je volný den, po poledni, svítí slunce, pobýváme venku, na
zahrádce, u rodičů. Lehátka, bazének, pískoviště, otevřené knihy položené
hřbetem nahoru, ruce umazané od kříd, lýtka lesknoucí se krémem na opalování,
obrázek moře a slunce zvěčněný na chodníku do prvního deště, vyhazování míče do
vzduchu. Dětský smích z radosti nad čerstvě vykopanými bramborami. Dětský pláč
z bolesti od včelího štípnutí.
Za tohle jsme letos vyměnili Vary - a dobře jsme udělali. Přesto
nám chybí i to stání ve frontách, podivné a podivuhodné filmy, snídaně v
cukrárně, atmosféra u Thermalu. A tak sledujeme Festivalové vteřiny a příští
týden se chystáme na dva filmy v rámci ozvěn festivalu - Šary Vary.
Když se podaří najít ideál mezi dvěma touhami, je to dobré.
Čím to je, že u rodičů dokážu takhle vypnout, nikam se nehonit a
tři dny jen pobývat na trávníku a ani nevyjít před branku? V Praze o
každém víkendu něco musím podniknout (před týdnem jsme např. objevili
park Ztracenka a nádherný výhled na Vyšehrad z míst, kde je luxusní restaurace
Bastion).
Už vím, kam spolu půjdeme na kafe - do Kafe Francin. V poslední
době tam chodím čím dál raději. Těším se, až Tě uvidím a budu zkoumat, zda a
jak je na tobě znát pobyt v té daleké, drsné zemi. Těším se na popisy
krásné přirody, které teď v Tvých dopisech čtu, až je uslyším pronášené Tvým
hlasem a v tónu poznám sílu Tvých zážitků. Těším se na Tebe.
Pár otázek na závěr. Která kniha to má být? Přijde mi ještě jeden
dopis z Kanady nebo už budeš psát o pocitech z návratu do naší zemičky?
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat