Téma 18: Milostný dopis ve verších

text od Medy:

Půjčila jsem Ti mou knihu

Neztrať ji prosím

Bude se nám hodit

Až zase budeme chtít zapomenout

Kým jsme byli

Odkud jsme vzešli

Přijmi svůj původ

Jen tak budeš celá

Řekls mi jednou

A právě pro Tebe chci být

Celá

Půjčila jsem Ti mou knihu

Neztrať ji prosím

Bude se nám hodit

Až budeme našim dětem vyprávět

Jak jsme byli mladí

Jak jsme se milovali

Nemusíš být pořád veselá

Jen tak budeš šťastná

Řekls mi jednou

A právě s Tebou chci být

Šťastná

Půjčila jsem Ti mou knihu

Neztrať ji prosím

Bude se nám hodit

Až přijdou těžké chvíle

Až budu třídit knihovnu

A rozdávat své knihy

Znovu Ti ji pak dám

text od lisarah:

Milostné sladkosti

Začalo to nenápadně. Tak nenápadně, že si toho nikdo kromě mne snad ani nevšiml. Chodím do večerní školy, kde si doplňuji vzdělání. Nejsem tu sama, je nás čtyřicet. Čtyřicet dospělých lidí mezi pětadvaceti a pětapadesáti. Jsme z různých koutů, máme různé názory a různé životní osudy. Spojuje nás jen ta škola. Je to legrace. Bavíme se tu. Protože musíme, učení je těžké, učitelé mají přemrštěné nároky, které se při plném úvazku a rodinných večerech, nedají zvládnout. Ale o to teď nejde, teď jde o pavučinkový příběh těch dvou studentíků od nás.

Jak už jsem uvedla, začalo to nenápadně. Cukrářka přinesla krabici větrníků. Každý si mohl vzít, každý ochutnal, poděkoval. A za chvíli si šel pro další. Protože byly opravdu moc dobré. Baculatá cukrářka se červenala a smála. Viditelně jí to dělalo dobře.

A tak příští týden přinesla rakvičky se šlehačkou. Přistoupil k ní knírkatý Ital a začal laškovat: "Já si vezmu, jen když mi tu šlehačku tam nastříkáte vy sama." Cukrářka se smála a zčervenala ještě víc než minulý týden. A takhle začal jejich milostný duet. Cukrářka každý týden napekla sladkost, Ital zalaškoval a škemral minimálně třikrát "ještě jeden zákuseček, slečno líbezná".

Kdyby byla kluk, a kdyby jí bylo sedmnáct, psala by básně. Ale je žena, dospělá, a tak peče sladkosti. Laskonka je jejím veršem, tvarohový štrúdl básní, malinový koláč písní. Posílá dopisy utřené z cukru a žloutku.

Tohle její sladké psaní trvá celý půlrok. Pak máme zkoušky. Znovu se všichni sejdeme až patnáctého února. Venku je černo, ve třídě pochmurno. Vše vypadá stejně jako jindy, ale něco je jinak. Ital chybí! Cukrářka zmateně těká malýma očkama po místnosti, co to znamená? Dozvíme se od vyučujícího, Ital se přestěhoval zpět do Itálie. Cukrářka zbledne. A už nikdy žádnou sladkost pro nás nenapeče. Nic se vlastně nestalo, jen jedna duše přišla o schopnost péct milostné sladkosti.

**************

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Bezbarvost

Téma 17: Zkouškové období

text od lisarah:

Zkouškové období

Sedím nad otevřeným laptopem, lokty ponořené do tun černě popsaných a barevnými zvýrazňovači podtrhaných papírů. Nesoustředím se. Poslouchám dětské hlasy z venku. Slyším bouchání míče o tvrdou zem a bezstarostnost dětství. Já chci taky! Chci, aby mi bylo znovu dvanáct, chci přijít ze školy, udělat úkoly, něco se naučit a mít volné odpoledne. Chci tu volnost. A místo toho mi je dvakrát tolik, jsem na bytě se třemi spolubydlícími a procházím si otázky ke státním závěrečným zkouškám. Co to vůbec dělám? Samej stres, litry coca coly, čokoládové tabulky, neustály refresh facebookovských stránek. A mezitím občas očima přejedu pár stránek nějakého textu  k nějaké otázce. A pak zoufale sáhnu po dalším štráfku čokošky. Proč to vůbec dělám? Budu mít titul, kterým mne skoro nikdo oslovovat nebude, budu mít titul z oboru, ve kterém nechci hledat práci. Budu mít pokoj od učení!

Měla bych být dospělá. V pětadvaceti vědět co chci. Ale nevím. Nevím, čím se chci živit. Nevím, kde chci bydlet. Nevím, jaký životní styl chci vést. Nevím, s kým chci žít. Nevím, kým chci být.

Nejsem si ani jistá, že vím, kým jsem. Život mne unáší vpřed jako vlny na moři. Občas je to bouřlivé, občas poklidné. Záleží na počasí (= na tom, co se přihodí).

V životě mám ráda okamžiky. Když se s rodiči koukám na film a povídáme si u toho. Když jedu na kole z kopce. Když čtu knížku, která mne nenechá ji odložit. Když si koupím točenou zmrzlinu a je takové horko, že ji nestíhám lízat, takže mi teče po prstech, které jsou pak slepené. Když se na mě usměje milej kluk v metru. Když se mi povede říct vtip, který zafunguje. Když uléhám do čerstvě povlečenejch peřin.

Takových fajn věcí, které mne v životě blaží, bych mohla mít ne jeden, ale padesát odstavců. Podle toho usuzuji, že jsem šťastná a mám život ráda. Jen už si jsem méně jistá, že mám ráda ten svůj život. Nedokážu přijímat dospělost. Proto chci do tepláků a jít si házet balonem ven. Nejde to už, vím. Musím tu sedět, učit se makroekonomii a smiřovat se s tím.

A tohle je na tom zkouškovém to nejhorší. Ne učení - ale dokopat se k němu. A za druhé - přežít tyhle na mysli klesající úvahy. 

text od Medy:

Zkouškové období

Sedím v kavárně „Dobrý ročník“. To jsem já – dobrý ročník. Vnímám se zevnitř a vzrůstá ve mně strom života a košatí se, právě rozkvétá, řekla bych. Myslím na úryvek z knihy Strážkyně pramene, co četla Jana Stryková na Noci literatury. Tak to je – voda začne vřít v nitru, pak až bublinky proniknou na povrch. Vše je stále v pohybu, i když to nevidíme.

Mladá slečna, pravděpodobně studentka, s vlnitými vlasy listuje skripty. Je krásná. Světle hnědé prameny vlasů jí důrazně rámují něžné rysy obličeje. Má řecký nos, který musí muže přivádět k pláči. Pije své cappuccino. Hrneček zvedá k ústům ještě tím mladistvým neohrabaným vyplašeným gestem. A já jí závidím jednu jedinou věc – zkouškové období.

Kavárna je zařízena v půvabném stylu „co dům dal“, hraje francouzská hudba, krásné r rezonuje v mé hlavě tak, jak kdysi resonovalo i na mém měkkém patře. Honí se mi hlavou tisíce myšlenek. Smrkám ještě černou krev, jak mi můj poslední let protáhl dutiny. Zažívám toho tolik. Uvnitř mě vře život a já se usmívám a nevím o tom, lidé na to neuvěřitelně reagují, chtějí si kousek vzít, konečně vidím svět v plné paletě jeho barev, vnímám sebe, záři malého ametystu, co mám vsazený v hrudi. Zběsilé tempo marše, co právě zní, cválá jako můj život posledních měsíců. Umím žít přítomností, dokázala jsem to. „V přítomnosti je největší pravda o vás.“

Chtěla bych takhle žít i dál, vstát brzy, projít se vinohrady, políbit pohledem nepozemsky krásné panorama Svatého kopečku. A žít a žít a žít. A pak psát a psát a psát.

