moje dny.

Tak to je můj kaleidoskop z posledních dní.

Lisarah