Dopis třináctý

Milá Lisarah,

zase jsem ve skluzu s odpovědí. A přitom jsem chtěla psát hned ten den. Tvůj dopis mi zazněl s tak půvabnou křehkostí, Tvá slova tak něžně ohledávají prchlivou skutečnost. Po přečtení těch řádků mám touhu psát. Je krásné psát o chvílích. Je krásné psát. Je krásné brát do prstů slova, potěžkat je a pak uvážlivě některá úhledně poskládat, jiná vrátit zpět.

O chvílích, v nichž život zamrzne, kdy se mlha překulí přes staleté zábradlí jednoho z tisíců Amsterdamských mostků, kdy proužek vůně ranní kávy zhluboka vdechnu jako nový den, jako horký dech mého muže, co se mi zrovna zacuchal do šály.

Dnes v metru. Naproti mně mladá dáma mezi Florou a Můstkem se spolu se svým mobilem hlasitě smála a mezi Můstkem a Dejvickou velmi plakala. Nefalšovaně, opravdově. A za to vše mohl ten mobil. A mě napadlo - žijeme ještě mezi lidmi? S lidmi? Je tohle ještě reálný život sdělovat si vše všelijak, jen ne osobně? Jsou i tohle nějaké „chvíle“? Chvíle, o kterých chci psát. Dojímat se, plakat, umírat steskem nad pětipalcovým displayem? (A je snad čím dál tím větší, aby se na něj vešlo více pocitů?) Takhle jsme to chtěli?

Stop doing, start being. (dočteš se v časopise jedné nejmenované letecké společnosti a vzápětí Tě napadne, jak těžké to je)

Dnes krátce, neboť večery jsou teď na podzim krátké, ale zato krásně pokojné.

M

Dopis dvanáctý

Medo,

jelikož zasedám ke klávesnici, abych Ti odpověděla na Tvůj poslední dopis, v pondělí, mám samozřejmou potřebu psát o víkendu. Týden může přinést spoustu zážitků, ale víkend má vždy ještě něco navíc. Co to je? Rodina je pohromadě, pocit volna a nemusení? Myslím, že tou záhadnou ingrediencí je celotýdenní těšení (až pracovní týden skončí a bude volno). Těšení je něco nádherného (ať už se člověk těší na shledání s partnerem, skleničku oblíbeného vína či ulehnutí ke spánku do nově povlečených peřin).

Mohla bych psát o výstavě impresionismu v Jízdárně (můj oblíbený tvůrčí směr, poprvé projít kontrolou u hradu, příliš mnoho obrazů, přeplněná hlava novými vjemy, následná diskuze o viděném s přáteli v kavárně Nový svět) nebo výstavě Kryštofa Kintery v Rudolfinu (kontrast, zábava, vyvolávající diskuzi). Mohla bych mluvit o nově navštívených kavárnách, o procházce podél Vltavy, o nákupu vánočního pudinku v M&S...Ale nakonec jsem se rozhodla popsat Ti, jak na mě zapůsobilo požehnání soše.

Cože? Řekneš si asi. Neboj, vysvětlím. Po nedělní mši jsme se jako procesí přesouvali k vedlejšímu kostelíku, který spadá pod farnost, kde bohoslužby navštěvujeme. Mělo tam dojít z požehnání zrestaurované sochy. A teď přijde to, proč o tom vůbec píšu. Na začátku kněz vyprávěl, jak o této soše ani nevěděl (byla dost zakrytá keři), dokud nepřišel mladý student a že by chtěl sochu zrestaurovat jako svoji diplomovou práci. Pak mluvil onen, nyní už absolvent, restaurátor o tom, jak na sochu přišel. Asi před pěti lety se zúčastnil Noci kostelů v tomto kostelíku a hned si všiml té poškozené sochy Sv. Jana Nepomuckého. Pomyslel si, že by ji jednou rád opravil. A tak se po letech stalo.

Není to krásný příklad toho, jak jeden člověk něco spatří hned, druhý to léta nevidí a potřebuje pomoc druhého, který ho na očividné upozorní? Já myslím, že ano. Uvědomila jsem si, jak mám obě polohy ráda. Někomu otevírat oči (a svět a formovat názory) je úžasné, ale stejně krásné je, když někdo projeví snahu a chuť objevit pro nás něco nového, co nás třeba i dost zásadně ovlivní.

