středa 11. července 2018

Dopis čtyřicátý pátý

Milá Lisarah,

Brno! Ano, znám. Era má nádech minulosti, že? Ve Fresh Freaks pořádáme brunche s mými nejmilejšími a hned kousek vedle je Lužánecká kavárna, tu zkuste příště. Mají dokonalé sklenky na víno a připraví Ti toust, o kterém se Ti ani nesnilo a čaj z růžových lístků, ten určitě nevynechej. A v Melounovém cukru mají skvělé víno a kávu a paní majitelka nemá ráda platební terminály (stále žádné nemá?), protože říká, že když platíš penězi vzniká mezi Tebou a obsluhou interakce a oceníš tak službu toho druhého, moc jí fandím. Tolik krásných míst, že? Tolik pocitů za jeden den. Mám na Brno tolik nádherných vzpomínek (a taky pár ne tak nádherných, ale tak už to v životě chodí).

Zrovna skončil nějaký film, ze kterého jsem neviděla začátek ani konec (tady běží televize celý večer, myslím, že je to životní styl), utkvěla mi jen tahle pasáž:
„Am I still alive?“
„Yes. You live as long as the last person remember you. And I remember you.“

Dnes byl můj poslední pracovní den. Bylo to zvláštní. Těšila jsem se na ten den, když jsem padala únavou. Ale najednou mi nic z toho nevadilo. Všechno jsem se už naučila. Nástroje mi přirostly k ruce. Karpály si zvykly. Pleť se opálila (a už nespalovala). Svaly už nebolely. Člověk si zvykne na všechno. Kdybychom si tak uměli ve všech krušných chvílích říct: „Vydrž, za chvíli si zvykneš.“

Brzy ráno vyrážíme na několikadenní roadtrip, jdu balit zásoby, sprej na medvědy a kanystr na benzín.

Krásný den,
M

čtvrtek 5. července 2018

Dopis čtyřicátý čtvrtý


Medo,

dík za Tvůj kanadský dopis. Úplně na mě dýchl chlad z tamní země, což se zde v těchto teplotách hodí a zároveň mi to rozvíjí povědomí o světě.

A co já? Asi jen pár střípků; poslední dny a týdny nějak nic nestíhám a přitom toho stíhám hodně. Chaos, co baví, ale není čas si ho v hlavě utřídit.

Minulý víkend jsme byli v Brně. Kavárny (sobotní snídaně v Café Placzek, oběd v Fresh Freak Bistro, zákusek V melounovém cukru, nedělní brunch v Kafec, oběd a kafe ve funkcionalistické budově Era (jako milovnice města, znáš všechny?), trhy na Zelném trhu, veganská zmrzlina, Petrov, hřiště a ležení na dece v Lužánkách. Brno je atmosféra, Brno je odpočinek. Nejvíc energie jsem ale načerpala na terase našeho ubytování. Dvakrát jsme tam večeřeli, popíjeli a povídali, všichni tři si to užili. Tady se baterky dobíjely tak snadno.

Už týden zase v Praze. Modřinka měla virózu, tak kromě doktorů, tři dny zavřené doma. Ale včera, v sobotu, jsme si to vynahradili. V Praze teď vznikl Manifesto Market. V Karlíně, asi 20 podniků v kontejnerech na jednom místě, dočasně vystavěné, hipster place, kde to žije. A my konečně ochutnali prý nejlepší hranolky v republice - Fraency Fries. A pak každoroční klasika - Štvanice a Knihex. To je vždy příjemná záležitost. A aby ten den byl ještě lepší, zašli jsme na kafe a zákusek do Ema espresso bar (už se těším, až tam za měsíc budeme sedět my dvě).

V pondělí jsme objednali skříň do koupelny, v pátek o půlnoci už byla sestavená. Konferenční stolek jsme kupovali před měsícem, ještě nedorazil. V podstatě stejná situace a přitom je potřeba jiný čas. Tak nějak je to i v životě, ne? Nikdy to není stejné, i když to očekáváme.

Začala mi nová řada seriálu Younger (jediná oddychovka, kterou si dopřávám). Koupila jsem jahodový dortík navržený manželi Hejlíkovými z Leli’s cupcake. V artotéce na Opatově si Modřinka vyměnila obraz Lady za obraz s Krtečkem. Vařila jsem s mužem oběd pro rodiče. Spálila si dekolt. Řešila úložné prostory v bytě. Přerovnávala, přemisťovala, vyklízela. Tisíc drobností, ze kterých se skládají moje dny.

Tak to je můj kaleidoskop z posledních dní.

Lisarah

středa 27. června 2018

Dopis čtyřicátý třetí

Lisarah,

náš nový dům. Dům plný artefaktů. Slunečná terasa. Ratanová křesla v barvě vypálené sluncem. Medvědi a vlci v lese. Paní majitelka je sběratelka umění. V domě je plno obrazů – podzimní kanadské hory v mém pokoji, petrolejové zavinovací šaty z dvacátých let v ložnici, květ magnolie nad krbem, abstraktní modro-bílo-žlutý čtverec v jídelně (kterému já říkám moře). Psací stroj z padesátých let jedné známé kanadské spisovatelky (jejíž jméno jsem zapomněla). Masivní komoda s mosaznými držadly a stůl, který byl kdysi dveřmi (a dveře, které by klidně mohly být stolem). Všude chlupaté koberce a polštáře všerůzných barev. Stará fotografie herečky, velmi odhalené, a přitom tak cudně vyhlížející. Obraz tří Indiánek zabalených v kafrově zelených dekách. Sedím zabalená v háčkovaném přehozu za zády bliká slunce mezi listy olší jako stroboskop. Mohla bych psát o tom, jak se žije tady v Kanadě, jak kdesi na severu Manitoby lidé ve sněhové bouři přecházejí ulici a drží se provazu, když za sebou uslyší ledního medvěda a pustí se lana, umírají, ne protože by je napadl, ale protože už nenajdou cestu zpět a umrznou. O tom, že minulý týden sfoukl vítr tady nedaleko Banffu mladého kluka z útesu a ten padal čtyřicet metrů, nebo že mladíka, co se sám procházel u jezera Minewanka napadl Grizzly, naštěstí ho jen výstražně plácl, mohla bych psát o tom, jak oblíbeným jídlem jsou pro naši paní domácí mražené hranolky, mražená pizza, na kterou si nůžkami nastříhá obalený sýr (zmražený) a klobásu (chlazenou), hotový burger v plastové krabičce (mražený), mohla bych psát o tom, jak pracujeme v dešti, protože přece máme pláštěnky, ale nakonec postačí, když napíšu, že je tolik různých způsobů, jak žít, jak vnímat nebezpečí, strach, ale i potěšení, chuť. Minulý týden jsme vymetli štěrk ze zahrádky jednoho starého pána a ten nám dal každému kapesní bibli. A tak nám vyprávěl, že z Československa zná muže jménem John [:has:]. A ten večer se naše paní domácí ptala, jestli máme moře.

Můj dopis je takové surrealistické pásmo. Vyjíždíme do hor, podívat se do bobří kolonie, loučím se a těším na brzkou shledanou.

M

čtvrtek 21. června 2018

Dopis čtyřicátý druhý


Medo,

dneska Ti píšu z vlaku. Jedeme od rodičů domů. Muž byl tak hodný, že se stará o Modřinku a já mám čas dohnat resty na počítači. Protože ty dva týdny na zahrádce, za krásného počasí, jsem využila k odpočinku. Modřinka si zahrádky užila dosyta – jezdila na motorce, stavěly jsme hrady z písku, zalívala kytičky, sušila prádlo, mazlila se s kočkou atd.

V půlce zdejšího pobytu jsem si ale povolila jednu cestu do Prahy – s manželem jsme vyrazili na Noc kostelů. Ještěže tak, jinak bych dnes psala jen o bábovičkách a spálené kůži.

