Příliš hlučná samota
Trhla sebou a hluk ji začal vytahovat z temnoty. Spala by, tak ráda by
ještě spala, ale slyšela, že Vojtíšek v postýlce začíná natahovat. Vstala
a vzala ho do náruče. Hned se lačně přitiskl k jejímu pravému prsu. A
k tomu ten kravál z obýváku. To si dvojčata pustili Disney Channel,
koukají na takové kreslené blbosti. Pořád měla oči otevřené jen do škvírek,
nechtěla nic poslouchat, nic vnímat. Jen to svoje voňavé mimino. To jí ještě dělalo
radost tou svou čistotou a nevinností. A dost! Tohle už nedá, Patrik, její
nejstarší si pustil techno na plný obrátky. Jak má v takovém hluku žít?
Zopakovala tu větu nahlas. Jak má v takovém hluku žít? Otočila se
s ní k Milanovi, a ten, to snad není možné, stále tvrdě spal. Jistě,
naštvala se, jeho se to netýká, jak by mohlo, jeho děti - až na Vojtíška - to
nejsou. Proč spolu vůbec žijou? Co je spojuje (kromě Vojtíška)? Navíc to
z něj příšerně táhne, včera byl pátek, výplata, z hospody dorazil až
ve čtyři ráno. Do háje, úplně zapomněla, že je sobota a tudíž budou všichni
doma. To bude zase peklo. Milan bude se sluchátky na uších čučet na počítač,
dvojčata neodtrhne od televizního ovladače, Patrik odejde kdovíkam dělat
kdovíco, ani nezabučí na pozdrav. Vojtíšek bude uřvaný, protože ho ten hluk
v bytě nenechá vyspat. A do toho bude muset pro všechny uvařit, poklidit,
vyprat. Nikdo nic z toho neocení, protože máma je tu od toho, aby měli
všechno pohodlí světa. Kdyby ji někdo řekl něco hezkého. Nebo ji objal. Stačilo
by i pohlazení po lokti. Cokoliv. Chce spát a zapomenout. Jenže musí jít
Vojtíška přebalit. Otevírá dveře do obýváku a vstupuje doprostřed hluku svého
života.
21. února
2016 cca 00:20
Nejsem dezertérem každodennosti. Umím číst, psát i počítat. Tak co mi to
vlastně pořád chybí? T. Třeštík
- Staré zahrady
Ubíhají
poslední hodiny mé práce korporátního otroka. Tak jsem to udělala. Dokázala
jsem to. Dala jsem výpověď. Cítím se blaženě. Tomáš píše v jedné básni
něco o tom, že nechce upsat svou duši téhle netrpělivé době, úslužnými úsměvy
pokřivit svoji tvář, že se chce smát upřímně a nahlas. „Vítej na svobodě!“ napsala mi Lisarah.
Většina
těch, co se bojí skočit do vody a plavat, co zůstávají na potápějící se lodi,
mi křečovitě mávají a vypadají při tom dost směšně, jak jim závistí rudnou
tváře. Cítím k nim najednou odpor pro jejich zbabělost a nepřejícnost.
Jsou zoufalí a vysílení a zakousli by se mi jistě do ruky, kdybych neplavala
dost rychle. Ale proč? Jsme opravdu my lidé tak zlí, a když jde do tuhého,
podělaní až za ušima? Šlapeme si po hlavách, když lapeme po dechu? Jsme
mrchožrouti a kanibalové? Teď už chápu, že každá válka má své oběti, ta moje,
soukromá, odhalila zrádce ve vlastních řadách.
Jsem na
sebe pyšná, že odcházím, že jsem tak teatrální, a jak demonstrativně vraždím
korporátní mršinu ve mně. A že to dělám s úsměvem, se ctí, bez potřeby
někoho očerňovat, nebo si stěžovat... Dělám to a vím proč, nemám potřebu to
nikomu vysvětlovat. Vystoupila jsem z řady obličejů bez výrazu, už dost
dlouho jsem byla jedním z nich. Opustila jsem řady těch, co jen nadávají
na svůj mizerný život. Udělala jsem úkrok stranou, o kterém většina jen sní. Nadechuji
se, mé dny se konečně začínají probarvovat!
A těším se
na svou, tolik vytouženou, a tuším i příliš hlučnou, samotu... tu daň ze svobody... T. Třeštík
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma: Co z tebe vyroste?
Žádné komentáře:
Okomentovat