Dopis sedmdesátý třetí

Milá Lisarah,

hlásím se Ti ze své tour, konkrétně někde mezi městy – Praha – Olomouc – Kroměříž – Brno – Jihlava.

Cítím se strašně unavená. Od svého příletu jsem asi neměla jediný den, kdy bych se tak necítila. A to už to zítra bude 14 dní. Jedu ve vlaku směrem na Vysočinu a krajina se proměňuje od sněhových závějí po jarní nazelenalé kopečky kolem Třebíče. Tohle období roku mi připadá ponuré.

Modré pondělí, prý nejdepresivnější den v roce. Noviny hlásaly: „Dnes je modré pondělí, nejdepresivnější den roku, připravte se na den plný zklamání, depresí a špatné nálady.“ Nám bylo fajn. Seděli jsme s přáteli nad stolem plným dobrot, popíjeli svěží Chianti a nebáli se témat migrace ani krize středního věku. A pak jsme zjistili, že je pátek.

Brno bylo obalené ve smogu jako v ochranné fólii, ale nám to nevadilo. Korzovali jsme městem a nakukovali do galerií lemujících Husovu. Na pozdní snídani jsme si vyhlédli Industru, šlapali jsme na předměstí pěšky, protože byla neděle a všechny autobusy už jely. Dali jsme si tam domácí chléb a ztracené vejce a řepu a květák a plný talíř „zimní zeleniny“.

Za dva dny jsem strávila skoro 30 hodin s rodinou, svými přáteli, rodinami svých přátel. Objíždím naši ospalou zemi a užívám si každou jedinou chvíli doma, že se mi skoro nedaří jíst a spát.

Je tu tolik krásných, a přitom tak rozdílných míst, tolik skvělých lidí, kteří bezvadně vychovávají svoje děti, že mám vždycky pocit, že všechno bude fajn a tahle země bude zase jednou královstvím. A pak mi to připomene „Make America Great Again.“ A zastydím se za tu poslední větu.

Těším se na naše nové literární počiny.

Těším se na další a další chvíle s milovanými, které jsou tako šťáva z okvětních lístků nějaké moc vzácné květiny a která se lisuje jen za studena při novoluní a vy se jí nemůžete nabažit, ale zároveň ta květina roste jen na jednom místě a vy víte, že se na to místo dostanete jen občas, a proto žijete dnem i nocí a děláte si rezervy, i když tušíte, že tak to nefunguje, stejně tak jako nefunguje naspat se do zásoby.

Míjíme obrovské hokejové kluziště uprostřed lesa se zrezlými mantinely a potrhanými brankami a já myslím na to, jak mi chybí bruslení. Všechno působí ospale a smutně, padá soumrak, stromy jsou holé, tráva na mezích polehaná a zmačkaná jako deka v nohách postele. Vlak duní a otřásá se a mě pořád bolí žaludek z nějakého špatného nebo tučného jídla, které jsem snědla asi tři dny zpátky. Představuju si spánek a talíř horké domácí polévky, která na mě čeká. Žiju tak jinak než pár dní zpátky a někdy mám pocit, že jsem se v tomhle časovém pásmu ještě pořádně neprobudila.

Kolem se pomalu začínají rozsvěcovat nová a nová světélka. Krajina se opéká v oranžovém světle lamp a vypadá najednou už o mnoho víc utěšeně. Otevírám knihu, kterou jsem si od Tebe půjčila a polyká mě svět dlažebních kostek na Piazza Navona. Však víš.

Dobrou noc,

M

Dopis sedmdesátý druhý

Medo,

vítej doma!

Je začátek roku - a všechno je jinak. Měla jsem mlhavé plány, co letos podniknout, pak přišla kontrola u doktora, změna léků a vše je jinak. Čekání na to, zda léky budou fungovat, zda na nich budu fungovat. Přiznávám, že mám strach a že mě to srazilo na kolena. Ale teď, po pár dnech zpracovávání, se už snažím být pozitivní a brát to jako další zkoušku, kterou je nutné překonat. A já to jenom musím zvládnout, i když to může být těžké.

