Medo,
dnes je zase horký letní den, trávíme ho doma, odpoledne se Modřinka bude
na balkoně cachtat v bazénku a s dětskou radostí přelévat vodu v kelímkách.
Jedna z nej věcí na mateřství je možnost prožívat obyčejné věci viděné
fascinujícíma dětskýma očima.
I já mám pro Tebe po dlouhé době povídkový
střípek, tak ať se líbí:
Dopoledne
se chýlilo ke konci, hřiště se vyprázdnilo, zůstala tam jen ona, matka s tříletým
synem, a on, otec pětileté holčičky. S odchodem ostatních dětí vzduch
ztěžkl, neměl ho kdo prorážet svým dychtivým křikem. Nastalé ticho umožnilo
vyniknout zvuku plastových lopatiček, kterými děti nabíraly písek do báboviček.
On i ona
se na sebe podívali, najednou jim přišlo divné nepromluvit spolu.
-To máme
zase krásný den.
-To ano,
ale snad už přijde déšť. Země je vyprahlá.
-Bylo by
to potřeba.
-Už chodí
do školky?
-Až
příští rok.
-...
- ...
O čem se
bavit s cizím člověkem, když vás spojuje jen přítomný okamžik?
Banální
řeči nikoho nebaví, ale zeptat se na to, odkud má jizvu u pravého ucha, jestli
by chtěla ještě jedno dítě, jaké má rituály před spaním, to nikdo nemůže.
Nastavení společnosti je takové, že nejdříve se musíme seznámit na základě řečí
o ničem a až později jít do hloubky. Tolik ztraceného času a často tak
zbytečně.
Nejčastěji
se ale lidé k té skutečné konverzaci ani neprobojují.
A tak
tomu bylo i v tomto případě.
On i ona
ustaly po chvíli v konverzaci, děti si sbalily kyblíčky a rozešly se do
svých poloprázdných domovů.
Těším se na zítřejší kafíčko v Emě.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat