Dopis sedmnáctý

Lisarah,

to bylo zase dojmů a prožitků za uplynulých pár dní!

Vždycky jsem si myslela, že lásce nás naučili ruští klasikové (nebo jsem si to někde přečetla?) Ale po dnešním Idiotovi (a nedávných Karamazových) to mám možná trochu jinak. Minimálně o Dostojevském už si to nemyslím. Naučil nás tolika jiným věcem, ale ne lásce.

Děkuji za půjčenou knihu. Za dvě cesty do práce je skoro přečtená. Na Balabána už jsem dlouho nezavzpomínala a ta vulgární živočišnost jeho postav mi připomněla cosi důležitého, na co bych nerada zapomněla. Dialogy působí skutečně. Myslíš, že takoví lidé doopravdy někde jsou?

Nemám ráda, když mužům klapou boty. Napsala jsem to už před lety a nic se na tom od té doby nezměnilo. Řekla by sis možná: Proč? Až nějakého takového muže potkáš a bude to uprostřed chodeb supermoderního korporátního organického komplexu multifunkčních budov, ten dráždivý zvuk naleštěných střevíců dostane úplně jiný rozměr.

Sedí matka, otec, dcera uprostřed čínské restaurace. Říkám tomu restaurace, i když tohle naše žižkovské zařízení nemá s restaurací nic společného. Dceři jsou čtyři. Matka jí objedná smažené rolky a rýži s chilli omáčkou. Matka projíždí facebook. Otec staví vesnici, verbuje vojáky a strategicky rozmisťuje své jednotky. Dcera se ptá: „Na co se díváš?“ Odpověď nedostane.

Dnes ráno jsem dočetla povídku o sebelásce, zachytila se mi v paměti tahle myšlenka: „Proč když je mít se rád a mít rád své tělo ta nejdůležitější lekce, nikdy nikdo nás tomu neučil?“

Tělo mám bolavé a plné modřin z toho skokánku, který jsem ve tmě přehlédla. Ale to nevadí, drží pohromadě, pořád umí sjet kopec a podrží mě pokaždé, když potřebuju. Mám ho ráda. Mé tělo je mé útočiště (to taky někde zaznělo, že?).

Dopis je potrhaný jako svačinový papír, vím. Psala jsem ho celý týden. A teď je čas ho odeslat.

Díky včerejší návštěvě u vás se i do mých dnů pomalu vpíjí Vánoce.

M

Dopis šestnáctý

Medo,

dnes začal prosinec. Dokoupila jsem poslední dárky. A všechny zabalila - s Modřinčinou pomocí - roztrhaný papír, vytahané stužky - a přesto to bylo to nejkrásnější balení dárků.

Dnes začal prosinec. A na stole je krásný adventní věnec. Tentokrát slavnostní, elegantní. Zlaté svíčky, jednoduché, zlatými třpytkami vybarvené, lístečky. V týdnu ho koupil muž.

Dnes začal prosinec. Když otevřu skříň, ucítím vůni pracen a perníčků. Udělala a přivezla mi je mamka.

Dnes začal prosinec. Je večer, byt posypaný vánoční výzdobou, Modřinka spí, muž je na prvním vánočním večírku. Koukám do plamene svíčky a cítím se ohromně - šťastně, že mám kolem sebe samé úžasné lidi, kteří mi pomáhají - a ohromeně - že na svátky je téměř vše připraveno. Nechápu to.

Já žádné poselství pro dceru nemám. Snažím se ho žít. Kreslím čápa, oblékám pandu, čtu příběhy. A hlavně ji pořád objímám. Toho dotyku s dětským tělíčkem nikdy nebudu nasycena. Vím, že správný směr si najde sama, já se jen snažím neudělat nějakou nenapravitelnou chybu, která by jí pokřivila tu rovnou cestu, kterou - zatím - před sebou má. A žít co nejvíc a dobře, aby měla ode mne z čeho čerpat a vycházet.

Tvůj kavárenský příběh? Přímý zásah! Ano, to jsme my, ženy. Neumíme být jiné, nestydíme se za to, muži to na nás mají (občas) i rádi. Ale někdy to s námi musí být fakt dost těžký. Jak nás mají pochopit, když se nechápeme samy? A zrovna v tu chvíli o to pochopení samozřejmě stojíme nejvíc!

Teď už skončím, protože si chci z celého dne pro sebe ukořistit hodinku pro sebe - a knihu. Zrovna trávím čas s třetím dílem neapolské Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante a to je výtečná společnost.

Lisarah

Dopis patnáctý

Milá Lisarah,

to už je opravdu čtrnáct dnů od Tvého posledního dopisu? Sypu si popel na hlavu, kdybys byla vydavatel a já takhle nestíhala termíny, už dávno bych letěla, a právem. Je tma (což už teď bývá klidně i ve tři), dnes byl ale jasný den, slunečný, za oknem i dvacet tři stupňů, pracovala jsem z domu, pod námi vesele kangovali asi od osmi do dvanácti a já byla ráda za to, že bráchovi v devadesátém devátém rostly zuby, já se učila na matiku a naučila se odstřihnout od zvuků okolního světa. V životě se mi to pak hodilo ještě mockrát.

Jsem ráda, že v Tobě mám takovou obhájkyni social networks, pomáhá mi to být obroušenější. I když povětšinou usilovně odmítám virtuální život s přesvědčením, že nás nenávratně devastuje. Však mě znáš.

Dnes tu pro Tebe mám jeden příběh z kavárny, začíná takto:

S námi ženami je kříž. Sedí naproti němu. Mlčí. On se ptá: „Děje se něco?“ Ona kroutí hlavou. Ale i já poznám, že se něco děje. On se snaží. Hladí ji. Mluví na ni něžně. Ona se mračí. Odsekává.

O pět minut později. Taje. Naklání k němu svou hlavu. Když ji pomáhá do kabátu. Letmo ho políbí na krk. To jsme my. Ženy.

Včera jsme si my, ženy, nad sklenkou portského, dojatě předčítaly Poselství našim dětem. Některá ho začala psát, až když už měla pocit, ževí, některá, třeba já, ho začala psát v osmnácti. Že svět v tom věku stojí a padá na tom, jak jsme více či méně úspěšné ve vztazích, nemusím holkám asi vykládat. Důležitější ale je, že v určité fázi nastupujeme cestu samy k sobě.

Úryvek z mého Poselství:

Poslouchej své srdce.

Měj odhodlání, pak dokážeš všechno.

Buď vděčný/á, (za) každý den.

Uč se – pořád! Od lidí kolem sebe, z knih, od moudrých, ze světa (cestuj)

Než řekneš, že něco nejde, pokus se o to.

