Téma 9: Ztraceno v překladu

Text od lisarah:

Třikrát ztracená

I. Prapodivné výrazy

Jedna z věcí, která je na soužití dvou lidí skvělá, je to, že si obohacujeme navzájem slovní zásobu. Muž sice ještě pořád (ale už si za ty dva roky docela zvykl) překvapeně zareaguje na pro něj neuvěřitelné slovo, ale už ví, že s tím musí počítat. A tak ví, že se u nás na Velikonoce nedělá žádná nádivka (ta se dělá přece ke kuřeti!), ale hlavička (i když je to vlastně to samé - až na to, že v Praze do ní určitě nedávají čerstvé kopřivy ze zahrádky). A taky už ví, co chci říct, když o něčem prohlásím, že je to hrachovina (tohle vážně někdo nezná?). Prostě já mám naše slova z Vysočiny ráda. Cmunda není bramborák, i kdyby to znamenalo to samé. Tak to prostě je. A kdo chce se mnou žít, musí to vzít na vědomí.

Zatím největší rozpor, který ještě po dvou letech máme nerozsouzený, se týká výrazů buchta/koláč. Rozhovorů na toto téma proběhlo asi bambilion. Jeden vzorový na ukázku:

On: Přivezl jsem od maminky koláč, pojď si vzít.

Já:Vždyť to není koláč, ale buchta.

On: Ne, tohle je koláč.

Já: Není to kulatý.

On: No, není. Ale je to koláč. Co jiného by to bylo?

Já: Přece buchta.

On: Buchta? Ty jsou makové, povidlové, tvarohové. Každá zvlášť. Tohle je na pekáči, v celku pečené, a pak nakrájené.

Já: No jasně, a proto je to buchta. Koláč musí být kulatý.

V pondělí jsme byli v Činoheráku na Bohu masakru, a tam nám zamotali hlavu ještě jiným rozlišením. Buchta: náplň uvnitř, koláč: ovoce nahoře.

Tak jak to tedy je?

II. Angličtina

Na jazyky jsem hrozný poleno. A přitom mám angličtinu ráda! Líbí se mi, když náhodou něčemu rozumím. Jen holt s učením angličtiny bojuju odmala. Začalo to ve školce. Tam mne to bavilo, učili jsme se pár základních slovíček a měli strašně krásný papírový zvířátka. V první a ve druhé třídě jsem chodila na kroužek - podlouhlá učebnice, která byla pro radost. Nabídli nám ke koupi i druhý díl. Otec řekl, že ne, až se něco naučím z toho prvního. Tenkrát mě to hrozně sebralo. Jenže, když jsem se ve třetí třídě dostala do jazykové třídy, tak to teprve opravdu začalo. Nesympatická angličtinářka, co po nás za špatné odpovědi házela křídou. V páté třídě jsem byla po slepáku na šest týdnů v lázních, kde sice byla výuka, ale dosti laxní. V této době jsme se učili abecedu. To znamená, že ji neumím dodnes. Učitelka na druhém stupni mne fascinovala, že si v každé hodině dokázala zamazat křídou záda jejího věčně nošeného modrého saka. Maturitě jsem se vyhnula, zlatá matematika! Překvapivě i na vysoké jsem to nakonec zvládla - učení témat na zkoušku nazpaměť.

Moje výslovnost je špatná, gramatika prabídná, ale díky sledování seriálů se trochu chytám poslechem. Přesto jsem si řekla, že je načase zase zabojovat a pokusit se rozmluvit. A tak jsem se přihlásila do kurzu konverzace. Každý týden devadesát minut hovoru. Zatím jsem tam byla sice jenom dvakrát, ale už to mi přineslo spoustu zážitků. Ani tak nejde o angličtinu a speakování, jako o lidi, jejich zájmy, chování, zážitky. Lidské osobnosti jsou tak pestré! Fascinuje mne to, a vím, že je pro mne důležité si to uvědomovat. To je to, proč se jazyky učíme, moci si porozumět a poznat se.

III. Příběh bez pokračování

Jana, třicet dva let, skvělá kuchařka (vyhlášený guláš a koblihy), nezadaná - předlouho. O Vánocích se rozhodla seznámit, takové předsevzetí do nového roku. Letos potkám pana pravého, zamiluju se, vdám a rok zakončím v očekávání. V očekávání toho nejlepšího si založila profil na internetové seznamce. Dala tam fotku z léta, kde se usmívá a je opálená, takže vypadá o tři kila hubenější. Vyplnila, co bylo potřeba a čekala. Na ty úžasné nabídky od úžasných mužů. Netrvalo to dlouho a jeden se jí ozval. Pak druhý. A třetí! A čtvrtý! Večery trávila na internetu, konečně se těšila z práce domů do prázdného bytu - k rozzářené obrazovce. Flirtovala. Smajlíkova. Byla vtipná. Jenže chlapíci se ke schůzce neměli, tak přestala psát a čekala na nový kontakt. Přišel. A byl to ten pravý. Rozuměli si, a brzy se domluvili na rande. Zajdou do kina. To Janu sice moc nenadchlo - jak někoho poznat, když budou dvě hodiny zavření ve tmě sledovat měnící se plátno? Ale souhlasila, aby si Radim hned nemyslel, že je "ženská jedna vymejšlivá".  Koupila si nové šaty (Důvod pro pořízení něčeho nového se najde vždycky! Zásada 86,3 % žen ve věku 14 až 96 let.),  lehce vklepala do tváří make-up a se sevřeným žaludkem vyrazila.

Sraz dvacet minut před začátkem promítání. Radim už tam byl, lístky koupil. Vybral film Ztraceno v překladu. Proč deset let starý film? Co ti chlapi na ty Johansonnový vidí? Tyhle myšlenky ale překryl fakt, že se jí Radim líbil i naživo. Tak za 1) byl vyšší než ona, 2) krásné ďolíčky při roztažení rtů do úsměvu a za 3) díval se na ni se zájmem.

Vešli do sálu, sedli si na místa. Příběh na plátně začal.

Začne i příběh Radima a Jany?

Text od Medy:

Ztraceno v překladu

Tančím.

Ale jak to napasovat na téma tohoto týdne?

Vlastně by se mohly prolínat dva příběhy. Moje taneční hodiny a setkání s dávným přítelem z US. Nebo dokonce tři, to kdybych zapojila ještě jazyk jednoho téměř vyhynulého druhu, co mi zněl jako rajská hudba. Anebo? Fikce? Co si vyberete?

Dobrá, protože Alice teď především tančí, bude v tomto příspěvku tančit. A na konci se k tématu jistě už nějak dobereme.

Alice tančí. Tančí všude. Tančí rukama. Tančí nohama. Tančí hlavou. Tančí v hlavě. Tančí, když zavře oči. Tančí před monitorem svého notebooku. Tančí na chodbách svého akcionáře. Tančí jako by vlála ve větrném tunelu (jak jí to učila její lektorka). A není to snadné. Učí se uvolnit. Učí se zvolnit. Učí se nebýt strnulá a ve střehu. Učí se myslet sama na sebe. Učí se být čitelná. Učí se ochránit sama sebe. A to především.

Do uší mi hraje Nina Simone. A já se opravdu cítím skvěle. I´m feeling good. No výborně, už jsme alespoň bilingvní. Pojď, Alice, to dáš.

A vlastně mě teď napadá něco úplně jiného. Představení Zrada v Činoheráku. (A to jsem Lisarah slíbila, že to dnes bude veselé, či alespoň pozitivní). No jen do toho. Vyznění je vlastně pozitivní.

-      Konec představení. -

Zrada.

Takhle přesně jsme žili.

Když na bílou stěnu začaly skákat SMSky, co si ti dva psali, přitížilo se mi. Sakra, takže je to pravda. Nevymysleli jsme nic nového.

Vzpomínáš, jak naše lásky začínaly, jakými slovy, nebo spíše znaky? :*

Marnost.

Marnost nad marnost.

To se pak teprve ztratíte. V překladu. No výborně, konečně jsme trochu v tématu.

Odvíjíme příběh. Od rozpadu ke krásným začátkům. Ale to zase sklouzáváš do svého patosu, Alice. Retrospektivní pojetí hry mi připomnělo pomíjivost každého okouzlení. Nejdřív jsme svědky toho, jak to skončilo. A není to nepodobné tomu, co dobře známe. A to nejlepší na konec - první vyznání lásky. A taky se potvrzuje – kdo na začátku miluje víc, zůstává se svou láskou sám. (říká můj milovaný G. de Nerval) Čiší z toho zbytečnost každého mileneckého poměru. Že se někdy to celé ukáže jako omyl. Omyl. Proč to vlastně děláme? Rozpadne se všechno, i manželství. Ale úplně z jiných důvodů. A přece. Je potřeba rozebrat staré struktury a začít znovu. A nebo ne?

A taky stud za to, že mě to napadlo -  že by bylo snazší vše pěkné zpětně devalvovat jenom proto, že to nedopadlo dobře. A to v retrospektivním provedení dost dobře nejde, viďte? Na začátku to bylo tak krásné, to nepopřete.

-      Konec představení.  -

Zajděte na něj. Třeba ukrátí vaši agonii. Mou ukrátilo.

Jsem jiná. Jsem klidná. Mně se ulevilo. Je mi dobře. Tančím.

Cítím se přes to překlopená... A jak se tu tak biju do hrudi. Je tu. Zjeví se. Připomene se, že je pořád skutečný. A moje srdce okamžitě zareaguje. Pak tuhnou nohy. Dech zamrzá. Aličko, dýchej, drahá, co to děláš? Ošetři se.

Vstanu od stolu. Jdu se projít. Tančím.

No tak, co bude s tím překladem?

SMS:„Vím, že jsem ti moc ublížil a že jsem ti slíbil, že se nebudu ozývat, ale vadí mi to!!!“

Může mi to někdo přeložit?

******
Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila téma Otevřená zlomenina srdečního svalu

Téma 8: Pohádka

Text od Medy:

Popelka

Mluví. Přežvykují. Telecí líčka, hovězí po burgundsku, kachna na pomerančích... losos, pstruh, rýžové nudle... tiramisu, panna cotta, čokoládová pěna... Sedím. Rovná jako svíce. Ubrousek na kolenou.

„Atletika...,“  vypráví žena napravo.

„Běžky... hory... bylo krásně...,“ říká muž nalevo.

„...psychika hraje největší roli.“ Navrhuje muž napravo.

„V tenise hlavně.“ Doplňuje muž nalevo.

Jsem unavená. Nemluvím, nevnímám. Chce se mi spát. Chce se mi kouřit. Chce se mi odejít. Na fotografa se nenuceně usmívám. Jako bych to dělala už roky. Ale já to dělám už roky! Tři roky v korporátu. A proč tu pořád jsem, když už si určitě přes rok, jo, rozhodně už si minimálně rok říkám, co tu dělám.

Nedělám tu nic. Nic jiného, než čtu předpisy. A že jich tahle firma chrlí opravdu úctyhodné množství. Minimálně čtyři do týdne. Tuny předpisů. Tuny zpráv. Nebere to konce. Pořád bude potřeba něco pojmenovávat, nastavovat mantinely, ošetřovat, vyčíslovat, analyzovat, digitalizovat, kontrolovat, podchycovat, systémově orámovat, projektově uchopit, pořád pořád pořád...

V sále je zakouřeno. Když se vracím ze záchodů, přitáhne mi smyčku pod krkem řezavý pach kouře. V šest ještě platil zákaz kouření. V sedm jsem potkala obstarožní dámu v mikádu s norkem přes rameno, popelníkem v ruce a cigaretou v koutku úst. V osm jsem bar jen hádala v klubku z mlhy. V devět už jsem byla pasivní kuřák jedné za druhou. A teď v jednu ráno už jsem vyuzená jak losos, co mi smutně leží na talířku.

Lidské teplo vytopilo halu na letní teploty. Lidské pachy se mísí s těmi nejluxusnějšími parfémy s kapkou zvířecího pižma, vetiveru, kůže a tabáku, ale mají evidentní převahu. Rumový a vinný dech dvou tisíc lidí cítím na krku. Plazí se mi po šíji, kolem ušních lalůčku až k ústům. A spolu s rozplizlými pohledy mi působí nevolno. Muži kloužou svými blánou zastřenými pohledy po mých bílých šatech. A já si říkám, dobře mi tak. Tíží mě na plicích. Běžím ke vchodu. Rozrazím lítačky. Klika se zaboří do opuchlé narůžovělé kůže dámy stojící s cigaretou v závětří. Vrhne nebezpečný pohled, ale když se jí zhroutím pod nohy, podá mi ruku a pomůže mi zpátky nahoru. Odřu si kolena, ale moje neroztrhatelné silonky to kupodivu vydrží. Nabídne mi cigaretu. Kouřím. I když už od Nového roku nekouřím. Když se vracím do sálu, mluvím ještě cestou s několika lidmi. Vím, že říkám věci, které bych normálně vůbec neříkala. Nejen jim, ale nikomu.

Je mi smutno. Cítím se hrozně sama. Jsem naštvaná sama na sebe, že tu jsem, kde jsem, s kým jsem, kým jsem. A bolí mě celé to šroubovité přemýšlení mého mozku. Přehřívá se mi hlava. Piju vodu. Litry vody. Pára mi stoupá ušima, i když bych ze všeho nejradši cedila vodu očima. Jsem vděčná Václavovi, že zachytil nit mého zoufajícího si pohledu. A podpírá mě. Václav je gay. Je jediným opěrným bodem v tomhle přelidněném, bohatstvím přebujelém prostoru. Chytnu jeho rámě. A jsem rozhodnutá, že už se ho do konce večera nepustím. Doteď jsem putovala z ruky do ruky. Zastávám společensky smířlivou pozici. S každým se přivítat. Políbit. Nechat se pozvat na rum. Cink. Nádherná perforovaná látka mých sněhobílých šatů je promaštěná jak svačinový papír a zneuctěná propocenými tlapami všech těch dychtivých pseudointelektuálů, businessmanů a ztroskotanců. Kolik jich tu tak je? A já dobrovolně mezi nimi. V šatech, které září jako plamínek svíčky v černočerné noci. A já se třepotám. A i tak křehká se cítím. Alice, jestli ty už to trochu nepřeháníš. Vzchop se! Zase se mi špatně dýchá.

Zavítala sem k nám z turné jedna světoznámá kapela. Hrají. Říkám si, užiju si je jako na fesťáku. Klátím se před pódiem. A hlava mi třeští. Václav bojuje o můj životní prostor. A řve mi do ucha. Proboha zná snad celou jejich diskografii. Užívej si to, Alice, opakuju si pořád dokola. Máš se přece skvěle. Máš se doprdele skvěle. Co Ti vlastně chybí?

Lidi kolem začínají být nesnesitelně opilí. Václav zívá. Když odbíjí třetí hodina ranní, z reproduktorů se line Reklama na ticho, zavelí Václav k odchodu. Nevzpírám se. Následuji svého strážce. U výtahu našeho hotelu, co má hvězd jak hvězdné nebe, mi dá pusu na čelo.

„Dobrou noc, Alice.“

Pokývám hlavou, a když se pokouším kartou marně odemknout svůj pokoj (minu se o dveře), konečně se rozbrečím.

Text od Lisarah:

Zmrzlá pohádka

Slovo pohádka mám spojeno 1) s dětstvím a listováním v knížkách, 2) s tím, když jsme ve školce museli přijít za nějakou pohádkovou bytost (samozřejmě jsem byla princezna! Blonďatá, s červenou korunkou, zlatými šatičkami a byla jsem strašně roztomilá!) (Ne, fotka jako důkaz neexistuje.) (Tak jo, existuje.) (Ale vám to může být jedno, stejně vám ji neukážu), 3) s Vánocemi,  4) s mým mužem a 5) se zmrzlinou.

A dneska to bude o......té zmrzlině. Pohádka je název nanuků ovocných, malých, ale občas přijdou k chuti. Často jsem si je jako dítě kupovala, protože byly levné. Neznám nikoho, kdo by neměl rád zmrzlinu. Za svůj největší výkon považuji, když se mi povedlo sníst litrovou vaničku oříškové zmrzliny (najednou - co jste si mysleli?) (a ne, nevážím metrák). Naposledy jsem měla nanuka (Míšu) včera.

Mám ráda koupit si v létě ve Světozoru točenou a posadit se do rozkvetlé Františkánské zahrady. Mám ráda vzpomínku na Šmoulí poháry, na které nás brala máma do cukrárny Barborka.

Kopečková zmrzlina je výborná, ale snad ještě lepší jsou na ní ty kornoutky. Jako děti jsme si brali vždy dva. Než za ně začali chtít padesátník. Když jsme se sestřenicemi trávily prázdniny u babičky, těšily jsme se na návštěvy našich, protože vždy přivezli chladicí láhev (jak se to správně jmenuje?) plnou kopečků zmrzliny.

Vzpomínám na první pohár s mužem (v čajovně, děvče s dredy skoro až na zem) a taky na ten náš největší (v Drážďanech, pro dva, ten byl!).

Zmrzlina - to je léto, jahodový mrož, kopečková v cizím městě. Zmrzlina - to je potěšení, dobrota, bezstarostnost. Zmrzlina - to je prostě pohádka.

Dodatek první: Původně to dneska měla být opravdu pohádka. O dvou oříškách. Ořechovi a Ořechulovi. Jenže jsem stihla napsat jen úvod. Proto místo toho povídání o zmrzlině.

Dodatek druhý: Ale já tu pohádku dopíšu!

Dodatek třetí: Snad. Někdy.

Dodatek čtvrtý: Já myslím, že dodatků už bylo dost, ne?

Dodatek pátý: Tak jich možná bylo dost, ale tohle si neodpustím. Dneska píšu takhle blbě-dodatkově proto, že zrovna čtu knížku blogerky Jenny Lawson. Jo, ta píše přesně tímhle způsobem.

Dodatek šestý: Příště se pokusím být už zase normální.

 *****

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila téma Ztraceno v překladu

Téma 7: Ta druhá si ho nezasloužila

Text od Lisarah:

Já a ona

Ta druhá si ho nezasloužila. Věděla jsem to. Proto jsem zasáhla. Přece jsem to nemohla nechat jen tak, ne? Nevážila si ho. Nectila ho. Nemluvila o něm svatě. Nehladila ho po čerstvě umytých vlasech. Ne, určitě ne.

Já bych to dělala. Pořád bych ho líbala na čelo, hladila po ruce. Voněla k němu. Dívala se na něj od rána do klesnutí očních víček.

Nemyslela jsem na nikoho jiného, jen na něj. Musela jsem ho dostat pro sebe. Tak to je správné! Tak to má být.

Bude můj. Udělám pro to cokoliv.

Cokoliv.

COKOLIV.

C-O-K-O-L-I-V.

Teď už je vám to jasné?

Pamatuji si, když jsem ho poprvé uviděla. Měl tak krásný úsměv. Bezbranný a čistý. Zamilovala jsem se do něj. Už dlouho jsem sama, čekám na toho pravého, a teď se mi tady zjevil. Jen tak, na ulici, ve které pracuji.

