Dopis padesátý devátý

Milá Lisarah,

obdivně si čtu o Tvém životním tempu! Mě se podzim pokouší zpomalit. Mám pro Tebe dnes báseň, snad potěší:

2 variace na básně Violy Fischerové

Poznávají tě

Jen tví muži

Co vždy viděli

Co chtěli

Hezkou milou holku

Kterou jsi nikdy nebyla

V domku na vinici

Proč jsi připravil dvě sklenky

To mi budeš muset vysvětlit

Jak vinohrad čeká

Až dozraje

A natáhneš se                                                             

Po něm

           

Čekám

Až dozraješ

A natáhneš se

Po mně

M

Dopis padesátý osmý

Medo,

u Vás sníh, u nás poslední záchvěvy léta. Rána jsou chladná, přes poledne skoro třicítky. Dilema, jak se obléci, aby se člověk ráno netřásl jako osika a ve dvě se neupekl. Mám pocit, že teď je můj život celkově dilema. Vyprat prádlo nebo dřív umýt lahvičky. Stavět z lega nebo být s miminkem na hrací dece. Být večer doma nebo si dopřát divadlo. Číst si nebo se vyspat. Během dne se rozhoduji snad tisíckrát, kolotoč života s dvěma dětmi je pořádná jízda. Točí se o dost rychleji než s jedním. Ráno nasednu a o tři otočky déle zjistím, že je večer. Ale baví mě to moc. Je to živé, živelné, krásné. Ale taky vyčerpávající a náročné.

Muž byl v sobotu na baletu Chvění od Zusky. Prý to bylo výborné, přišel nadšený. Já jdu dneska. Takhle probíhají rande s dětmi a nulovým hlídáním - na dálku. Ale i tak je to hezký, ne?

Nebo Ta chvíle. Neděle. Poledne. Národní kavárna. Obě děti na deset minut usnou zároveň. Posloucháme pianistu, jak hraje na klavír. V klidu si sníme oběd. Popovídáme si bez přerušování. Ta chvíle.

Jak moc mám ráda chvíle, kdy jsme všichni čtyři spolu, tak moc mám ráda i okamžiky, kdy jsme s mužem sami. Jestli to nebude láska.

Píšu s Lipim na klíně, chce se tulit. Za chvíli půjdu pro Modřinku do školky a pojedeme na tříletou prohlídku, a pak už do toho Národního divadla. Než se naděju, bude zase večer. Ale to už se opakuji a vracím na začátek svého psaní.

Vím, že nepíšu nic zajímavého, ale v současné době mi to nemyslí jinak, než na to, co se děje. Kapacita na nic jiného už není, tak třeba příště:-).

Slunečný pozdrav z Prahy

Lisarah

Dopis padesátý sedmý

Milá Lisarah,

zapsala jsem si do zápisníku, co kdyby v Camusově románu bylo všechno jinak, co kdyby ji z vody vytáhl. Začala jsem vymýšlet mnoho paralel. Mnoho nových osudů starých hrdinů. Mnoho nových osudů pro Annu Kareninu, pro paní Bovaryovou a paní Dallowayovou a v neposlední řadě i pro hrdinku mých románů i básní. Pro tu, která už nechce milovat ženaté muže, která už nechce bloudit světem, která už nechce přesvědčovat sama sebe (i druhé), že na to má, nechce se snažit a snažit a snažit. A být skvělou postavou. Celý svůj románový život.

První sníh, dnes, třináctého září. Nemůže spát. Schovává slzy do polštáře. Její muž vedle pokojně oddychuje. Ani neví, proč před spaním přicházejí ty nejtíživější myšlenky. Jak těžké bude ho jednou opustit. Stane se to, protože – „neberme se tak vážně, stejně to nepřežijeme.“ Pláče víc a víc. Až už lapá po dechu. A její plíce těžknou jako plíce kuřákovi.

Ví moc dobře, co tyhle myšlenky vyvolalo – byli se dnes porozhlédnout po novém bytě, kde tak jako v ostatních případech žili lidé opuštění, osamělí, i ti, co rezignovali na život. A najednou toho měla dost, lítosti za lidi, kteří nabízejí na internetu svůj domov k žití ostatním lidem proto, že si tak drahý domov nemůžou dovolit, nebo proto, že si nemůžou dovolit žádný domov, protože zůstali sami a domov je pro ně příliš velký luxus. A myslela jen na to, kde se to zvrtlo? Kde zaváhali? Kde se špatně rozhodli? Kde neopustili ženatého muže včas? A kde nedokázali odpustit někomu, kdo je povedl, ale koho milovali? Kde nedokázali spolknout svou hrdost? Kde se nestihli vrátit domů včas? Mít děti včas? Usadit se včas? Říci „miluju tě“ včas?

Právě dočítám Annu Gavaldu, i přes tu první povídku, vše jí odpouštím, cením ji nejvíc proto, že píše o věcech, které jsou pro mě důležité (o dětech, o přátelství – v té nejhlubší možné podobě lásky). Anebo - které jsou důležité pro všechny?

Zdravím ze sněhového království,

M

Dopis padesátý šestý

Medo,

ráno jsem se probudila, šero, šedo, na okno vyhrávaly kapky deště. Všichni spali, zachumlaní v peřinách, Lipi na mém břiše. Venku se ochladil a já to věděla.

Začal podzim.

Je prvního září.

Můj symbolický začátek. Souvisí to se školními léty a s tím, že den předtím mám narozeniny.

Uzavírám a začínám nové období.

Odpoledne jsem se koukala s mužem na film Miloval jsem ji na motivy knihy Anny Gavaldy. Pohltilo mne to. I když jsem knihu četla, viděla hrané zpracování v rámci scénického čtení Listování.

S podzimem se balím do teplých svetrů a choulím do pletených šál a do sebe. Spadané listí, sychravo a ticho dní mi dovoluje být víc (se) sebou.

Těším se, co si sama sobě řeknu a co se o sobě dozvím.

Kam půjdu dál.

Teď se ale půjdu schovat pod deku a pustit si další film; čekají nás italští Naprostí cizinci. Zdravím z Prahy, která je plná deštivého nástupu podzimu, a tak mi nedovolila psát o ničem jiném.

Lisarah