Slečna odchází. Její kamarádky si ji berou do parády. Ale tak nějak jinak. Tak nějak po jejich. Moravské holky.

„Eli je taková kočka, že?“

„Slyšela jsem, že se bude stěhovat, že má v Praze nějakého chlapa. Škoda.“

„Na víkendy je tu snad zpět.“

„Třeba si tam najde nějakou práci, po škole to bude mít lepší než tady.“

Tatínkové venčí děti v kočárcích. Lidé se tu svižně loudají. Jejich chůze je svěží. Venku u stolečku sedí krásný chlap s ostře řezanými rysy, se strništěm. Při úsměvu mu koření kolem očí drobné milé vrásky. Připomenou mi tebe. Sem tam zní rakouská němčina. Kolemjdoucí se zdraví zúčastněným hlasitým pozdravem a usmívají se. Jsou rovní, řádní a upravení. Hezky oblečení. Popisuji jen to, co vidím. Nejsem objektivní, protože to tady miluju, ale cítím se tu šťastná a to je myslím mnohem víc. Některá místa mají tu moc a už jen to, že jsou, je ten největší dar.

Ráno jsem tu hledala bankomat, prošla jsem dvakrát náměstí dokola, na poště mi řekli, že jeden je velmi daleko, za náměstím, pořád dolů a doleva... a pak mě jedna postarší dáma chytla v podpaží, že mě k němu doprovodí. Lidé říkali: „Je to daleko.“ Ale pochopila jsem, že vzdálenost tu vnímají jinak. Celá situace byla groteskní, ale jen v optice pražáka. Proto jsem se pak sama sobě zasmála. „Změňte postoje, které vám neprospívají.“

Nechce se mi odtud, jenže jsem v práci, a tak se musím vydat hledat wifi. Poskládat zpět do kostičky tohle malebné leporelo. Přetrhnout nic. Nevadí. Jednou ten čas přijde, říkáš. A já ti to věřím. Věřím ti.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Milostný dopis ve verších

Téma 16: Má šťastná hvězda

text od Medy:

Pod šťastnou hvězdou

Měla to v životě těžké. Už jako dítě ohluchla na jedno ucho. Její nevlastní otec ji zneužíval. V pubertě se u ní poprvé projevila bipolární porucha. Léky občas brala, občas nebrala, zmítala se mezi jary a zimami. Střídala image a partnery. Moc si z toho období nepomatuje. Zapomněla na to.

Když potkala Marka, nepochybovala ani chvíli, že on je vstupenkou do normálního života. Cvakla si a prošla turnikety z hlubokého černého tunelu ven na světlo. Byla šťastná, prvních pár měsíců určitě. Když ji požádal o ruku, dojalo ji to tak, že řekla ano. Brzo ji to nějak omrzelo. Staral se o ni jak o malé dítě. Samý mateřský plurál. Šišlal na ni. Dával jí pusu na čelo až příliš často. Mluvil ve zdrobnělinách. Byl příliš něžný. Pořád jí psal, volal. Hlídal ji a zachraňoval. Už toho měla plné zuby. Pak otěhotněla.

Nikdy mu nic nechybělo. Život mu na ranní vizitě donesl kalíšek plný tabletek štěstí – lásku rodičů, bystrost, sílu, krásu, životní optimismus. Narodil se pod šťastnou hvězdou.

Když Evu poznal, zaplavila ho nebývalá něha. Soucit zalil jeho útroby. Byla to útlá, křehká bytost s plachýma očima. Potřebuje někoho, kdo ji bude chránit. Potřebuje mě, napadlo ho okamžitě. Cítil se nějak víc jako muž, když svíral její drobnou dlaň, když ji líbal na čelo.

Rozčiloval ji postupně stále víc a víc. Jeho nemotorná gesta. Jeho hrubý hlas. Jeho přisprostlý humor. Jeho dlouhé věčně studené prsty. Jak koktal, když byl vzrušený. Jak ji chtěl pořád držet za ruku – v tramvaji, v baru, v posteli. Po dvou měsících potratila. Byla v ty dny na pokraji sil, ale vlastně se jí i trochu ulevilo.

Tohle nezvládne, říkal si. Byl pak ještě útlocitnější. Chtěl být všude s ní, volal jí třikrát denně, teď mě nejvíc potřebuje, říkal si. Občas už z toho býval unavený, ale musí to přečkat. Brzy se zase budou společně smát jeho sprostým vtipům. Budou zase šťastní.

text od lisarah:

Má šťastná hvězda

Šťastný může být jen ten, kdo skutečně miloval jen jednou v životě.“  William Shakespeare

Sabině bylo pět, když od maminky dostala přívěsek ve tvaru modré hvězdy. Líbil se jí moc, protože to byl dospělácký přívěšek na stříbrném řetízku a protože byl v její oblíbené barvě. A to ještě netušila, že jí za spoustu let pomůže poznat to nejdůležitější - svoji druhou půlku, se kterou se může bez obav smát a se kterou se zdají všechna trápení tak trochu menší.

Sabina chodila do tvořivého kroužku, kde vyráběli z keramiky hrníčky, vyšívali křížkovým stehem svoje znamení zvěrokruhu, a nebo zkoušeli péct bábovku či ušít chňapku. Sabinu to moc bavilo, byla tvořivá, nápaditá a měla na to šikovné ruce. A proto se rozhodla jít na uměleckou školu. Tak jí nastala léta svobody, hnědých rukou z mazlavé hlíny, přátel, co všechno berou easy. Dostala první políbení, zažila vodění za ruku, vyslechla si básničky jen pro ni v srdcích chlapců složených. Užívala si, měla lehkost bytí, nic jí nechybělo.

Pak nastala dospělost. Přestěhovat se od rodičů do podnájmu s kamarádkou, vytvářet umělecká díla, která nikdo nechce. Pracovat na kýčovitých zakázkách, které se příčí, ale platí složenky. Ve volnu chodila do knihovny, do muzeí, do kin, do divadel, na výstavy. Ve volnu chodila pražskými ulicemi a hledala. Hledala sebe a hledala jeho. Neznala zatím ani jednoho. Jenže není jiné cesty než poznat sebe, abychom mohli poznat jiné. A tak dál chodila a žila a hledala a snila. Pracovala ve dne, pracovala v noci, pracovala o víkendech. Chodila na večírky kamarádů, časem na jejich svatby, o něco později podívat se na jejich nově narozené děti. Jen ona byla sama. Nikdo to nechápal. Sabina, ta hezká holka s vlnitými vlasy, jak je to možné? Sabina se divila, že to ostatní řeší. Na co, vždyť jí je dobře, co jí chybí? Nic, věděla. Byla si jistá, že toho pravého potká, jen to chce ten správný čas, tak co se teď trápit a mučit, že teď by něco mělo být - přítel, dům, dovolená u moře, svatba, děti - když to mají ostatní a má na to věk. Nelze uspěchat, co nelze ovlivnit.

Sabina se dostala do dotazníkové skupiny 30 - 35 let. Konečně nastal klid. Přátelé si zvykli, že je single, brali to jako její povahovou vlastnost.

A pak konečně přišel ten den, který začal hrozně špatně a hrozně krásně skončil.

Sabina dostala u snídaně od spolubydlící výpověď z podnájmu, po cestě do práce ztratila diář, dílo jí pod rukama nevznikalo, ale bořilo se. A oběd byl nechutný.

Pak nastal podvečer.

Pršelo, provazce deště, Sabina promočená, halenka na tělo přilepená, vlasy zdredovatěné, sukně pleská o stehna, žabky se přidávají do rytmu. Zastihlo ji to po cestě z ateliéru do divadla. Na představení dorazí včas, ale v takovém stavu, že oželí hru a raději si poručí na baru svařák. Na zahřátí. Objímá skleničku, vstřebává teplo. Když trochu oschne a zahřeje se, vyjde ven. Rozhodne se hodit celý den za hlavu, prostě odteď bude líp, musí být líp. Jde domů pěšky, pěkně se projít, chůzí ze sebe den setřepat. Zastaví se na Letné, krásný výhled na město. Jo, je ráda, že je. Chvíle spokojenosti a okouzlení vystřídá strach - někdo k ní zezadu přistupuje. Sabina neví, proč neutíká, proč nekřičí. Jen odevzdaně stojí. Je ticho. Najednou se jí před očima zhoupne její modrá hvězda. Instinktivně si sáhne na krk, je prázdný. Musel jí spadnout. Kdo jí ho přinesl? Zvědavě se otočí. Usměje se do tváře mladého muže. On se také směje. Pořád je ticho. Ale jejich oči spolu mluví. A už nikdy nepřestanou.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Zkouškové období

Téma 15: Má veselá jitra

Text od lisarah:

Reklamní ráno

Žiju v noci. Jsem noční pták, co po setmění roztahuje křídla a ve tmě divoce lítá nad příběhy, myšlenkami, lidmi.

Jsem tvor, co musí ráno vstávat do práce. Zalepené oči do desáté, nenávist vůči světu, hněv na spolucestující v tramvaji.

V noci píšu svůj svět, ve dne hraju postavu mého já.

Po půlnoci se objevují veselí dědečkové, co vyrábí pro cizí děti draky; kluci, co střílejí praky žáby; mluvící ovoce z lednice - prostě to, co si moje hlava vymyslí.

Ve dvanáct přerušuji práci a jdu s kolegy z kanceláře na oběd. Únik z prosklené budovy do restaurace v podzemí.

Odpoledne se probouzím z únavy a konečně něco v té fabrice na důležitá lejstra dělám.

Navečer si dojdu do baru. Jedna whisky, jeden doutník, jedna vyprázdněná hlava.

Abych mohl psát, abych mohl skutečně žít. V noci. Nad klávesnicí.

Takhle šel můj svět, než jsem potkal ji. Rudovlásku s vlčíma očima.

Zamilovanost. Ach, láska, ach, doteky, ach, šeptaná slůvka. Krásno.

A pan přišel - střet s realitou.

Ona je ranní ptáče, vstává před šestou, musí vidět rozednění, musí být u probouzejícího se dne.

Narazili jsme na sebe jako skály, jako zamilované skály. Co s tím?

Je víkend. Trávíme ho u Červenovlčky. Společná snídaně? Domluveno.

Donutím se vstát. Slyším nejisté tóny, které se mění ve veselé skotačení. Ptáci!

Vyjdu na terasu. Čerstvé pečivo, vymačkané pomeranče do podoby džusu, Červenovlčka sedí v proutěném křesílku.

Jak z reklamy na máslo.

Takhle kýčovitě bych to nenapsal ani já.

Jenže život není psaní. V něm se mi to líbí.

Políbím ji, usednu vedle ní.

Popíjíme kávu, uhryzujeme namazané rohlíky s máslem a medem. Naše hlasy cinkají.

Je to hezký, až moc hezký.

Já ani ona nevíme, že se za osmnáct dní šíleně pohádáme kvůli banálnosti, která bude zástupným problémem našich neladících životů. Skončí to v slzách. Náš společný život skončí v slzách.

Co mi z něj zůstane, je vzpomínka na několik něžných jiter s rusovlasým zabarvením. A pak ta povídka O řece, ve které voda stojí, kterou jsem jí napsal.

Doteď nevím, jestli je to málo nebo hodně.

Text od Medy:

Má veselá jitra

Pondělí

Ráda by začala veselým příběhem o tom, jak jí spadl na terasu malý Bedříšek. Ale nemá na to náladu. Asi má i horečku. Shlédne svůj opuchlý obličej v zrcadle a začne se přehrabovat ve skříni. Neví, co na sebe. Zavře skříň. Strčí do zásuvky žehličku na vlasy.

Střih.