Krásný adventní čas,

M

Dopis čtrnáctý

Medo,

tak já tedy udělám, co jsi chtěla Ty - odepisuji ihned po obdržení Tvého dopisu.

Je půl dvanácté v noci, kolem mě kupičky oblečení a kufr; příprava na odjezd do Vídně.

(Není to úžasné, že ses vrátila z Amsterdamu a já jedu ten samý týden do Vídně? Mně to úžasné připadá! Ty možnosti, vzruchy, cesty, dálky, objevování. Kolik toho máme. Stačí jen chtít a trochu tomu pomoci.)

Tebou popsaná příhoda z metra mě nutí popsat moji dnešní návštěvu kavárny.

(M: Cože?

L: Ano, souvisí to spolu.)

Tento týden se na Palmovce otevřela nová kavárna Alf & Bet. Vím to z instagramu.

(A proto mě napadlo o tom psát, protože v tomhle vidím sílu internetu a mobilů - nežít jimi, ale žít i díky nim. Podnikat, objevovat, dozvídat se. A pak se tam vypravit a něco zažít, zkusit, ochutnat.)

Úžasně velký prostor, otevřené pracovní části, bezbariérový vjezd, to místo má to něco,* co má podnik mít.

(*Nejenom dobré kafe, které je tu samozřejmostí, protože  podnik spadá pod Ema espresso bar, kde víme, že kafe je prvotřídní.)

Modřinka mi usnula, když jsem vjížděla do kavárny (zn. ideál). Seděla jsem na vysoké židli, popíjela cappuccino, rozevřela jsem knihu v polovině, nalila si vodu ze džbánku a vnímala. Vnímala jsem tu novost, chuť být tu pro lidi, dát jim dobrý podnik, kvalitní služby. Lidí bylo málo, nabídka zatím taky omezená, než se o podniku trochu dozví okolí. Ale ti lidé, co chodili, byli nadšenci. Ptali se na výrobky, na kafe, co plánují, jak podnik funguje, kdy rozjedou pečení chleba...

Byl to zážitek.

Víš, kdybych nesledovala sociální sítě, asi se o podniku časem dozvím. Ale už bych nezažila tu jeho novorozeneckou chuť do života.

Dobrou noc.

Lisarah

Dopis třináctý

Milá Lisarah,

zase jsem ve skluzu s odpovědí. A přitom jsem chtěla psát hned ten den. Tvůj dopis mi zazněl s tak půvabnou křehkostí, Tvá slova tak něžně ohledávají prchlivou skutečnost. Po přečtení těch řádků mám touhu psát. Je krásné psát o chvílích. Je krásné psát. Je krásné brát do prstů slova, potěžkat je a pak uvážlivě některá úhledně poskládat, jiná vrátit zpět.

O chvílích, v nichž život zamrzne, kdy se mlha překulí přes staleté zábradlí jednoho z tisíců Amsterdamských mostků, kdy proužek vůně ranní kávy zhluboka vdechnu jako nový den, jako horký dech mého muže, co se mi zrovna zacuchal do šály.

Dnes v metru. Naproti mně mladá dáma mezi Florou a Můstkem se spolu se svým mobilem hlasitě smála a mezi Můstkem a Dejvickou velmi plakala. Nefalšovaně, opravdově. A za to vše mohl ten mobil. A mě napadlo - žijeme ještě mezi lidmi? S lidmi? Je tohle ještě reálný život sdělovat si vše všelijak, jen ne osobně? Jsou i tohle nějaké „chvíle“? Chvíle, o kterých chci psát. Dojímat se, plakat, umírat steskem nad pětipalcovým displayem? (A je snad čím dál tím větší, aby se na něj vešlo více pocitů?) Takhle jsme to chtěli?

Stop doing, start being. (dočteš se v časopise jedné nejmenované letecké společnosti a vzápětí Tě napadne, jak těžké to je)

Dnes krátce, neboť večery jsou teď na podzim krátké, ale zato krásně pokojné.

M

Dopis dvanáctý

Medo,

jelikož zasedám ke klávesnici, abych Ti odpověděla na Tvůj poslední dopis, v pondělí, mám samozřejmou potřebu psát o víkendu. Týden může přinést spoustu zážitků, ale víkend má vždy ještě něco navíc. Co to je? Rodina je pohromadě, pocit volna a nemusení? Myslím, že tou záhadnou ingrediencí je celotýdenní těšení (až pracovní týden skončí a bude volno). Těšení je něco nádherného (ať už se člověk těší na shledání s partnerem, skleničku oblíbeného vína či ulehnutí ke spánku do nově povlečených peřin).

Mohla bych psát o výstavě impresionismu v Jízdárně (můj oblíbený tvůrčí směr, poprvé projít kontrolou u hradu, příliš mnoho obrazů, přeplněná hlava novými vjemy, následná diskuze o viděném s přáteli v kavárně Nový svět) nebo výstavě Kryštofa Kintery v Rudolfinu (kontrast, zábava, vyvolávající diskuzi). Mohla bych mluvit o nově navštívených kavárnách, o procházce podél Vltavy, o nákupu vánočního pudinku v M&S...Ale nakonec jsem se rozhodla popsat Ti, jak na mě zapůsobilo požehnání soše.

Cože? Řekneš si asi. Neboj, vysvětlím. Po nedělní mši jsme se jako procesí přesouvali k vedlejšímu kostelíku, který spadá pod farnost, kde bohoslužby navštěvujeme. Mělo tam dojít z požehnání zrestaurované sochy. A teď přijde to, proč o tom vůbec píšu. Na začátku kněz vyprávěl, jak o této soše ani nevěděl (byla dost zakrytá keři), dokud nepřišel mladý student a že by chtěl sochu zrestaurovat jako svoji diplomovou práci. Pak mluvil onen, nyní už absolvent, restaurátor o tom, jak na sochu přišel. Asi před pěti lety se zúčastnil Noci kostelů v tomto kostelíku a hned si všiml té poškozené sochy Sv. Jana Nepomuckého. Pomyslel si, že by ji jednou rád opravil. A tak se po letech stalo.

Není to krásný příklad toho, jak jeden člověk něco spatří hned, druhý to léta nevidí a potřebuje pomoc druhého, který ho na očividné upozorní? Já myslím, že ano. Uvědomila jsem si, jak mám obě polohy ráda. Někomu otevírat oči (a svět a formovat názory) je úžasné, ale stejně krásné je, když někdo projeví snahu a chuť objevit pro nás něco nového, co nás třeba i dost zásadně ovlivní.

Tolik k mému víkendovému filozofování:-). A myslím, že jinak píšu o tomtéž co ty. Jen mám příběh sochy a ty TEDx:-).

