Téma 10: Otevřená zlomenina srdečního svalu

Text od Medy:

Otevřená zlomenina srdečního svalu

Pracovní úrazy za poslední týden: Šéf končí. Nela těhotná. Adla otevřenou zlomeninu srdečního svalu. Když k tomu přidám Lucii, se kterou se dnes loučíme, protože se stěhuje do NY studovat fotografii a už se nám nejspíš nevrátí, katastrofálně se nám rozpadá náš tým.

Náš šéf už se neusmívá. Sklání se nad odřízlým kouskem prasete. Má asi radost, jak mu vlhnou oči, když se k němu přiblíží, opakuje hystericky ten pohyb a tajně si poslzívá, ptáme se, zda je ok, vymluví se na bolest kolene a na celkovou únavu. Opíjíme se vínem. Jde to rychle. Je pětatřicet stupňů. Prase se rožní. U krbu pětačtyřicet. A šéf se pak zničehonic zvedne, otočí se na svého nástupce a poplácá ho po ramenou. Je to mladé pískle. Ztepilý mladík, pevný, vysportovaný, opálený, se strništěm, bez vrásek a kruhů pod očima. Zatím. Nadechne se, brání se dojetí a pak zvlhlým hlasem pronese:

„Kamaráde, dám ti jen jednu jedinou radu, vždycky se mi vyplatilo vybrat si do týmu hezkou holku.“

A tady do toho musí vstoupit autor s myšlenkou, která ho včera překvapila a se kterou chce v tomto textu pracovat. Jsem médium, dobré je nechat to sebou procházet a moc tomu nepřekážet. A taky zde chce autor zmínit, že vůbec neví, jak tohle dopadne. Experimentuje s vámi, protože může. -

Když jsi poprvé Adlu spatřil, věděl jsi, že ji chceš, dělal jsi všechno proto, abys byl u ní, vedle ní, později i pro ní, při ní. Tehdy poprvé, po kolena v blátě, když měla jazyk v tvé puse, byl sis dokonce jistý, že ji miluješ, byl sis jistý ještě ten den, kdy jste společně zdolali vaši první horu, ale pak jsi to mockrát zpochybnil, pak už byl jen tvůj skutečný život, a real life, žádný sen, pak jsi viděl svůj dům - svůj hrad, viděl jsi svou šatní skříň, svého psa, jídelní stůl, trávově zelené květináče, pračku a nad ní sušičku, kostkovaný ubrus, lustr se zapomenutým jmelím, svou rodinu, svého nemocného dědečka, viděl jsi svou ženu, viděl jsi její bolest, viděl jsi všechnu tu krev... rychle stáčíš myšlenky jinam, tímhle Adla nijak neprostupovala.

Myslíš na ni ráno, když se probudíš, když si čistíš zuby, když bereš do ruky strojek, protože měla ráda několikadenní strniště, když se oblékáš do kabátu a zkoušíš, zda pořád ještě voní jí (už nevoní). Běžíš pak najít tu taftovou mašli, co ti dala, aby sis oživil její vůni. Pomalu odchází. Když jdeš kolem míst, kde jste snídali, obědvali, večeřeli, cítíš, jak ti těžknou nohy. Když jedeš metrem, máš pocit, že jsi ji zahlédl. Vždycky v tobě hrkne. Když jsi na cestách, přistihneš se, jak spolu s tempomatem zapínáš i autopilota a do ubíhající krajiny obtiskáváš její obličej, hlavně oči, ty tě pronásledují a pak hrají nějaký pitomý cajdák a vždycky je o ní.

Víš, že na ni myslíš častěji, než je únosné, ale nedokážeš s tím nic dělat. Je ti smutno, najednou je ti to všechno nějak líto a ty nevíš proč. Pořád je s tebou. Pokradmu stále hlídáš display telefonu. Co kdyby náhodou. Scénář znáš zpaměti. Svou roli umíš dokonale. Říkáš v ní, že se jí neozveš. Říkáš, že ji nemiluješ.

A Adla ví, že už nemá důvod bojovat. Není za co a není proti čemu. Pomalu jí dochází, že nikdy nebylo.

Myslíš na ni smutnou, na ni zklamanou, na ni naštvanou, na to, cos řekl, cos neřekl, cos chtěl říct, ale ne, vlastně nevíš, cos chtěl říct, nevíš ani co chceš, myslíš na to, že jste se nedokázali ani důstojně rozejít, sms nejsou jen zástupné komunikační prostředky, jsou to taky zbraně pro zbabělce, jako jsi ty... a teď, když je tady, krásná, zasněná, vyhřátá, v jednom ohni, rád bys ji vzal na klín a objal. Neříkal bys nic. Chybí ti vůně, teplo, něha, její drobná ruka, jak se dotýká tvých vousů. Nechybí ti slova. Nechybí ti všechny ty komplikované otázky, které ti pokládala a na které jsi neuměl odpovědět, a to tě frustrovalo.

Vstáváš od stolu. Chytneš ji kolem ramen.

„Vidíš a zůstala mi věrná jen Adlenka.“

text od lisarah:

Otevřená zlomenina srdečního svalu

Je večer, jsem unavená, moc unavená. Z rána, kdy jsem brečela v koupelně do umyvadla. Ze dne, kdy jsem čekala na tvůj příchod z práce. Z večera, kdy jsme spolu nemluvili a jenom na nás křičela televize. Jsem unavená ze života. Tohle jsem nechtěla.

Jsi ve sprše. Slyším, jak vymačkáváš poslední mililitry šampónu do dlaně. Vím přesně, jakým pohybem sáhneš po ručníku. Znám tě.

Opravdu?

Na klíně těžká kniha. Sedm set stran textu. Haruki Murakami. Jsem na straně 37 a nemůžu dál. Tahle kapitola mne skopla z roviny do propasti. "Je vůbec možné, aby jeden člověk pochopil dokonale jiného člověka? Kdybychom dejme tomu chtěli někoho dobře poznat a věnovali tomu dlouhou dobu vážné úsilí, do jaké míry se nám podaří přiblížit skutečné podstatě tohoto druhého? Občas jsme přesvědčeni, že někoho dobře známe. Ale opravdu o něm víme to podstatné?" Tak tohle je Murakami. Manželé, co jsou spolu šest let, a on, Tóru Okada, koupí modré kapesníky a toaletní papír se vzorkem, které jeho žena, Kumiko, nesnáší a za celé roky tedy nikdy nebyly v jejich domácnosti. Znamená to něco? Pokud ano - co? Je možné, aby to nic neznamenalo?

Tak na tohle myslím, když smýváš pěnu z vlasů. Když zapínáš knoflíčky u pyžama. Odspodu nahoru, jak jinak.

Třeští mi hlava. Prášek nepomáhá. Tvůj příchod do ložnice to jen zhorší.

Prožili jsme spolu tisíc a jednu noc, tak proč je to teď takové?

Není mi s tebou dobře. Tobě není dobře se mnou.

Jenže o tom nemluvíme.

Jsme herci, co předstírají manželské štěstí.

Jsme lháři.

Odhodíš přikrývku, pronikne ke mně chlad. Lehneš si, zhasneš. Řekneš dobrou noc. Já řeknu dobrou noc.

Do ticha pustíme rádio.

"Miluješ – nemiluješ

Asi mi dnes nestačí"

******
Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto zadání: 

Text musí obsahovat co nejvíce (min. deset) alespoň třípísmenných slov na B.