čtvrtek 15. února 2018

Dopis dvacátý čtvrtý

Medo,

vyvolala jsi mi vzpomínku z dětství. Ležím u babičky v zadní seknici pod obrovskou duchnou a čtu knížku o třech dětech ve Fatimě. Dnes, o dvacet let později, tu vzpomínku vnímám jako krásnou ukázku svého pohádkového dětství.

A víš, že jsem jedno místo, kde se taky Panna Maria zjevovala, navštívila? Byla jsem, už to bude dobrých dvanáct let zpátky, s babičkou a tetou v Medžugorji. Bylo to moc zajímavé. Kostel, setkání s některými „dětmi“, kterým se zjevovala/zjevuje, voda v kanystrech, cizí země, šátky přes ramena, neskutečné horko, ranní výstup na kopec s křížovou cestou (všude samé odpadlé podrážky, strhaní lidé, ale i neuvěřitelně silní, kteří třeba i o berlích vyšli, co já už pomalu nemohla). Člověk viděl, co víra s lidmi dokáže, jakou jim umí dát sílu. Ale nic nepřekonalo ten krásný pocit, že jsem tam se svojí laskavou babičkou.

Jeden medailonek z Medžugorje mi, ještě předtím než jsem to místo navštívila i já, přivezla má tehdy nejlepší kamarádka. Popisovala mi, že i ona sama tam viděla Pannu Marii. Mohla to být pravda? Bohužel už ten medailonek nemám, ztratil se podivně jako naše přátelství.

Vyvolala jsi ve mně sled vzpomínek. A tvoje přípravy na cestu mi trochu připomínají moje nadšení vrhnout se do úprav v bytě. Na jaře mám v plánu vymalovat celý byt, pořídit nové záclony, nechat přidělat kus knihovny. A přitom samozřejmě dojde opět na protřídění všech věcí a určitě spousta z nich poletí do koše, aby ty, které zůstanou, nabyly většího významu.

Děkuji za Tvůj dopis, který mi přinesl na mysl minulost, a ony vzpomínky mě potěšily.

Ať je Tvoje cesta šťastná.

Lisarah

Žádné komentáře:

Okomentovat