Milá Lisarah,
zapsala jsem si do zápisníku, co kdyby v Camusově románu bylo všechno jinak, co kdyby ji z vody vytáhl. Začala jsem vymýšlet mnoho paralel. Mnoho nových osudů starých hrdinů. Mnoho nových osudů pro Annu Kareninu, pro paní Bovaryovou a paní Dallowayovou a v neposlední řadě i pro hrdinku mých románů i básní. Pro tu, která už nechce milovat ženaté muže, která už nechce bloudit světem, která už nechce přesvědčovat sama sebe (i druhé), že na to má, nechce se snažit a snažit a snažit. A být skvělou postavou. Celý svůj románový život.
První sníh, dnes, třináctého září. Nemůže spát. Schovává slzy do polštáře. Její muž vedle pokojně oddychuje. Ani neví, proč před spaním přicházejí ty nejtíživější myšlenky. Jak těžké bude ho jednou opustit. Stane se to, protože – „neberme se tak vážně, stejně to nepřežijeme.“ Pláče víc a víc. Až už lapá po dechu. A její plíce těžknou jako plíce kuřákovi.
Ví moc dobře, co tyhle myšlenky vyvolalo – byli se dnes porozhlédnout po novém bytě, kde tak jako v ostatních případech žili lidé opuštění, osamělí, i ti, co rezignovali na život. A najednou toho měla dost, lítosti za lidi, kteří nabízejí na internetu svůj domov k žití ostatním lidem proto, že si tak drahý domov nemůžou dovolit, nebo proto, že si nemůžou dovolit žádný domov, protože zůstali sami a domov je pro ně příliš velký luxus. A myslela jen na to, kde se to zvrtlo? Kde zaváhali? Kde se špatně rozhodli? Kde neopustili ženatého muže včas? A kde nedokázali odpustit někomu, kdo je povedl, ale koho milovali? Kde nedokázali spolknout svou hrdost? Kde se nestihli vrátit domů včas? Mít děti včas? Usadit se včas? Říci „miluju tě“ včas?
Právě dočítám Annu Gavaldu, i přes tu první povídku, vše jí odpouštím, cením ji nejvíc proto, že píše o věcech, které jsou pro mě důležité (o dětech, o přátelství – v té nejhlubší možné podobě lásky). Anebo - které jsou důležité pro všechny?
Zdravím ze sněhového království,
M
Žádné komentáře:
Okomentovat