Téma 39: Rozlučka se svobodou

Text od lisarah:

Loučení se svobodou

Jde po louce. Rozkvetlé květy, zelené stonky, sladký nektar. Vůně, barvy, tvary. Okouzlení. Nikde nikdo není. Jen v dálce se leskne modrá hladina rybníka. Je tu krásně, slzy jí stékají po tvářích. Dnes je tu naposled doma. Naposled svobodná. Naposled patří jen sama sobě. Nemyslí na budoucnost, vzpomíná.

Bude se sem vracet, ale už to bude jiné. Lehne si do trávy, zavře oči, nadechne se a poslouchá cvrkot v trávě a tlukot svého srdce. Loučí se.

***

Jak malá holka měla ráda romantické filmy. O tom, jak se on a ona poznali, nesnášeli/míjeli, a pak do sebe zamilovali. A na konci byla svatba. Nebo její vidina.

Jako velká holka se vdala. A měla pohodově pohádkovou svatbu. A od té doby se na romantické filmy nedívá. Co by jí taky mohly nabídnout? Lásku, báječného partnera, proměnu citů - to všechno přece má.

***

Byla bláhová jako všichni. Jako všechny. Taky ona věřila, že se vdává poprvé a jedinkrát. Možná tomu tak bylo, to ještě neví. Jen ví, že ona svatba nekončila „Žili šťastně až do smrti“, ale jen „Žili šťastně pár let, a pak přišly problémy“.

***

Něco končí, něco začíná. Přirozený koloběh života. Důležitost přechodových rituálů. Jen kdyby se to občas nezvrtlo v bizarní bláznění místo pokorného uvědomování si nadcházející změny.

text od Medy:

Rozlučka se svobodou

tak už to v životě chodí

útěky na všechny strany

tak už to v životě chodí

jsem tu obrousit ti hrany

nejsem tu na pozvání

ani lichá

ani tichá

sdílíme cestu pozůstalých

kde už nikdo nepospíchá

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: ŽIVOTOPIS jinak.

Téma 38: Citát od Fulghuma

text od Medy:

„Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.“ 

^{R. Fulghum}

Jistý Piippu Jyrki z oblasti Kainuu ve středním Finsku rád vysedává v křesle, pokuřuje dýmku a přemýšlí nad životem. ^{ČiliChili str. 25}

Vyhledala jsem si, kde se ta oblast nachází a je to zhruba někde pod kolenem pravé zadní nohy tygra. Každopádně přesně do takovéhleho časoprostoru se chystám. Někam, kde jste směšní, když dobíháte metro, nebo pijete kafe na stojáka (pokud nejste Italové).

Nemám teď moc co nabídnout, tak se dělím o své myšlenky. Spisovatel bez múzy je jako zhasnutá žárovka, vydává zbytkové teplo, ale neposlouží nějakou dobu svému účelu.

Rozlouskla jsem to. Seberozvoj. (Představte si, že word tohle slovo nezná). Chci se ještě naučit něco o sobě a o životě. A to se mi v mé komfortní bublině nepodaří dost rychle, to už vím. Jak říká profesorka ekonomie Debora Sparová (jsem teď nabrífovaná z ČiliChili) „Podstatné je (...) poznat, na čem nám záleží a všechno ostatní nechat plavat.“ Ač toho je hodně (kariéra, vztahy, mateřství, přátele, vaření, pohodlí... sama sebe uklidňuju, že jen na nějakou dobu).

Zatím moje ráno vypadá nějak tahle:

- Naplácám si dnes trochu víc make-upu (aby mi zase Karolína na recepci neřekla: „Ty jsi nemocná?“ a hned dodala „poznám to na Tvém obličeji.“ To člověka hned podpoří bez   ohledu na to, jak se při probuzení cítil dobře).

-  Polobotky (abych neobtěžovala v kanclu tím, že jsem žena)

-  Pukové kalhoty (z důvodů výše)

-   Vlasy do drdolu (viz výše, tzn. nejvíc ženské je na mně asi spodní prádlo)

-   Metro C, přestup na metro B, pak kousek pěšky, Galerie Myslbek (pane jo, to je adresa)

...

Včera jsem si v ČiliChili přečetla ještě tohle: krásní lidé jsou v životě úspěšní. Já si to nemyslím. Není to nenápadná dovednost nebo vědomost, kterou byste mohli použít, jen když chcete. Je to něco, co dáváte každý den na odiv, ať se to snažíte jakkoliv skrýt. A ještě jste se o ni nijak nezasloužili. Přitom krása není nic jiného než vyšší dávka souměrnosti.

