Medo,
u Vás sníh, u nás poslední záchvěvy léta. Rána jsou chladná, přes poledne
skoro třicítky. Dilema, jak se obléci, aby se člověk ráno netřásl jako osika a
ve dvě se neupekl. Mám pocit, že teď je můj život celkově dilema. Vyprat prádlo
nebo dřív umýt lahvičky. Stavět z lega nebo být s miminkem na hrací
dece. Být večer doma nebo si dopřát divadlo. Číst si nebo se vyspat. Během dne
se rozhoduji snad tisíckrát, kolotoč života s dvěma dětmi je pořádná
jízda. Točí se o dost rychleji než s jedním. Ráno nasednu a o tři otočky
déle zjistím, že je večer. Ale baví mě to moc. Je to živé, živelné, krásné. Ale
taky vyčerpávající a náročné.
Muž byl v sobotu na baletu Chvění od Zusky. Prý to bylo výborné,
přišel nadšený. Já jdu dneska. Takhle probíhají rande s dětmi a nulovým
hlídáním - na dálku. Ale i tak je to hezký, ne?
Nebo Ta chvíle. Neděle. Poledne. Národní kavárna. Obě děti na deset minut
usnou zároveň. Posloucháme pianistu, jak hraje na klavír. V klidu si sníme
oběd. Popovídáme si bez přerušování. Ta chvíle.
Jak moc mám ráda chvíle, kdy jsme všichni čtyři spolu, tak moc mám ráda i
okamžiky, kdy jsme s mužem sami. Jestli to nebude láska.
Píšu s Lipim na klíně, chce se tulit. Za chvíli půjdu pro Modřinku do
školky a pojedeme na tříletou prohlídku, a pak už do toho Národního divadla.
Než se naděju, bude zase večer. Ale to už se opakuji a vracím na začátek svého
psaní.
Vím, že nepíšu nic zajímavého, ale v současné době mi to nemyslí
jinak, než na to, co se děje. Kapacita na nic jiného už není, tak třeba
příště:-).
Slunečný pozdrav z Prahy
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat