Dopis devátý

Lisarah,

Píšu Ti z vlaku. Já tak miluju život. Proč tohle nepodnikám častěji? Byl to skvělý nápad vyrazit si uprostřed týdne do Brna. Vlakem. Za úsvitu. Za podzimní mlhy a zastřeného slunce. Jímá mě z toho všeho taková něha. Jsem vděčná. Děkuju. Za všechno a všechny, co mám. Jsem milovaná. A už vím, že mlha není nic zlého a máme ji v životě občas každý. Že se rozptýlí a slunce nabere sílu, vždycky to tak bude, každý nový den.

Východy slunce tak dokonale vystihují krásu a naději lidského života. Vůbec nevím, kdy jsem se naposledy cítila takhle pateticky šťastná a zároveň takhle pateticky psala. Snažím se tu scenérii vyfotit a zprostředkovat, ale tak to nefunguje, lidské oko dohromady s myslí je ten nejdokonalejší fotoaparát života. Ukazovat fotky z mého roku cestování bylo doslova utrpení, protože jsem nemohla předat nic z toho, co jsem zažila a viděla.

Psala jsi o tom v minulém dopise. O chvílích, kdy nás zamrazí z přívalu štěstí. O chvílích, které jsou obyčejné, ale zůstávají v nás dlouho. A které i přes všechny neobyčejnosti, které zažíváme, zůstanou právem navždy symbolem naší lásky k životu. Zůstanou v naší paměti jako baterie nepopsatelné směsice všeho, na co jen může lidská bytost myslet, co může cítit. Pocitu žít.

Čtu rozhovor s Josefem Formánkem a moje touha cestovat se zase stupňuje. Miluju vyprávění ze zapomenutých koutů světa, popisuje, jak se spřátelil s národem Mentavajců, co symbolizuje jeho tetování a že když pluje po řece do půl těla, poznají ho podle něj a slouží mu vlastně jako občanka. A že šamanův syn, který se jako revoltu otci rozhodl v pubertě odejít do města, se po dvou letech s pokorou vrátil do pralesa s tím, že tam lidi žijí jako mravenci. Nevystihla bych to lépe.

Krásnou a roztomilou myšlenkou je, že tělo je třeba zdobit (tetováním, korálky, květinami…), aby se v něm duši líbilo a neopustila ho, protože v takovém těle by se mohl usadit zlý duch. A já pořád pátrala po příčině, proč mám tak ráda všechny ty pěkné, ale nepotřebné cetky, kterými se čas od času zdobím. Tohle vysvětlení se mi moc líbí, proč mi ho nikdo neřekl už dříve?

Pravda je, že setkávání s takovými přírodní národy, mi dala při cestování nejvíc. To sepjetí s přírodou a se sebou samým mě nikdy nepřestane fascinovat a vždycky budu toužit aspoň kousek znovuzískat zpátky. Nevěřím, že to v sobě nemáme, jen jsme to poztráceli.

Usebrání. Panečku, to je slovo. Na to při cestách čekám. Ve vlaku. V letištní hale. Mezi řádky vinohradu. Na hřebeni hory. Je jedno kde. Mně se to děje právě tehdy. Těším se!

Užívej krásného barevného podzimu, pozdravy k nám na Vysočinu,

M