Milá Lisarah,
jsem ráda, že jsme se za ten krátký čas stihly potkávat. Děkuji.
Dnes z deníku mé postavy:
Listovala jsem facebookem mojí dávné lásky. T. K. A najednou jsem měla bodavý pocit, že jsem se něčeho vzdala. Že jsem se vzdala svojí umělecké duše. Nebo – možná – a to by bylo ještě horší – jsem o ni přišla. Posledních pár měsíců se neumím napojit sama na sebe. Pořád něco hledám. A nic nenacházím. Chtěla bych zpátky svůj sen. Svoje psaní. Svoji Prahu. Své přátele. Vzpomínám, jak jsme sedávali na lavičce pod truhlíky s muškáty jeho tety, zeď byla ohozená vápnem, lavička oprýskaná, loupající se hnědý lak na okenních rámech, v poli se honila hejna špačků, skládali jsme tklivé songy, které nikdy nešly zahrát dvakrát. Jak jsme si po tvářích kreslili bojové symboly šťávou z malin a ostružin, do vlasů zaplétali vlčí máky, které umírají, jakmile je utrhneš nebo s prvním ostrým slunečním paprskem a to je fér, jak jsme se váleli v trávě pod třešní ulepení a pobodaní od vos. Vzpomínám na všechny ty plody našeho mládí, které dnes vystřídala alergie na pyl, slunce a rajčata. Na sny o štěstí, které dnes nahradily účty za elektřinu z chaty přicvaknuté na ledničce magnetem. Na prašný dvůr, s rozštípaným stolem a židlí každou jinou, ze kterých jsme měli v zadku třísky, kde sedávali všichni naši přátelé a pili jsme pivo, víno a kafe třivjednom, což bylo vždy jen za odměnu po trhání rybízu, bourání komína nebo přebírání brambor. Vyvolalo to tolik vzpomínek, které jsem si myslela, že už nemám, a především díky kterým jsem já mnou.
Najednou potřebuji nějaké důkazy své existence. Ubezpečení. I když jsem si ho vždycky dokázala obstarat sama od sebe. Ten tajemný ctitel, který ani nevím, jak se jmenuje, je jako T. K. Říká ty věci, které mi chybí. Zpívá. Je jako on. Mluví tak, usmívá se tak. Strhává mě svou písní jako Sirény do kalných vod nelásky. A přitom mě nechce. Ještě to neví, už mě miluje, ale všechno si vymaloval na prázdné plátno. Napsal celý scénář, ale ještě se nezamýšlel nad obsazením. Je ruský klasik celou svou duší. Stačí jeden můj pohled a v něm jeho život začal i skončil. Nestačil mi ještě všechno říct. Protože doposud neřekl vůbec nic. Jeho nezměrná láska mu nedovoluje plýtvat v tak vzácných chvílích, kdy je se mnou, slovy. Jak někomu může nechybět umění? Píseň? Báseň?
Včera jsem se o T. K. dozvěděla, že jsem ho opustila já. V jeho verzi. A že tím velmi trpěl. A možná si to opravdu myslel. A možná je naše přítomnost i minulost jedno velké nedorozumění. A co je pak naše budoucnost? Chtěla bych mu jednou věnovat druhý dopis. Protože se ke mně často vrací. V mnoha různých situacích. A v mnoha různých podobách. Je svým způsobem mé poslední spojení se světem, který býval můj. Věřím, že ho brzy napíšu.
Dobrou noc,
M