Jenže pak jsem spatřila ji. Jak k němu má majetnický vztah. Jak okázale dávala najevo, ten je můj! Podívejte se všichni, nejsme úžasná dvojice? Bylo mi z toho zle. Tohle je špatně. On musí být můj!!! Patříme k sobě.

Sledovala jsem je. Jak se k sobě tisknout. Jak ho objímá. Jak se producírují na náměstí.

Čekala jsem na svou chvíli.

Věděla jsem, že přijde.

Přišla.

Přišla ve středu, když si ona odběhla do krámu pro čokoládu (určitě pro tu, vždyť je tlustá!).

Bylo to snadné.

Přišla jsem k němu, vzala ho do náruče a řekla mu: Pojď, budeme spolu šťastní.

Ona ho porodila, ale on patří mě.

Text od Medy:

Ta druhá si ho nezasloužila

Co pro mě znamená

Tebe si zasloužit

Co pro mě znamená

Žít a nechat žít

Když ses mě poprvé zeptal

Proč jsem tak dlouho sama

Neuměla jsem ti odpovědět

Buď raději o hladu

Než abys jedl cokoliv

Buď raději o samotě

Než abys byl s kýmkoliv

Nebyla jsem nikdy pyšná

Abych se ptala proč já

Díky tobě jsem našla sílu

Být pevná a neuhnout

Odevzdala jsem se cele

I tomu co nás drtí

Odevzdala jsem se Tobě

A občas unavená k smrti

Mluvila

Psala

Básnila

Muzicírovala

Nikdy jsem to nevzdala

A nebyl to žal

Co chtěla jsem ti dát

A co jsi nepřijal

 *****

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila téma Pohádka.

Téma 6: Perspektiva

Text od Medy:

Perspektiva

V zahrádce na náměstí, na stolku hoří svíčka, dívence tečou slzy, maličká kavárnička, přišlo to trochu brzy, voják se chystá platit, pak spolu odcházejí, naposledy se ztratit, naposledy se sejít, Lvov leží nedaleko, je to jen půldne cesty, jen půldne od vojáka, jen půldne od nevěsty, jen půldne k černým mrakům, zas plují od východu, v hořícím autovraku... půl noci do odvodu, jen půldne od signálu, jen půldne od sanitky, půldne k hlavnímu štábu, jak z blbé detektivky, voják jde na kolena, jen půldne od domova, kde čeká jeho žena, kde čeká jeho vdova... jen půldne od neštěstí...^{Igor Malijevsky}

Žijeme ve světě plném výdobytků a ztrácíme rozlišovací schopnost, nepokládáme si otázku, proč jsme vlastně tady a neumíme si na ní odpovědět.

Proč to nezkusíme jako všichni ostatní?

Jak se máš?

Co jsi dnes dělal?

Ale to my ne. Na otázku, „na co myslíš“, odpověď „na plno věcí“ a na otázku, „jak se cítíš“, odpověď „cítím mnoho rozporuplných pocitů“. A proto si někdy říkám, „dobře nám tak“.

U vedlejšího stolečku pod obrazem sudu se rmutem sedí mladý pár. Mladý znamená nezteřelý. Pořád se na ně dívám. Závidím jim. Závidím jim všechno – mládí, že nic neví o životě, o smrti, o samotě, o askezi, o závazcích, o přemáhání se. Málo mluví a víc se líbají, jsou veselí a úsporní.

Jenže já zas nevím vůbec nic o tom, co se tady právě děje. Že se potkali u pohárku, aby se rozloučili. Že se možná vidí naposledy. Že je válka. Jen půldne od našeho kulatého stolečku, vzdušnou čarou z jeho středu do boje. Skutečného boje. A my to nevidíme. Jsme slepí. Co hůře zavíráme oči. Pořád a pořád a čím dál tím víc. Stydím se.

„To dobré tu počká a zlé pomine,“ překládáš mi. Zdá se mi, že jí to dokonce zpívá. Jsem zmatená z jeho odhodlání.

„Taky bys šel bojovat?“ Ptám se tě.

„Jistě.“ Odpovíš bez váhání. Překvapí mě to, moc tě neznám. Těším se na chvíle, kdy budu vědět, co odpovíš dávno předtím, než se zeptám a budu si na to jen zvykat.

Říká jí, že bude jen balit potravinové balíčky, pomáhat transportovat raněné za linii, není to nebezpečné, obě strany se přece dohodly, že nebudou ostřelovat silnici, uklidňuje ji a ona ví, že to není pravda. Ona ho zná a ví, že bude bojovat.

Bereme si taxíka do Dejvic. Tak jako miliony jiných nás nejvíc zaměstnává naše soukromá válka. Máme sotva pár hodin příměří, než se zase rozhoří hranice.

Text od Lisarah:

Noční návrat

Je noc černější než voda v hluboké tůni při pohledu shůry. Neosvětlená ulice, protože tohle satelitní městečko teprve vzniká. Mrtvolné ticho, protože tu zatím kromě nich ještě nikdo nežije.

Zítra se vdává, zítra si vezme svůj smuteční bílý šat z nadýchaného hedvábí a půjde k oltáři pro svoji smrt.

Teď ještě žije, ještě neprošla místy, kde bude od příštího týdne branka. Ještě neodemkla čerstvé dveře a neulehla vedle svého spícího snoubence.

Ještě žije, jde tmavou ulicí, dýchá svěží říjnový vzduch, a myslí ještě na něj. Na jeho dotyky saténových rtů na její husí kůži. Na jeho obětí silnými pažemi, kterým jí šeptá "všechno je dobrý". Na jeho řetízek kolem krku, který dostal od ní, když spolu byli na pouti v S. Na jeho hodné oči plné něhy. Jde dál, nadechne se, cítí vůni jeho těla po třetím milování za noc, je unavená, slaná a spokojená.

Loučení. Bude to naposledy. Řekli si, když byla požádána o ruku. Po svatbě bude věrná. Řekla si, když byla požádána u ruku. Po svatbě to skončíme, potřebuji reálný svět. Řekl, když byla požádána o ruku.

Do roka a do dne je to tady. Den P před dnem D. Den předsvatební. Berou to jako oslavu. Slaví! Pijí šampaňské, opravdové francouzské, bublinky lechtají v nose, šimrají v krku a tancují v žaludku. Smějí se hlasitě, tak hlasitě, aby překřičeli svůj pláč.

Prudkost, trhanost, nejistota. Chovají se jinak než obvykle. Tváří se, že je to obvyklé setkání. Ale ono je konečné. Trhavost, Zuřivost, Třas. Líbají se, aby nemuseli mluvit. Milují se, aby se nemuseli loučit.

Ukrytí pod bílou přikrývkou se cítí neobvykle jako na letní dovolené ve stanu. V jeho ateliéru, který mu vybrala ona. Před pěti lety. Z nadšení z tak krásného prostoru se s ní tam ihned pomilovat. To byl začátek jejich konce.

Scházeli se, nescházeli se. Pravidelně nepravidelně. Nepravidelně pravidelně. Když chtěl, když chtěla, když chtěli. Měli se rádi, rádi se milovali, ale nemilovali se.

Každý žil svůj svět, svoje zájmy, svoje sny. Ona se seznámila s tím, co si ho zítra bere. On se za těch pět let stihl rozvést, oženit a zvou rozvést.

To, co bylo mezi nimi, bylo mimo realitu. Nezasahovalo to do ní.

Navzájem se vyčerpali, využili záminky zasnoubení a rozhodli se pro skončení.

Tak proč jde domů jako na pohřeb? Proč zpomaluje, proč její kroky spíše couvají než běží vpřed?

 *****

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah určila první větu příběhu/příspěvku: Ta druhá si ho nezasloužila.