Medo,
dnes budu psát o našem dnešním dni, kdy jsme navštívili dvě místa v rámci
festivalu Open House Praha. O tomto víkendu je otevřeno 65 míst a budov, které
ve většině případů nebývají veřejnosti běžně přístupná. My si samozřejmě
vybrali místa, která nás lákali, ale zároveň jsme nechtěli stát s Modřinkou
žádné fronty.
Vyzbrojeni mapkou a letákem jsme vyrazili prozkoumat Ďáblický hřbitov. Je
to jediný kubistický hřbitov, a je to poznat na obvodové zdi i obřadní síni.
Zároveň je to místo, kde je Les vzpomínek. Což je takové přírodní pohřebiště,
snad to tak můžu napsat. Popel se rozptyluje kolem stromů a na nich je pak jen
přivázaná kartička se jménem a daty. Také zde byl v hromadném hrobě
pohřben páter Josef Toufar, jehož ostatky byly v roce 2014 nalezeny a
odsud odvezeny do Číhoště, kde působil do svého zatčení. Ještě uvedu aspoň jednu
zajímavost - na konci jedné cesty je tu pomník, který vyznačuje místo, kde byli
pohřbeni parašutisti, co provedli atentát na Heydricha.
Odpoledne jsme ještě vyrazili do Pražské křižovatky. Jedná se o bývalý
kostel Sv. Anny, o jehož rekonstrukci se v devadesátých letech postarali
Havlovi a jejich nadace Vize 97. Kostel sám o sobě je zajímavý prostor, ale na
přitažlivosti mu dodávají i artefakty, které jsou v něm dnes umístěny.
Váza od Bořka Šípka, do které umístil stuhy ze smutečních věnců z pohřbu Václava
Havla. Sochy od Olbrama Zoubka, stejné jsou pak na hrobce Havlovy rodiny. Je
zde k vidění obraz od Adriany Šimotové a v neposlední řadě i Trpaslík od Kurta Gebaurera.
Kromě toho jsme dali i něco gastronomického - fajn restauraci v Ládví,
zákusek v Červené židli a ostružinovou zmrzlinu na Národní třídě. Ale teď
už je večer, Modřinka tu pobíhá v pyžámku a plácačkou na mouchy utírá
prach. Muž se snaží nacpat hromádky oblečení, které jsem připravila, do kufru,
protože ráno jedeme vlakem za mými rodiči. Na dva týdny na Vysočinu. Těším se
na zahrádku, zvolnění životního rytmu, které mi maloměsto přinese.
Představuji si Tě s tím těžkým foukačem a strunovkou - úplně jiná
Meda, než ta pražská, kterou znám nejvíc. Pozorně pročítám Tvoje postřehy o
cizích osudech. Mám pocit, že mi těmito svými dopisy umožňuješ vidět víc ze
světa a poznávat bohatost a rozdílnost lidí.
Medo, dychtivost mládí už máme (asi?) za sebou, vnímejme to zpomalení, za
ničím se nehnání a schopnost říct si o pomoc, jako nabývání moudrosti skze
zážitky, kterými jsou naše uplynulá léta naplněna. Já myslím, že to tak má být.
Manžel šel uspat malou, tak jdu dobalit ten kufr. Loučím se a těším se na
příští Tvoje psaní.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat