Vůně zmrzlé hlíny
Už mockrát
přemýšlela nad tím, že ho vyhodí, nebo alespoň schová někam, aby ho čas od času
nemusela spatřit na lince nebo v myčce. Její nájemníci si ho občas půjčili,
ačkoliv ne moc často, byl obrovský a proto trochu nepraktický, a všichni jaksi
tušili jeho mytickou sílu a zvláštní moc, i když byl jednou z těch
nejzbytečnějších věcí denní potřeby. Pomatovala si dobře ten den, kdy ho malá
Annie neohrabaně obalila pečicím papírem a napsala na něj fixou Daddy, přičemž
všechna D měla bříška na opačnou stranu, bylo jí šest. A vždycky, když teď, i
po mnoha letech, uviděla tučným fontem zdůrazněné sdělení "Some heroes
don´t need a cap. They´re called DAD.", roztočilo to v její hlavě spirálu
vzpomínek, která se zmítala ze strany na stranu a kreslila ji před víčka milióny
obrazů, jako když ne zrovna chronologicky přehazujete snímky ve staré
promítačce, jenže se všemi podrobnostmi. Pomatovala si všechno. Vůni zmrzlé
hlíny u nich na chalupě, světelný smog letiště v Aucklandu za deště, voskově
chladnou kůži mláděte lachtana, pikantní chuť mušlí na česneku, hlas její
maminky, jak jí zpívá před spaním jako když Suzanne Vega něžně notuje v úvodu
jedné ze svých písní. Všechno.
Viděla ten den
svého muže poprvé plakat. Toho muže, který byl více než manželem a otcem
především diplomatem a který doma více nebyl, než byl. Toho muže slyšela v
noci, než usnuli, říct, že mít dítě je ta největší věc v jejich životě. Možná
proto tehle blbý hrnek, tohle třičtvrtě kilo glazurované keramiky znamenalo v
jejím životě tolik. Možná proto už dávno neputoval v krabici s věcmi pro
Salvation Army najít si nějakého nového milovníka opravdu velkých porcí čaje s
výrazně posíleným předloktím . Některé věci znamenají něco víc jen v naší
hlavě, mají moc rozdmýchat vyhasínající oheň vzpomínek. Možná proto.
text od lisarah:
Vůně zmrzlé hlíny
Březen. Těším se na jaro, a přitom vím, že ještě je daleko. To mi ale
nebrání odhrnout poprašek sněhu a pohladit zmrzlou zem. Samozřejmě ne někde
v parku, ale u rodičů na zahradě. Na jednom konkrétním místě. Tam, kde
leží Bert. Tam, co ho táta uprostřed ledna ve velkých mrazech zakopal. Nevím,
jak se mu podařilo tu promrzlou zem přemoci, asi tou potřebou nenechat psa
kafilérce, ale mít ho u sebe. Stalo se to před čtyřmi lety, ale dodnes si
pamatuji vůni zmrzlé hlíny, co voněla smutkem.
Čas šel dál. Naši mají nového psa, Bruna. Bylo to štěně, ale protože život
utíká rychle, už i on je dospělý hafan. To jenom já zůstávám stát na jednom
místě. Stále se vracím k rodičům, pro laskavé pohlazení. Protože si musím
přiznat, že v životě zatím neumím obstát. A měla bych, měla bych. Vždyť už
mi je čtyřiatřicet. Jsem uvězněná v malé červené garsonce na Pankráci,
chodím do práce zvedat telefony a rozesílat emaily. Abych si připadala trochu
živá, koupím si ráno kafe v Costě a na jaro žlutý trenčkot. Ano, abych si
připadala alive, musím následovat
trendy z Elle. Takhle jsem dopadla. Dost smutný, co.
Přitom všechno bylo tak dobře rozjetý - slušná práce v nakladatelství
- hodný snoubenec - úvahy o hypotéce. Stačilo tak málo, aby se to zhroutilo jak
domeček z karet - přijít jednou dřív domů a - no prostě to nejtrapnější a
největší klišé forever. Odstěhovat se z bytu, města, hledat novou práci,
nové přátele. Stala se ze mne troska. Co je na tom ale to nejvíc smutný, že se
to stalo už před sedmi lety. Minulost mě stále svazuje, neumím jít dál. Nevím,
jak na to. Bojím se, co bude dál. Bojím se, že nebude nic.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma Nejdůležitější setkání mého života.
Žádné komentáře:
Okomentovat