Po barevném babím létu nastoupil šedý podzim. Jak s ním bojuješ? Já si kupuji voňavé svíčky, žluté balzámy na rty a lístky do divadel.

Lisarah

Dopis jedenáctý

Lisarah,

můj dnešní dopis nemůže být ovlivněný ničím jiným než letošní TEDx konferencí v Praze. Když jsem tyhle „talky“ objevila zhruba před dvěma lety, ještě jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Až zhruba před půlrokem, vstoupily do mého života s velkou energií a zásadně ho ovlivnily. Stal se z nich rituál, kdy si některé (jako třeba meditaci s Gen Kelsang Nyema) pouštím opakovaně. Včera jsem poprvé byla při tom. Víš, to jsou ty chvíle, kdy jsi mezi svými. Jako když na kurzu tvůrčího psaní jsou všude kolem lidé, kteří se rozzáří jako elektrické svíčky na vánočním stromečku, když mluví o tom, co milují. O všech těch „krásných nových“ myšlenkách Ti povím osobně, snažila jsem se je zaznamenávat v heslech, ale v noci, když jsem usínala, se mi stejně zdálo, že můj mozek nemůže všechny ty nově vzniklé spoje ani pojmout.

Zase jsem ve vlaku. Zrovna zavoněla káva. Myšlenky mi utíkají do všech stran. Gregory Alan Isakov svým hlasem poškrábaným kouřem jako by zpíval jenom pro mě. I včera jsem při „domácím“ koncertu vážné hudby najednou byla v sále jen já a mladý talentovaný violoncellista. Od té doby, co se učím meditovat je ve mně, v mé hlavě a všude kolem nějak víc místa.

Taky máš někdy pocit, že už všechno bylo řečeno a ty si jen užíváš to ustrnutí a plynutí času? Cítím se teď tak. Upokojená.

Naše pražská setkávání v duchu „tady a teď“ jsou pro mě moc důležitá a děkuji Ti za ně. Všechna divadelní představení a rozhovory ve mně zůstávají a doufám, že mi pomůžou být shovívavější člověk k ostatním i sama k sobě. Moje cesta za poznáním neskončila malou zastávku doma. Právě naopak.

P. S. Chtěla jsem psát o Tvých citátech, které jsou velké, ale vlak mě zase nějak obrátil k sobě samé.  Tak o citátech zas jindy.

M

Dopis desátý

Medo,

je to už dvacet čtyři hodin, co jsem v Praze. Zavazadla vybalená, tři pračky prádla vlají ve větru. Ochladilo se a mě hřeje vzpomínání na minulý týden. Bylo krásně, užili jsme zahrádky. Táta, manžel i Modřinka hrabali listí. Byla jsem u kamarádky, pochovala si miminko a prohlédla dům. (Další byt bez knih?!) Naposledy jsem si vychutnala hodinu v lehátku na sluníčku. Propadla jsem M. Šaškovi a jeho knihám o městech a zemích, které tak krásně nyní vydává Baobab. To jsou moje střípky radosti posledních dní.

Dva dny jsem také strávila na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Taková moje srdcovka. Menší prostředí, inspirující a obohacující setkání s autory (tentokrát skvělá Mornštajnová, Hilský), minirozhovory s nakladateli. (Ráda se vracím ke stánku Paseky, kde jsou vždy nadšení mladí lidé, kteří o knihách krásně mluví.) (A taky nám dají jejich úžasné pohledy ze Slaďáku a Hildy, které mám vystavené v knihovně:-).)

Osm hodin v kulturním domě Ostrov, kde veletrh probíhal. S mužem jsme nadšeně procházeli místnostmi a prohlíželi knížky. Za celou dobu jsme nevyšli ani ven.

První knížka, co jsme tam koupili, byla pochopitelně pro Modřinku. Pro koho asi tak byla druhá? :-).

Tvoje nadšení na další cestu se mi líbí. Fascinuje mě, jak prostupuje do každého tvého slova a situace; žiješ jím. Jsi pro mne inspirací, když vidím, jak zvládáš svůj odjezd vyřešit v práci, pracovat na svém projektu a tisíc dalších věcí. Nejvíc se mi líbí, že i když se těšíš pryč, tak si zároveň užíváš každou chvíli tady. A to je nejdůležitější, protože žijeme teď a tady. A ty naše kafíčka, nové kavárny, divadelní představení jsou toho důkazem.

Dvě věty, které mi už týdny znějí v hlavě: (první ze záložky knihy Slavík, druhá z divadelního představení v La Fabrice V hodině rysa).

V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být, a ve válce pak poznáme, jací jsme.

Odpuštění si nemusíš zasloužit.

Lisarah

Dopis devátý

Lisarah,

Píšu Ti z vlaku. Já tak miluju život. Proč tohle nepodnikám častěji? Byl to skvělý nápad vyrazit si uprostřed týdne do Brna. Vlakem. Za úsvitu. Za podzimní mlhy a zastřeného slunce. Jímá mě z toho všeho taková něha. Jsem vděčná. Děkuju. Za všechno a všechny, co mám. Jsem milovaná. A už vím, že mlha není nic zlého a máme ji v životě občas každý. Že se rozptýlí a slunce nabere sílu, vždycky to tak bude, každý nový den.

Východy slunce tak dokonale vystihují krásu a naději lidského života. Vůbec nevím, kdy jsem se naposledy cítila takhle pateticky šťastná a zároveň takhle pateticky psala. Snažím se tu scenérii vyfotit a zprostředkovat, ale tak to nefunguje, lidské oko dohromady s myslí je ten nejdokonalejší fotoaparát života. Ukazovat fotky z mého roku cestování bylo doslova utrpení, protože jsem nemohla předat nic z toho, co jsem zažila a viděla.

Psala jsi o tom v minulém dopise. O chvílích, kdy nás zamrazí z přívalu štěstí. O chvílích, které jsou obyčejné, ale zůstávají v nás dlouho. A které i přes všechny neobyčejnosti, které zažíváme, zůstanou právem navždy symbolem naší lásky k životu. Zůstanou v naší paměti jako baterie nepopsatelné směsice všeho, na co jen může lidská bytost myslet, co může cítit. Pocitu žít.

Čtu rozhovor s Josefem Formánkem a moje touha cestovat se zase stupňuje. Miluju vyprávění ze zapomenutých koutů světa, popisuje, jak se spřátelil s národem Mentavajců, co symbolizuje jeho tetování a že když pluje po řece do půl těla, poznají ho podle něj a slouží mu vlastně jako občanka. A že šamanův syn, který se jako revoltu otci rozhodl v pubertě odejít do města, se po dvou letech s pokorou vrátil do pralesa s tím, že tam lidi žijí jako mravenci. Nevystihla bych to lépe.

