jsem doma. Jak prostě to
zní a jak moc to znamená.
Jak jsme tak pomalu
proplouvali záplavou světélek a kapitán zahlásil: „We’ve just crossed the
border“, objevil se zas ten zvláštní, rozporuplný, hořkosladký pocit a
s ním i otázka, plno otázek:
Dokážu v téhle zemi
žít?
Teď?
Jednou?
Napořád?
Tahle nádherná schoulená
malá zemička, na jejíž přítomnost se ve světě doptávají a pak většinou jen
pokyvují a vy víte, že vůbec neví.
Ten hezký pocit, kolik
věcí je tu v pořádku a jak vás to může hřát u srdce, když se vrátíte po
dlouhé době ze světa… jak jsi mi jednou napsala do Kanady „kdybys tu byla,
chtěla bys zase pryč“ a tak to přesně je. Tak strašně moc se těším, až vás zas
všechny obejmu, a tak strašně se těším – teď když mě ještě nesou křídla
vzduchem – až se zase vznesu a zamířím někam daleko.
Jak člověk nikdy neví, co
chce a to je tak dobře, protože tahle rozmařilost se stává největším motorem
všech zásadních změn a krásných okamžiků v našem životě.
Sedím doma.
V kuchyni. Za stolem. To je to místo, kde se zrodilo mnoho myšlenek,
povídek, úniků do světa románů i non-fiction (jak označuje reálný život
v literatuře angličtina, i když to vlastně není úplně přesné). Cítím se
tak unavená, ale tak spokojená.
Brzy na viděnou,
M
Žádné komentáře:
Okomentovat