A mimo ČiliChili taky čtu všechnu tu doporučenou literaturu od mého psychologa, aby nastartovala chemické procesy v mém mozku, než se o to budou muset pokusit tabletky.

Někdy se věci prostě nepovedou podle našich představ. Je třeba přijmout fakt, že se nejedná o naše selhání. „Časem zjišťuji, že jsem byl odmítnut někým nebo něčím, o co jsem moc stál, jen proto, abych byl přesměrován k někomu nebo k něčemu, co jsem v té chvíli potřeboval... veškerá odmítnutí jsou primárně o těch, kteří odmítají. O jejich obavách, nejistotách, limitech, potřebách...“^{FC, Petr Casanova 25.8.2015}

Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád sice nemůže, ale přesně ve stejnou chvíli máme nejlepší příležitost naučit se mít rádi sami sebe.

^{Pozn. editora: Ad úvodní citát – ještě aby, kdo by taky stál o lásku na dobu určitou.}

text od lisarah:

Mít rád

Chtěla jsem jet k moři, abych ochutnala slanost vody a pocítila pravé sluneční paprsky.

Chtěla jsem tvoje objetí, protože jsem se bála být sama.

Chtěla jsem si udělat řidičský průkaz, abych měla v životě něco, co mohu pevně sevřít v rukách.

Chtěla jsem se dívat na filmové plátno, abych viděla pocity.

Chtěla jsem chodit do cukráren, abych měla sladký život.

Chtěla jsem být s tebou, protože jsem se bála samoty a lidí.

Chtěla jsem se naučit anglicky, abych někomu rozuměla.

Chtěla jsem chodit běhat, abych cítila svaly svého těla.

Chtěla jsem, abys mě měl rád, protože já to nedovedla.

Teď nechci nic. Jen se naučit mít sama sebe ráda.

A ty ses zrovna objevil.

Promiň.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Rozlučka se svobodou.

Téma 37: Mobilní svět

text od lisarah:

Mobilní svět

Dneska můžeme být všichni kdekoliv kdykoliv, vždycky všude. Jsme mobilní. Máme chytré telefony, po kterých přejíždíme prstem, zanecháváme šmouhy marného hledání smyslu našich dní. Jsme mobilní.

Můj muž mi to vyčítá. Že jsem pořád na internetu. Ano, vím, že bych to mohla omezit a být produktivnější. Ale zase vidím i ty výhody. Např. ráno jsem projela facebook a viděla svoje tři sestřenky, jak blbnou v Yellowstone parku. Žijí v zahraničí, nevidím se s nimi léta, a takhle o sobě máme aspoň přehled. Na twittru jsem si nedávno přečetla tip na knížku pohádek Kam běží modrá liška od Olgy (@Nofreeusernames) a zrovna ji čtu. Odpoledne jsem domluvená na srazu s kamarádkou (přes Messenger). Než jdu do Billy/Pennáče projíždím letáky na kupi.cz. Díky internetu jsem nepropásla Divadlobraní, a tak se v září můžu těšit na tři představení za (skoro) poloviční cenu. atd. atd.

Každé ráno pročítám své oblíbené blogery, timelinu i nové fotky na instagramu. Tvoří to součást mého dne  - a i součást mě. Inspirují mě (abych fotila, abych vyrazila na výstavu, abych zkoušela zajímavé pokrmy), ukazují mi různé způsoby uvažování a žití.

Můj muž mi to vyčítá. Ale když mu zjistím, že Alena Morávková bude v Academii vyprávět o denících Bulgakova, je nadšený.

Mám nový mobil. Poprvé mohu (na svém!!) telefonu zanechávat šmouhy hledání. Nechci se ztrácet, chci být v realitě. Chci vymoženosti naší současnosti využívat pro svůj prospěch. Přiznávám, občas jsem na sociálních sítích víc, než bych měla. Ale o to víc si pak dovedu vychutnat pár dní u moře, u rodičů, v přírodě bez kontaktu s novinovými titulky.

text od Medy:

Mobilní svět

„Dobré zprávy ze světa,“ vykřikovala dnes v metru paní kamelotka.

Usmála jsem se na ní. Podala mi jeden výtisk. S vděčností jsem přijala ten voňavý kus papíru.

