Téma 97: Obraz nakřivo

text od lisarah:

Obraz nakřivo

V dětském pokoji máme pastel od Wandy z Nového Mexika. Kdo je Wanda? Tchánova bratrance třetí žena.

Vloni v květnu zde byla celá rodina na návštěvě. Wanda maluje (kdysi absolvovala i stáže u nějakých amerických malířů - bohužel moje angličtina je slabá, navíc Wanda vyprávěla s takovým zaujetím, že se jí nedařilo mluvit pomaleji a jednodušeji, abychom jí rozuměli. Navíc, za ten rok a půl jsem zapomněla i to, co jsem z její řeči pobrala.) Přivezla několik volných listů jako dárky - jinak by to bylo složité na přepravu. My si s mužem vybrali ten nejoptimističtější a nejhezčí. Je na něm zachycená reálná krajina (čeho už nevím, ale mělo by to z druhé strany být napsané). Barvy jsou svěží, jasné. Opravdu jsem z obrázku měla radost.

Doma jsme přemýšleli kam s ním. Padlo rozhodnutí, že ho umístíme do připravovaného dětského pokoje. Dobře, místo máme, teď sehnat rám. Nedařilo se nám nic vhodného najít (Špatný rozměr kresby? Výrobci produkují nesmyslné tvary rámů? Kdo za tento problém může?). Nakonec jsme se smířili s verzí jemného rámu a bílé „pasparty“ okolo. Slovo pasparta je v uvozovkách proto, že rám je větší než rozměr kresby, a tak jsme pod něj položili bílý papír, aby to vypadalo jako pasparta. Popisuji to krkolomně, ale nevypadalo to ve výsledku vůbec špatně.

Teď ten kámen úrazu - obrázek se každou chvíli posune, takže většinu času koukáme na křivý obrázek v jemném rámečku. Ano, tak to prostě je, tohle vyprávění nemá žádnou pointu, jen zachycuje realitu bez přikrášlování. Tak se podívejte na ten obrázek, ať z tohoto čtení aspoň něco máte:

(pozn.: Než jsem stačila vyfotit v podobě, která mě k textu inspirovala, manžel obraz narovnal. Zrada!)

text od Medy:

Obraz nakřivo

Vztahová inteligence holek na vysoké na tom není zrovna nejlíp, často je to jejich první exkurze mimo domov. (Kde se toho o vztazích obvykle moc nedozví, o to méně, jsou-li z neúplné rodiny.) Jí bylo teprve dvaadvacet a pořád měla potřebu mluvit o nedokonalostech toho druhého. Jako by sama nebyla dost obraz nakřivo. 

Tehdy byla se svým mužem ještě krátce, seděli ten večer v přítmí kavárny a ona mu vysvětlovala (nikoliv vyčítala), co jí vadí a jak se cítí nepříjemně, když dělá to a to. A jak mu to říká, protože jí na jejich vztahu záleží a nejedná se tudíž o žádnou buzeraci. Bývala terapeutická, nejen proto, že studovala psychologii, ale hlavně proto, že měla velké ambice nenechat svůj první vztah ovládat pocity. Všechno vyslechl. Ale neřekl nic. Jako obvykle. Mlčel dlouho. Pravděpodobně toužil po konci tohoto tématu. Vždy byl naprosto imunní k jejím citovým výlevům a tak se k sobě dokonale hodili. 

"Co si o tom myslíš?" nedala se, "určitě je taky něco, co ti na mně vadí." Ženy mají zvláštní sebemrskačské sklony. Dlouho přemýšlel. Najednou jeho tvář na okamžik vypadala, že na něco přišel. Pak se další drahnou chvíli zdráhal kritiku na její osobu vyslovit. Konečně se osmělil a řekl s naprosto vážným výrazem:

"Víš, vadí mi, když mluvíš u filmu."

A ona v tu chvíli věděla, že s tímhle chlapem bude mít sladký život. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Být sám sobě otázkou.

Téma 96: Amygdala

text od Medy:

Amygdala

Já to ještě nepochopila

Ale všimla si

Má amygdala

Jde mi o život

Co jsem budovala 

Tak dlouho 

O mou autonomii

O mé zázemí

O mé soukromí

Těžce dýchám

Mlčím

A přitom chci křičet:

"Dost!"

Vyčkávám

A přitom chci utéct

text od lisarah:

Amygdala*

Loupu mandle. Vezmu pytlíček. Nůžkami odstřihnu horní část. Vše vysypu do velkého hrnku s modrými puntíky a zaleju vařící vodou. Chvilku čekám. Vezmu polévkovou lžíci a z hrníčku vylovím pár mandliček. Po jedné je beru do ruky a shrnuji z nich slupku. Odhalené plody - vlastně semena - vkládám do připravené mističky. Byla jsem trpělivá a počkala dost dlouho, takže se slupky odlupují už po jemném doteku mých prstů.

Tuhle činnost mám ráda. Patří k zimnímu času. Patří k mému dětství.

* z řečtiny: amygdale - mandle (zdroj: slovnik-cizich-slov.abz.cz)

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Obraz nakřivo.

Téma 95: Kdybych vás miloval méně, dokázal bych o tom mluvit více.*

* citát z románu Emma od Jane Austenové

text od lisarah:

(Ne)mluvit o lásce

Nemluv o lásce,

pokud to myslíš vážně.

Neříkej, že máš rád.

Dokaž to.

Nečekej vyznání,

ale silné objetí.

Nekřič, že miluješ.

Miluj.

Mlč, lásko.

text od Medy:

Kdybych tě miloval méně, dokázal bych o tom mluvit více

Některé věci přicházejí až s věkem. Patří mezi ně nakupování kvalitního spodního prádla, pohodlného oblečení z přírodních materiálů, kožených bot; jedení oliv a avokáda; pití piva, portského a dobrého rumu; úbytek sebeobviňování, pozorování a hodnocení druhých lidí; tulipány; vůně růží; Novosvětská (o tomhle se musím rozepsat, teď čtu dvě knihy - Lišky na vinici a Hovory s TGM, shodou okolností zde zaznívá myšlenka tzv. Nového světa, ale ty řádky jsou platné i dnes, myslím, že o životě založeném na svobodě a souladu s přírodou ještě uslyšíme, zároveň nás pořád fascinuje to nové - nové myšlenky, nové výzvy, noví lidé, nové lásky, nové světy, jsme jak neviditelnou nití přitahováni k čemusi, o čem sice nic nevíme, ale těšíme se, že to bude nové. Jak se však podařilo Antonínu Dvořákovi myšlenku, jež se tady tak krkolomně a neobratně snažím popsat slovy, zachytit hudbou, mi bude po zbytek života záhadou); třídění odpadu; pití vlažné vody; čtení klasických románů; občasné mluvení o pocitech a projevování citu - a zde rovnýma nohama skáču do tématu a už tam i zůstanu:

Jen jednou v životě mi chlapec napsal báseň, bylo to nějak takhle:

Znovu jsem Tě míjel na ulici

A uplynul další rok

Jestli si dnes ještě vzpomeneš?

Naše první ráno

Tys hledala v jízdním řádu

Já ve tvých očích

Kam dál

On je to vlastně jen můj domnělý překlad, protože byla rusky. Na tom ale vůbec nezáleží, vždyť k nám celý život mnohem silněji promlouvají jiné věci než slova. 

A nutně musím zmínit druhou báseň, kterou napsal jiný muž a ne pro mě, a která mě rozplakala:

Přes roztroušené skvrny zlat

housata vybíhají z vrat

a husopaska počítá je

na křivolakých cestách kraje. Ivan Blatný

Dříve jsem si (z mně neznámého důvodu) zakládala na tom, co kdo říká. Nejdříve o mně, pak mně. Jako by to, co někdo dělá, nemělo mnohem větší váhu. Vždyť to dělá a jen o tom nemluví!  

Když cestuju v zemích, kde slova ztrácejí smysl, protože jim nikdo nerozumí, uvědomuju si, že je vůbec nepotřebuju. Ani říkat, ani slyšet. U mých blízkých vím, že mě mají rádi, i když to neříkají  každý den, i když to možná neřekli nikdy. Je hezké to slyšet, ale můžu s tím žít, i když to neuslyším. Vypadá to, že jako spisovatelka budu brzy bez práce. Tak jak jsem před časem objevila kouzlo slov a opájela se jejich mocí, nyní se doznávám, že je v těch nejdůležitějších a nejkrásnějších okamžicích mého života nepotřebuju. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Amygdala.

Téma 94: Hologram

text od Medy:

Hologram (aneb gram holého těla v naší mysli aneb o sexu třikrát jinak)

Sex je tabuizován v každé kultuře. Ale proč? Odpoutává pozornost lidí od zásadnějších věcí odehrávajících se jim přímo před očima. Lidé se intuitivně zajímají o to, co je zakázáno a porušováním pravidel jsou zaměstnáváni celý život už po staletí. Důležité mezníky historie zinscenované mocí se přitom odehrávají bez nich.

-

Jelikož jsem zase zhlédla jednu hru, která mi hnula žlučí, úplně jsem se neovládla při rozhovoru, který jsem ten večer poskytovala časopisu Kalendárium o Pompejích. 

Redaktor: Vypovídá všudypřítomná erotika v umění tedy o primitivnosti tehdejší kultury? 

M: Vůbec ne, naopak! Vrcholná díla pracují s erotikou, protože v době vyspělé civilizace není žádné téma tabuizované a nástrojem moci. Ani sex. Naivní a mylná představa. Jen zobrazovali to, co činilo jejich život krásnější, plnější, veselejší, extatický. Dnešní kultura to nedělá jinak. I když naše pojetí bývá občas takové sebetrýznivé a ublíženecké a jejím prostřednictvím tady u nás rádi vzpomínáme na hrůzy minulosti, které jsme ani nezažili. 

Ano nechala jsem se unést. Jenže já už měla najednou nutkavou potřebu povznést naši kulturu někam výš. Možná dokonce ji přes toto období nějak přenést. Jak píše M. Třeštík "ironie, kritika a ukřivděná nostalgie", pod to bych se podepsala.

-

Helena byla vždycky roztomile upřímná. Dokázala nenuceně mluvit o věcech, které by jiným uvízly v krku. Naposledy, když jsem ji viděla, mi řekla: "Mám ráda sex. Je to způsob komunikace. Jen jsem zjistila, že lidé nemusí být zamilovaní, aby měli dobrý sex. Ani ženy a muži už vůbec ne. Ale i tak je lepší milovat." Znělo to najednou z jejích úst jako přikázání, umocněné pohledem na malé bříško, co se jí rýsovalo pod šaty.

text od lisarah:

Hologram

Občas si připadám neosobní, že to jsem já a přitom nejsem. Hologram bez duše. Tělo bez myšlenek. Živý automat. Vnímá, ale necítí. Vím, kdo jsem - žena, dcera, manželka, matka, sestra, kamarádka, sestřenice, neteř. Vymezená vůči druhým. A vůči sobě? Kdo jsem? Přemýšlím, čím se to definuje. Konáním? Ráda čtu a píšu. Nerada vařím. Jsem velký nervák. Často se snažím být pozitivní a hodná. Jsem doma s Modřinkou. Celé dny spolu. Užívám si to. Občas to nedávám. Stačí to?

Kdybych já byl někdo cizí, jak bych se hodnotila? Viděla bych nezaujatá dobrého člověka, kterým bych chtěla být? Dokážu být lepší, než jsem? Nebo jedu na doraz? Čím víc o tomto tématu přemýšlím, tím víc tápu. Otázky bobtnají, odpovědi nenaskakují. Vím jediné - jsem.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala citát z románu Emma od Jane Austenové:

"Kdybych vás miloval méně, dokázal bych o tom mluvit více."

Téma 93: Když v noci nespím

text od lisarah:

Když v noci nespím

Když v noci nespím, tak sním. O tom, jak budu v lednu běhat sněhem a dělat andělíčky. O tom, jak povedeme dceru k oltáři. O tom, jaké nás čeká stáří, které už klepe důrazně na naše dveře. O tom, co dobrého si uděláme zítra k obědu.

Když v noci nespím, tak vzpomínám. Na prvních schůzku s manželem (vylitá malinovka, umaštěný stolek, smích a nervozita). Na Anežku a Jarmilku (jejich droboučká těla, první úsměvy, první slova, první školní den, první vysvědčení, první zlomené srdce a tolik jiných poprvé). Na rodiče a své dětství (nepočítaně krásných zážitků - a všechny křivdy jako by nebyly).

Když v noci nespím, tak si čtu. Listuji oblíbenými knihami, vracím se k osvědčeným autorům. Na knihách je to vidět, listy jsou ošoupané, umaštěné, natrhané, roztřepené..tyhle knihy se mnou žily můj život. Utíkala jsem se k nim při nemoci, starostech. Těšila jsem se jimi, když jsem prožívala největší krásy.

Když v noci nespím, poslouchám. Ticho noci. Oddechování manžela. Šustotu přikrývky při pohybu těla pod ním.

Když v noci nespím, žiju. Jsem něco mezi snem a děním. Prožívám prožité. Vnímám detaily.

Noc je můj přítel.

text od Medy:

Když v noci nespím

"Mám pocit, že vám vyjeví svou podstatu pokaždé, když balancujete na zábradlí mezi propastí spánku a pustinami nežádoucího bdění." Jakub Černík

Když v noci nespím, myslím na nesmrtelnost. Až do včerejší noci jsem nevymyslela nic. Ale včera mě to napadlo. Stanu se přes noc spisovatelkou. Budu moci zapisovat skutečné příběhy skutečných lidí a učinit je tak nesmrtelnými. Bylo to víc, než jsem si kdy dokázala představit, že bych uměla udělat pro druhé. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Hologram.

Téma 92: It´s all make believe, isn´t it?

(téma: citát Marilyn Monroe "It´s all make believe, isn´t it?" - Všechno je to přetvářka, nebo ne?)


text od Medy:

"It´s all make believe, isn´t it?" Marilyn Monroe

Marilyn žádný facebook neměla a už tehdy jí bylo jasné, o čem to celé je. Všechna ta znepokojivě šťastná rodinná alba, pseudovenkovské svatby na statku, těhotenská břicha na tisíc způsobů, čerstvě narozené děti v košíku, jednoroční děti v bekovkách, všechny ty photoshopem prohnané obrázky provinčních fotografů, co splácejí svůj Nikon D600, ty představují realitu nebo přetvářku? Ptám se, protože už se v tom nevyznám. Kdo nemá osobního fotografa, tomu bude jistě brzy důrazně doporučeno přestat dávat svoje fotky na sociální sítě. 

Otázkou je proč bych měla na facebooku lhát svým přátelům? (mám přece v přátelích jen přátele?) Jenže nedělají oni to stejné mně? No a je to vůbec jiné, když se svými přáteli sedím na dvoře v Hruškách a snídáme Zweigel roséčko? Je! Jsem si tím jistá. To není přetvářka. To je život. Tam se odehrává. Ne na síti. To jsou ty nejhezčí chvíle. Nemám je nikde na fotkách, mám je pořád u sebe. 

O jakou prezentaci se to vlastně všichni pořád snažíme? Když projíždím touhle nádhernou zemí, na každém šutru, u každého vodopádu, na každém kopci se šteluje nějaká dáma pro fotku, kterou hned zatepla háže na fb. Ale proč? Já jsem nejdřív vůbec nechtěla být součástí toho cirkusu. Pak jsem přislíbila, že budu postovat nějaké fotky, když už jsem teda "tak daleko", tak se podělím touto cestou. (podělím, ne pochlubím, ale je v tom rozdíl?) A pak mě to začalo docela bavit. Spolkl mě můj vlastní narcismus jako tisíce jiných. Sbírám lajky. Zatímco se tu v kempu bavím se sedmdesátiletou backpackerkou z Kalifornie o amerických prezidentských volbách a tahle moje realita mi přijde mnohem zajímavější (a zároveň nesdílitelná), než obrázkový svět facebooku (a to v něm všichni trávíme tolik hodin svého drahocenného času). Proč jsme vlastně tuhle falešnou realitu vymysleli? Proč potřebujeme nějakou další - rozpínavou, metastázující, hystericky šťastnou - realitu? Jako plastičtí chirurgové vyřezáváme dokonalé štěpy z našich nedokonalých životů a vyrábíme ze sebe něco, co nejsme. Proč mají lidé potřebu se chlubit, ukazovat se v nějakém jiném - lepším - světle? Proč "sdílejí" své štěstí - je-li to skutečně štěstí? Moje babička říkavala, že když je někdo šťastný, nepotřebuje to dávat nikomu na odiv (a ještě dodávala "stejně by všichni akorát záviděli"). Možná měla pravdu, možná tímhle divadlem podněcujeme jen závist. Ale možná je to i k něčemu dobré, možná někoho inspirujeme, možná někdo zvedne zadek a vyrazí uzřít ten vodopád na vlastní oči.

Třeba je to paralela - ta světlá polovina - k černé, kterou do nás denně ládují média. Rovnováha vesmíru zůstává zachována.

text od lisarah:

Přetvářka

Crrr. Zvonek. Slyším ho a jdu otevřít. Mozek vyslal signál, tělo plní rozkaz. Do náruče beru Modřinku a otáčím klíčem v zámku. „Ahoj! Až zaparkuješ, pojď nahoru, nechám odemčeno.“ Vítám středoškolskou kamarádku Sylvu. Za dvě minuty je tady. Pro jistotu koukám z okna v kuchyni, kde parkuje. Přitom si všimnu, že sousedka Jitka otevřela okno a myje ho. Venku je pár stupňů nad nulou, myje pouze jedno. No proč asi - sleduje, kdo to k nám přijel. Tak přesně tohle slídění, shánění informací, žití cizích životů jsou důvody, proč jsem ráda, že tu již nežiji. Přijet sem na pár týdnů k rodičům, to ano. Ale žít tu celý život? Dejte mi pokoj!

Vařím čaj pro Sylvu, malá si hraje a nasazuje kroužky na tyč, přebírám od Sylvy dárečky pro Modřinku - pitíčka, sušenky. Je hodná a hodně upovídaná. Začne vyprávět o sobě, synovi, druhém těhotenství, miminku kamarádky, příteli druhé kamarádky, stěhování třetí kamarádky, změně práce čtvrté kamarádky... Přestávám vnímat, vím, že do konce návštěvy si Sylva vystačí sama, a přemýšlím nad jinými věcmi.

Sylva se zdržela dvě hodiny, pak musela pro malého do školky. Víme, že se půl roku zase neuvidíme. A kdo ví, zda to bude ještě před porodem.

Modřinka byla unavená, dala jsem ji hned do cestovní postýlky spinkat.

Přišel táta. Uvařili jsme si kafe a povídali si. Mluvil o sousedce Jitce, taky to viděl. Smáli jsme se. Ony - Jitka a její máma (kdysi i babička) - si nemohou pomoci, po všem slídějí, vše je zajímá. Ale aby samy o sobě něco prozradily? To nikdy! Jitka porodila svého syna o dva měsíce později, než já svou dceru. Přesto jsem s ní na procházce s kočárkem ani jednou nebyla.

Modřinka stále spí, jdu pověsit prádlo. Před vraty potkávám Jitku, jede s malým na procházku. Zdravíme se, usmíváme se na sebe, přejeme si hezký den.

Všichni hrajeme.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Když v noci nespím.

Téma 91: Nejdůležitější je psát život*

* citát Bohumila Hrabala

text od lisarah:

Nejdůležitější je psát život

Sedím nad prázdnou stránkou. Za oknem tma a světla lamp. Začala zima. Ve vzduchu už je cítit nachystaný první sníh. Jen začít padat. Jsem otupělá a svit obrazovky mě ničí. Už nemůžu, patnáct let píšu lehké, nadýchané, slunečné, pocukrované články do lifestylových magazínů, a už nemůžu. Píšu, co nežiju. Táhne mi na čtyřicet a stále si musím vymýšlet témata typu 30 věcí, co musíte stihnout do 30.

Jsem bezradná, chce se mi křičet a zatím na mě vrčí jen ten prachbídný notebook No tak pracuj, pracuj, ťukej, piš, vymýšlej si, lži. Ne nechci, nemůžu už. Nechám toho, otevřu si cukrárnu, budu sedět na terase a popíjet dobré caffè americano. A účty za mě zaplatí kdo?

Ba ne, ze všeho nejraději bych napsala román. Dobrý, dojemný, silný. To přece každý, kdo píše. A kdo tvrdí, že ne, tak o to stojí ještě víc. Nemám na to? Nevím, zatím nemám odvahu vstoupit do nejistoty a zkusit to.

To mě ale neruší při úvaze, o čem by byl. Chtěla bych popsat historii čtyř generací žen v naší rodině, její zásadní příhody a tragédie. Nebo si něco úplně vymyslet? Jak by asi tak kniha voněla. Jaký by to byl pocit poprvé ji držet v rukách, ještě horkou z tiskárny. Prodávala by se, zvládala bych čtení a autogramiády?

No tam prrr, o čem to tu přemýšlím! Dnes přece musím napsat recenzi těch čtyř fialových rtěnek. To je zase módní trend.

Jde se tedy psát, ať můžu jít konečně spát.

Novinářka se dává do záslužné práce.