Neplánuji nic. To je tak zvláštní pocit. Snažím se odstranit nepodstatné zátěže, které si na sebe kladu sama, nikdo je nevnímá, neocení, a mne jen zatěžují. Snažím se prostě volněji dýchat.

Mám pocit jako by letošek ještě nezačal. Ještě jsem ho nestačila zachytit. Modřinka byla nachlazená, měla jsem ji celý týden doma. Ouškovi jsem kvůli tomu odkládala očkování. Některá dopoledne funguji v nouzovém režimu. Peru, uklízím, přemýšlím, co udělat k obědu. Šedá rutina.

Ale vedle toho spousta krás - hraní si s Modřinkou na doktorku, prodavačku či s domečkem pro panenky. Hodiny a hodiny plné her. Ouško ochutnalo první zeleninku. Byla jsem na krásné přednášce prof. Hilského o čase a na vtipném představení Vosto5 Společenstvo vlastníků. Nakoupili jsme si dobroty (chleba, floki, LoveBall, Kleina) u islandského pekaře v Artic Bakehouse. S mužem koukáme na novou řadu Terapie, seriál, co máme oba rádi.

Je to o úhlu pohledu a já doufám, že vždycky budu schopna vidět oba. A že si vyberu ten kladný jako ten, kterým se chci dívat.

Těším se na kafe, povídání a Listování. Tak už v pondělí ahoj!

Lisarah

Dopis sedmdesátý první

Lisarah,

jsem doma. Jak prostě to zní a jak moc to znamená.

Jak jsme tak pomalu proplouvali záplavou světélek a kapitán zahlásil: „We’ve just crossed the border“, objevil se zas ten zvláštní, rozporuplný, hořkosladký pocit a s ním i otázka, plno otázek:

Dokážu v téhle zemi žít?

Teď?

Jednou?

Napořád?

Tahle nádherná schoulená malá zemička, na jejíž přítomnost se ve světě doptávají a pak většinou jen pokyvují a vy víte, že vůbec neví.

Ten hezký pocit, kolik věcí je tu v pořádku a jak vás to může hřát u srdce, když se vrátíte po dlouhé době ze světa… jak jsi mi jednou napsala do Kanady „kdybys tu byla, chtěla bys zase pryč“ a tak to přesně je. Tak strašně moc se těším, až vás zas všechny obejmu, a tak strašně se těším – teď když mě ještě nesou křídla vzduchem – až se zase vznesu a zamířím někam daleko.

Jak člověk nikdy neví, co chce a to je tak dobře, protože tahle rozmařilost se stává největším motorem všech zásadních změn a krásných okamžiků v našem životě.

Sedím doma. V kuchyni. Za stolem. To je to místo, kde se zrodilo mnoho myšlenek, povídek, úniků do světa románů i non-fiction (jak označuje reálný život v literatuře angličtina, i když to vlastně není úplně přesné). Cítím se tak unavená, ale tak spokojená.

Brzy na viděnou,

M

Dopis sedmdesátý

Medo,

jsme na Vysočině. Dnes ráno trochu sněžilo. Jinak prázdné stráně.

Poslední dny se budím podrážděná, nespokojená.

Jsem v mezičase – mezi svátky; Vánoce za námi, Silvestr před námi. Jsem v mezičase – v místě a čase; jsem doma, ale jediné doma to bylo před lety.

Hledám cestu, a přitom si nejsem jistá, že vím odkud.

Neveselé na konec roku? Možná, ale organizované slavení stejně není pro mne.

Vánoční papíry, roztrhané, zmuchlané a zamotané do stužek, leží v koutě. Dárky - knihy, hračky, oblečení - roztroušené po místnosti. Tácy s rozdrobeným cukrovím spočívají na svátečním ubrusu. Ze stromečku padá jehličí a větve se sklánějí k zemi.

