Dopis sedmdesátý šestý

Medo,

koukám z okna, venku je slunečno. Je devět ráno a já už mám pocit, že je poledne. Vstávala jsem v šest. Modřinka má ve školce maškarní bál, šla za princeznu, hrozně se těšila. Ouško měl ráno kontrolu a očkování. Dnes je mu šest měsíců. Váží a měří, co Modřinka v roce. Vše tak utíká a já přitom vzpomínám, jak jsem v srpnu ležela na operačním sále a miminko mi vyndávali z bříška. Prostě se dojímám, ale to maminky musí.

Včera jsem byla ve Světozoru na cestovatelské přednášce Ladislava Zibury. Bylo to o jeho letní cestě po Evropě (na podzim z toho napíše svoji čtvrtou knihu). Je to mladý kluk, ročník 92, má svůj humor a myslím, že umí dobře své zážitky s poznáváním zemí a lidí předávat. Tentokrát cestoval stopem a projel Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Švédsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko a Albánii. Tedy jestli jsem na něco nezapomněla. Vyprávěl o tom, proč cestuje sám (víc vnímáš samotu, nutí tě to komunikovat s místními; ten druhý tě nestrhává povídáním do minulosti, do Čech; soustředíš se na okolí...). Už poosmé strávil své narozeniny sám v cizině.  Mně se strašně líbil hlavně ten první koncept, kdy chodil pěšky, to podle mne vše ještě víc prožíváš. Pak jezdil na kole. Oboje mu lékaři zakázali, proto ten autostop. Bylo hezké se dvě hodiny procházet odtažitým severem, posedět v albánské kavárně a vidět špinavé řecké ulice.

V srbské české vesnici České selo mají jen dvě ulice - jedna se jmenuje Jan Hus, druhá Václav Havel. No, nevypovídá to o našem národu vše?

Já Ti tu povídám o cestách, když zrovna jsi mezi nimi. Tak snad mi to promineš.

Nebyla bych smutná z toho, že už tu nedokážeš šťastně žít, radovala bych se z toho, že si to dokážeš přiznat a dokážeš a máš tu možnost žít tam, kde Ti bude nejlépe. To je velká svoboda.

Jsem ráda, že se kniha líbila. Já hrozně ráda půjčuji knížky a čekám na reakce. Musím říct, že teď knihy i více kupuji. Říkám si, že to si jednou musí přečíst děti. Je to bláznovství, většina těch knih zapadne, za dvacet let budou nové současné knihy, ale to nevadí, už za tu možnost, že některá z těch mých oblíbených by je taky mohla oslovit, to stojí.

Brzy se uzdrav a těším se na naše třetí setkání, než nás zase rozdělí kontinenty.

Lisarah

Dopis sedmdesátý pátý

Lisarah,

ležím doma s chřipkou. Přečetla jsem včera další od Tebe vypůjčenou knihu. Jedním dechem. A víš, co mi prozradilo, která spisovatelka psala, kterou část? Ne jazyk, ale motivy a zkušenosti autorek – dětské prožívání, hudba, romská problematika. Ten otisk tam je, přesto je to pozoruhodný počin.

Čas. Tady doma běží přerývavě. Už jsem tu měsíc. Prošla jsem už všemi fázemi ponávratového šoku a teď už se jen těším z pokojné nudy. (Obzvláště teď, když moje tempo zpomalila nemoc.)

Doma. To slovo sebou nese zvláštní nostalgii. Ty víš, s jakou něhou popisuju panorama Hradčan, když jsem zrovna ve světě. Teď vyvolává otázku, zda místu, kde už nedokážu žít, můžu stále říkat doma.

Rodina. Další takové. Když jsem ve světě, mám se svou rodinou takřka ideální vztah. Občas je mi líto, že s nimi nesdílím jejich běžný život, ale teď, když ho sdílím, chápu, že už jsem narušitel.

Mé staré Já. Tak hrozně tu bojuju s nějakou mojí historickou osobností, do které se ovšem za nic na světě nechci vrátit. Jen se tu o mě pokouší. Vzorce, místa, vztahy.

Možná proto mám ráda cestování na nová místa, protože s sebou nenesou žádné příběhy, žádnou tíhu minulosti. A proto mám ráda svůj nynější život, protože je mi v něm dobře. Protože se v něm rozplynula všechna moje dětská a pubertální nejistota a můžu být konečně sama sebou.

Jdu otevřít další knihu. Jmenuje se V Evropě a je to krásná pouť duší Evropanů.

A posílám náš domácí úkol.

M

Dopis sedmdesátý čtvrtý

Medo,

je neděle, sedm večer a muž mi právě podal skleničku prosecca. Takhle by věta končila, kdybychom neměli děti. Ale jako dvojrodič musím pokračovat, že k tomu máme puštěnou Sofii První, Disney seriál, první, který očaroval Modřinku, seriál plný kouzlení, šatů, intrik, návykovka pro tříleté holčičky. Má to 78 dílů. Přiznávám ale, že dvacet pět minut klidu je vítaných. Pro úplnost dodám, že Ouško spí a muž má taky skleničku v ruce. Tak za této situace Ti jdu psát.

Včera jsme byli v Alf&Bet na Palmovce na obědě - krupicová kaše, toust za devadesát korun, cappuccino, buchta s povidly a Modřinka si jako třešničku dává slepované srdíčko. Modřinka ráno zavelela, že chce do kavárny, a tak se jelo. Myslím, že v této části výchovy můžeme projevit s mužem spokojenost, ta se nám daří.

V neděli jezdíme tuhle zimu na brunch pravidelně. Dnes to bylo v Republica Coffee na Letné. Musím říct, že ty dvě hodiny plné jídla, chai latte, pohody, dětských knížek a odpočinku si vážně užívám.

Dnes jsem chvilkami odposlouchávala rozhovor dvou slečen u vedlejšího stolu - v téhle kavárně už se mi to stalo poněkolikáté a vždy jsou to takové typické hovory mileniálů (kdo jiný taky do těchto podniků chodí, že). Dnes slečny mluvily o cvičení jógy, o tom, jak mají v práci málo práce, pily mátový čaj a jedly lívance s borůvkovým přelivem. Bezstarostné řešily neexistující problémky.

Bavím se touhle hipsterskou generací, ke které svým způsobem taky patříme. A proto si k večeři právě mažeme chleba od Antonína, který jsme si odpoledne při návratu z kavárny koupili na Štrosu.

Dnes po povrchu, možná proto, že uvnitř se měním a přehodnocuji. Třeba to vyplyne v příštím textu.

Věřím, že je to krásné vidět se s přáteli a rodinou, ale i náročné. Teď to do sebe mohutně nasáváš, což je samozřejmě náročné, na Zélandu z toho ale budeš hodně čerpat, uvidíš.

Sejdeme se brzo? Těším se, až rozvineme a doladíme plány o nové podobě našeho blogu. Stejně je to tak hezký, že už několik let máme tenhle náš společný prostor, na který pravidelně vytváříme svět z vět.

Lisarah