Téma 52: Až ucítíš tu vůni, určitě si vzpomeneš...

text od Medy:

Je v duši klid a stopy po něm není

Co necítíš upadne v zapomnění

                                   ^{Jan Machonin, zápisek 15.10.}

Vůně, kterou už si nepomatuji

Až ji ucítím, určitě si vzpomenu

Na všechno

Už si to nepomatuju

Vůbec nevím, jaké to s ním bylo

Jako by ani nebyl

Nevím, jestli mě hladil a kde

Nevím, jak mě líbal

Nevzpomínám si ani

jak to vždycky začalo

Pomatuju si jen jeho smích

Byl tak osvěžující

Když všichni jenom vzdychají

A svůj zvláštní pocit

který ve mně vyvolával znepokojení

jako když odejdete z domu

s nepříjemným pocitem

že jste na něco zapomněli

Jen zrovna nevíte

jestli jen svačinu do práce

nebo vypnout žehličku ze zásuvky

text od lisarah:

Vůně vzpomínek

Sníh. Za oknem padá sníh. Muž ještě z práce nepřišel. Dítě vyzvedne ze školky on. Smráká se. Otočím kolečkem na radiátoru doprava. Mám ráda teplo. (Což můj muž nesnáší.) Zapálím všechny svíčky, co po bytě najdu. (To můj muž taky nesnáší.) Pustím si nějaké cd s pomalou hudbou. (Tak tohle nesnáší snad ze všeho nejvíc.) Sednu na gauč, zachumlám se do deky a budu na tebe vzpomínat. Ne. Budu vzpomínat na nás.

Jely jsme z koncertu, který se nám vůbec nevydařil. Řídila jsem, ty jsi seděla vedle mě. Na zadních sedadlech naše nástroje. Topení v té staré škodovce nefungovalo. Venku začalo padat a šíleně to namrzalo. Klouzalo to. Byla tma. Auto mělo mizerný světla. Měla jsem strach, soustředila jsem se na cestu. A ty jsi mě bavila. Svými lechtivými vtipy, rukou na koleni, polibky. Já vím, nebylo nám ani dvacet. Byly jsme tak mladé. A bezstarostné. Patřil nám celý svět, myslely jsme si. A nevěděly, co s tím. Vybavuji si, jak jsi pořád škrtala zapalovačem. Mě to bylo děsně nepříjemný, ten zápach, co z toho zůstával v prostoru auta. Ty jsi to naopak milovala. Myslím, že už nikdy jsme k sobě neměly tak blízko jako tehdy v tom autě. Ani když jsi mi šla za svědka na mé svatbě, ani když jsem ti držela vlasy při zvracení po té kalbě ve staré továrně, ani když jsem šla s tebou na potrat. A když jsem ti házela růži do rakve? V tu chvíli už na tom nezáleželo.

Banální cesta z koncertu ve mně zůstává, zatímco věci, co se zdají být velké ne. Svatbu nepovažuji za zásadní, zato první rozhovor s mužem o našich představách ano. Lpím na maličkostech, často to lidé nechápou. Ale já vím, co je pro mne podstatné. Například tu teď sedět při svíčkách a vzpomínat v tichu na tu zimní jízdu.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Rozečtená kniha

Téma 51: Básně jsou jako lidé

citát:

Začal jsem si myslet, že básně jsou jako lidé. Některé lidi jste dokázali rovnou odhadnout. Některé lidi zkrátka nešlo pochopit - a nikdy se vám to ani nepodaří.

(z knihy Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru)

text od lisarah:

Představy

Chtěla bych nerozumět světu

nebo alespoň tobě

jenže je to horší

nerozumím sama sobě

Mám zajímavou práci, umím chodit na podpatcích, pro každého mám úsměv. Doma na mě čeká hodný muž a chytré dítě. Jsem štíhlá, ještě celkem mladá a hlavně zdravá. Mám koníčky (háčkování, květiny, dobré kafe).

