Téma 61: Týden začíná v neděli

text od lisarah:

Týden začíná v neděli

Nevím, jak někdo může mít rád neděle. Pro mě je to smutnej den už od školních let. V neděli člověk už musel myslet na školu, dělat úlohy a učit se. Přesně to, co se mu nechtělo a co dva dny vytěsňoval z hlavy. V neděli taky byly povinný výlety s rodiči. Za babičkou, do lesa. Nuda!! Takže se člověk naštval, dal pecky do uší a poslouchal raději hlasitou hudbu, než aby slyšel, co říkají rodiče. Prostě neděle zaváněla smutkem z končícího bezstarostného volna.

Neděli jsem neměla nikdy ráda.

A nemám ani teď, o dvacet let později. Zažívám stejné pocity, jako tenkrát. Jen se změnily (a přibyly) povinnosti. Vyžehlit dětem oblečení do školy, manželovi košile na celý týden. Donutit děti, aby si udělali úkoly, naplánovat s mužem, kdo vyzvedne Kryštofa z kytary a kdo donese do čistírny kabáty.

Neděle je sváteční den a přitom v sobě nese takovou tíseň z konce volna a vidiny nekonečného týdne pracovních povinností. Přemýšlela jsem, zda by to nešlo udělat nějak jinak - vyžehlit v pátek, úkoly s dětmi udělat v sobotu - a mít neděli volnou. Víte co? Nepomůže to. Nedělní tíseň se dostaví i tak.  Neděle mi bere svobodu, radost, chuť, volnost, bezstarostnost. 

Už aby bylo pondělí.

text od Medy:

Týden  začíná v neděli

Všimla jsem si toho, když jsem si kupovala letenku z OOL do Aucklandu. V rezervačním systému letecké společnosti AirAsia týden začíná v neděli. Líbilo se mi to. Přeskládalo to můj pracovní týden, a to tak, že začal nepracovním dnem. Ideální.

Vstala jsem brzy. Šla jsem si zaběhat, přesněji řečeno provozuji jogging - to je důležitý rozdíl, protože při joggingu po celou dobu běháte po špičkách, což je velmi náročné a většina lidí při tom vypadá opravdu srandovně, ale výsledek stojí za to.

Cestou jsem se ztratila a zabloudila na stranu řeky, kde se obvykle nepohybuji. Objevila jsem velkou rokli a park se jménem bývalého německého kancléře. Už jsem se chystala využít offline mapy, když jsem zjistila, že jsem sotva dvě stě metrů od našeho domu. A to tu bydlím bezmála šest let. (V mobilu jsem měla ale staženou pouze mapu Brisbane a Aucklandu, což by mi stejně moc nepomohlo.)

Bass mě po návratu počastoval vyčítavým pohledem, že jsem byla pryč tak dlouho a ještě jsem ho nevzala s sebou. Vyvenčil ho ráno manžel. Vyprávěla jsem mu pak příběh o tom, že jsem cestou viděla zábavný plakát "No busking, just romantic", kde mladý muž hraje na piano v ulici nějakého velkoměsta a hraje pravděpodobně tak dobře, že krom jeho slečny se kolem něj shlukují ženy z celého světa. Byla to reklama na deodorant.

Uvařila jsem si anglickou snídani. Nalila broskvový džus. Myslela jsem si, že budu psát, ale v hlavě jsem měla prázdno. 

Když jsem pila kávu, začaly mé myšlenky konečně oscilovat kolem něčeho důležitého. Musela jsem uznat, ač nerada, že ve mně kniha paní Reidové zanechala větší stopu, než jsem předpokládala. Dokonce jsem si začla pohrávat s myšlenkou, co by se stalo, kdybych ho tehdy nepotkala. Nebo - a to byla ještě odvážnější úvaha - kdyby se něco v matrixu stalo jinak a že se pravděpodobně v každém dalším světě stalo něco jinak. A teď je někde jiná Alice, která nepije nedělní kávu, nemá manžela, nemá psa. Ale v tu samou chvíli jsem si byla najednou naprosto jistá, že je v každém z těch vesmírů šťastná. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: V životě je všechno o načasování

Téma 60: Co z tebe vyroste?

text od Medy:

Co z nich vyroste?

Projíždíme sídliště Řepy. Jedeme dlouho, pořád zatáčíme. A paneláky nemají konce. Bolí mě žaludek z těžkého oběda, co jsem do sebe rychle naházela před cestou. A nějak se to umocňuje mými představami, že tady musím žít. Že jsem vyrostla v jednom z těchhle paneláků. Třeba támhle, v tom šedošedém. Támhle to okno třetí zprava ve dvanáctém patře. Vidíte? Na balkóně máme s bráchou kola. Máme je tam celý rok, protože máma nemá na to, aby platila sklep a doma nám je zakázala mít. Máme tam i zimní boty, pokud je zrovna máme. A pak tam má máma plno krámů, které jsou po tátovi a jí je líto je vyhodit.

Protože najednou vidím vše, jako by to snad byla pravda, je mi čím dál tím hůř... Pak jsem vyrostla (a nehnula se z tohohle sídliště dál než do Billy a do školy) a porodila své první dítě. Ve dva plus jedna jsme potom žili ještě dalších šest let, celkem pět lidí, já, Emča, máma, brácha a bráchova Anežka...

Na další zastávce musím vystoupit. Chce se mi zvracet. Jsem v třetím měsíci. Ještě jsem to nikomu neřekla, ale plno lidí už si všimlo, že často mluvím o tom, že bych měla změnit práci, abych se tolik nestresovala, a že snídani obvykle vyzvracím.

Jedu do Ikei, právě jsem se přestěhovala.

Milan se rozhodl to ukončit. Našli mu rakovinu slinivky v pokročilém stadiu. Že jsem těhotná, neví. Bylo to pro něj těžké rozhodnutí. Řekl mi, že chce, abych si našla někoho jiného, někoho, kdo brzo neumře.

Do autobusu přistoupilo plno "řepáků". Zkoumám je, v čem se na první pohled odlišují? A mezitím mě napadá, co vyroste z mého dítěte? Prozatím, a to se ještě nenarodilo, je to dítě bez otce. Bude to něco, co bude vidět na první pohled? Chci se s ním hodně mazlit, aby nebylo "nevymazlené" jako Milan. Když jsme spolu začali randit, nevěděl ani, jak mě správně vzít za ruku, když se mě pokoušel chytit kolem ramen, jeho ruka vždycky těžce dopadla na mou kostnatou šíji jak leklá ryba. Musím ho to naučit, aby věděl, jak se pomazlit s holkou. Táta ho to nejspíš nenaučí. Navíc, až se narodí, už tu možná ani nebude.

text od lisarah:

Vím, co budeš

Koukám na tebe, moje Minulostní Já, a musím se usmívat. Tolik ideálů, snů, odvahy, naděje, nápadů, lásky v sobě ještě máš. Kdybys věděla...Ještě, že nevíš, co tě v životě čeká.

Kdybych ti mohla něco poradit, řekla bych: Netrap se. Ano, musíš si projít rozchodem se Štěpánem, neúspěchem u přijímaček na tebou vysněná práva, prodělat mononukleózu, rok shánět nějakou slušnou práci, zamilovat se do ženatého chlapa.

Tohle všechno teď nemáš v plánu. Neumíš si to představit. Vidíš svoji budoucnost jasně - vezmeš si Štěpu, postavíte domek, budeš pracovat v advokátní kanceláři, a pak porodíš dva blonďaté andílky.

Jo, tak přesně tohle se nestane. Budeš žít úplně jiný život. Popravdě, tak to má skoro každý. Často pro sebe chceme věci, které pro nás nejsou. Střet s realitou, která se neshoduje s našimi představami, je drsný. Sedře z nás kůži snů, a to nepěkně bolí.

Co z tebe bude? Já to vím, jsem to. Prozradit ti to nemůžu, ale věř, bude to dobrý. Protože to důležité  - svoji spřízněnou duši - najdeš. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Týden začíná v neděli

Téma 59: Příliš hlučná samota

text od lisarah:

Příliš hlučná samota

Trhla sebou a hluk ji začal vytahovat z temnoty. Spala by, tak ráda by ještě spala, ale slyšela, že Vojtíšek v postýlce začíná natahovat. Vstala a vzala ho do náruče. Hned se lačně přitiskl k jejímu pravému prsu. A k tomu ten kravál z obýváku. To si dvojčata pustili Disney Channel, koukají na takové kreslené blbosti. Pořád měla oči otevřené jen do škvírek, nechtěla nic poslouchat, nic vnímat. Jen to svoje voňavé mimino. To jí ještě dělalo radost tou svou čistotou a nevinností. A dost! Tohle už nedá, Patrik, její nejstarší si pustil techno na plný obrátky. Jak má v takovém hluku žít? Zopakovala tu větu nahlas. Jak má v takovém hluku žít? Otočila se s ní k Milanovi, a ten, to snad není možné, stále tvrdě spal. Jistě, naštvala se, jeho se to netýká, jak by mohlo, jeho děti - až na Vojtíška - to nejsou. Proč spolu vůbec žijou? Co je spojuje (kromě Vojtíška)? Navíc to z něj příšerně táhne, včera byl pátek, výplata, z hospody dorazil až ve čtyři ráno. Do háje, úplně zapomněla, že je sobota a tudíž budou všichni doma. To bude zase peklo. Milan bude se sluchátky na uších čučet na počítač, dvojčata neodtrhne od televizního ovladače, Patrik odejde kdovíkam dělat kdovíco, ani nezabučí na pozdrav. Vojtíšek bude uřvaný, protože ho ten hluk v bytě nenechá vyspat. A do toho bude muset pro všechny uvařit, poklidit, vyprat. Nikdo nic z toho neocení, protože máma je tu od toho, aby měli všechno pohodlí světa. Kdyby ji někdo řekl něco hezkého. Nebo ji objal. Stačilo by i pohlazení po lokti. Cokoliv. Chce spát a zapomenout. Jenže musí jít Vojtíška přebalit. Otevírá dveře do obýváku a vstupuje doprostřed hluku svého života.

text od Medy:

21. února 2016 cca 00:20

Nejsem dezertérem každodennosti. Umím číst, psát i počítat. Tak co mi to vlastně pořád chybí? ^{T. Třeštík - Staré zahrady}

Ubíhají poslední hodiny mé práce korporátního otroka. Tak jsem to udělala. Dokázala jsem to. Dala jsem výpověď. Cítím se blaženě. Tomáš píše v jedné básni něco o tom, že nechce upsat svou duši téhle netrpělivé době, úslužnými úsměvy pokřivit svoji tvář, že se chce smát upřímně a nahlas. „Vítej na svobodě!“ napsala mi Lisarah.

Většina těch, co se bojí skočit do vody a plavat, co zůstávají na potápějící se lodi, mi křečovitě mávají a vypadají při tom dost směšně, jak jim závistí rudnou tváře. Cítím k nim najednou odpor pro jejich zbabělost a nepřejícnost. Jsou zoufalí a vysílení a zakousli by se mi jistě do ruky, kdybych neplavala dost rychle. Ale proč? Jsme opravdu my lidé tak zlí, a když jde do tuhého, podělaní až za ušima? Šlapeme si po hlavách, když lapeme po dechu? Jsme mrchožrouti a kanibalové? Teď už chápu, že každá válka má své oběti, ta moje, soukromá, odhalila zrádce ve vlastních řadách.

Jsem na sebe pyšná, že odcházím, že jsem tak teatrální, a jak demonstrativně vraždím korporátní mršinu ve mně. A že to dělám s úsměvem, se ctí, bez potřeby někoho očerňovat, nebo si stěžovat... Dělám to a vím proč, nemám potřebu to nikomu vysvětlovat. Vystoupila jsem z řady obličejů bez výrazu, už dost dlouho jsem byla jedním z nich. Opustila jsem řady těch, co jen nadávají na svůj mizerný život. Udělala jsem úkrok stranou, o kterém většina jen sní. Nadechuji se, mé dny se konečně začínají probarvovat!

A těším se na svou, tolik vytouženou, a tuším i příliš hlučnou, samotu... tu daň ze svobody... ^{T. Třeštík}

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Co z tebe vyroste?

Téma 58: Slova činí svět čitelnějším, láska to dělá přesně naopak.

text od Medy:

Slova vs. láska

Tvé zápisky:

Vzpomínám, jaká jsi byla... tak třeba tohle – stojíš nahá před skříní plnou hadrů a vzdycháš, ´lásko, já nemám co na sebe´, zní to tak vážně a nefalšovaně, že ti to věřím, miluju tě v tu chvíli, jsi zatraceně dobrá herečka. Nebo tohle – čekáš na mě v hotelovém pokoji, vím, že to neděláš ráda, přistoupíš ke mně, chytíš mě za zadek, dřepneš si a vezmeš mi ho do pusy. Anebo tohle – ležíme nazí v posteli, jezdíš mi svými krvelačně rudými nehty po hrudníku, bereš do prstů černé chlupy a přepočítáváš mi je jeden po druhém, pak se na mě podíváš, prohrábneš mi vousy a řekneš ´máš tady i pár zlatých´.

Mé zápisky:

Vzpomínám, jaký jsi byl. Chlap, který v mé hlavě vyrostl do neuvěřitelných rozměrů. Božský muž. Dokonalý, vždy hystericky pozitivní, upravený, stoicky klidný, voňavý... Ten, kterého potkávám denně na ulici v různých podobách. Ten, který zahání všechny nepříjemnosti všedního dne. Protože myšlenky na něj nejsou ničím přízemní. Ten, který mě naviguje z druhé strany a dělá to nevědomky a prakticky to vypadá skoro jako by mi psal dopisy z P.S. I love you. Posílá mi vzkazy nějakou vyšší formou. Je se mnou. Tak nějak jinak.

A ponaučení:

Slova jsou vždycky jenom slova. Činí svět čitelnějším, láska a smrt to dělají přesně naopak.

text od lisarah:

Pracovní den čerstvě zamilované spisovatelky

9.00 Obývací pokoj. Čaj v hrníčku se jménem, zapnutý notebook, prsty na klávesnici, prázdná stránka. Den začíná, jde se psát.

9.32 Čaj je studený, notebook vrčí, stránka je stále prázdná. Nepíšu. Ani snad nevidím obrazovku. Myslím na něj. Jeho vrásky u očí, bříška prstů, stupňovací smích. Můj svět se bortí jak domeček z karet. Rukopis své druhé knihy (od které každý čeká víc než u prvotiny a u které mi recenzenti a hlavně čtenáři neodpustí vůbec nic) mám odevzdat za měsíc. A já se zasekla na straně padesát šest.

9.35 Copak můžu psát, když existuje on?

9.36 Jdu si dát ohřát čaj do mikrovlnky.

9.37 Vracím se. Obrazovka potemněla, počítač to se mnou vzdal.

9.38 Ťuknu na písmeno H a probudím ho zase k životu.

9.56 Už opravdu musím psát! (A nemyslet na jeho věty, které mi včera při procházce šeptal do duše.)

12.00 Napsala jsem tři strany. Jak je všechno relativní. Dříve by to byl důvod k naštvání, dnes říkám Ještě, že tak!

12.50 S půlkou pizzy v žaludku se vracím. Začínám psát šestou kapitolu. Teď dojde k důležitému protnutí dvou dějových linek. Musím se na to soustředit a napsat to dobře.

12.54 Mejl. Od něj!!!

12.59 Čtu ho potřetí. On je tak roztomilej.

13.00 No nic, teď jdu ale zase psát, jo?

13.03 Dobře, tak počtvrté - ale naposled!

16.00 Horko těžko jsem napsala pár odstavců. (Které jsou špatné, a určitě je nejpozději při druhém čtení, vyškrtám.) Navíc už ale dnes nemám. Zítra to doženu, musím.

16.15 Vypínám počítač, jdu opláchnout hrnek a zavolat mu.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Příliš hlučná samota

Téma 57: Co člověka nezabije, to ho posílí

text od lisarah:

Přísloví je má odpověď

I.

“Líbí se mi,” pomyslí si Jitka, co sedí v červené minisukni u baru. “Sbalím ho.” Kořist je vyhlídnutá, a tím je splněn první bod pátečního programu. Ucucne ze svého druhého Aperol Spritzu, na kuráž. Vstane a jde na lov.

Neví, že tentokrát bude ulovena ona. Zamiluje se. Doopravdy.

„Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci.“

II.

Chtěla se stát spisovatelkou. Mohla prožít spokojený, klidný život. Měla jednoduchou kancelářskou práci, hodného muže a veselou dceru. Místo toho trávila večery, noci a rána nad obrazovkou počítače a psala. Psala povídky, psala romány. Psala, psala, pořád psala. A také obesílala nakladatelství. Nikdo neměl zájem, ani v časopisech jí nic nechtěli otisknout. A pak umřela.

O pět let později se přece jen její texty dočkaly publikování. Její dcera napsala úžasný příběh o třech generacích žen, do něhož použila některé pasáže z povídky Jádro hrušky své matky.

„Naděje umírá poslední.“

III.

Probudil se, vstal a šel dát vodu na čaj. Než byla přivedena k varu, nachystal dva hrníčky a dva pytlíčky čaje. Vzal granule a nasypal ranní dávku jejich Betyně. Ta spokojeně zavrtěla ocasem a začala žrát. Konvice zapískala, chvilku počkal, přelil pytlíčky. Průhledná voda se přebarvila na červenou. Z chlebníku vyndal včerejší rohlíky. Rozřízl je nožem na pečivo. Z lednice si vyndal jahodovou marmeládu a Ramu. Obě ingredience nanesl na rozpárané rohlíky, poté je přiklopil druhou půlkou. Vzal dva bílé talířky, na každý položil jeden rohlík. Z hrníčků vyndal pytlíčky, které už svůj úkol splnily. Sedl si ke stolu a čekal. Věděl, že za pět minut se jeho žena objeví v kuchyni. Bude mít ještě ospalky v očích, bude šíleně rozcuchaná a bude mlčet. Ví, že má těžká rána a že potřebuje něco sladkého, aby začala fungovat. Ví toho o ní tolik, co o sobě. Už je tady. Zastavila se v rámu dveří, podívala se na muže za stolem, co kouká na dva talíře s rohlíky a usmívá se na ně. Musela se usmát taky. Sedla si naproti němu, přisunula jeden talířek k sobě. Vrátila se rukou na jeho stranu stolu, ale místo aby si vzala hrníček s čajem, pohladila ho po lokti.

„Manželé, kteří se milují, řeknou si tisíc věcí, aniž promluví.“

text od Medy:

Co člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí. ^{P. Hůlová}

Znamená to také, že všechny upřímné otázky, co si pokládáme, nám pomohou ke vzkříšení?

...

a to, že už nemůžu dál

to jediné mi dává sílu...“

Z malých neštěstí

skládá se velká naděje

světa... ^{T. Třeštík – Staré zahrady}

Budu nesmrtelná?

Dokážu to?

Čím to dokážu?

Unese moje tělo ten nápor?

Unese ho do stáří?

Budu šťastná?

Budu milovaná?

Uvidím výhledy, nad kterými zapláču?

Doplatím hypotéku?

Neumřu na rakovinu?

Zamiluju se?

Zhubnu aspoň na šedesát kilo?

Porodím zdravé dítě?

Budu úspěšným právníkem?

Potkám tu pravou?

Vydělám dost peněz pro sebe, svou ženu a tři děti?

Budu někdy dělat to, co mám rád?

Odvděčím se někdy svým rodičům za vše, co pro mě udělali?

Umřu ve spánku?

Vrátím se domů?

Bude můj život smysluplný?

...

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma:
Slova činí svět čitelnějším, láska to dělá přesně naopak.