Krásnou a roztomilou myšlenkou je, že tělo je třeba zdobit (tetováním, korálky, květinami…), aby se v něm duši líbilo a neopustila ho, protože v takovém těle by se mohl usadit zlý duch. A já pořád pátrala po příčině, proč mám tak ráda všechny ty pěkné, ale nepotřebné cetky, kterými se čas od času zdobím. Tohle vysvětlení se mi moc líbí, proč mi ho nikdo neřekl už dříve?

Pravda je, že setkávání s takovými přírodní národy, mi dala při cestování nejvíc. To sepjetí s přírodou a se sebou samým mě nikdy nepřestane fascinovat a vždycky budu toužit aspoň kousek znovuzískat zpátky. Nevěřím, že to v sobě nemáme, jen jsme to poztráceli.

Usebrání. Panečku, to je slovo. Na to při cestách čekám. Ve vlaku. V letištní hale. Mezi řádky vinohradu. Na hřebeni hory. Je jedno kde. Mně se to děje právě tehdy. Těším se!

Užívej krásného barevného podzimu, pozdravy k nám na Vysočinu,

M

Dopis osmý

Medo,

včera večer (čtvrtek, dvanáctého) jsem jela z našeho vydařeného kavárenského povídání (cappuccino v Lajce, růžové víno v baru Cobra, mandle v Letce) domů metrem. Pokoušela jsem se číst, ale když jsem došla na konec stránky a neměla tušení, co se na ní odehrálo, vzdala jsem to. V tu chvíli si vedle mě přisedla slečna a naproti ní její přítel. Neviděla jsem jim do tváří, jen jejich kolena, hlavu jsem stále měla skloněnou nad knihou. Nemluvili. On ji vzal za dva prsty, ukazováček a prostředníček, a palcem po nich přejížděl, hladil ji. Něco se mezi nimi stalo. Nepotřebovala jsem vidět jejich výraz, nepotřebovala jsem slyšet jejich hlasy, stačilo, že sedím vedle nich a vnímala jsem, že se mezi nimi odehrává velké drama - jak to tak v partnerských vztazích bývá. Nevím proč a čím přesně mě ta mikrosituace tak zasáhla, ale celou cestu jsem o ní musela přemýšlet. Jak je svět obrovský, odehrávají se dějinné události, o kterých se budou děti za padesát let učit ve škole, točí se jeden akční velkofilm za druhým, letošním trendem je červená barva, průměrná výše příjmu je....Co z toho bylo pro ty dva v tu chvíli důležité? Nic. Soustředili se na sebe, mluvili spolu beze slov. Prožívali svůj vztah, svůj svět, svoje drama.

Já prostě dávám přednost mikru před makrem (i při studiu ekonomie tomu tak bylo:-)). Jeden spadlý list, co zašustí pod mými podzimními botami je pro mě víc než celá olympiáda, která týdny běží médii.

O tři dny později, o sto kilometrů dále...

...na Vysočině, u rodičů, v domečku. Jsou krásné dny. Listí šustí a přenádherně se zbarvuje. Modřinka v bundičce po mně. Rozzářené oči prarodičů nad vnučkou. Čtení na lehátku. Loučení s mužem a jeho odjezd. Hroznové víno od souseda.

Život se skládá z několika zásadních okamžiků a tisíce drobností.

Užívám si v těchto dnech těch drobností, které jsou plody minulých důležitých rozhodnutí.

Z našeho rodného města zdraví

Lisarah

PS: V Tvém dopise je spousta podnětů, na které jsem chtěla reagovat, ale nakonec to dopadlo zase jinak:-). Tak třeba příště..

Dopis sedmý

Lisarah,

víš, jak jsme se minule bavily o kavárně, kde bychom si sedly na pohodlný gauč nebo ani ne na gauč, třeba jen na lavici, někde do ústraní, nebo ani ne do ústraní, klidně doprostřed všeho dění, a mohly tam v klidu psát, pracovat? Tak já jsem jednu takovou objevila už kdysi dávno a zase jsem na ni zapomněla. Než jsem odlétala, zařizovala jsem si nějaké věci. A teď jsem tu znovu, skoro po dvou letech. Zrovna hrají True Colors, mám ji moc ráda a jímá mě z ní podivná nostalgie, nemůžu uvěřit tomu, jak všechno hrozně rychle utíká. Kávu tu umí výbornou a jelikož se dívám baristce přímo pod svalnaté ruce (nejspíš bývalá fitness trenérka), mám nad vším kontrolu – tak jak já to potřebuju.

Podzim je pro mě období útlumu, sice bych konečně ráda vdechla život svému projektu, který připravuju vlastně od léta, ale najednou docházejí síly. Čím to? Náročným létem plným báječných nikdy nekončících setkávání?

Coworking, toho slova je dnes všude plno. A já si nedávno hledala definici, co vlastně přesně znamená. Nemáš někdy pocit, že nestíháme dobu? Já ano. Netrápím se tím nijak zvlášť. Jen mě občas napadne, jak by byl můj scale of skills rozsáhlý, kdyby můj mozek zvládal mnohem víc věcí, které dnes technologie přináší a kdyby den měl více hodin… a těch nápadů, barev, nádherných věcí a myšlenek, které denně tolik lidí vypustí do světa! Z toho jde hlava kolem. Až si z toho člověk někdy připadá tak ztracený a bezvýznamný.

A víš, co je nejzvláštnější? Všichni v téhle kavárně jsme sami. Takže my tady vlastně provozujeme takový free coworking. Moc by mě zajímaly důvody každého jednoho návštěvníka. Jsem tolik posedlá příběhy, že je vidím všude kolem sebe a pokládám všem těm lidem různé divné otázky.

Z vlaku...

Jsem na cestě za mými nejmilejšími, do uší mi hraje píseň Sleep on the floor od Lumineers. Musím přiznat, že při téhle písni jsem prožila ten rozhodující moment, kdy jsem se utvrdila v tom, že pojedu. Že je ještě příliš brzy zůstat. Najednou jsem nemohla vydržet představu, že už to všechno bylo. Chtělo se mi brečet, že už je po všem. Když z mých úst zaznělo trochu tlumené, ale přesto dost důrazné "pojedu", všichni se po mně otočili. Najednou mám nový impuls, novou radost do života, najednou je ta píseň zase hymnou svobodného člověka, na rozdíl od žalozpěvu dobou zmítaného malého bezvýznamného umaštěného kolečka ze soukolí.

Co myslíš, že by se stalo, kdyby všichni lidé na světě dostali šanci na jeden rok dělat cokoliv, kdekoliv, s kýmkoliv by chtěli? Nechci podceňovat lidskou rasu, ale myslím, že cokoliv většinu lidí děsí. „Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.“ ^{G. B. Shaw}

M

Dopis šestý

Medo,

co psát o prvním týdnu v Praze po návratu? Že všechno bylo jinak než moje plány. Škrábání v krku, ucpaný nos, nemocný muž, nemocná já, šumivý vitamín C, cucací pastilky, zrušené divadelní představení.

Pracovní týden utekl rychle, hlavně tím, jak muž byl celou dobu s námi doma (i když buď ležel nebo pracoval) a marodil. Kromě toho pár hezkých okamžiků: koupě nového podzimního kabátu (po osmi letech!), šest kamarádek a tři hodiny povídání u prosecca ve stylové kavárně Phill´s corner. Procházka Luxorem a prohlížení knížek, cappuccino v Mamacoffee u rohového stolku pro jednoho, Listování a následná debata s autorkou. Tisíce minut s Modřinkou!

A také dnešní balet Malá mořská víla. Odpolední představení, Stavovské divadlo, muž v obleku, sekt ve skleničce. Podruhé od porodu (máme tedy průměr jedno představení na rok:-)) jsme s mužem byli SPOLU v divadle. Opět na baletu. Opět na vydařeném představení. Tyhle chvíle mě dobíjejí. Ale nejraději se z nich vracím - k Modřince.

Kupodivu jsem stihla přečíst i knihu, dobrou knihu. Náhle sami. Kniha má 1) nádhernou obálku 2) je čtivě napsaná 3) má originální námět (mladý pár ztroskotá na ostrově; o touze přežít, o získání potravy, o to, zůstat lidský k druhému).

Ještě pár dní mě čeká tady ve městě, než utečeme na chvíli zase pryč. Plány mám opět nachystané: navštívit nové kavárny, sejít se po dvou letech se sestřenkou (je tu na krátké návštěvě z Kanady), vymyslet dort k Modřinčiným blížícím se narozeninám, stavět z lega domečky, číst o kuřátku, lámat si hlavu, co sbalit na čtyři dny dcerce. Prostě obyčejné chvíle ženský na mateřské. Jsem zvědavá, kolik z toho vyjde:-).

Přiznám se Ti, že jsem tento dopis rozepisovala několikrát (Kdyby z toho natočili sekvenci do filmu, byla by vedle mě halda zmačkaných papírů vytažených z psacího stroje, a na efekt zahozených na koberec, po první nepovedené větě.) (Ještěže nemám psací stroj. A nehraju ve filmu. A především nemáme doma koberec!), ale nakonec ho úplně od začátku píšu teď v sobotu večer, pár minut před půlnocí. Někdy mám pocit, že toho zvládám dost, někdy, že naopak málo. 

Pravda bude - klasicky - někde uprostřed.

Takhle jsem tento týden žila, když se to zredukovalo na pár rozvitých vět.

Co potkalo Tebe?

Lisarah

Dopis pátý

Je noc. V topení pobublává a mě uspává příjemný zvuk rozlévajícího se tepla. Přesto to není takové, jako když rozděláme na chalupě v krbu. Vždycky když poprvé topím, dopadne na mě zvláštní tíha, že zas něco končí.

Za svůj život jsem potkala mnoho různých rodin, hovořila s nimi, viděla, že jsou taky porouchané, i když každá jinak. Psala jejich příběhy. Je zvláštní, jak na své nejbližší vzpomínáme. Jaké podivné detaily si pomatujeme. Jak je pro nás důležité něco, co ten druhý dávno zapomněl. Myslím, že takhle na Tebe bude vzpomínat i Tvoje dcera. Tak jako my vzpomínáme na naše maminky, ve zcela konkrétních črtech chvil, pro jiné těžko představitelných, kdy k nám naklonily svou hlavu, nebo se pousmály. 

Stále pro svou hlavní postavu hledám tu linku neobyčejnosti. Tenhle týden měla na klíně flekatého jezevčíka v nádherném domě ve starém městě, s křížovými klenbami, zatuchlinou staleté vlhkosti, vůní starého dřeva, drbala ho za uchem a poslouchala historky z šedesátých let, o mázhausech zaplněných lidmi obveselenými vínem v časech než přišla okupace. Později seděla u televize v hlaholu velké rodiny, s několikatýdenním malým člověkem v náručí, pozoroval ji svýma velkýma petrolejově modrýma očima, cítila jeho teplo a mandlovou vůni, vnímala vibrující sílu rodiny kolem a nikdy nevyřčenou a přesto samozřejmou oddanost každého sloužit jeden druhému do posledního dechu, procházela se městem v dešti a oparu mlhy ze střech s milovaným člověkem... A stačí to? Zkrátka být. Vypnout na chvíli filosofii, dlouhodobé životní plány, touhu po úspěchu, po smysluplnosti, po neobyčejnosti? A jen obyčejně být?

Podzim. Bilancování. Jsem tam, kde mám být? Tam, kde chci být? Jsem spokojená? Je tohle to, co jsem si vždycky přála? Někde jsem zaslechla: "Buď žij, nebo přemýšlej, obojí nejde." Tak výborně. Už budu končit. Jde se žít.

Krásné podzimní dny,

M

Dopis čtvrtý

Je devět hodin ráno. Venku je hezčí verze podzimu - svítí sluníčko a mrazivě to štípe přes svetr. Plínku, bodýčko, punčošky, kalhotky, mikinku, bundičku, botičky, nákrčník, čepičku. Jenom tohle stačí, aby dítě bylo oblečeno a mohlo vyběhnout ven. Maličkost, že? Přes léto je vše tak snadné - navlečeš šaty, obuješ pantofle a jdeš. Přesto je podzim můj nejoblíbenější čas. Vždycky jsem si myslela, pokud se někdy budu vdávat, že to bude na podzim. Nakonec se tak nestalo, asi protože od jisté doby je pro mne i obdobím ztrát.

Na podzimu mám ráda ten okamžik, kdy si poprvé večer zapálím svíčku. Je to taky období, kdy narůstá moje láska ke knihám. Když je čteš v horku na lehátku, není to ono jako pod duchnou s hrnkem čaje poblíž.

Co to píšu? To ve mně vyvolalo to sluníčko venku! A taky to, že jsem ještě posledních pár dní doma u rodičů. A taky to, že jsem spala jen dvě hodiny. Přitom jsem chtěla psát o tom, jak na mě z Tvého dopisu dopadlo, že žiju v bublině mateřství a slova jako programátorský kurz (cože??!), ajťák, kryptoměny, notebooky mi připadají cizí; neznámý svět. Já hotl mám ty bodýčka a sluníčka a nočník:-).