Jo, tak to určitě. 

text od Medy:

Nejdůležitější je psát život

Vždycky jsem tak nějak tušil, že bydlím daleko. Že budu vždycky tak trochu na okraji - civilizace, společnosti. Když jsem jezdil ze školy a býval jsem tím posledním, kdo vystupoval a pak si to štrádoval ještě kilometr polem k naší farmě, napadalo mě občas, že možná jsem trochu jiný než ostatní. Možná si říkají, že jsem chudák, že se musím cítit hrozně osaměle. Ale to ne! Já měl vždycky samotu rád. Vždyť u nás vedla i trať, i když vlak tam nestavil. Měl jsem krásné dětství. Uměl jsem se postarat o všechny druhy domácích zvířat. Každý den jsem si mohl sednout u moře a pozorovat delfíny nebo velryby. Každé ráno jsem se z okna díval na hřebeny jižních Alp, jak se táhnou do nekonečna v dlouhém pásu zvrásněné krajiny. Domluvil jsem se třemi jazyky. Jezdíval jsem s dědou lovit raky a prodávali jsme je pak do jedné zájezdní boudy, kde je turistům grilovali za desítky dolarů. Nežil jsem odtrženě ani samotářsky, nebo alespoň jsem si to o sobě myslel. Když jsem dostal řidičák, zdolával jsem serpetýny směrem na jih skoro každý den, tak jako tehdy řidič našeho školního autobusu. Časem jsem se usadil jen pár kilometrů od mé rodné farmy (asi dvěstě, což není na poměry naší země žádná vzdálenost.) Oženil jsem se mladý. V podstatě se svou první láskou. Naši přátele říkávali, že k sobě prostě patříme. Rozvedl jsem se záhy, protože jsem zjistil, že lidi spolu jsou, protože nechtějí být sami a protože si na sebe zvyknou. To je všechno. Není v tom nic zázračného, romantického už vůbec ne. Najednou jsem začal rozumět všem těm lidem, co skáčou bungee jumping, lezou bez jištění, skáčou padákem, jsou to lidi, kteří už znají ten pocit, v životě o něco přijít, ti, kteří možná cítí, ať to zní jakkoliv absurdně, že zvládnou, i když ztratí to nejcennější, co mají - svůj život, nebo možná věří, že se to nestane, ale spíš už jim na tom nezáleží. Strach nikdy neposouvá, jen paralyzuje, jeho překonávání má v životě tu nejvyšší cenu. 

A tak jsem vyrazil na cesty. Nejdůležitější je psát život. Příběh. Jen to, co prožiju, je život. Jak říkal můj děda, jednou nebudeš vzpomínat na to, jak jsi sedával doma na zápraží. A proto lezu na kopce, na skály, skáču z útesu, plazím se v jeskyni, proto sprintuju a v menších či větších kruzích honím svůj vlastní ocas. Na každém byť sebekrásnějším místě se zdržím pár dní. Proto hledám na mapách města, jejichž jména se mi líbí - třeba Geraldine, právě teď - a tam jedu - i když zrovna prší, jako právě teď - a píšu život. Ztrácím po cestě světýlka iluzí, která jsem jako malý kluk chytal do dlaně. S každou cigaretou, prašnou cestou, píchlou pneumatikou, promoklýma botama jsem pořád blíž cíli. Jedu si pro to, co možná ani nechci poznat. Že je život o ústupcích, o strpení (nikoliv však utrpení), o radosti (vždy něčím vykoupenou), o žití (se zatnutými zuby, je-li to třeba).

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala citát Marilyn Monroe "It´s all make believe, isn´t it?" - Všechno je to přetvářka, nebo ne?

Téma 90: Tam je sever

text od Medy:

Tam je sever

Tam je sever, rovnám si mapu v klíně. Máme mapu, naším úkolem je objet všechny usedlosti na jihu země. Naše cesta čítá čtyři a půl tisíce kilometrů. Je revoluce. My jsme se rozhodli udělat revoluci. Jsme na cestách skoro měsíc. Posbírali jsme skoro pět tisíc podpisů. Není to moc, ale na naši stranu se přidalo mnoho vlivných farmářů nespokojených s režimem. Spíme v autě, abychom se nezdržovali hledáním motelů a abychom se mohli rychle přesunout, kdyby nás někdo vyhmátl. Jedeme vždy od tmy do tmy, pak někde zastavíme a vyspíme se. Střídáme se v řízení, ale většinu cesty řídí Peter. Je to rychlejší a bezpečnější, říká Peter. Až dokončíme naši misi, rozešleme petici do zahraničních redakcí a ztratíme se. Revoluce se nikdy nedělala u kulatého stolu, ale v terénu, v ulicích (tady je to trochu složitější, lidi bydlí na farmách vzdálených desítky kilometrů). V pětadvaceti bychom se možná měli bavit jinak, ale my jsme si vybrali tuhle cestu. Tohle je náš úkol. Chceme zpět, co je naše. Naše země už příliš dlouho zetlívala v režimu. A kdo to udělá, když ne my - mladí? 

Tam je sever

Země nikoho

Město duchů

Kde leží jen těžký mrak

Už tam leží 

Mnoho dní

Tam je sever

Země nikoho

Kdysi tak prosperující

Uhelné doly

Zrezlé vozíčky

Plné mechu

Tam je sever

Bývalá škola

Tabule

Zvonek

Otisky dětských bot

V betonu

Tam je sever

Cesta končí

Nikam už nevede

Dál je jen moře

Tahle země je ostrov

Není kam utéct

text od lisarah:

Tam je sever

a)

Bude se ti tam líbit. Uvidíš.

Je tam zima!

Je to starý dům, opravíme ho, budeme mít krb.

Spousta sněhu, náledí, prokřehlé ruce, zničená pleť, žádní sousedi, žádný krám.

Je to na severu.

A proto mě tam vlečeš?

Ne, protože je tam krásně!

Obávám se, že každý vidíme krásu v něčem jiném.

Co tím chceš říct?

Že tam s tebou nepůjdu.

To jako..konec?

Konec.

b)

Bude se ti tam líbit. Uvidíš.

Je tam zima.

Je to starý dům, opravíme ho, budeme mít krb.

Spousta sněhu, žádní sousedi, žádný krám, jen ty a já, postavíme sněhuláka, budeme dělat andělíčky.

Je to na severu.

A proto tam chceš?

Ano, protože je tam krásně!

Obávám se, že jsem z toho trochu nejistá.

Co tím chceš říct?

Že se toho bojím.

Neboj, věř mi.

Dobře.

Kterou variantu prožijí? Pokud se jí se svým snem svěří půl roku po seznámení, bude to za b). Jestliže to udělá až po svatbě, čeká ho prožití varianty a). Vše je o správném načasování.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala citát od Hrabala: Nejdůležitější je psát život.

