Dopis dvacátý pátý

Milá Lisarah,

víš, já už bych tak ráda zase napsala příběh. Doufám, že mi k němu tahle cesta pomůže.

Je jiná než ty ostatní, provázelo ji tolik komplikací a možná právě proto, že je tak vybojovaná, je pro mě tak osudová. Strávili jsme předchozí noc v hotelu. Tu valentýnskou. O jeden den navíc v Londýně. Zrušili nám let. Porucha motoru. A tak jsme si dali skvělou večeři. A horkou vanu.

Pilot nás v letadle vítal slovy: „our adventures keep going“. Přesně ten pocit mám každou jedinou minutu teď, když už zase brouzdám mimo domov. Mám na cestování ráda úplně všechno. Stávám se někým jiným, bdělým a neúnavně šťastným. Vím to o sobě. Tenhle odlet byl přesto těžší než ty předchozí. Pochybovala jsem. Ale jakmile to celé skutečně začalo, okamžitě mě zaplavil pocit „this is it“. V životě a na světě je toho tolik co objevovat, nemůžu bez toho být a ať je mi, kolik mi je, nějak to vymyslím, abych mohla žít přesně takhle - „on the road“.

Je zvláštní

Končit dopis básní

Rozválet těžká slova

Do tenkých řádků

Mít jen útržky dne

Po kapsách

Číňan

Co miloval

Kanadskou holku

Ale rodiče si to nepřáli

Holčička s Downem

Co mávala mi na rozloučenou

Kafe bez kofeinu

Co chutnalo skvěle

Tmavě růžový mrak

Co rozřízl oblohu

A pak začalo sněžit

Jelikož teď žiju pár hodin v minulosti, ještě nepůjdu spát, ale Tobě přeji krásné ráno!

M

Dopis dvacátý čtvrtý

Medo,

vyvolala jsi mi vzpomínku z dětství. Ležím u babičky v zadní seknici pod obrovskou duchnou a čtu knížku o třech dětech ve Fatimě. Dnes, o dvacet let později, tu vzpomínku vnímám jako krásnou ukázku svého pohádkového dětství.

A víš, že jsem jedno místo, kde se taky Panna Maria zjevovala, navštívila? Byla jsem, už to bude dobrých dvanáct let zpátky, s babičkou a tetou v Medžugorji. Bylo to moc zajímavé. Kostel, setkání s některými „dětmi“, kterým se zjevovala/zjevuje, voda v kanystrech, cizí země, šátky přes ramena, neskutečné horko, ranní výstup na kopec s křížovou cestou (všude samé odpadlé podrážky, strhaní lidé, ale i neuvěřitelně silní, kteří třeba i o berlích vyšli, co já už pomalu nemohla). Člověk viděl, co víra s lidmi dokáže, jakou jim umí dát sílu. Ale nic nepřekonalo ten krásný pocit, že jsem tam se svojí laskavou babičkou.

Jeden medailonek z Medžugorje mi, ještě předtím než jsem to místo navštívila i já, přivezla má tehdy nejlepší kamarádka. Popisovala mi, že i ona sama tam viděla Pannu Marii. Mohla to být pravda? Bohužel už ten medailonek nemám, ztratil se podivně jako naše přátelství.

Vyvolala jsi ve mně sled vzpomínek. A tvoje přípravy na cestu mi trochu připomínají moje nadšení vrhnout se do úprav v bytě. Na jaře mám v plánu vymalovat celý byt, pořídit nové záclony, nechat přidělat kus knihovny. A přitom samozřejmě dojde opět na protřídění všech věcí a určitě spousta z nich poletí do koše, aby ty, které zůstanou, nabyly většího významu.

Děkuji za Tvůj dopis, který mi přinesl na mysl minulost, a ony vzpomínky mě potěšily.

Ať je Tvoje cesta šťastná.

Lisarah

Dopis dvacátý třetí

Lisarah,

máme letenky. Zítra ještě pojištění. Ubytování na prvních pár dní. První pokus balení tašky. Druhý pokus balení tašky (odstranění cca ¼ původního obsahu). A dál to znáš… přípravy na cestu jsou srovnatelně energizující jako její plánovaní a těšení se.

Tentokrát jsem ve svém životě uklízela ještě důkladněji. Konkrétně zbyly 4 krabice – slovy čtyři. Převezené do míst mému srdci nejmilejším. A v nich – fotky, deníky, korálky, dopisy, přání, lístky z divadel, zlaté střevíčky, pastelky, tempery, boty na prkno, helma, kolíčky… pár drobností stlačených do mikroprostoru, ekonomicky poskládaných v úhledným písmem popsaných krabicích. Přesto v nich ale není místo pro nostalgii. Proč taky? Předznamenávají přece samé skvělé věci. A navíc, jejich majitelka už tohle podstupovala tolikrát.

Objevila jsem malý medailonek. Daroval mi ho dědeček. Našel ho při procházce. Je tak titěrný, že ho považoval za svatého Antonínka. Po bližším ohledání jsem ale zjistila, že je pravděpodobně vyražený na počest zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě. Znáš ten příběh?

„Fjaka is a specific state of mind and body... it´s half somewhere and half nowhere.“ Jakša Fiamengo, The Croatian poet. Budu o tomhle snad psát příště. Vedlo mě to k zamyšlení, co zformovalo Chorvaty do lidí, jakými jsou dnes, a co zformovalo nás – Čechy? V běhu aktuálních událostí si člověk tyhle otázky klade čím dál tím častěji. Je to znepokojivé, ale snad ne ještě ztracené!

Krásné dny do Prahy!

M

Dopis dvacátý druhý

Medo,

v sobotu jsme byli na Grand restaurant festivalu. Šest chodů, dvě hodiny posezení, víno, my tři. To jsou ty okamžiky vymykající se běžnému životu, které mě dobíjejí energií. Zažít něco jiného, slavnostního. A vnímat to tak. Být s těmi nejbližšími. Musím říct, že z takových zážitků čerpán energii dlouho.

Už je to tři roky, co píšeme náš blog? Vážně? Úplně se mi vybavuje kavárna, stoleček a naše povídání. O tom, jak a co budeme psát. O názvu blogu. O jménech. A ony to jsou tři roky! Za tu dobu jsme obě jinde, a přesto tady spolu dál píšeme. Cítím radost. Další velký zážitek.

(To jsem zvědavá, kde budeme za další tři roky. Doufám, že obě budeme psát a budeme spokojené i v životě.)

Možná mám potřebu si ty, pro někoho samozřejmé a obyčejné, věci takhle vyzdvihovat. Protože, o čem bych jinak psala, když největší zážitek dne je dát fungl nové povlečení (protože točení těch čtyř, co máme, už mě nudilo k nesnesení). O tom, že jsem dělala k obědu amolety a že právě jím kofilu? Být na mateřské je skvělé, ale o tom já psát nechci. A tak se zaměřuji na ty drobnosti, které obyčejné dny ozlatí.

Krásně si se popsala. Já to asi neumím. Lisarah v letech 2015-17 se stala a byla matkou a to je to zásadní a všeovlivňující. Asi by mě musel popsat někdo jiný (třeba ty?:-), já to nedovedu. V poslední době nemám bilanční, přemýšlivou náladu. Snažím se koukat dopředu. A to je dobře, to se mi v životě moc často nestávalo.

Zítra bude další velký zážitek. Náš společný oběd. Hlasy, gesta, smích. Uteče to, a pak nás rozdělí cesty a my se - možná i několik let - budeme potkávat pouze prostřednictvím emailové schránky.

Tak ahoj zítra a pak už jen ve slovech naťukaných do klávesnice.

Lisarah