Dopis třináctý

Milá Lisarah,

zase jsem ve skluzu s odpovědí. A přitom jsem chtěla psát hned ten den. Tvůj dopis mi zazněl s tak půvabnou křehkostí, Tvá slova tak něžně ohledávají prchlivou skutečnost. Po přečtení těch řádků mám touhu psát. Je krásné psát o chvílích. Je krásné psát. Je krásné brát do prstů slova, potěžkat je a pak uvážlivě některá úhledně poskládat, jiná vrátit zpět.

O chvílích, v nichž život zamrzne, kdy se mlha překulí přes staleté zábradlí jednoho z tisíců Amsterdamských mostků, kdy proužek vůně ranní kávy zhluboka vdechnu jako nový den, jako horký dech mého muže, co se mi zrovna zacuchal do šály.

Dnes v metru. Naproti mně mladá dáma mezi Florou a Můstkem se spolu se svým mobilem hlasitě smála a mezi Můstkem a Dejvickou velmi plakala. Nefalšovaně, opravdově. A za to vše mohl ten mobil. A mě napadlo - žijeme ještě mezi lidmi? S lidmi? Je tohle ještě reálný život sdělovat si vše všelijak, jen ne osobně? Jsou i tohle nějaké „chvíle“? Chvíle, o kterých chci psát. Dojímat se, plakat, umírat steskem nad pětipalcovým displayem? (A je snad čím dál tím větší, aby se na něj vešlo více pocitů?) Takhle jsme to chtěli?

Stop doing, start being. (dočteš se v časopise jedné nejmenované letecké společnosti a vzápětí Tě napadne, jak těžké to je)

Dnes krátce, neboť večery jsou teď na podzim krátké, ale zato krásně pokojné.

M