Píše se v něm o tobě:

Mladý muž na simulátoru mořských vln přejel na surfu kanál La Manche.

Někdy se mi stýská...

...a někdy jsem v pohodě.

Nestěžuju si.

Vidím tě, kdykoliv chci...

... na síti: jak skáčeš z útesu, videa ze surfu, noční jízdu na skútrech, jak dovádíte ve vlnách, pak jsem s vámi na cvičáku, s tebou a s Maxem... ale je to všechno jenom jako.

Jako ve filmu.

Woody Allen si taky v posledním filmu slušně pohrál s náhodou.

Hezkému příběhu vymyslet hezký konec to je fuška, viďte pane Allene? Nezávidím Vám to.

Na Instáč vyfotím svou snídani a ty mi občas popřeješ dobrou chuť (to je kvůli časovému posunu zhruba v době večeře).

Sdílíme si úplně všechno, ale nesdílíme spolu vůbec nic.

„Chlubítko“ neboli facebook se mi plní virtuální mořskou vodou. A já pořád ještě nejvíc na moři miluji jeho vůni.

Když se kolem sebe rozhlédnu v metru, většina něžně znakuje svými prsty po displayích v jakémsi prapůvodním jazyce. Je to jako stínové divadlo prstů, jako když náš děda na chatě promítal na zeď létající labutě. Dirigují si svůj vlastní orchestr trpaslíků. Svěřují zbytky své něhy svým telefonům.

Díky mobilnímu světu, v jakém žijeme, to tehdy mezi námi neskončilo dříve, než by začalo, ale možná by to tak bývalo bylo lepší.

Nenašli jsme na whatsappu pravdu jeden o druhém. Našli jsme tam ale aspoň pravdu sami o sobě.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala citát od Roberta Fulghuma:
„Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.“ 

Téma 36: Za vším hledej ženu

text od Medy:

Za vším hledej ženu

On se nikdy nerozvede:

„Neočekávej, že v životě můžeš mít všechno hned. Učit se štěstí znamená učit se trpělivosti.“

V jedné básni se píše:

Řeč vyměň za ducha

Za ruku dej zručnost

Za nohu vábení cest

Za ucho nejmilejší píseň

Za oko barvy ne však světlo

Za hlavu vzlet nikdy však svobodu

Její dobrá kamarádka jí jednou řekla: „Chlap neopustí ženskou kvůli tomu, že neumí vařit nebo lyžovat, opustí ji, protože s ní není pohoda.“

Něco na tom bude. Učí se být sluncem namísto pečovatelského domu.

V Bibli se píše něco jako „láska se nedá vyprovokovat.“

Ale já říkám: „Za vším hledej ženu.“

text od lisarah:

Za vším hledej ženu

Ona za to může!

To, že je to žena, kdo si vybírá muže a ne naopak, je známá věc. A nejinak tomu bylo i v jejím případě. Tak proč si na něj pořád stěžuje? Lamentuje, že chodí do hospody, roste mu pivní pupek, práce na zahradě odbývá. Lamentuje, protože je ve svém životě nespokojená. Takhle to nechtěla. Stárnout. Pozorovat přibývání vrásek a tuku na břiše. Být unavená z práce a být sama.

On za to může?

Vzal si ji, protože byla krásná a protože si ho chtěla vzít. Před dvaceti lety. Co se to stalo, že to nedopadlo? Je protivná, tlustá a zlá. Furt mu něco vyčítá. Neudělal jsi tohle, neposekl jsi támhle, neopravil jsi tamto. Ne, tohle už nemá zapotřebí. Obzvláště, když je na něj Janinka tak milá. Moc milá, sekretářka jedna. A dlouhonohá. A ano, přiznejme si to, i mladá a štíhlá.

Ona za to může!

Poslouchá vodu, kterou přístroj rychle přivádí k varu. Na kafíčko, pro šéfa. Musí uznat, že jí odolával dlouho. Překvapil ji, čekala, že si dvakrát vezme krátkou sukni a rudě namaluje rty a bude to stačit. Bránil se obstojně. Ale stejně podlehl. Dvakrát týdně v kanceláři v době polední pauzy. Ale to už by stačilo. Dnes ho postaví před hotovou věc - rozvede se a vezme si ji. Zalije šálek mleté kávy a jde ho seznámit s budoucností.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Mobilní svět