Lisarah,
vánoční časy pro mě vždycky bývaly nějak těžké… ale zrovna dnes na to nechci myslet, dnes chci napsat pohádku. Tak se pohodlně usaďte, děti, začínáme:
V hlubokých lesích daleké Kanady žil malý svišť. Lidí se nebál. Ostatně když nějaké potkal, vždy o něm říkali, že je to nejroztomilejší zvířátko, jaké kdy viděli. Dávali mu občas i něco ze svojí svačiny a ve chvílích nepozornosti jim občas i něco uloupil. Většinou jen oříšky nebo müsli tyčinky, takže si nepředstavujte žádné hody. A taky ho občas z těch lidských oříšků bolelo bříško.
Jednoho dne na cestě k jezeru jsme ho potkali i my. Zdál se nám trochu opuštěný a hubený, ale dobře víme, že v přírodě se zvířátka nekrmí. Mohlo by jim totiž být špatně a mohli by umřít, nejsou zvyklí na naše jídlo. Mohli by si také zvyknout, že vždy něco od lidí dostanou a časem by ztratili schopnost si potravu obstarat sami.
Měl na čumáčku malé černé srdíčko. Viděli jste někdy sviště, děti? Je to takový menší tvor velký asi jako kočka, chundelatý s velkým huňatým ocasem. Tihle Kanadští jsou vybavení na dlouhou a tuhou zimu. Jsou býložravci, to znamená, že se živý různými travami, semeny i ovocem. Někteří však nepohrdnou ani malým hmyzem, obzvlášť, když si chystají zásoby na zimu.
Pojmenovala jsem ho Marmeládka. Svišť se anglicky řekne marmot a mně se líbilo, že to bude marmot Marmeládka. Když jsme tak seděli na kameni vedle sebe, začala jsem mu vyprávět, kolik statečných a nebojácných zvířátek jsem tady v Kanadě už potkala:
„Jeden se jmenuje Badger (Jezevec), bydlí ve městě. Je to černo-bílý kocourek, který, než přejde přes přechod, se vždy rozhlédne. To je moc důležité. S lidmi se kamarádí, tak jako ty, ale pohladit se nenechá od každého, dobře si vybírá, s kým se bude kamarádit a s kým ne, ví totiž, že někteří lidé nejsou hodní jako jiní a nejvíc se bojí malých dětí…“
Děti a víte proč? Protože děti ho někdy pěkně zlobí, tahají ho za ocas a za kožich. Vy určitě takové věci neděláte, že ne?
„I když se ale zrovna s nikým nemazlí, není nikdy sám, prochází se městem a potkává tolik lidí, občas se jen tak posadí k někomu, kdo si na lavičce čte, takhle jsme jednou tiše seděli i spolu. Jestli chceš, mohla bych Tě vzít s sebou do města. A sedávali bychom na lavičce společně.“
Otočila jsem se k Marmeládkovi, pozorně poslouchal moje vyprávění, pak se na mě podíval a já měla pocit, jako by se usmál. A byl pryč.
M
Žádné komentáře:
Okomentovat