Téma 89: Nejdůležitější setkání mého života

text od lisarah:

Nejdůležitější setkání mého života

Nejdůležitější setkání mého života? Nad tím nemusím dlouho přemýšlet. Ale myslím, že byste to neuhádli. Ne, není to první kluk, nejlepší kamarádka, manžel, milenec, druhý manžel, ani jeho děti, ani tchán, ani prodavačka, ani neznámý chlap, co mi podal na zem spadlou šálu v metru. Já vám to tedy prozradím. Za zásadní setkání považuji to, kdy jsem po rozvodu (myslím tím ten první, který nečekáte, a proto bolí víc) poznala svoji nástupkyni - manželku číslo dvě mého muže číslo jedna. Orientujete se v tom? Doufám, že ano. Alexis byla naprosto průměrná holka. Necelých třicet let, průměrné výšky, průměrné váhy, průměrných vlasů. Podívali jste se na ni a křičelo to na vás - šedá myš! I ten její šatník byl tak nezajímavý - rifle, trička, svetry, kecky, vše v neutrálních barvách. Naprostá nuda, naprostá neoriginálnost. (To jsem si jako stylistka nemohla odpustit nezmínit.) Divíte se asi, proč tedy tuto osobu uvádím jako odpověď na vaši otázku. Mám pro to tento důvod: ukázala mi, co je podstatné. Víte, je to hodně osobní, tak nechci úplně rozvádět, o co šlo. Ale jedno vám řeknu, pomohla mi pochopit, že chyba nebyla jen v manželovi. Ukázala mi, že se vidím zkresleně, mám o sobě jiné mínění, než jak mě vnímá okolí. Ale přesto ji nesnáším dodnes. To je snad jasné!?

text od Medy:

Nejdůležitější setkání v mém životě

Byl myslím listopad. Hodně pršelo. Nosila jsem svůj dlouhý šedý cardigan, slunce pořád mělo sílu, ale skrz dírky ve svetru jsem už cítila chlad. Ale taky mohl být březen. Možná to tak bylo. Vzduch voněl čerstvě posečenou travou, jak tomu bývá na jaře. Ale to není důležité. 

Seděli jsme pod pergolou, protože se pořád honily mraky. V tu dobu jsem toho o víně ještě moc nevěděla. Mohla jsem na něj svádět svou roztržitost, zapomnětlivost, mohla jsem držet sklenku, jak jsem chtěla (nikdy ne za stopku) a přiznávat se, že jsem poprvé zjistila, že existuje jiná odrůda než müllerka, když mi bylo osmnáct (a to jen díky tomu, že jsem se odstěhovala z Čech do Brna), tehdy to možná ještě bylo roztomilé. 

Ten večer mě můj spolužák učil poznávat víno. Kolem půlnoci jsme se ocitli najednou ve sklepě jeho kamaráda, skvělého vinaře. Pili jsme, jedli chleba se sádlem a cibulí a zpívali. Od té doby jsem nemyslela téměr na nic jiného než na víno. Jen jsem ještě nevěděla, jak s tím naložím. Další rok jsem dala výpověď v práci a odjela do Francie. Vystudovala jsem bakaláře a absolvovala jako someliérka. V jenom baru kousek od Bordeaux, kde jsme se společností, která mě tehdy zaměstnávala, hodnotili mladá vína, jsem potkala Nicolase. Pracoval tam jako číšník.

Je pozdě večer. Sedíme na balkóně našeho domu uprostřed vinohradů. Máme pár hektarů Rulandy modré, Sauvignonu a Viogneru. Jsem rudá jak rak a pálí mě celý obličej, možná je to vyrážka z postřiků nebo od slunce. Léta tady v Central Otagu jsou horká a suchá. Proto se tu Pinotu tak daří. Myslím na to, že musíme trochu zrychlit vylamování, protože víno hrozně žene. Zvedám sklenku k ústům, napiju se, v mojí hlavě proběhne plno myšlenek, už už se chystám víno vyplivnout, ale pak se vzpomatuju, usměju se a polknu. Nicolas to celé pozoruje. Neřekne nic. Jen se nakloní a dá mi pusu.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Tam je sever.

Téma 88: Vůně zmrzlé hlíny

text od Medy:

Vůně zmrzlé hlíny

Už mockrát přemýšlela nad tím, že ho vyhodí, nebo alespoň schová někam, aby ho čas od času nemusela spatřit na lince nebo v myčce. Její nájemníci si ho občas půjčili, ačkoliv ne moc často, byl obrovský a proto trochu nepraktický, a všichni jaksi tušili jeho mytickou sílu a zvláštní moc, i když byl jednou z těch nejzbytečnějších věcí denní potřeby. Pomatovala si dobře ten den, kdy ho malá Annie neohrabaně obalila pečicím papírem a napsala na něj fixou Daddy, přičemž všechna D měla bříška na opačnou stranu, bylo jí šest. A vždycky, když teď, i po mnoha letech, uviděla tučným fontem zdůrazněné sdělení "Some heroes don´t need a cap. They´re called DAD.", roztočilo to v její hlavě spirálu vzpomínek, která se zmítala ze strany na stranu a kreslila ji před víčka milióny obrazů, jako když ne zrovna chronologicky přehazujete snímky ve staré promítačce, jenže se všemi podrobnostmi. Pomatovala si všechno. Vůni zmrzlé hlíny u nich na chalupě, světelný smog letiště v Aucklandu za deště, voskově chladnou kůži mláděte lachtana, pikantní chuť mušlí na česneku, hlas její maminky, jak jí zpívá před spaním jako když Suzanne Vega něžně notuje v úvodu jedné ze svých písní. Všechno.

Viděla ten den svého muže poprvé plakat. Toho muže, který byl více než manželem a otcem především diplomatem a který doma více nebyl, než byl. Toho muže slyšela v noci, než usnuli, říct, že mít dítě je ta největší věc v jejich životě. Možná proto tehle blbý hrnek, tohle třičtvrtě kilo glazurované keramiky znamenalo v jejím životě tolik. Možná proto už dávno neputoval v krabici s věcmi pro Salvation Army najít si nějakého nového milovníka opravdu velkých porcí čaje s výrazně posíleným předloktím . Některé věci znamenají něco víc jen v naší hlavě, mají moc rozdmýchat vyhasínající oheň vzpomínek. Možná proto.

text od lisarah:

Vůně zmrzlé hlíny

Březen. Těším se na jaro, a přitom vím, že ještě je daleko. To mi ale nebrání odhrnout poprašek sněhu a pohladit zmrzlou zem. Samozřejmě ne někde v parku, ale u rodičů na zahradě. Na jednom konkrétním místě. Tam, kde leží Bert. Tam, co ho táta uprostřed ledna ve velkých mrazech zakopal. Nevím, jak se mu podařilo tu promrzlou zem přemoci, asi tou potřebou nenechat psa kafilérce, ale mít ho u sebe. Stalo se to před čtyřmi lety, ale dodnes si pamatuji vůni zmrzlé hlíny, co voněla smutkem.

Čas šel dál. Naši mají nového psa, Bruna. Bylo to štěně, ale protože život utíká rychle, už i on je dospělý hafan. To jenom já zůstávám stát na jednom místě. Stále se vracím k rodičům, pro laskavé pohlazení. Protože si musím přiznat, že v životě zatím neumím obstát. A měla bych, měla bych. Vždyť už mi je čtyřiatřicet. Jsem uvězněná v malé červené garsonce na Pankráci, chodím do práce zvedat telefony a rozesílat emaily. Abych si připadala trochu živá, koupím si ráno kafe v Costě a na jaro žlutý trenčkot. Ano, abych si připadala alive, musím následovat trendy z Elle. Takhle jsem dopadla. Dost smutný, co.