Cestou do práce zmokne. Střih. Zapne počítač. Zjistí, že jí vypršelo heslo. Volá na helplinku. Střih. Vymění si pár úsměvů s kolegy. Střih. Šéf jí zdviženým palcem pochválí za dobře odvedenou práci. Střih. Na recepci si vypůjčí červený deštník, aby si na dešti vykouřila svou pátou cigaretu tento rok. Ten den už se nestane nic zvláštního.

Střih.

Večer jde na pivo s kamarádem. Zase má horečku. Pije řezané pivo a hrozně se potí. Cestou domů je zastihne bouřka. Fotí, aby mohla ten obrázek beze slov poslat.

Úterý

Vstává s kocovinou a cítí se nemocná. Skříň zavírá ještě apatičtěji než předchozí den. Nestíhá. Jede pozdější tramvají. Lidé se jí pletou do cesty. Nasazuje si brýle, přestože je pod mrakem.

Střih.

V práci se domluví se šéfem, že dnes bude pracovat z domu. Balí notebook. Kolegyně od protějšího stolu závistivě svraští čelo. Ten obraz jí připomene tři rebelské vrásky na čele toho nejskvělejšího chlapa v jejím životě. Chybí jí.

Středa

Ještě v pyžamu se vypotácí ze dveří. Zapadne do vedlejšího vchodu. Večerka. Hledá, na co by měla chuť. Od včerejška nejedla a má hlad. Kmitá očima po regálech.
„Co hledaš?“ dotkne se jejího ramene mladá Vietnamka.

„Hledám, na co mám chuť, musím to vymyslet.“ odpovídá v horečce Alice a sama je pobavená svou odpovědí.

Střih.

V uličce si hraje dítě s kostkami masoxu. Mladá Vietnamka tu odchovala dvě děti. Otevřeno je každý den, od rána, když Alice časně někam cestuje, vždycky tu koupí koblihy, do večera (minimálně do jedenácti), pořád, víkendy, svátky, Vánoce. Myslí na to, že jejich život je tenhle prostor pět krát pět. Oni tu prostě žijí, jejich děti si hrají s plechovkami od energiťáku, rovnají pivo a polévky v pytlíku do polic. Krájí chleba. Byla by možná nepochopila podstatu jejich počínání, kdybych ho nezažila v jejich vlastní zemi, tam, kde vše není vytržené z kontextu jako tady.

Alici najednou popadne vztek. Že mi pořád máme tendence něco posuzovat, hodnotit! Vůbec nic jsme nepochopili, oni to tak chtějí dělat, jsou v tom šťastní, nepotřebují naše měřítka, naše hodnoty úspěchu a spokojenosti. Žít a nechat žít, jak stárne, uvědomuje si pořád víc a víc, co to vlastně znamená. Nakonec si koupí tabulku čokolády. Podá Vietnamce třicet korun a usměje se na ní. Nasadí si brýle. V posledních dnech je nesundává ani doma.

Čtvrtek

Budí se brzy. Venku je slunečný den. Zapne notebook. Dá prát ložní prádlo. Vzdálená plocha dnes moc nefunguje. V prostěradle vyprala papírový kapesníček. Jak klepe s prádlem, v pokoji sněží. Veselý týden pokračuje.

Pátek

Ráno prší. Namísto „dobré ráno“ obdrží fotografii – panorama zalité sluncem. Stýská se jí po tom kraji. A cítí se být odbytá. Jsme ekonomičtí v jednadvacátém století. Whatsapp. Nic víc. Žijeme naše životy ve zprávách, realitu nahradily fotografie, jsme v zajetí vibrací (často je slyšíme, cítíme v tašce nebo kapse, i když se neděje vůbec nic – nikdo nepíše, to jen my po tom toužíme a náš mozek vyrábí podněty, co se vlastně podobají halucinacím). Obrací telefon v ruce a odmítá otevřít aplikaci, aby bylo poznat, že byla online.

Sobota

Obraz se přesouvá z jejího bytu do Brna, vidíme dominantu Petrova a potom dál na jih, projíždíme kolem Nových Mlýnů... v  sobotu ráno konečně spadne na terasu Bedříšek.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Má šťastná hvězda