Dopis padesátý první

Milá Lisarah,

naše setkání bylo strašně fajn, ale moc krátké. Nestačily jsme si říct ani zlomek všeho, co se událo od naší poslední společné kávy. Ještěže máme naše dopisy.

Můj prázdninový maraton asi jen tak neskončí. Ale takhle jsem si to přála, na tohle jsem se těšila. A taky na to, až se budu blíže rovníku opékat jako ryba na grilu, jako v těchto dnech. Užila jsem si Berounku s přáteli, nalokala se trochu té lokální kultůry. Křižovala za posledních pár dní naši krásnou zem nesčetněkrát. Prý člověk potká za rok v průměru 1000 lidí, já jich tolik potkala myslím za poslední tři týdny.

Ale chtěla bych Ti dnes taky vyprávět příběh z Louvru:

Možná o Vás jednou něco napíšu. Možná ne celou knihu, ale třeba báseň… Jak se Vám tady žije? Říkáte, že dobře, ale chybí Vám Brno, to já poznám z Vašeho vyprávění. Trávíte každou volnou chvíli se svou rodinou. Držíte si pevně svůj překrásný přízvuk, hýčkáte ho a ukrýváte jako poklad. Kolik Vám je? Dvacet, dvacet pět? Jistě si myslíte, že i mně. Prozradí mě vždycky jen mé vrásky od úsměvu. Tohle místo je kouzelné. Lidé se tu míhají, potkávají, srdečně zdraví, pruhované vestičky kmitají mezi stolky a já mám hned dva mladé muže, co se starají o mé pohodlí. Připadám si, jak slavná spisovatelka. Když Vám to říkám, pobaví Vás to, pak ale zvážníte a pozdvihnete obočí: „Jste spisovatelka?“

Doufám, že se brzy uvidíme!

M

Dopis padesátý

Medo,

mám Ti psát nebo ne, když se zítra potkáme? Ale ano, napíšu, protože chci stihnout ještě jeden dopis, než se po půl roce uvidíme. Mám pocit, že naše dopisování pak bude zase jiné.

Přemýšlím o tom, co člověk nepíše - co je za těmi větami, co čteš. Co se neříká. Např. o tom, že Modřinka měla dva týdny ortézu. Proč se někdy píše o méně podstatných věcech než o těch důležitých? Nebo je to dobře, jinak to nejde, je to jen můj maličký problémek? Nevím, nějak nevím, jak tuto otázku uchopit. (A je vůbec potřeba to řešit?)

Čeká mě teď celé léto v Praze. Takže Tvoje připomínka Palerma a Říma mě potěšila, hned jsem si vybavila ty sicilské ulice, které jsou opravdu jedinečné ve své ošklivosti, která až připomíná krásu.

Aha, Jana Šrámková, tak tomu rozumím, ta píše opravdu dobře. Já mám od ní nejraději asi Zázemí. Už by to chtělo novou knihu, ale věřím, že se třemi dětmi, to je náročné. Nedávno jsem od autorky četla dětskou knížku Bratři v poli.

Zůstanu u literatury. Víš, kdo je pro mě letos největší objev? Celeste Ng. Znáš?

Dneska je to takový mix, všeho a ničeho, ale je ráno, my s Modřinkou ještě v pyžamu, koukáme na pohádku a skládáme puzzle (malá se v tom neuvěřitelně zlepšila), za dvě hodiny máme být u ortopeda, aby se podíval na nožičku, na které měla právě tu ortézu, venku už vykukuje sluníčko, ale já ještě asi spím...suma sumárum je takové to ráno na mateřské, které je strašně fajn.

Myslím, že dnešní psaní je hezká ukázka našeho zítřejšího dialogu - taky budeme skákat z jednoho tématu na druhé. A já se na to moc těším.

Lisarah

Dopis čtyřicátý devátý

Lisarah,

nedělala jsem si žádné zápisky, až dnes. Jsem doma přesně týden. V podstatě jsem se od té doby nezastavila. Ty mě znáš. Ráda bych se to naučila. To, o čem píšeš ve svém dopise. Já si tu Tvou pohodu úplně představuji a teď si ji ještě musím povolit.

Zkusím to jedním slovem – omšelé. A přitom mi to tak nikdy dřív nepřipadalo. Čím to? Kde je hranice mezi patinou, časem obroušenou strukturou a opotřebovaností, otřískaným povrchem hraničícím s ošklivostí? Je to jako umění stárnout s grácií. Anebo – a o to se pokouší třeba v Kanadě – nestárnout. Toho nejsem příznivcem, protože čas se nedá zastavit, píle a pracovitost je jedna věc a popírání neodvratitelného druhá. Ano, celou dobu mluvím o architektuře. O pevných strukturách ze dřeva, oceli, betonu. Pomatuješ si na naši návštěvu Říma? Nebo na ranní odlesky Sicilských ulic, starých a vlastně i špinavých. A přesto mi to připadalo jiné. Třeba je to jen optický klam. Jako když se s někým dlouho nevídáš a najednou Ti připadá, že velmi zestárl.

A jak bych popsala v těchto dnech sebe - z jiného světa, stranger. Přiletěla jsem pozdě v noci. Ráda pozoruji své pocity, když někam cestuji, nebo se vracím domů. Ráda pozoruji letiště, první dojmy turistů, nápisy, obrazy a fotografie, které jsou to první, co vidí, když přiletí do cizí země. Všechno se u nás za ty roky hodně zlepšilo.

Víš, že v Humpolci je nový kulturní prostor Osmička? Potkala jsem se náhodou s dámou, která to má celé pod palcem.

Zítra se půjdu konečně pozdravit s Prahou. A pak už se těším na Tebe a všechna ta nová místa, kam mě zavedeš. Odpověď na Tvou otázku je – Hruškadóttir.

M

Dopis čtyřicátý osmý

Medo,

je volný den, po poledni, svítí slunce, pobýváme venku, na zahrádce, u rodičů. Lehátka, bazének, pískoviště, otevřené knihy položené hřbetem nahoru, ruce umazané od kříd, lýtka lesknoucí se krémem na opalování, obrázek moře a slunce zvěčněný na chodníku do prvního deště, vyhazování míče do vzduchu. Dětský smích z radosti nad čerstvě vykopanými bramborami. Dětský pláč z bolesti od včelího štípnutí.

Za tohle jsme letos vyměnili Vary - a dobře jsme udělali. Přesto nám chybí i to stání ve frontách, podivné a podivuhodné filmy, snídaně v cukrárně, atmosféra u Thermalu. A tak sledujeme Festivalové vteřiny a příští týden se chystáme na dva filmy v rámci ozvěn festivalu - Šary Vary.

Když se podaří najít ideál mezi dvěma touhami, je to dobré.

Čím to je, že u rodičů dokážu takhle vypnout, nikam se nehonit a tři dny jen pobývat na trávníku a ani nevyjít před branku? V Praze o každém  víkendu něco musím podniknout (před týdnem jsme např. objevili park Ztracenka a nádherný výhled na Vyšehrad z míst, kde je luxusní restaurace Bastion).

Už vím, kam spolu půjdeme na kafe - do Kafe Francin. V poslední době tam chodím čím dál raději. Těším se, až Tě uvidím a budu zkoumat, zda a jak je na tobě znát pobyt v té daleké, drsné zemi. Těším se na popisy krásné přirody, které teď v Tvých dopisech čtu, až je uslyším pronášené Tvým hlasem a v tónu poznám sílu Tvých zážitků. Těším se na Tebe.

Pár otázek na závěr. Která kniha to má být? Přijde mi ještě jeden dopis z Kanady nebo už budeš psát o pocitech z návratu do naší zemičky?

Lisarah