Přitom všechno bylo tak dobře rozjetý - slušná práce v nakladatelství - hodný snoubenec - úvahy o hypotéce. Stačilo tak málo, aby se to zhroutilo jak domeček z karet - přijít jednou dřív domů a - no prostě to nejtrapnější a největší klišé forever. Odstěhovat se z bytu, města, hledat novou práci, nové přátele. Stala se ze mne troska. Co je na tom ale to nejvíc smutný, že se to stalo už před sedmi lety. Minulost mě stále svazuje, neumím jít dál. Nevím, jak na to. Bojím se, co bude dál. Bojím se, že nebude nic.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Nejdůležitější setkání mého života.

Téma 87: Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není.

Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." 
(Hilský - Když ticho mluví)

text od lisarah:

Smysl bytí

Radovat se ze sluníčka

Starat se o manžela

Stát se advokátem

Často se milovat

Být hubená na kost

Mít děti

Moci si koupit drahé šaty

Hodně pracovat

Jezdit po světě

Opít se v pátek v hospodě

Vdát se

Nemuset pracovat

Napsat skvělou knihu

Mít nablýskaný byt

Vyhrát ve sportce

Být veganem

Stát se slavným zpěvákem

Kdo ví, co je ten pravý smysl života? Existuje vůbec?

text od Medy:

"Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." 

Irena měla pocit, že zažívá v cyklech pořád to samé. Minimálně se jí vrací pořád ty stejné pocity. Když sedí na skládací židličce před shedem u jabloňového sadu, kde právě probíhá párty na oslavu dokončení pruningové sezóny a kouří svou večerní mírně podnapilou cigaretu, je to jako v devadesátém osmém na jakémsi soustředění v obstarožním zámečku, kde s klubem dnes už exRYTÍŘŮ hráli bowling, nebo spíš kuželky a ona si na ně tehdy ještě nezvykla, pořád ještě toužila po svých brněnských děckách, svém starém životě, a pak se to najednou změnilo, pak jí s nimi začalo být stejně dobře, pak jí přestalo být smutno, pak si zamilovala Prahu stejně jako Brno, možná ještě víc, pak ve známých našla skutečné přátele... a tak šel čas a ona si po deseti letech naordinovala novou velkou změnu (tentokrát protože chtěla, nikoliv vlivem vnějších okolností) a tahle další kapitola jí servíruje úplně stejné okamžiky, jen s drobnými nuancemi, úplně stejné stýskání si a zvykání si a učení se a přizpůsobování se a... ale ona už je dnes jiná, umí být sama, už se kvůli mnoha věcem necítí špatně, tak jako dřív, už umí říkat ne, už si zvykla na některé své charakterové vlastnosti a naučila se s nimi žít, už jí nevadí mluvit o sexu a přijala fakt, že může být lesba nebo bisexuální úplně stejně jako na chlapy, že může být líná a říkat občas hlouposti, že nemusí mít na všechno názor a pořád dobrou náladu, že s ní nemusí ostatní souhlasit, že její trápení je jen její a že když bude mít tržnou ránu, stehy na čele nebo zafačované ruce, nezáleží už na tom, jestli ji ostatní budou litovat, protože bolet to bude jenom ji, že některá životní rozhodnutí nutně vylučují jiná a že jejich vlivem musí něčemu (někomu) jinému říct ne, že nemůže mít všechno hned, že nemuže mít všechno, a že slova často nejsou dost. A ten večer usínala klidná, nejen z toho množství cideru, které vypila, ale taky proto, že pochopila, že tomu všemu dává smysl ne ona, ani slova, ale čas.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Vůně zmrzlé hlíny.

Téma 86: Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?

text od Medy:

Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?

Milý Tobiasi, 

moje divadelní hra je téměř dopsána. Ta pasáž, o které jsme spolu hovořili, není počátek, naopak, je to závěrečná pasáž. Poslední scéna, její obraz mám navždy s přesnými detaily uložen v paměti. Je to přesně ta chvíle, kdy závěrka cvakne a obtiskne obraz čítající milióny pixelů na paměťovou kartu a pak už není nic. Čas plyne dál, ale ta chvíle je jednou provždy pryč, uzamčená do full framu, máš-li štěstí.

Řekls mi, že mám tvář, za kterou se lidé na ulici otočí. Mělo mi to osvětlit Tvé nerozvážné narušení mých kruhů? Potkat velikána jako jsi Ty, nutně člověku změní život. Nejen mou tvorbu, ale všechno mé žití. Jak by ses cítil Ty, kdybys mě vzal k sobě domů, na místa Tvému srdci nejmilejší, já nenávratně vstoupila do Tvého historie, prožili jsme spolu chvíle, které by se jistě daly označit za intimní, a já už bych pak k Tobě nevyslala ani slovo? Vymazala Tě z playlistu jako otravnou, pořád dokola omílanou skladbu (byť se zdála na první poslech tak zajímavou). Zakázala Tě jako zcenzurovanou hru, plnou nebezpečných, až k jádru věci prostupujících myšlenek. Vím, že Ti tady pokládám otázky, které Tě unavují a komplikují cestu jednoduchým a zavedeným nervovým spojením v Tvém mozku. Takhle mimo rámec je ale občas důležité uvažovat a především žít. Zažívat, co jindy ne, odevzdat se, dovolit si být líný, šťastný, lehkomyslný... sednout si do trávy pod hrušku (třeba pod tu Tvou Máslovku) a s chutí se zakousnout do té nejzralejší, až Ti její šťáva stéká po prstech a Tobě to vůbec nevadí. Jenže Tobě přesně tohle vadí, že? Nemít přesný scénář, nedržet se ho, improvizovat. Takové herce nenávidíš. A přesto - dovol mi to říci - to jsou Ti největší.

Pohrdání od Alberta Moravia jsi jistě četl. Tahle kniha mi o nás vysvětlila všechno, co jsem nechtěla a neuměla chápat. Proto miluju literaturu, dává odpovědi na otázky, kterými se zabývám dlouho a ne a ne na ně přijít, pak čtu řádky, které říkají lépe vše, co cítím a prožívám, než bych to kdy dokázala sama. Milovala jsem Tě. Teď to můžu říct. Zamilovávala jsem se skrze Tebe do sebe. Konečně. Byl jsi vším, čím jsem mohla být i já, čím jsem chtěla být. Ale hlavně už jsi to všechno, co já se teprve chystala, dělal. Uměl jsi to, dokázal jsi to, ukázal jsi mi to. Vše, co jsi vytvořil, bylo plné života, křehkosti umění, prožitků, snad všeho, co Ti vždy tak bolestně unikalo. Z toho, že tohle byla možná jediná Tvá role v mém životě, jsem byla nefalšovaně překvapená.

Děkuji za optání, již se těším dobrému zdraví. Ač jednu věc zde musím zmínit. Když jsem letos opouštěla nemocniční bránu s ochromujícím hučením v hlavě a probudila se až s nohama nahoru v náruči mladé a vyděšené sestřičky, roztočil se kolotoč událostí a vyhodil mě z konceptu. Poprvé v životě jsem potřebovala někoho, kdo se o mne postará. Nemusím Ti jistě říkat, že adeptů mnoho nebylo. V kolonce „zázemí“ v propouštěcí zprávě zelo prázdné místo a já se cítila slabá jako ještě nikdy - v těchto místech Tě nejspíš ohrožuji svou sentimentalitou – zkrátka pochopila jsem jednu důležitou věc – nejde být celý život sám, jestli si to stále myslíš, tak jsi na velkém omylu.