Po velkém těšení přijde vždy velký smutek.

Jedno bez druhého nejde.

Daň.

****

Medo, je druhého ledna, 23.09 a já piji třetí skleničku vína. Potřebuji, aby se se mnou točil svět.

Svátky pro mne byly náročné.

Dnes se uzavřely -  celodenním balením, v půl páté odjezd od rodičů, v půl deváté v Praze, v půl desáté vybaleno, v jedenáct spící Ouško a mužem uspávaná Modřinka. A já u vína a Tvého dopisu.

Jsem plna rozhodnutí, že letos to bude jiné. Víc se chci zaměřit na sebe - což s dvěma dětmi určitě nepůjde snadno - ale chci. Potřebuji to.

Děkuji za Tvé pohádkové vyprávění.

Těším se na Tvůj příjezd.

Přeji nám, ať nás čeká krásný rok.

Lisarah

Dopis šedesátý devátý

Lisarah,

vánoční časy pro mě vždycky bývaly nějak těžké… ale zrovna dnes na to nechci myslet, dnes chci napsat pohádku. Tak se pohodlně usaďte, děti, začínáme:

V hlubokých lesích daleké Kanady žil malý svišť. Lidí se nebál. Ostatně když nějaké potkal, vždy o něm říkali, že je to nejroztomilejší zvířátko, jaké kdy viděli. Dávali mu občas i něco ze svojí svačiny a ve chvílích nepozornosti jim občas i něco uloupil. Většinou jen oříšky nebo müsli tyčinky, takže si nepředstavujte žádné hody. A taky ho občas z těch lidských oříšků bolelo bříško.

Jednoho dne na cestě k jezeru jsme ho potkali i my. Zdál se nám trochu opuštěný a hubený, ale dobře víme, že v přírodě se zvířátka nekrmí. Mohlo by jim totiž být špatně a mohli by umřít, nejsou zvyklí na naše jídlo. Mohli by si také zvyknout, že vždy něco od lidí dostanou a časem by ztratili schopnost si potravu obstarat sami.

Měl na čumáčku malé černé srdíčko. Viděli jste někdy sviště, děti? Je to takový menší tvor velký asi jako kočka, chundelatý s velkým huňatým ocasem. Tihle Kanadští jsou vybavení na dlouhou a tuhou zimu. Jsou býložravci, to znamená, že se živý různými travami, semeny i ovocem. Někteří však nepohrdnou ani malým hmyzem, obzvlášť, když si chystají zásoby na zimu.

Pojmenovala jsem ho Marmeládka. Svišť se anglicky řekne marmot a mně se líbilo, že to bude marmot Marmeládka. Když jsme tak seděli na kameni vedle sebe, začala jsem mu vyprávět, kolik statečných a nebojácných zvířátek jsem tady v Kanadě už potkala:

„Jeden se jmenuje Badger (Jezevec), bydlí ve městě. Je to černo-bílý kocourek, který, než přejde přes přechod, se vždy rozhlédne. To je moc důležité. S lidmi se kamarádí, tak jako ty, ale pohladit se nenechá od každého, dobře si vybírá, s kým se bude kamarádit a s kým ne, ví totiž, že někteří lidé nejsou hodní jako jiní a nejvíc se bojí malých dětí…“

Děti a víte proč? Protože děti ho někdy pěkně zlobí, tahají ho za ocas a za kožich. Vy určitě takové věci neděláte, že ne?

„I když se ale zrovna s nikým nemazlí, není nikdy sám, prochází se městem a potkává tolik lidí, občas se jen tak posadí k někomu, kdo si na lavičce čte, takhle jsme jednou tiše seděli i spolu. Jestli chceš, mohla bych Tě vzít s sebou do města. A sedávali bychom na lavičce společně.“

Otočila jsem se k Marmeládkovi, pozorně poslouchal moje vyprávění, pak se na mě podíval a já měla pocit, jako by se usmál. A byl pryč.

M