Dopis čtyřicátý třetí

Lisarah,

náš nový dům. Dům plný artefaktů. Slunečná terasa. Ratanová křesla v barvě vypálené sluncem. Medvědi a vlci v lese. Paní majitelka je sběratelka umění. V domě je plno obrazů – podzimní kanadské hory v mém pokoji, petrolejové zavinovací šaty z dvacátých let v ložnici, květ magnolie nad krbem, abstraktní modro-bílo-žlutý čtverec v jídelně (kterému já říkám moře). Psací stroj z padesátých let jedné známé kanadské spisovatelky (jejíž jméno jsem zapomněla). Masivní komoda s mosaznými držadly a stůl, který byl kdysi dveřmi (a dveře, které by klidně mohly být stolem). Všude chlupaté koberce a polštáře všerůzných barev. Stará fotografie herečky, velmi odhalené, a přitom tak cudně vyhlížející. Obraz tří Indiánek zabalených v kafrově zelených dekách. Sedím zabalená v háčkovaném přehozu za zády bliká slunce mezi listy olší jako stroboskop. Mohla bych psát o tom, jak se žije tady v Kanadě, jak kdesi na severu Manitoby lidé ve sněhové bouři přecházejí ulici a drží se provazu, když za sebou uslyší ledního medvěda a pustí se lana, umírají, ne protože by je napadl, ale protože už nenajdou cestu zpět a umrznou. O tom, že minulý týden sfoukl vítr tady nedaleko Banffu mladého kluka z útesu a ten padal čtyřicet metrů, nebo že mladíka, co se sám procházel u jezera Minewanka napadl Grizzly, naštěstí ho jen výstražně plácl, mohla bych psát o tom, jak oblíbeným jídlem jsou pro naši paní domácí mražené hranolky, mražená pizza, na kterou si nůžkami nastříhá obalený sýr (zmražený) a klobásu (chlazenou), hotový burger v plastové krabičce (mražený), mohla bych psát o tom, jak pracujeme v dešti, protože přece máme pláštěnky, ale nakonec postačí, když napíšu, že je tolik různých způsobů, jak žít, jak vnímat nebezpečí, strach, ale i potěšení, chuť. Minulý týden jsme vymetli štěrk ze zahrádky jednoho starého pána a ten nám dal každému kapesní bibli. A tak nám vyprávěl, že z Československa zná muže jménem John [:has:]. A ten večer se naše paní domácí ptala, jestli máme moře.

Můj dopis je takové surrealistické pásmo. Vyjíždíme do hor, podívat se do bobří kolonie, loučím se a těším na brzkou shledanou.

M

Dopis čtyřicátý druhý

Medo,

dneska Ti píšu z vlaku. Jedeme od rodičů domů. Muž byl tak hodný, že se stará o Modřinku a já mám čas dohnat resty na počítači. Protože ty dva týdny na zahrádce, za krásného počasí, jsem využila k odpočinku. Modřinka si zahrádky užila dosyta – jezdila na motorce, stavěly jsme hrady z písku, zalívala kytičky, sušila prádlo, mazlila se s kočkou atd.

V půlce zdejšího pobytu jsem si ale povolila jednu cestu do Prahy – s manželem jsme vyrazili na Noc kostelů. Ještěže tak, jinak bych dnes psala jen o bábovičkách a spálené kůži.

Víš, že je to poprvé, kdy jsem na Noci kostelů byla v Praze? Zatím jsem se na tuto akci dostala jen u nás doma a vloni, když jsem pobývala měsíc v lázeňském městečku.

Rozhodli jsme se vynechat úplné centrum a naopak se zaměřit na kostely, kolem kterých často chodíme, ale neznáme je. Takže volba padla na Žižkov, kde muž pracuje. Nejdřív jsme zamířili do kostela Sv. Anny, který je velmi nenápadný, protože je v zástavbě, takže není moc dobře vidět z ulice, něco jako Pražská křižovatka. Navenek působí obyčejně, ale vevnitř je zajímavý. Má atypickou klenbu, výzdobu a i oltář není situován na východ, což má většina chrámů. Další, co nás na zdejším oltáři zaujalo, bylo to, že nebyl klasický, ale „pouze“ namalován na zdi. Působilo to velmi atypicky a hned to upoutalo naši pozornost.

Po prohlídce jsme ještě zašli do malého kostela Sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie na Olšanském náměstí. V tomto kostele jsme si vyposlechli trochu hudby – děti tam hrály na harfu (ale byl to nějaký zvláštní, menší druh tohoto hudebního nástroje).

Abych Ti nic nezamlčela, doplním, že jsme na Žižkově navštívili ještě kostel Sv. Prokopa a na Strossmayerově náměstí „náš“ kostel a našeho faráře.

Původně jsme už pak chtěli jet domů, ale protože zážitků nemáme nikdy dost (a únava se dostaví až druhý den), spontánně jsme se rozhodli prozkoumat ještě Kobylisy. A musím říct, že jsme byli rádi, že jsme tak učinili, neboť zdejší dva kostely byly velmi zajímavé. A také jsme zde více pohovořili s lidmi, kteří se o kostel starají a žijí ve společenství, které se kolem kostela sdružuje.

Kostel Sv. Terezie od Dítěte Ježíše se nachází kousek od výlezu z metra. Je to moderní kostel z roku 1937, který byl někdy, snad v devadesátých letech, přestavěn (např. zde změnili umístění oltáře, takže ani zde už není na východ) a rozšířen. Zde se nám líbila křížová cesta.

Nakonec jsme šli až skoro do polí a lesa, abychom objevili evangelický kostel U Jákobova žebříku. Moderní stavba vznikla za minulého režimu, v tom současném přistavěli ještě jedno patro. Zde se nás ujal člen církve a provedl nás úplně celou stavbou a povyprávěl o scházení členů, o návštěvách faráře v Bohnicích (mluví zde s lidmi závislými, kteří často spáchali velké zločiny; o dopadu vyslechnutí těchto osudů na knězovu osobu).

Program tohoto večera v tomto konkrétním kostele byl ve znamení hudby – korejské a japonské! Při tomto kostele se tyto národnosti sdružují. Viděli jsme tedy typické krásné oděvy s mašlí na zádech, a to i na malých dětech. Musím říct, že to pro nás zde bylo opravdu zajímavé.

Medo, děkuji za báseň. Už dlouho nebyla a opět mi ukázala, že občas stačí jen pár slov, těch správných slov, a člověk si za nimi najde mnoho. Jenom těch pár správných slov mít vždy ve správnou chvíli po ruce.

Z uhánějícího vlaku, do kterého svítí zapadající slunce, zdraví

Lisarah

Dopis čtyřicátý první

Milá Lisarah,

děkuji za Tvé krásné psaní z Prahy, do Tvých Pražských procházek se vždy zachumlám jako do hřejivé deky.

Dnes krátce z horečky:

Básně jsou někdy spásné

You know

Myslím na sníh

A na horkou vanu

Moje báseň je dnes pocit

Jako tep ve spánkách

Jako sen při okraji

Jako bodání tam dole

pod hrudní kostí

Jako sucho v krku

Jako uleknutí

když někdo řekne Ano

Dobrou noc a brzy na shledanou,

M

Dopis čtyřicátý

Medo,

dnes budu psát o našem dnešním dni, kdy jsme navštívili dvě místa v rámci festivalu Open House Praha. O tomto víkendu je otevřeno 65 míst a budov, které ve většině případů nebývají veřejnosti běžně přístupná. My si samozřejmě vybrali místa, která nás lákali, ale zároveň jsme nechtěli stát s Modřinkou žádné fronty.

Vyzbrojeni mapkou a letákem jsme vyrazili prozkoumat Ďáblický hřbitov. Je to jediný kubistický hřbitov, a je to poznat na obvodové zdi i obřadní síni. Zároveň je to místo, kde je Les vzpomínek. Což je takové přírodní pohřebiště, snad to tak můžu napsat. Popel se rozptyluje kolem stromů a na nich je pak jen přivázaná kartička se jménem a daty. Také zde byl v hromadném hrobě pohřben páter Josef Toufar, jehož ostatky byly v roce 2014 nalezeny a odsud odvezeny do Číhoště, kde působil do svého zatčení. Ještě uvedu aspoň jednu zajímavost - na konci jedné cesty je tu pomník, který vyznačuje místo, kde byli pohřbeni parašutisti, co provedli atentát na Heydricha.  

Odpoledne jsme ještě vyrazili do Pražské křižovatky. Jedná se o bývalý kostel Sv. Anny, o jehož rekonstrukci se v devadesátých letech postarali Havlovi a jejich nadace Vize 97. Kostel sám o sobě je zajímavý prostor, ale na přitažlivosti mu dodávají i artefakty, které jsou v něm dnes umístěny. Váza od Bořka Šípka, do které umístil stuhy ze smutečních věnců z pohřbu Václava Havla. Sochy od Olbrama Zoubka, stejné jsou pak na hrobce Havlovy rodiny. Je zde k vidění obraz od Adriany Šimotové a v neposlední řadě  i Trpaslík od Kurta Gebaurera.

Kromě toho jsme dali i něco gastronomického - fajn restauraci v Ládví, zákusek v Červené židli a ostružinovou zmrzlinu na Národní třídě. Ale teď už je večer, Modřinka tu pobíhá v pyžámku a plácačkou na mouchy utírá prach. Muž se snaží nacpat hromádky oblečení, které jsem připravila, do kufru, protože ráno jedeme vlakem za mými rodiči. Na dva týdny na Vysočinu. Těším se na zahrádku, zvolnění životního rytmu, které mi maloměsto přinese.

Představuji si Tě s tím těžkým foukačem a strunovkou - úplně jiná Meda, než ta pražská, kterou znám nejvíc. Pozorně pročítám Tvoje postřehy o cizích osudech. Mám pocit, že mi těmito svými dopisy umožňuješ vidět víc ze světa a poznávat bohatost a rozdílnost lidí.

Medo, dychtivost mládí už máme (asi?) za sebou, vnímejme to zpomalení, za ničím se nehnání a schopnost říct si o pomoc, jako nabývání moudrosti skze zážitky, kterými jsou naše uplynulá léta naplněna. Já myslím, že to tak má být.

Manžel šel uspat malou, tak jdu dobalit ten kufr. Loučím se a těším se na příští Tvoje psaní.

Lisarah