Přeji Ti mnoho šťastných dnů, bezbřehé inspirace, útěšného klidu na práci, ať najdeš to, co hledáš, bylo-li to ve světě, cestuj, bylo-li to doma, zůstaň. Dnes už chápu, jak moc jsi tehdy potřeboval suverenitu. Protože ta i mé dny těchto měsíců nasytila životem. Nemůžu však skrýt zklamání z Tvého rozhodnutí žít v ústraní. Naše setkání pro mě bylo důležité, protože bylo začátkem mojí vlastí cesty, kterou jsem nastoupila a zažívám život mimo své limity. Scénář jsem jednou provždy nechala žít svým životem. Věřím, že se nic se neděje náhodou. Své nutkání oslovit mě možná jednou rozluštíš sám, schovej si tu chvíli pro sebe, půjde-li to, jako full frame.

Vše dobré,

A.

text od lisarah:

Zahrádka

Petr Čtvrtka byl chatař a zahrádkář. Typický Čech, co tráví víkendy prací, nadává na to, ale nemůže s tím přestat, nemůže si pomoc, ve skrytu ho to baví. V pátek ve tři vložil kartu do píchaček, cvaklo to a od tohoto momentu žil - až do pondělního cvaknutí. Po práci nasedl do svého warburgu, zajel k Jednotě, nakoupil deset piv, kus točeňáku, chleba, mlíko. Další hodinu strávil na silnici. Když přijel na chatu, otevřel okenice, vyvětral, sedl si na schod a o zábradlí si načal první pivo. Když uhasil žízeň, převlékl se to montérek, vyndal hrabičky, rýč, sekačku a další potřebné nástroje, které hodlal použít k zvelebení svého pozemku. Pustil si rádio, načal druhé pivo, zaklekl a plel.

Petrovi Čtvrtkovi bylo dvaapadesát let a tímto způsobem trávil víkendy celý život. Dokud byli rodiče, tak z donucení, remcal, nechtěl, chtěl se raději bavit s kamarády nebo dlouho spát. Když umřel táta, pomáhal mámě, měla revma, nemohla moc na nohy. A když o pět let později zemřela i ona, najednou mu chata začala patřit. Petr Čtvrtka se stal majitelem pozemku a stavby na něm. Co se v reálu změnilo? Jen to, že už tu byl sám, nemusel mámě pomáhat ze schodů, nemohl se s tátou přít, zda je pravda, co píšou v Rudém právu.

„To to zase vyrostlo, co? Tomu plevelu se nějak daří, škoda, že ne i cibuli, viďte?“ nečekaně zaútočila sousedka Soukupová, které patřila - po nebožtíku manželovi, předsedovi místního JZD - sousední chata. Petr Čtvrtka se narovnal, až mu luplo v zádech, a spatřil kyprou ženu s umaštěnou zástěrou a rozcuchanou trvalou, jak se opírá o jeho zelený plot, který před měsícem natíral. „No to víte, to už tak je, se nedá nic dělat.“ odpověděl a rychle se sklonil zpět k práci, doufaje, že to Soukupovou odradí a zmizí ve své chajdě. Doufal marně. Čekalo ho ještě pětadvacet minut zdvořilostního plkání. Když konečně za Soukupkou zaklaply dveře, byl tak bez nálady, že se na práci vykašlal a raději si šel dát točeňák a další pivo.

A tak probíhal jeho víkend za víkendem. Žil tak, jak žil, protože to tak prostě bylo. Možná kdyby se oženil, měl děti, bylo by to jiné. Možná by chatu prodal, možná by sem jezdila celá rodina. Možná by měl větší radost ze života. Ale takhle Petr Čtvrtka nepřemýšlel, on byl spokojený, když rozdával chlapům na dílně vypěstované mrkve a spadaná letní jablka. Těšilo ho, že o jeho výsledky práce aspoň někdo stojí.

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala jako téma citát prof. Hilského"Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." (Hilský - Když ticho mluví)

Téma 85: Na cizí svatbě

text od lisarah:

Na cizí svatbě

Je pátek večer. Je tu ticho. Vysprchovala jsem se, do skleničky si nalila bílé víno a přihodila tam tři kostky ledu. Sedím na gauči, schoulená v dece, popíjím střik a poslouchám písničku Pri oltári od Kristiny.

„bola som len druhá, ja to viem“

V ruce mám svatební oznámení. Jeho a zároveň ne moje. Dnes se s ní oženil. Přesně rok po tom, co...Je to vůbec možné, k němu stále tolik cítit? Jak se vše, co my dva jsme měli mezi sebou, vypařilo. Jak je možné, že tak rychle našel jinou, tu osudovou? A já přitom zůstala tam, kde jsem byla před rokem?

„Raz, keď budeš stáť s inou pri oltári,
možno, že sa zmením na slzu v tvojej tvári,”

Zavírám oči, představuji si to. Bílé šaty, dlouhé nevěstiny černé vlasy ukryté pod bílým závojem. Pak mi vnitřní zrak představuje ženicha - růže v klopě černého saka, které jsem vybírala já. Černé vlasy na pěšinku, lehce nervózní úsměv. Ženy v kostýmcích, muži ve špatně uvázaných kravatách, děti v roztomilých šatečkách. Tvarohové koláčky, knedlíčková polévka, rozbitý talíř.

Chci žít současností, pustit to pryč, z hlavy, ze srdce. Ale nejde to, i když se mnou nechce mluvit, je u mě denně - v podobně své dcery, kterou odmítl. Přesně před rokem, to je právě ta ironie, nechtěl, aby se ani narodila. Takže ano, jsem jen ta druhá, nic s tím neudělám, ale i tak mu musím děkovat, obdaroval mě na rozloučenou tím nekrásnějším, co mě každý den drží při životě.

„z tvojho sveta odídem”

text od Medy:

Na cizí svatbě

Sedím u krbu, čtu si, můj muž sedí naproti, mám tak ráda, když se na mě mezi řádky usměje a mrkne. Ten zlomek vteřiny, kdy se mi odkryje mapa vrásek kolem očí, mapa, kterou bych dokázala nakreslit poslepu. V tu chvíli jako by všechen čas, co jde kolem nás, najednou ani nebyl. 

"Sedí v patře kavárny. Nádherný funkcionalistický dům z první republiky... A dnes večer. Premiéra. Dnes večer vystoupí poprvé Žesťové kvarteto, ještě má ten leták schovaný v deskách pracovního diáře. Ještě dnes vidí tvář toho postaršího elegána, jak jí ho s úsměvem podává. A jak, když odbíjí pátá hodina, se jme pozounu a hraje. Až srdce pláče. I oni oba. Drží se pod stolem za ruce a srdce by jim mohla puknout. Ale nedá se nic dělat. Nic." Psaní ze Španělska

A jako by dnes nic z té bolesti nemělo onu ničivou sílu jako před lety. Dnes mám pocit, jako by byla bolest tak mizivá a průsvitná, jako dým z cigarety, co zaručeně odnese sebemenší poryv větru. Čekat až to přejde. Vždyť je to tak snadné.

