Nejdůležitější
setkání mého života
Nejdůležitější setkání mého života? Nad
tím nemusím dlouho přemýšlet. Ale myslím, že byste to neuhádli. Ne, není to
první kluk, nejlepší kamarádka, manžel, milenec, druhý manžel, ani jeho děti,
ani tchán, ani prodavačka, ani neznámý chlap, co mi podal na zem spadlou šálu v
metru. Já vám to tedy prozradím. Za zásadní setkání považuji to, kdy jsem po
rozvodu (myslím tím ten první, který nečekáte, a proto bolí víc) poznala svoji
nástupkyni - manželku číslo dvě mého muže číslo jedna. Orientujete se
v tom? Doufám, že ano. Alexis byla naprosto průměrná holka. Necelých
třicet let, průměrné výšky, průměrné váhy, průměrných vlasů. Podívali jste se
na ni a křičelo to na vás - šedá myš! I ten její šatník byl tak nezajímavý -
rifle, trička, svetry, kecky, vše v neutrálních barvách. Naprostá nuda,
naprostá neoriginálnost. (To jsem si jako stylistka nemohla odpustit nezmínit.)
Divíte se asi, proč tedy tuto osobu uvádím jako odpověď na vaši otázku. Mám pro
to tento důvod: ukázala mi, co je podstatné. Víte, je to hodně osobní, tak
nechci úplně rozvádět, o co šlo. Ale jedno vám řeknu, pomohla mi pochopit, že
chyba nebyla jen v manželovi.
Ukázala mi, že se vidím zkresleně, mám o sobě jiné mínění, než jak mě vnímá
okolí. Ale přesto ji nesnáším dodnes. To je snad jasné!?
text od Medy:
Nejdůležitější setkání v mém životě
Byl myslím
listopad. Hodně pršelo. Nosila jsem svůj dlouhý šedý cardigan, slunce pořád
mělo sílu, ale skrz dírky ve svetru jsem už cítila chlad. Ale taky mohl být
březen. Možná to tak bylo. Vzduch voněl čerstvě posečenou travou, jak tomu bývá
na jaře. Ale to není důležité.
Seděli jsme pod
pergolou, protože se pořád honily mraky. V tu dobu jsem toho o víně ještě moc
nevěděla. Mohla jsem na něj svádět svou roztržitost, zapomnětlivost, mohla jsem
držet sklenku, jak jsem chtěla (nikdy ne za stopku) a přiznávat se, že jsem
poprvé zjistila, že existuje jiná odrůda než müllerka, když mi bylo osmnáct (a
to jen díky tomu, že jsem se odstěhovala z Čech do Brna), tehdy to možná ještě
bylo roztomilé.
Ten večer mě
můj spolužák učil poznávat víno. Kolem půlnoci jsme se ocitli najednou ve
sklepě jeho kamaráda, skvělého vinaře. Pili jsme, jedli chleba se sádlem a
cibulí a zpívali. Od té doby jsem nemyslela téměr na nic jiného než na víno.
Jen jsem ještě nevěděla, jak s tím naložím. Další rok jsem dala výpověď v práci
a odjela do Francie. Vystudovala jsem bakaláře a absolvovala jako someliérka. V
jenom baru kousek od Bordeaux, kde jsme se společností, která mě tehdy
zaměstnávala, hodnotili mladá vína, jsem potkala Nicolase. Pracoval tam jako
číšník.
Je pozdě večer.
Sedíme na balkóně našeho domu uprostřed vinohradů. Máme pár hektarů Rulandy
modré, Sauvignonu a Viogneru. Jsem rudá jak rak a pálí mě celý obličej, možná
je to vyrážka z postřiků nebo od slunce. Léta tady v Central Otagu jsou horká a
suchá. Proto se tu Pinotu tak daří. Myslím na to, že musíme trochu zrychlit
vylamování, protože víno hrozně žene. Zvedám sklenku k ústům, napiju se, v mojí
hlavě proběhne plno myšlenek, už už se chystám víno vyplivnout, ale pak se
vzpomatuju, usměju se a polknu. Nicolas to celé pozoruje. Neřekne nic. Jen se
nakloní a dá mi pusu.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma Tam je sever.
Žádné komentáře:
Okomentovat