Milá Lisarah,
hlásím se Ti ze své tour, konkrétně někde mezi městy – Praha – Olomouc – Kroměříž – Brno – Jihlava.
Cítím se strašně unavená. Od svého příletu jsem asi neměla jediný den, kdy bych se tak necítila. A to už to zítra bude 14 dní. Jedu ve vlaku směrem na Vysočinu a krajina se proměňuje od sněhových závějí po jarní nazelenalé kopečky kolem Třebíče. Tohle období roku mi připadá ponuré.
Modré pondělí, prý nejdepresivnější den v roce. Noviny hlásaly: „Dnes je modré pondělí, nejdepresivnější den roku, připravte se na den plný zklamání, depresí a špatné nálady.“ Nám bylo fajn. Seděli jsme s přáteli nad stolem plným dobrot, popíjeli svěží Chianti a nebáli se témat migrace ani krize středního věku. A pak jsme zjistili, že je pátek.
Brno bylo obalené ve smogu jako v ochranné fólii, ale nám to nevadilo. Korzovali jsme městem a nakukovali do galerií lemujících Husovu. Na pozdní snídani jsme si vyhlédli Industru, šlapali jsme na předměstí pěšky, protože byla neděle a všechny autobusy už jely. Dali jsme si tam domácí chléb a ztracené vejce a řepu a květák a plný talíř „zimní zeleniny“.
Za dva dny jsem strávila skoro 30 hodin s rodinou, svými přáteli, rodinami svých přátel. Objíždím naši ospalou zemi a užívám si každou jedinou chvíli doma, že se mi skoro nedaří jíst a spát.
Je tu tolik krásných, a přitom tak rozdílných míst, tolik skvělých lidí, kteří bezvadně vychovávají svoje děti, že mám vždycky pocit, že všechno bude fajn a tahle země bude zase jednou královstvím. A pak mi to připomene „Make America Great Again.“ A zastydím se za tu poslední větu.
Těším se na naše nové literární počiny.
Těším se na další a další chvíle s milovanými, které jsou tako šťáva z okvětních lístků nějaké moc vzácné květiny a která se lisuje jen za studena při novoluní a vy se jí nemůžete nabažit, ale zároveň ta květina roste jen na jednom místě a vy víte, že se na to místo dostanete jen občas, a proto žijete dnem i nocí a děláte si rezervy, i když tušíte, že tak to nefunguje, stejně tak jako nefunguje naspat se do zásoby.
Míjíme obrovské hokejové kluziště uprostřed lesa se zrezlými mantinely a potrhanými brankami a já myslím na to, jak mi chybí bruslení. Všechno působí ospale a smutně, padá soumrak, stromy jsou holé, tráva na mezích polehaná a zmačkaná jako deka v nohách postele. Vlak duní a otřásá se a mě pořád bolí žaludek z nějakého špatného nebo tučného jídla, které jsem snědla asi tři dny zpátky. Představuju si spánek a talíř horké domácí polévky, která na mě čeká. Žiju tak jinak než pár dní zpátky a někdy mám pocit, že jsem se v tomhle časovém pásmu ještě pořádně neprobudila.
Kolem se pomalu začínají rozsvěcovat nová a nová světélka. Krajina se opéká v oranžovém světle lamp a vypadá najednou už o mnoho víc utěšeně. Otevírám knihu, kterou jsem si od Tebe půjčila a polyká mě svět dlažebních kostek na Piazza Navona. Však víš.
Dobrou noc,
M
Žádné komentáře:
Okomentovat