Moc se mi líbí ten anglický citát v Tvém dopise. Mám to taky tak. S některými lidmi, které už neznám, ale kdysi jsem je znala, se mi pojí jen nálada, jeden drobný výjev, který přece nemůže obsáhnout vše, co bylo, a přesto tomu tak je.

Říkám si, jak se projeví těch tisíce hodin, kdy s Modřinkou jsem, v co se přetaví. Jak bude vzpomínat na své dětství? Jak na mě bude vzpomínat?

Včera jsem s ní byla v herničce. (Ano, dnes je to celé o dětech.) Nadšení, zajímavé a jiné hračky, než má doma, i autodráha a kuchyňka tam byly. Pak k ní přišel jeden klouček a bacil ji kuželkou po hlavě. Chvilka pláče, boule na čele. Je to přesně ten výjev, který o téhle návštěvě budu vyprávět, a přitom bych mohla mluvit třeba o tom, jak si vlezla do plastového domečku, otvírala a zavírala okýnka a dvířka, vykukovala na mě a nádherně se tomu smála. Ale nebudu. Proč je lepší historka vždycky z té horší zkušenosti? 

Medo, to se mi to dnes krásně psalo. Takhle dopoledne, všude ticho, slunce, čerstvý vzduch  proudící otevřeným oknem, pohled na slunečnice. Hezky využitý čas, zatímco děda vzal Modřinku na procházku.

Co Ty a podzim, jste přátelé? 

Lisarah

Dopis třetí

Milá Lisarah, 

děkuji za Tvůj dopis, promlouváš v něm od srdce a toho jsem si na Tobě vždycky cenila. V té poctivosti k sobě a opravdovosti myslím začíná naše cesta k vnitřnímu klidu (inner peace, jak krásně nazývá angličtina), víra, že je normální, že se občas stydíme nebo bojíme a že nás to polidšťuje. Pokládáš si otázky, které Ti nedovolí ustrnout na místě. Znám jejich tíhu (i jejich sílu). Nepřestávej!

Jako správný ajťák jsem teď obklopena hned čtyřmi přístroji - dvěma notebooky, dvěma telefony. Právě jsem dočetla článek o kryptoměnách a i když jsem konečně přemluvila sama sebe k programování (a přihlásila se na kurz), říkám si, jestli tuhle dobu vlastně stíhám. Všechno se tak rychle mění. Nevím, jestli jsem si ještě před pár měsíci s nůžkama v ruce dokázala představit sebe takhle - v spleti znaků, kódů, anglických zkratek, v hluku a spěchu velkoměsta, přikovanou na jednom místě, s jedním výhledem z okna. A hlavně, že to bude vlastně fajn. Život přináší různé výzvy, kdybychom se na to dívali jako na animaci, vypadalo by to možná trochu komicky, třeba jako dětská hračka na pérku, s níž kinetická energie háže ze strany na stranu. Ale ona se pořád usmívá (asi se jí to líbí). Můj bývalý kolega jednou připodobnil svůj životní běh (tehdy i náročný pracovní běh), velmi trefně - že si připadá jako pejsek, kterému vždy pán hodí míček a on za ním běží, pak míček donese a znovu, pán hodí, on běží, třeba i na opačnou stranu a takhle pořád dokola, dokud se neunaví a jelikož je poslušný pejsek, ani ho nenapadne, že by taky mohl neběžet. Mívala jsem to podobně. S postupem roků už častěji rozmýšlím, jestli poběžím.

A jestli máš někdy pochybnosti, hádej, co jsem si zapsala druhý den v mé nové práci (tyhle zápisky jsem provozovala zhruba ještě další měsíc):

"Den druhý: Netuším, jestli to dokážu, sedím o polední pauze v kavárně opodál, asi abych ošidila sama sebe, že nejsem zase zpátky. Strašně se mi stýská." 

A na závěr něco k zamyšlení z rozhovoru, co zrovna poslouchám:

"People will always forget what you do and what you say but they will never forget how you made them feel."Malavika Varadan

Krásné dny v naší líhni talentů a brzy naviděnou!

M

Dopis druhý

Medo,

sedím ve svém dětském pokoji, koukám na hrníčky, kdysi dávno darované příbuznými a kamarády; na suvenýry pro štěstí a z výletů, vystavené na červené poličce a připadám si jako by mi bylo o deset let méně. Tedy tolik, kdy jsem ještě neprožila zamilovanost ke svému muži, velké zdravotní problémy, těšení na miminko, smích svého dítěte. Dobu, kdy jsem se o psaní bála jen uvažovat, natož ho konat. Jsem v tolika ohledech jiná než tehdy a v tolika stejná, až mě to děsí. Občas si říkám, jak jsem se mohla dostat sem? Občas si říkám, jinam než sem jsem dojít nemohla.

Proč se mění naše vnímání minulosti, proč se nějak rozhodneme a později o tom polemizujeme, nevím. Proto Tvému dopisu rozumím (ale až na třetí přečtení:-)) (snad mě omlouvá, že poprvé jsem ho četla o půlnoci před upadnutím do spánku a podruhé před odjezdem na letiště).

Přemýšlela jsem, o čem Ti dnes napsat. Jsem po dovolené, ale mám v sobě chaos. Pořád jen balím, jezdím sem, tam, plánuji další víkendy. Baví mě to, ale vím, že se tím podvědomě snažím utéct trochu sama před sebou.

Dotazy na to, co chci dělat, na mě útočí ze všech stran. Zbaběle se schovávám za větu, chci být ještě dva roky doma s Modřinkou, ale když si tu otázku položím sama sobě, odpovědí mi je hlucho, prázdno, sevřený žaludek...

Dnes jsem četla v ženském časopise (je léto, kdy jindy si to dopřát), jak přední česká herečka odpovídá na dotaz, co se jí v životě povedlo nejlépe - děti. A tohle řekne každý, kdo je má. Což je báječné, a je to pravda, ale i tak teď přemýšlím, co kromě toho...

Musím přiznat, že návrat našeho psaní je hezký první impuls posunout se dál. Snad se mi to povede.

A tak se na naše dopisování těším jak malá holka po návratu z tábora čekající na listonoše a slíbená psaníčka, proto to už ukončím, ať mám brzo psaní zase od Tebe.

Užívej Prahy, mě už začíná chybět, až se za čtrnáct dní do ní vrátím, bude už pravděpodobně podzimně naladěná.

Lisarah

Dopis první

Milá Lisarah,

v rychlosti dokončuji tento dopis, abych ho stihla odeslat, než odjede můj vlak. 

