Lisarah,
četla jsem
tu knihu už nejmíň stokrát. Ty ji taky dobře znáš. Myslím, žes mi ji před lety
doporučila. Je útlá a v paperbacku, takže si ji beru s sebou všude.
Čtu ji už zhruba pět let, možná víc. A v průběhu čtení mě nikdy nepřestává
překvapovat, jak jiná já ji čte. Jak vnímám její obsah i strukturu rozdílně.
Jak mě zaujmou a rozhodí jiné věci. Jak vypíchnu sama pro sebe maličkosti,
které jsou v tu chvílí zrovna tak aktuální a osvěžující a pokaždé je to
něco jiného. Jak mi to, co se mi kdysi jevilo jako hluboká myšlenka, najednou
připadá patetické a naopak.
Moje
kamarádka mi včera řekla, že to, co dává na odiv, je tak 50 procent, těch
zbylých padesát tvoří její vnitřní svět. Přimělo mě to zamyslet se, kolik
procent tvoří můj vnitřní svět, kolik toho o mně lidé kolem mě vědí, kolik toho
sdílím a kolik si toho nechávám pro sebe, když se vlastně považuji za
introverta (což mého muže vždycky zaručeně pobaví, no měřítka takových věcí
jsou zkrátka relativní).
Sedím na
verandě. Vysoko v korunách šumí vítr skoro ohlušujícím způsobem. Rozhodně
přehlušuje YouTube puštěné v obýváku, které proniká otevřeným oknem jen
v basech a vysokých tónech. Ale je to horký vítr. Tenhle horský průsmyk,
kde teď bydlíme, je na počasí bohatý. A nevyzpytatelný. Srážejí se tu dva
vzdušné proudy a mraky přicházející od Calgary se tu většinou vyprší, než
doputují hlouběji do Skalnatých hor. Mám tohle klima ráda. Skvěle se mi dýchá,
vůbec nemám rýmu ani alergiie ve městě se mi dýchalo špatně skoro pořád. Včera
jsem se spálila, vyšlápli jsme si pěšky stezku pro mountain bike, lezly jsme
skoro po čtyřech (zvolit tuhle zkratku, byl můj nápad, nechtělo se mi to
obcházet), byla to velká zábava. A přestože jsme strávili většinu dne ve stínu,
stejně mě horské paprsky pobodaly, že jsem na sebe dnes ráno vyplácala skoro
celý bílý jogurt.
Nakonec se
mi asi po čas mých prázdnin v Čechách bude po tomhle bláznivém kanadském
životě trochu stýskat.
Tvůj
poslední dopis byl jiný. Psala ho spisovatelka. Mám ráda tuhle Tvou polohu. Už
se moc těším, až si popovídáme o psaní, o umění, o životě, a tak vůbec o všem.
P. S. Kdyby
to šlo, poslala bych Ti trochu toho šumění stromů, které je neuvěřitelnou
relaxační hudbou a posílá mě někam hluboko do dětství, kdy jsem usínala za
šumění borových lesů a tajemně černomodré řeky, u skal hluboké desítky metrů.
Posílá mě do světa dětských snů a představ a taky vzpomínek…
M
Žádné komentáře:
Okomentovat