Víš, že je to poprvé, kdy jsem na Noci kostelů byla v Praze? Zatím jsem se na tuto akci dostala jen u nás doma a vloni, když jsem pobývala měsíc v lázeňském městečku.

Rozhodli jsme se vynechat úplné centrum a naopak se zaměřit na kostely, kolem kterých často chodíme, ale neznáme je. Takže volba padla na Žižkov, kde muž pracuje. Nejdřív jsme zamířili do kostela Sv. Anny, který je velmi nenápadný, protože je v zástavbě, takže není moc dobře vidět z ulice, něco jako Pražská křižovatka. Navenek působí obyčejně, ale vevnitř je zajímavý. Má atypickou klenbu, výzdobu a i oltář není situován na východ, což má většina chrámů. Další, co nás na zdejším oltáři zaujalo, bylo to, že nebyl klasický, ale „pouze“ namalován na zdi. Působilo to velmi atypicky a hned to upoutalo naši pozornost.

Po prohlídce jsme ještě zašli do malého kostela Sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie na Olšanském náměstí. V tomto kostele jsme si vyposlechli trochu hudby – děti tam hrály na harfu (ale byl to nějaký zvláštní, menší druh tohoto hudebního nástroje).

Abych Ti nic nezamlčela, doplním, že jsme na Žižkově navštívili ještě kostel Sv. Prokopa a na Strossmayerově náměstí „náš“ kostel a našeho faráře.

Původně jsme už pak chtěli jet domů, ale protože zážitků nemáme nikdy dost (a únava se dostaví až druhý den), spontánně jsme se rozhodli prozkoumat ještě Kobylisy. A musím říct, že jsme byli rádi, že jsme tak učinili, neboť zdejší dva kostely byly velmi zajímavé. A také jsme zde více pohovořili s lidmi, kteří se o kostel starají a žijí ve společenství, které se kolem kostela sdružuje.

Kostel Sv. Terezie od Dítěte Ježíše se nachází kousek od výlezu z metra. Je to moderní kostel z roku 1937, který byl někdy, snad v devadesátých letech, přestavěn (např. zde změnili umístění oltáře, takže ani zde už není na východ) a rozšířen. Zde se nám líbila křížová cesta.

Nakonec jsme šli až skoro do polí a lesa, abychom objevili evangelický kostel U Jákobova žebříku. Moderní stavba vznikla za minulého režimu, v tom současném přistavěli ještě jedno patro. Zde se nás ujal člen církve a provedl nás úplně celou stavbou a povyprávěl o scházení členů, o návštěvách faráře v Bohnicích (mluví zde s lidmi závislými, kteří často spáchali velké zločiny; o dopadu vyslechnutí těchto osudů na knězovu osobu).

Program tohoto večera v tomto konkrétním kostele byl ve znamení hudby – korejské a japonské! Při tomto kostele se tyto národnosti sdružují. Viděli jsme tedy typické krásné oděvy s mašlí na zádech, a to i na malých dětech. Musím říct, že to pro nás zde bylo opravdu zajímavé.

Medo, děkuji za báseň. Už dlouho nebyla a opět mi ukázala, že občas stačí jen pár slov, těch správných slov, a člověk si za nimi najde mnoho. Jenom těch pár správných slov mít vždy ve správnou chvíli po ruce.

Z uhánějícího vlaku, do kterého svítí zapadající slunce, zdraví

Lisarah

čtvrtek 14. června 2018

Dopis čtyřicátý první

Milá Lisarah,

děkuji za Tvé krásné psaní z Prahy, do Tvých Pražských procházek se vždy zachumlám jako do hřejivé deky.

Dnes krátce z horečky:

Básně jsou někdy spásné

You know

Myslím na sníh
A na horkou vanu
Moje báseň je dnes pocit
Jako tep ve spánkách
Jako sen při okraji
Jako bodání tam dole
pod hrudní kostí
Jako sucho v krku
Jako uleknutí
když někdo řekne Ano

Dobrou noc a brzy na shledanou,

M