Sedím v jedné z předních řad, ale přesto ne v té první. Do rodiny už dávno nepatřím. I když všechny ty tváře důvěrně znám. Všechny ty výrostky, co jsou dnes dospělými muži a ženami, můžu identifikovat podle jejich důlků ve tvářích a šibalsky povytaženého obočí. Vrhají na mě těkavé pohledy plné něhy, aby mi demonstrovali, že mě poznali. Jsem zvláštně šťastná, oblažená pocitem, že věci jsou tak, jak mají být. 

Je mi tolik blízký onen povědomý pocit být divákem, přináší pocit bezpečí, být nezúčastněně součástí něčeho velkého, co se odehrává přímo před vámi. Přesto mě, když nevěsta kráčí uličkou, přemáhá ten"hořkosladký smutek nad vším, co mě tehdy trápilo i co mi bylo drahé, a co už není.“Alain de Botton Jako když se vysloužilá primabalerína dívá na svou nástupkyni - o dost mladší, krásnější, pružnější. Mísí se v ní pocity pýchy a závisti, ale ze všeho nejvíc je dojatá, jako kdyby vedla svou dceru do první třídy. Přehrává si celou svou zářivou kariéru, všechna ta nádherná představení plná vášně, vzdoru a pokory zároveň. Tolik toho prožila s těmihle lidmi, co sedí všude kolem. 

"Sedávali jsme kolem stolu v rohu tmavé světničky s nízkými okny. Smáli se v pološeru, velká rodina, její teplo, vřelá objetí a úsměvy, cítit pod kůží to... kmenové sepětí a vzájemnou oporu tak samozřejmou jako je krevní pouto...Vyprávěli si příběhy jako kapitoly z kroniky jedné generace, s touhou vepsat si je hluboko do mysli. Paměti kmene, jichž jsem se i já postupem času stala součástí. Otiskla svou stopu. A za ten krátký čas s nimi, který mi byl spravedlivě vyměřen, jsem strašně vděčná. Přijali mě. Stačilo pár týdnů. Byla jsem tam doma a poprvé v životě chápala sílu toho slova... Slova, na jehož základě se dá vystavět monumentální stavba z vysoce křehkého materiálu... A ta se pak velkolepě vzpíná k nebesům. Až do doby než přijde zemětřesení."Deníky II

Sedím u krbu, píšu, můj muž sedí naproti, mám tak ráda, když se na mě mezi řádky usměje a mrkne. Jako by všechen čas, co jde kolem nás, najednou ani nebyl. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?

Téma 84: Walter Mitty a jeho tajný život

text od Medy:

Walter Mitty a jeho tajný život

"To see the world, things dangerous to come to, to see behind the walls, to draw closer, to find each other and to feel. That is the purpose of life."

Je to takový roztomilý film, plný patosu, romantické lásky, který si uměl udělat legraci sám ze sebe. Takový Strašpytlík pro dospělé. Ale proč o něm píšu? Strach je teď moje velké téma. Když slýchávám na cestách různé příběhy, nepřestává mě udivovat, kolik obtíží museli tito lidé v životě překovávat. Neutuchající vášeň pro život mě vždycky fascinovala. Co je vlastně quintesencí života?

Strach rozděluje lidi v mých příbězích na dvě skupiny. Potkala jsem mnoho těch, jež operují ve svých životech jen s minimem změn pro zachování pohodlí, i těch, jež vyhledávají vzrušení a nejistotu přímo zbožňují. (Doma těch prvních, na cestách těch druhých. V nedávné studii bylo prokázáno, že cestování činí lidi šťastnějšími, to by mě zajímalo, jak to měřili.) Jak stárnu, rozumím jedněm i druhým, jen nepřestávám lobbovat za to, chtít od života víc. Ne, to není přesná formulace, spíš nebát se prožít toho v životě víc.

Až tenhle film zhlédnete, zkuste se taky nechat vtáhnout do příběhu, když vám někdo pokyne. Nebojte se jít blíž.

O dva dny později

Anebo ne! Žijte si každý, jak potřebujete. První část života jsem strávila tím, abych žila tak, jak si to někdo, na kom mi záleželo, přál. Tu druhou část jsem strávila vnucováním ostatním svého postoje k životu. A teď jsem v nové etapě. Nezříkám se svých předchozích textů, kterými jsem toužila vás posouvat. Jen mě prosím neberte příliš vážně.

text od lisarah:

Walter Mitty a jeho tajný život*

Walter Mitty byl slušný člověk. Ať jste se zeptali kohokoliv, tohle vám o Waltrovi řekl. Že je slušný. Walter Mitty byl spořádaný občan malého městečka, kterých je v Americe nespočet. Každý den vstal v šest patnáct, nasnídal se, vzal do podpaží koženkovou aktovku a šel do práce. Osm hodin seděl za kancelářským stolem a zabýval se čísly. Mitty byl skvělý účetní, jakého by brala každá firma - byl precizní, přemýšlivý, zodpovědný, neměl osobní život, a tak mu nevadily dlouhé hodiny přesčasů. Všichni Waltra Mittyho brali za milého, tichého, trochu šedého chlapíka, který je ničím nedokáže překvapit. Ano, pro okolí byl Walter Mitty nudný, nezajímavý člověk.

Ale všichni v sobě máme nějaké vášně, přání, tužby, sny. A ani u Waltra tomu nebylo jinak. Walter chtěl vyhrát závod. Rád se v televizi díval na běžecké závody a chtěl jednou pocítit, jaké to je, když do cíle doběhnete první a protnete pásku. Problém byl v tom, že Walter nechtěl chodit běhat - nesnášel tepláky, natož elasťáky, kraťasy, tenisky. Mitty měl odpor ke sportovnímu oblečení. Co s tím? Trénink nebyl problém - koupil si běžecký trenažér a běhal ve spodním prádle. Každý večer dvě hodiny. Byl vytrvalý. Bavilo ho to. Zlepšoval se. Rovnal si myšlenky, rád si utíral zpocené tělo do ručníku, vnímal slanost svého úsilí.

Po půl roce intenzivního tréninku se přihlásil na závod, který se konal v sousedním městě. Byla to poměrně krátká trasa, tři míle. Zaplatil přes internet poplatek, vzal si na pátek volno v práci, dojel do sousedního města, ubytoval se zde - a teď už mu nezbylo, než vyřešit to, co odkládal, jak jen to šlo - v čem poběží. Džíny. Dovolí mu to organizátoři? Walter se zarazil uprostřed pohybu, s kalhotami v jedné ruce, a uvědomil si, že je to nesmysl. Vyvolal by akorát posměch, že běží v riflích!  Druhý den ráno, asi hodinu před začátkem závodu, nasedl do svého šedého auta, a odjel domů. Od té doby už nikdy neběhal, ale myšlenka, že se skoro zúčastnil svého vytouženého závodu, mu zůstala už napořád.

* film neznám, neviděla jsem, nevím, o čem je..můj příběh vychází pouze z názvu filmu a mé představivosti

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma Na cizí svatbě.