Všechno bylo takhle dokonalé nejen navenek, ale i uvnitř. Cítila jsem se ve svém těle i životě šťastná. Pak jsem jednou jela večer z práce s desítkami unavenými, netečnými obličeji ve vagónu metra. Z nudy jsem si začala představovat sex s cizími muži. Bloumala jsem po tvářích na sedadlech a vybírala si toho, který se mi líbí. S kým bych šla. Třeba s tím klukem, co sedí naproti mě. Představuji si, jak se na sebe podíváme, oba vystoupíme na stejné stanici a já půjdu za ním. K němu domů. Ještě v předsíni mě svlékne a na studených dlaždicích pomiluje. A to vše úplně beze slov. Nebo ten kravaťák s vlasy příliš nakrátko. Vlak náhle zabrzdí, neudržím se na sedadle, on mě zachytí, dáme se do řeči. Domluvíme si schůzku na druhý den. Dobrá večeře v pěkném podniku, správně vychlazené bílé víno, taxík, hotelový pokoj, společná sprcha.

Ano, představuji, že manžela podvádím. Každý večer mezi šestou a půl sedmou, pětkrát do týdne. Už to trvá takhle přes rok. Zjistila jsem, že bez toho neumím být. Když se ke mně při odchodu z práce přidá kolegyně, která má stejnou cestu, jsem naštvaná, že mě připravuje o mé představy. Nesoustředím se na hovor, odpovídám stroze, čekám na její výstupní zastávku.

Manžel o tom samozřejmě neví. Nikdo o tom neví. Ani já si to nikdy doopravdy nepřiznala. Až do dneška, kdy vystupuji za vysokým mužem, co voní dřevem. Zasunul mi do kapsy kabátu navštívenku. Vím, že je na ní adresa. Oběma nám je jasné, co se stane. Mým představám je konec. Mému já je konec.

text od Medy:

Lidé jsou jako básně

Někdy tak čtiví a přesto to s vámi nemyslí upřímně

Někdy tak dekadentní a přesto vás budou milovat do smrti

Opakujete-li dostatečně dlouho a vytrvale svou mantru, přivoláte toho, koho milujete

Přizpívám tě

Vím to

Lidé potřebují příběh

Bez příběhu nejsme nic

Zajímalo by mě, jestli dítě v šesti letech pozná pravou lásku

Asi ano, ví přece, než mu vypadnou mléčné zuby, čím chce být

Učit lásce ho nikdo nemusí

Hodíme se k sobě

Máme příběh

A teď i svou báseň

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Až ucítíš tu vůni, určitě si vzpomeneš...

Téma 50: Ve druhé osobě

text od Medy:

Ve druhé osobě

Když jsme se poprvé potkali. Tuším v kavárně na DAMu to bylo. Seděli jsme v kruhu dobrých přátel, ty příjemně opilá, jsi mě důsledně přehlížela. Když jsem se na sebe rozhodl upoutat pozornost a říct něco o tom, že tvé znalosti ruské literatury jsou ohromující, přestože jsem vůbec nevěděl, zda máš nějaké znalosti literatury (tím spíše ne zda ruské, ale připadalo mi, že bys mohla mít, vypadalas tak – jako Anna Karenina), když jsem se rozhodl tě vtáhnout do debaty a zároveň ti polichotit, uvědomil jsem si, že si nepomatuju tvoje jméno. Jenže jsem si to bohužel uvědomil, až když jsem zahájil větu slovy:

„To tady --- „ a mířil ostentativně a především hystericky ukazováčkem na tebe. Ani ses na mě nepodívala a řeklas s tím svým shovívavým úsměvem, zatímco jsi vyfukovala kouř na opačnou stranu, než jsem seděl:

„Lucka.“

Jenže mě to najednou připadalo moc vulgární jméno pro tak půvabnou ženu, moc domestikované (a to ty jsi rozhodně nebyla), moc hrubé a koketní. Řekl jsem proto raději:
“To tady – Lucie – nám může leccos osvětlit, její znalosti ruské literatury jsou famózní.“ Sám jsem se zastyděl za slovo famózní, protože to v tu chvíli znělo stejně potupně, jako kdybych ti býval řekl Lucko. Ty jsi ale odložila cigaretu a nabídla jsi ostatním, že vybereš nějakou další láhev vína.

Žít se spisovateli je nelehké, postupem času se stanete z objektu zájmu objektem zkoumání. Jelikož dodnes vůbec nevím, proč jsi na mou otázku, zda spolu budeme chodit, po několika měsících urputného naléhání, nakonec odpověděla ano, nevím ani, zda má nějaký důvod, že jsem součástí většiny tvých příběhů. Co vím ale naprosto přesně je, že jsem si nikdy víc nepřál být součástí něčího života, tak jako tvého, a že tvoje ano bylo mou největší životní výhrou.

Poprvé jsi se podrobila sebereflexi (na mé důrazné doporučení) po pár měsících našeho vztahu. A co jsi zjistila? Že je to s tebou těžké, ale míru tvé dokonalosti musí vyvažovat nepodstatné hlouposti, se kterými se zajisté naučím žít, protože už to skoro umím. Asi jsem opomněl zmínit, jak zbožňuji tvou bezbřehou výmluvnost.

To by nebylo vánoční pečení, aby během něj nevyvstala nějaká komplikace. Letos to nebylo nic menšího než neztuhnutí čokolády na perníčkách. Jelikož jsi se rozhodla počokoládovat celou polovinu várky a ještě jsi nevymyslela způsob, jak to spravíš, nezbývá,  než ti popřát hodně dobrých nápadů, které se ti budou hodit nejen při záchraně našeho předvánočního klidu, ale celý nastávající rok.

Má lásko, veselé Vánoce!

text od lisarah:

Ve druhé osobě

a) si můžeme zajistit nesmrtelnost (předáním genů)

Osobní zájmena

Nejdříve je já. Narodím se, jsem.

Pak jsme já a ty. Zamilovaní, ruku v ruce, bok po boku.

Pak je on. Zázrak. Dítě. Moje a tvoje.

Nejopojnější my. Máma, táta, syn. Rodina.

Syn se žení. Na blahopřání píšeme Vy. Život utíká, sledujeme ho zpovzdálí.

Vnučky Rozárka, Natálie. Ony nám dělají takovou radost ve stáří.

b) můžeme vypravovat příběh (netradičně)

Ty

Ty víš, co chceš. Jdeš si za tím. Podplatíš úředníka. Podrazíš kamaráda. Svedeš svoji chybu na kolegu.

Ty víš, co chceš. A nebojíš se toho. Chceš mít rychlý kariérní postup. Být štíhlý a mít oblek šitý na míru. Peníze na účtu, luxusní auto v garáži a popíjet večerní drinky v nóbl baru.

Ty víš, co chceš. A co k tomu potřebuješ. Reprezentativní ženu, která ti bude dělat doprovod na firemních akcích. Loftový byt v centru Prahy, kde můžeš uzavírat kšefty. Vynalézavé milenky, které ti umožní odreagovat se.

Ty víš, co chceš. Věříš, že to dostaneš. Děláš pro to přece všechno. Cvičíš, manipuluješ, málo spíš, hodně slibuješ.

Pár let ti to vychází. Pak přijde stopka. Všechno se zbortí. Někdo podrazí tebe. A už se vezeš. Přijdeš o byt, manželku, peníze, prestiž. Jsi nic.

K čemu to pak všechno bylo?

c) můžeme zažít lásku

Někdo tě miluje. Važ si toho.

Někoho miluj. O tom to všechno je.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala citát:

Začal jsem si myslet, že básně jsou jako lidé. Některé lidi jste dokázali rovnou odhadnout. Některé lidi zkrátka nešlo pochopit - a nikdy se vám to ani nepodaří.

(z knihy Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru) 

Téma 49: Nový začátek

text od lisarah:

Nový začátek

Letos to bude jiný. Jako každý rok sedím nad novým diářem a sepisuji si, jaká chci být. Hubenější. Na čem chci zapracovat. Zpevnit postavu. Najít konečně ten správný střih vlasů k mému obličeji. Jak budu trávit čas. Žádné detektivky, pořady o vaření, prostě žádné bezduché koukání na televizi. Místo toho si přečtu Puškina. A nebo půjdu na koncert vážné hudby. Tohle všechno si musím každý rok psát, i když popravdě nevěřím, že taková najednou budu jen proto, že se vyměnila číslovka na kalendáři. Přesto si tento svůj rituál nemohu odpustit. Potřebuji ho. Dává mi naději. Na to, že budu šťastnější. Že třeba opravdu konečně zhubnu, začnu trávit čas kvalitnějším způsobem. A třeba se splní i ta největší touha..že potkám toho pravého a poznám, co je to láska, o které všichni tolik mluví. 

text od Medy:

Novej začátek

Tak jo. Blíží se novej rok. Nejsem nadšená z toho, že je čas bilancování, ale co už. Je to příležitost. Začít dělat věci jinak. Začít dělat věci, co dovopravdy chcete. Zkrátka začít vod začátku. Taky máte někdy pocit, že pořád začínáte vod začátku? Já zrovna teď. A je sakra tíživej. Ale je tu jedna fantastická věc – těšení se. Děsně se těšim. Posílená těma haluzáckejma příhodama, co se mi děly ten předchozí a naspeedovaná z nějaký až skoro nerozumný mladický odvahy něco se svym životem konečně udělat. A tak si říkám, co se to se mnou děje? Taky si to někdy řikáte? Kde a čim a vod koho jsem se nakazila? Ale pěkně popořadě.

Minulej tejden na vánočním večírku jsme s partou navštívili „2. patro“, proslulej pražskej klub ve druhym patře, kde jsou jen gauče a parket, ano, správně tušíte, jako u někoho doma. Vobjednali jsme si dvě šáňa a čekali, co s z toho vyleze. Ale abych pravdu řekla, jediný, co pro mě připomínalo místa, kde se cejtim jako doma, byla ta důvěrně známá vykalená atmosféra, kterou jsem ale v tomdle provedení a intenzitě paradoxně naposledy zažila ve tři ráno v Mutěnicích, na jaře tohodle roku, kdesi ve sklepě u Kovaříků, kde se střetly naše pohledy s jednim (dost ústřednim pro tendle příběh) nejmenovanym neméně opilym mladíkem – tady takovejch notně opilejch (a kdoví, co ještě) lidí bylo plno. Seděla jsem na gauči, nutno říct dost nevzhlednym, politym a propálenym gauči a poprví od onoho dne pochopila, jak totálně elementárně v rukou náhody se v takovejch situacích ocitáme. Chtělo se mi nejdřív křičet, pak skoro brečet a pak jsem se uklidnila a vobrátila do sebe zbytek šáňa, protože to bylo v tu chvíli nejrozumnější řešení. Jak by stačilo, aby tenkrát někdo rozlil pivo, odpojil elektřinu, pozvracel se, objednal si hermelín, přivedl štěně, aby v tu samou chvíli, kdy jsme se na sebe podívali, někdo přerušil nit svym průchodem zornym polem jednoho z nás, aby se něco stalo dřív a něco pozdějc, aby se míň nebo víc pilo... prostě jak zrádná je opilecká logika a jak animální je opilecká přitažlivost a jak zmagnetizovaná je střelka, která má to všechno řídit a ukazovat směr a jak je to všechno zmatený a všude vládne naprostej chaos, jelikož jsou všichni na plech a maj najednou pocit, že naprosto přesně vědi, kdo jsou, co chtěj a kam směřujou. A přesto nebo právě proto se to pak ještě všechno jeví jako vosud.

No jaro, jak jste správně pochopili, je daleko. Stejně tak jako ten nejmenovanej potetovanej týpek. Ale to je v tomdle příběhu docela fuk. Jak čas plynul, stalo se ještě pár zajímavejch věcí, který taky není nutný tady zmiňovat. Důležitý je, že jsem se z toho všeho infikovala myšlenkou. A víte, co znamená infikovat se myšlenkou? To znamená přesně to, že se s váma něco stane. Něco divnýho. To se pak i takový přískřípnutý a vopatrný lidi, jako jsem já, rozhodnou k něčemu velkýmu. Ale lidi, nebojte se toho. Budu vás klidně držet za ruku, až se rozhodnete vobrátit svuj život vzhůru nohama. Ale jděte do toho. Fakt to udělejte. Je to hrozně důležitý!

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Ve druhé osobě