Zase ten příběh. Pronásleduje mě. Ty to víš. Byla jsi při tom. Zvláštní okamžik, uzamčený v mé mysli jako to nejromantičtější, co se mi kdy přihodilo. 

"Tanči s tím, kdo tě přivedl, " říkávala moje babička a já o tom nikdy nepochybovala. Až do oné chvíle. Až doposud jsem nepřemýšlela nad tím, že by bylo všechno jinak. Takové myšlenky jsem si zakazovala. 

S něčím se Ti svěřím. Nejvíc jsem se vždycky bála, že život mých postav bude obyčejný. Zároveň jsem přesně po tom nejvíce toužila. Když se můj příběh ve smyčce vrátil na začátek, znovu jsem ucítila tu bodavou bolest blízko u srdce. Tu zprávu pro mě - tohle je ta nuda, kterou celý život hledáš. 

Podlomení jistot je vždycky dobrou i špatnou zprávou. 

Je to součástí příběhu - podnikat výlety do minulosti, které zaručeně roztočí kola vzpomínek a komplikovaných myšlenek protkaných červenou nitkou ryzích kdyby. Záhadou zůstává, proč dobrovolně podstupujeme toto jitření.

Ale hlavním důvodem, proč Ti tak spěšně zasílám svůj příběh, je jeho proměna. Absolutní. Novou esencí v tom příběhu je totiž vnitřní hlas. 

Rozeznat ho od všech ostatních je však tak těžké. Několik prvních pár let života, řekla bych, přímo nemožné. Ještě ho neznáme. Nevíme, jak zní. Nevíme, jak k nám promlouvá. Nevíme, zda to s námi myslí dobře. Nevíme, zda nevtipkuje. Jsme jako malé dítě, které ještě nepozná ironii, sarkasmus, škodolibé vrtochy ostatních, natož vlastní mysli. A pak to přijde. Ten okamžik zazáří jako záblesk. Ta chvíle se nám navždy vtiskne do paměti. Najednou se nám zdá jako to nejromantičtější, co se nám v životě přihodilo. Ten hlas zní krásně a přesto, pokaždé, když čteme nahlas své myšlenky sepsané na papír, není to on. Najednou je to pryč. Už nezní tak dokonale, tak líbezně jako v naší hlavě a skoro to ani nedává smysl. A někdy vlastně ani nepromlouvá, protože se jeho pokyny nedají verbalizovat. Spojit se se sebou samým je jako otevřít dveře do zahrady, spatřit krásný nový den a být si jistý, že ho prožijeme přesně podle našich představ. Vyžadovalo to také změnu na ich-formu. Těším se, co řekneš na můj nový příběh.

Čekám na Tvůj dopis, krásné dny na slunečném pobřeží.

Meda

Co bude s blogem dál?

Jak jste si asi všimli, v lednu přestaly přibývat nová témata, nové texty. Nebylo to plánované (jak by podle toho, že těch textů bylo rovných sto, mohlo vypadat), ale plynule to vyplynulo. Měly jsme pocit, že jsme se vyčerpaly a už bychom psaly jen proto, že „musíme“. A tak jsme si daly pauzu, žily naše životy, stárly, měnily kontinenty (Meda), děti rostly (Lisarah, a jen jedno!), potkávaly se, povídaly si - a najednou je to tu. S radostí chceme zase psát - pro vás i pro nás dvě. Texty budou vycházet opět každý čtvrtek a to už od září, ale bude vždy jen jeden. Mění se totiž forma blogu - budeme si psát dopisy - pravdivé, vymyšlené, hravé, smutné, vzpomínkové, aktuální...prostě bude tam všechno, doufáme. Snad vás to bude bavit číst a nás psát. Držme si navzájem palce.

Téma 100: Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been

text od Medy:

Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been

Dnes jsme zcela omylem navštívili Book sale, ke kterému nás nasměrovala cedule už od hlavní cesty, už už to vypadalo beznadějně - jelo se ještě zhruba další kilometr a odbočovalo se na dalších minimálně třech křižovatkách. Nicméně vše bylo skvěle značené, takže jsme to bezpečně našli. Organizována Rotary klubem, otevřela se před námi záhy nevídaná podívaná - plná místnost (o velikosti sálu kulturního domu v provinčním městě) krabic od banánů vrchovatě naplněných knihami všeho druhu. Moje srdce plesalo. Strávili jsme tam dobrou hodinu, přestože jsme měli v autě dosti objemný nákup (včetně čerstvého masa, jogurtů, zeleniny, zmrzliny) a venku bylo léto v plném proudu. Nakonec jsme se umírnili a vybrali jen pár knih, z nichž za zmínku stojí A short history of New Zealand a Southern Vintage z dílny Asociace spisovatelů jižního ostrova něco sborník místních spisovatelů s básněmi a příhodami ze života jižanů, kterým slunce vypaluje mapy na tričkách, a králíci sežerou všechno zelené, to stihne vyrůst málokdy do výšky kolen (dle statistik místního muzea deset králíků sežere tolik, co jedna ovce). 

Když jsme platili, posunul si postarší pán velmi zachovalého vzhledu své dioptrické brýle níže na nos a důkladně prozkoumal námi pořízené tituly. "Hmmm are you from New Zealand?" Už jsem slyšela mého muže, jak říká: "Kéž by." A mně tahle otázka vždycky nejvíc zalichotí, protože mě naplní nadějí, že se mi možná konečně podařilo odbourat můj slovanský akcent. "Nene, jsme tu na prázdninách."

"A odkud jste?"

" Z České republiky." Načež se pán i jeho žena, mimochodem velice mondénní, na svůj věk svěže vypadající, dáma s výraznou ale příjemnou barvou rtěnky v oversize svetru a upnutých džínách, jali vyprávět, jak mají rádi Českou republiku a nejvíc Český Krumlov, v duchu jsem si pomyslela, proboha tam snad moji rodiče ani nebyli a pro ně, pokročilé šedesátníky, je přes dvacet tisíc kilometrů nejspíš jako jet navštívit přátele na sousední farmě. Pak se ptali, jak se nám líbí Nový Zéland a my se rozplývali nad vší místní krásou, načež chválili české lidi, jací jsou milí a pracovití, my na oplátku opěvovali Zealanders, jací jsou laskaví, usměvaví a vždy v dobré náladě.

"Jak vy to děláte?" zeptala jsem se.

"Víte, my jsme prostě relaxed." Až doma mě napadlo, jak mi to všechno pomalu do sebe zapadá, jak mi tento pán zase odkryl zlomek prapůvodu té pověstné nekonečné dobrosrdečnosti a radosti ze života, té šťastné zélandské povahy. Umí odpočívat (stejně jako tvrdě pracovat). O víkendech je vidíte na čtyřkolkách obhlížet jejich panství a jindy zas na člunu brázdit jezero a grilovat s přáteli.

A víte, co mi ještě napovědělo, co mi připomnělo, jak moc jiní lidé tady žijí a jak lépe si umí vážit, že žijí? Tenhle nápis (pod fotkou smějícího se padesátníka, jak jsem se dočetla níže, manžela, otce, dědečka a skvělého přítele) na kameni na vrcholu jednoho kopce v Twelve Mile Delta jako památník, jehož znění mi udělalo doslova díru do srdce: "Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been."

text od lisarah:

Jen na chvíli

J.,

zůstáváš se mnou, i když tu nejsi. Přivlastnila jsem si tě. Vím, že je to jen na chvíli. Musím tě propustit, ať můžeš volně dýchat. Ať můžu volně dýchat já. Prožili jsme toho spolu tolik dobrého - smích ve sněhu, spálená kůže na lehátku, opilé řeči nad ránem, bolavé nohy z pohorek. Prožili jsme toho spolu tolik těžkého - hádka nad rozbitou vázou, nedůvěra nad mobilem druhého, těžké mlčení nad pizzou, studené slzy v saténovém povlečení.

Sedm let je dlouhá doba, těžko se opouští. Ale je načase trhnout se - jeden od druhého. Já jsem tady, a ty? Ty už jsi dávno pryč. Přeju ti jen to dobré. Přeji to i sobě. Prosím, ať si oba z těch našich sedmi společných let pamatujeme to důležité, ať to dokážeme zužitkovat, ať nám to pomůže být v našem dalším životě dobrými lidmi. Je mi smutno, že už nejsme, ale jsem šťastná, že ty jsi, že já jsem. Milovala jsem tě.

H.

Téma 99: Rodinná setkávání

text od lisarah:

Poprvé v rodině

Když mě můj přítel Filip představoval rodičům, měla jsem trému. Bylo mi devatenáct, byla to moje první vážná známost, bála jsem se. Dnes si tohle setkání už dávno nepamatuji, přebyly jej jiné zážitky. Taky mi už dávno není devatenáct ale dvakrát tolik. Na co ale nikdy nezapomenu, jak jsem u Filipovy rodiny byla poprvé o Vánocích. Jeli jsme tam šestadvacátého, na Štěpána. Byl velký holomráz. Filip řídil, na klíně jsem držela dárky ukryté ve vánočním balení. Moc se mi tam nechtělo, zároveň jsem se těšila, že uvidím, jak probíhají tyhle monstrózní rodinné akce u jiných.

Cesta čítající dvacet tři kilometrů utekla rychle. Jen jsem nasedla do auta, už jsem z něj vylézala. V předsíni nás přivítali rodiče, a pak už jsem bez příprav vpadla do tepla světnice zahuštěné desítkami postav. Bylo tam tak husto, až jsem měla pocit, že tam pro mne není vzduch. Zatajila jsem dech. Zamračení strýčkové, korpulentní tetičky, bratranci, sestřenice, babička v šátku, dědové s fajfkou, baculaté děti, klackovitá mládež. Bylo tam tolik osob, že to přebylo i množství jídla na stole.

Hlahol, zvonivý smích, falešně znějící koledy, nadnesená radost při rozbalování dárků, pískot dětí. Neuvěřitelně dobrá nálada, která se mi rozpouštěla v žilách, a šlo z ní neskutečné teplo.

V půl sedmé jsem se jen nerada loučila. Nechtělo se mi z láskou vyhřáté místnosti do vymrzlého auta. Už v tu chvíli jsem se těšila na příští rok. Chtěla jsem nadále být součástí téhle báječné rodiny.

Což se bohužel nepovedlo, neboť se Filip se mnou na jaře rozešel.

text od Medy:

Rodinná setkávání

Jsou Vánoce. Čas rodinných setkávání. Letos jsem Báru viděla po mnoha letech. Její sametový hlas, její laškovná dikce, její milá tvář a její nesmělé sklánění hlavy. Všechno tu bylo. Ale zbytek byl pryč. Vadla. 

Když jsme se rozloučily a já pak doma osaměla, nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Co se pokazilo? Proč zůstala v našem rodném městě? Proč neusilovala o nějaké vyšší cíle? Byla tak chytrá a ambiciózní. A její duše umělecky křehká. Celé hodiny jsme sedávaly u rybníka. Vymýšlely příběhy. Jako architekti jsme chtěly pro naše příběhy vytvořit i věrohodný svět, znamenalo to víc, než jen hru, znamenalo to úkryt. Mít svůj svět a v něm všechno jako v životě, ne jen kostru příběhu, ale přesné detaily - jaký mají naše postavy oděv a charakter, jak k sobě promlouvají, jaké mají pocity. Všechno do sebe perfektně zapadalo. Bára by nepřipustila žádnou nelogičnost. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy cítila pyšná, že tráví čas zrovna se mnou, ta, která má světu co dát. Ta, která jednou napíše něco velkého. Co ji mohlo srazit na kolena? Proč se všeho vzdala? Měla skvělé podmínky být úspěšnou - rodinné zázemí, dostatek peněz, duchaplnosti, píle, diplomacie. Nebyla možná krásná, ale zato vynikala jinými věcmi - byla bystrá, zábavná, výmluvná, nebojácná, uměla strhnout dav na svou stranu. Z našich hovorů vím, že byla ztracená v lásce. Už tehdy. A tak možná nakonec zůstala zakletá v jednom z našich příběhů. Báseň je jako věštba. M. Reiner, Básník

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been.

Téma 98: Být sám sobě otázkou

text od Medy:

Být sám sobě otázkou

Hustě popsaný list

Plný novoročních předsevzetí 

Jen mít odvahu

Naplnit je

Jak

To už se tam nepíše 

Být sám sobě otázkou 

Po celý život

Mít to štěstí 

Být

A snít

Sny

Proč jen se jim říká sny 

Jsou to spíš

Představy 

Touhy

Obrazy

Mnohem krásnější než sny

Být

Být sám

Být sám sobě 

Být sám sobě otázkou

Vychutnávat

Nebrat se tak vážně 

Milovat

A nepřestávat

text od lisarah:

Být sám sobě otázkou

Nikdy nevím, kdo jsem.

Nikdy nevěděla jsem.

Teď už nepotřebuji

odpověď znát.

Jsem máma.

Co je víc?

Vše ostatní je méně

(podstatné).

Přesto zůstávám

(si) otázkou.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Rodinná setkávání.