Milá Lisarah,
děkuji za krásný dopis, který si budu číst znovu a znovu, až se mi zasteskne. Abych si připomněla, že mám tam doma, daleko, za mořem, přátele, jako jsi Ty.
Hodně věcí jsem si za poslední měsíce uvědomila, tak uvidím, kam mě to nakonec dovede. Zatím Tě nechám trochu napjatou.
Tvá báseň je krásná. A hořkosladká, řekla bych. V jaké jsi ji psala náladě? Inspirovala mě napsat tohle:
Tvůj svět je jako zrcadlo. Jako tisíce zrcadel. Zrcadlí všechny dobré věci, které děláš. Všechna krásná slova, která říkáš lidem. Všechen zájem o ně. To, že se jen tak zeptáš mladíka v kavárně, jak se mu líbí kniha, kterou právě čte, žes ji četl také. To, že pochválíš tříleté holčičce ve zmrzlinárně duhovou plyšovou sovu a když se jí zeptáš, odkud ji má, odpoví Ti, že z Colorada přece, protože s ní přiletěla v letadle, „sama by to totiž neuletěla“. To, že ses zeptal September, odkud se vzalo její krásné jméno. Své babičky, jak se cítila, když tady poprvé vystoupila z letadla. Když se ptáš, jak mi chutná víno a chceš slyšet, že po zralých meruňkách s kapkou medu. Když Dorotce foukáš odřené koleno a chválíš jí roztržené džíny, protože je konečně má „ve stejném stylu jako máma“. Zrcadlí je mně. Děkuji
M
Žádné komentáře:
Okomentovat