Tolik k mému víkendovému filozofování:-). A myslím, že jinak píšu o tomtéž co ty. Jen mám příběh sochy a ty TEDx:-).

Po barevném babím létu nastoupil šedý podzim. Jak s ním bojuješ? Já si kupuji voňavé svíčky, žluté balzámy na rty a lístky do divadel.

Lisarah

Dopis jedenáctý

Lisarah,

můj dnešní dopis nemůže být ovlivněný ničím jiným než letošní TEDx konferencí v Praze. Když jsem tyhle „talky“ objevila zhruba před dvěma lety, ještě jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Až zhruba před půlrokem, vstoupily do mého života s velkou energií a zásadně ho ovlivnily. Stal se z nich rituál, kdy si některé (jako třeba meditaci s Gen Kelsang Nyema) pouštím opakovaně. Včera jsem poprvé byla při tom. Víš, to jsou ty chvíle, kdy jsi mezi svými. Jako když na kurzu tvůrčího psaní jsou všude kolem lidé, kteří se rozzáří jako elektrické svíčky na vánočním stromečku, když mluví o tom, co milují. O všech těch „krásných nových“ myšlenkách Ti povím osobně, snažila jsem se je zaznamenávat v heslech, ale v noci, když jsem usínala, se mi stejně zdálo, že můj mozek nemůže všechny ty nově vzniklé spoje ani pojmout.

Zase jsem ve vlaku. Zrovna zavoněla káva. Myšlenky mi utíkají do všech stran. Gregory Alan Isakov svým hlasem poškrábaným kouřem jako by zpíval jenom pro mě. I včera jsem při „domácím“ koncertu vážné hudby najednou byla v sále jen já a mladý talentovaný violoncellista. Od té doby, co se učím meditovat je ve mně, v mé hlavě a všude kolem nějak víc místa.

Taky máš někdy pocit, že už všechno bylo řečeno a ty si jen užíváš to ustrnutí a plynutí času? Cítím se teď tak. Upokojená.

Naše pražská setkávání v duchu „tady a teď“ jsou pro mě moc důležitá a děkuji Ti za ně. Všechna divadelní představení a rozhovory ve mně zůstávají a doufám, že mi pomůžou být shovívavější člověk k ostatním i sama k sobě. Moje cesta za poznáním neskončila malou zastávku doma. Právě naopak.

P. S. Chtěla jsem psát o Tvých citátech, které jsou velké, ale vlak mě zase nějak obrátil k sobě samé.  Tak o citátech zas jindy.

M

Dopis desátý

Medo,

je to už dvacet čtyři hodin, co jsem v Praze. Zavazadla vybalená, tři pračky prádla vlají ve větru. Ochladilo se a mě hřeje vzpomínání na minulý týden. Bylo krásně, užili jsme zahrádky. Táta, manžel i Modřinka hrabali listí. Byla jsem u kamarádky, pochovala si miminko a prohlédla dům. (Další byt bez knih?!) Naposledy jsem si vychutnala hodinu v lehátku na sluníčku. Propadla jsem M. Šaškovi a jeho knihám o městech a zemích, které tak krásně nyní vydává Baobab. To jsou moje střípky radosti posledních dní.

Dva dny jsem také strávila na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Taková moje srdcovka. Menší prostředí, inspirující a obohacující setkání s autory (tentokrát skvělá Mornštajnová, Hilský), minirozhovory s nakladateli. (Ráda se vracím ke stánku Paseky, kde jsou vždy nadšení mladí lidé, kteří o knihách krásně mluví.) (A taky nám dají jejich úžasné pohledy ze Slaďáku a Hildy, které mám vystavené v knihovně:-).)

Osm hodin v kulturním domě Ostrov, kde veletrh probíhal. S mužem jsme nadšeně procházeli místnostmi a prohlíželi knížky. Za celou dobu jsme nevyšli ani ven.

První knížka, co jsme tam koupili, byla pochopitelně pro Modřinku. Pro koho asi tak byla druhá? :-).

Tvoje nadšení na další cestu se mi líbí. Fascinuje mě, jak prostupuje do každého tvého slova a situace; žiješ jím. Jsi pro mne inspirací, když vidím, jak zvládáš svůj odjezd vyřešit v práci, pracovat na svém projektu a tisíc dalších věcí. Nejvíc se mi líbí, že i když se těšíš pryč, tak si zároveň užíváš každou chvíli tady. A to je nejdůležitější, protože žijeme teď a tady. A ty naše kafíčka, nové kavárny, divadelní představení jsou toho důkazem.

Dvě věty, které mi už týdny znějí v hlavě: (první ze záložky knihy Slavík, druhá z divadelního představení v La Fabrice V hodině rysa).

V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být, a ve válce pak poznáme, jací jsme.

Odpuštění si nemusíš zasloužit.

Lisarah

Dopis devátý

Lisarah,

Píšu Ti z vlaku. Já tak miluju život. Proč tohle nepodnikám častěji? Byl to skvělý nápad vyrazit si uprostřed týdne do Brna. Vlakem. Za úsvitu. Za podzimní mlhy a zastřeného slunce. Jímá mě z toho všeho taková něha. Jsem vděčná. Děkuju. Za všechno a všechny, co mám. Jsem milovaná. A už vím, že mlha není nic zlého a máme ji v životě občas každý. Že se rozptýlí a slunce nabere sílu, vždycky to tak bude, každý nový den.

Východy slunce tak dokonale vystihují krásu a naději lidského života. Vůbec nevím, kdy jsem se naposledy cítila takhle pateticky šťastná a zároveň takhle pateticky psala. Snažím se tu scenérii vyfotit a zprostředkovat, ale tak to nefunguje, lidské oko dohromady s myslí je ten nejdokonalejší fotoaparát života. Ukazovat fotky z mého roku cestování bylo doslova utrpení, protože jsem nemohla předat nic z toho, co jsem zažila a viděla.

Psala jsi o tom v minulém dopise. O chvílích, kdy nás zamrazí z přívalu štěstí. O chvílích, které jsou obyčejné, ale zůstávají v nás dlouho. A které i přes všechny neobyčejnosti, které zažíváme, zůstanou právem navždy symbolem naší lásky k životu. Zůstanou v naší paměti jako baterie nepopsatelné směsice všeho, na co jen může lidská bytost myslet, co může cítit. Pocitu žít.

Čtu rozhovor s Josefem Formánkem a moje touha cestovat se zase stupňuje. Miluju vyprávění ze zapomenutých koutů světa, popisuje, jak se spřátelil s národem Mentavajců, co symbolizuje jeho tetování a že když pluje po řece do půl těla, poznají ho podle něj a slouží mu vlastně jako občanka. A že šamanův syn, který se jako revoltu otci rozhodl v pubertě odejít do města, se po dvou letech s pokorou vrátil do pralesa s tím, že tam lidi žijí jako mravenci. Nevystihla bych to lépe.

Krásnou a roztomilou myšlenkou je, že tělo je třeba zdobit (tetováním, korálky, květinami…), aby se v něm duši líbilo a neopustila ho, protože v takovém těle by se mohl usadit zlý duch. A já pořád pátrala po příčině, proč mám tak ráda všechny ty pěkné, ale nepotřebné cetky, kterými se čas od času zdobím. Tohle vysvětlení se mi moc líbí, proč mi ho nikdo neřekl už dříve?

Pravda je, že setkávání s takovými přírodní národy, mi dala při cestování nejvíc. To sepjetí s přírodou a se sebou samým mě nikdy nepřestane fascinovat a vždycky budu toužit aspoň kousek znovuzískat zpátky. Nevěřím, že to v sobě nemáme, jen jsme to poztráceli.

Usebrání. Panečku, to je slovo. Na to při cestách čekám. Ve vlaku. V letištní hale. Mezi řádky vinohradu. Na hřebeni hory. Je jedno kde. Mně se to děje právě tehdy. Těším se!

Užívej krásného barevného podzimu, pozdravy k nám na Vysočinu,

M