čtvrtek 19. října 2017

Dopis sedmý

Lisarah,

víš, jak jsme se minule bavily o kavárně, kde bychom si sedly na pohodlný gauč nebo ani ne na gauč, třeba jen na lavici, někde do ústraní, nebo ani ne do ústraní, klidně doprostřed všeho dění, a mohly tam v klidu psát, pracovat? Tak já jsem jednu takovou objevila už kdysi dávno a zase jsem na ni zapomněla. Než jsem odlétala, zařizovala jsem si nějaké věci. A teď jsem tu znovu, skoro po dvou letech. Zrovna hrají True Colors, mám ji moc ráda a jímá mě z ní podivná nostalgie, nemůžu uvěřit tomu, jak všechno hrozně rychle utíká. Kávu tu umí výbornou a jelikož se dívám baristce přímo pod svalnaté ruce (nejspíš bývalá fitness trenérka), mám nad vším kontrolu – tak jak já to potřebuju.

Podzim je pro mě období útlumu, sice bych konečně ráda vdechla život svému projektu, který připravuju vlastně od léta, ale najednou docházejí síly. Čím to? Náročným létem plným báječných nikdy nekončících setkávání?

Coworking, toho slova je dnes všude plno. A já si nedávno hledala definici, co vlastně přesně znamená. Nemáš někdy pocit, že nestíháme dobu? Já ano. Netrápím se tím nijak zvlášť. Jen mě občas napadne, jak by byl můj scale of skills rozsáhlý, kdyby můj mozek zvládal mnohem víc věcí, které dnes technologie přináší a kdyby den měl více hodin… a těch nápadů, barev, nádherných věcí a myšlenek, které denně tolik lidí vypustí do světa! Z toho jde hlava kolem. Až si z toho člověk někdy připadá tak ztracený a bezvýznamný.

A víš, co je nejzvláštnější? Všichni v téhle kavárně jsme sami. Takže my tady vlastně provozujeme takový free coworking. Moc by mě zajímaly důvody každého jednoho návštěvníka. Jsem tolik posedlá příběhy, že je vidím všude kolem sebe a pokládám všem těm lidem různé divné otázky.

Z vlaku...
Jsem na cestě za mými nejmilejšími, do uší mi hraje píseň Sleep on the floor od Lumineers. Musím přiznat, že při téhle písni jsem prožila ten rozhodující moment, kdy jsem se utvrdila v tom, že pojedu. Že je ještě příliš brzy zůstat. Najednou jsem nemohla vydržet představu, že už to všechno bylo. Chtělo se mi brečet, že už je po všem. Když z mých úst zaznělo trochu tlumené, ale přesto dost důrazné "pojedu", všichni se po mně otočili. Najednou mám nový impuls, novou radost do života, najednou je ta píseň zase hymnou svobodného člověka, na rozdíl od žalozpěvu dobou zmítaného malého bezvýznamného umaštěného kolečka ze soukolí.

Co myslíš, že by se stalo, kdyby všichni lidé na světě dostali šanci na jeden rok dělat cokoliv, kdekoliv, s kýmkoliv by chtěli? Nechci podceňovat lidskou rasu, ale myslím, že cokoliv většinu lidí děsí. „Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.“ G. B. Shaw

M

středa 11. října 2017

Dopis šestý

Medo,

co psát o prvním týdnu v Praze po návratu? Že všechno bylo jinak než moje plány. Škrábání v krku, ucpaný nos, nemocný muž, nemocná já, šumivý vitamín C, cucací pastilky, zrušené divadelní představení.
Pracovní týden utekl rychle, hlavně tím, jak muž byl celou dobu s námi doma (i když buď ležel nebo pracoval) a marodil. Kromě toho pár hezkých okamžiků: koupě nového podzimního kabátu (po osmi letech!), šest kamarádek a tři hodiny povídání u prosecca ve stylové kavárně Phill´s corner. Procházka Luxorem a prohlížení knížek, cappuccino v Mamacoffee u rohového stolku pro jednoho, Listování a následná debata s autorkou. Tisíce minut s Modřinkou!
A také dnešní balet Malá mořská víla. Odpolední představení, Stavovské divadlo, muž v obleku, sekt ve skleničce. Podruhé od porodu (máme tedy průměr jedno představení na rok:-)) jsme s mužem byli SPOLU v divadle. Opět na baletu. Opět na vydařeném představení. Tyhle chvíle mě dobíjejí. Ale nejraději se z nich vracím - k Modřince.
Kupodivu jsem stihla přečíst i knihu, dobrou knihu. Náhle sami. Kniha má 1) nádhernou obálku 2) je čtivě napsaná 3) má originální námět (mladý pár ztroskotá na ostrově; o touze přežít, o získání potravy, o to, zůstat lidský k druhému).
Ještě pár dní mě čeká tady ve městě, než utečeme na chvíli zase pryč. Plány mám opět nachystané: navštívit nové kavárny, sejít se po dvou letech se sestřenkou (je tu na krátké návštěvě z Kanady), vymyslet dort k Modřinčiným blížícím se narozeninám, stavět z lega domečky, číst o kuřátku, lámat si hlavu, co sbalit na čtyři dny dcerce. Prostě obyčejné chvíle ženský na mateřské. Jsem zvědavá, kolik z toho vyjde:-).
Přiznám se Ti, že jsem tento dopis rozepisovala několikrát (Kdyby z toho natočili sekvenci do filmu, byla by vedle mě halda zmačkaných papírů vytažených z psacího stroje, a na efekt zahozených na koberec, po první nepovedené větě.) (Ještěže nemám psací stroj. A nehraju ve filmu. A především nemáme doma koberec!), ale nakonec ho úplně od začátku píšu teď v sobotu večer, pár minut před půlnocí. Někdy mám pocit, že toho zvládám dost, někdy, že naopak málo. 
Pravda bude - klasicky - někde uprostřed.
Takhle jsem tento týden žila, když se to zredukovalo na pár rozvitých vět.
Co potkalo Tebe?

Lisarah

čtvrtek 5. října 2017

Dopis pátý

Je noc. V topení pobublává a mě uspává příjemný zvuk rozlévajícího se tepla. Přesto to není takové, jako když rozděláme na chalupě v krbu. Vždycky když poprvé topím, dopadne na mě zvláštní tíha, že zas něco končí.

Za svůj život jsem potkala mnoho různých rodin, hovořila s nimi, viděla, že jsou taky porouchané, i když každá jinak. Psala jejich příběhy. Je zvláštní, jak na své nejbližší vzpomínáme. Jaké podivné detaily si pomatujeme. Jak je pro nás důležité něco, co ten druhý dávno zapomněl. Myslím, že takhle na Tebe bude vzpomínat i Tvoje dcera. Tak jako my vzpomínáme na naše maminky, ve zcela konkrétních črtech chvil, pro jiné těžko představitelných, kdy k nám naklonily svou hlavu, nebo se pousmály. 

Stále pro svou hlavní postavu hledám tu linku neobyčejnosti. Tenhle týden měla na klíně flekatého jezevčíka v nádherném domě ve starém městě, s křížovými klenbami, zatuchlinou staleté vlhkosti, vůní starého dřeva, drbala ho za uchem a poslouchala historky z šedesátých let, o mázhausech zaplněných lidmi obveselenými vínem v časech než přišla okupace. Později seděla u televize v hlaholu velké rodiny, s několikatýdenním malým člověkem v náručí, pozoroval ji svýma velkýma petrolejově modrýma očima, cítila jeho teplo a mandlovou vůni, vnímala vibrující sílu rodiny kolem a nikdy nevyřčenou a přesto samozřejmou oddanost každého sloužit jeden druhému do posledního dechu, procházela se městem v dešti a oparu mlhy ze střech s milovaným člověkem... A stačí to? Zkrátka být. Vypnout na chvíli filosofii, dlouhodobé životní plány, touhu po úspěchu, po smysluplnosti, po neobyčejnosti? A jen obyčejně být?

Podzim. Bilancování. Jsem tam, kde mám být? Tam, kde chci být? Jsem spokojená? Je tohle to, co jsem si vždycky přála? Někde jsem zaslechla: "Buď žij, nebo přemýšlej, obojí nejde." Tak výborně. Už budu končit. Jde se žít.

Krásné podzimní dny,
M

čtvrtek 28. září 2017

Dopis čtvrtý

Je devět hodin ráno. Venku je hezčí verze podzimu - svítí sluníčko a mrazivě to štípe přes svetr. Plínku, bodýčko, punčošky, kalhotky, mikinku, bundičku, botičky, nákrčník, čepičku. Jenom tohle stačí, aby dítě bylo oblečeno a mohlo vyběhnout ven. Maličkost, že? Přes léto je vše tak snadné - navlečeš šaty, obuješ pantofle a jdeš. Přesto je podzim můj nejoblíbenější čas. Vždycky jsem si myslela, pokud se někdy budu vdávat, že to bude na podzim. Nakonec se tak nestalo, asi protože od jisté doby je pro mne i obdobím ztrát.
Na podzimu mám ráda ten okamžik, kdy si poprvé večer zapálím svíčku. Je to taky období, kdy narůstá moje láska ke knihám. Když je čteš v horku na lehátku, není to ono jako pod duchnou s hrnkem čaje poblíž.
Co to píšu? To ve mně vyvolalo to sluníčko venku! A taky to, že jsem ještě posledních pár dní doma u rodičů. A taky to, že jsem spala jen dvě hodiny. Přitom jsem chtěla psát o tom, jak na mě z Tvého dopisu dopadlo, že žiju v bublině mateřství a slova jako programátorský kurz (cože??!), ajťák, kryptoměny, notebooky mi připadají cizí; neznámý svět. Já hotl mám ty bodýčka a sluníčka a nočník:-).
Moc se mi líbí ten anglický citát v Tvém dopise. Mám to taky tak. S některými lidmi, které už neznám, ale kdysi jsem je znala, se mi pojí jen nálada, jeden drobný výjev, který přece nemůže obsáhnout vše, co bylo, a přesto tomu tak je.
Říkám si, jak se projeví těch tisíce hodin, kdy s Modřinkou jsem, v co se přetaví. Jak bude vzpomínat na své dětství? Jak na mě bude vzpomínat?
Včera jsem s ní byla v herničce. (Ano, dnes je to celé o dětech.) Nadšení, zajímavé a jiné hračky, než má doma, i autodráha a kuchyňka tam byly. Pak k ní přišel jeden klouček a bacil ji kuželkou po hlavě. Chvilka pláče, boule na čele. Je to přesně ten výjev, který o téhle návštěvě budu vyprávět, a přitom bych mohla mluvit třeba o tom, jak si vlezla do plastového domečku, otvírala a zavírala okýnka a dvířka, vykukovala na mě a nádherně se tomu smála. Ale nebudu. Proč je lepší historka vždycky z té horší zkušenosti? 
Medo, to se mi to dnes krásně psalo. Takhle dopoledne, všude ticho, slunce, čerstvý vzduch  proudící otevřeným oknem, pohled na slunečnice. Hezky využitý čas, zatímco děda vzal Modřinku na procházku.
Co Ty a podzim, jste přátelé? 

Lisarah

čtvrtek 21. září 2017

Dopis třetí

Milá Lisarah, 

děkuji za Tvůj dopis, promlouváš v něm od srdce a toho jsem si na Tobě vždycky cenila. V té poctivosti k sobě a opravdovosti myslím začíná naše cesta k vnitřnímu klidu (inner peace, jak krásně nazývá angličtina), víra, že je normální, že se občas stydíme nebo bojíme a že nás to polidšťuje. Pokládáš si otázky, které Ti nedovolí ustrnout na místě. Znám jejich tíhu (i jejich sílu). Nepřestávej!

Jako správný ajťák jsem teď obklopena hned čtyřmi přístroji - dvěma notebooky, dvěma telefony. Právě jsem dočetla článek o kryptoměnách a i když jsem konečně přemluvila sama sebe k programování (a přihlásila se na kurz), říkám si, jestli tuhle dobu vlastně stíhám. Všechno se tak rychle mění. Nevím, jestli jsem si ještě před pár měsíci s nůžkama v ruce dokázala představit sebe takhle - v spleti znaků, kódů, anglických zkratek, v hluku a spěchu velkoměsta, přikovanou na jednom místě, s jedním výhledem z okna. A hlavně, že to bude vlastně fajn. Život přináší různé výzvy, kdybychom se na to dívali jako na animaci, vypadalo by to možná trochu komicky, třeba jako dětská hračka na pérku, s níž kinetická energie háže ze strany na stranu. Ale ona se pořád usmívá (asi se jí to líbí). Můj bývalý kolega jednou připodobnil svůj životní běh (tehdy i náročný pracovní běh), velmi trefně - že si připadá jako pejsek, kterému vždy pán hodí míček a on za ním běží, pak míček donese a znovu, pán hodí, on běží, třeba i na opačnou stranu a takhle pořád dokola, dokud se neunaví a jelikož je poslušný pejsek, ani ho nenapadne, že by taky mohl neběžet. Mívala jsem to podobně. S postupem roků už častěji rozmýšlím, jestli poběžím.

A jestli máš někdy pochybnosti, hádej, co jsem si zapsala druhý den v mé nové práci (tyhle zápisky jsem provozovala zhruba ještě další měsíc):
"Den druhý: Netuším, jestli to dokážu, sedím o polední pauze v kavárně opodál, asi abych ošidila sama sebe, že nejsem zase zpátky. Strašně se mi stýská." 

A na závěr něco k zamyšlení z rozhovoru, co zrovna poslouchám:
"People will always forget what you do and what you say but they will never forget how you made them feel."Malavika Varadan

Krásné dny v naší líhni talentů a brzy naviděnou!

M