středa 13. prosince 2017

Dopis patnáctý

Milá Lisarah,
to už je opravdu čtrnáct dnů od Tvého posledního dopisu? Sypu si popel na hlavu, kdybys byla vydavatel a já takhle nestíhala termíny, už dávno bych letěla, a právem. Je tma (což už teď bývá klidně i ve tři), dnes byl ale jasný den, slunečný, za oknem i dvacet tři stupňů, pracovala jsem z domu, pod námi vesele kangovali asi od osmi do dvanácti a já byla ráda za to, že bráchovi v devadesátém devátém rostly zuby, já se učila na matiku a naučila se odstřihnout od zvuků okolního světa. V životě se mi to pak hodilo ještě mockrát.

Jsem ráda, že v Tobě mám takovou obhájkyni social networks, pomáhá mi to být obroušenější. I když povětšinou usilovně odmítám virtuální život s přesvědčením, že nás nenávratně devastuje. Však mě znáš.

Dnes tu pro Tebe mám jeden příběh z kavárny, začíná takto:
S námi ženami je kříž. Sedí naproti němu. Mlčí. On se ptá: „Děje se něco?“ Ona kroutí hlavou. Ale i já poznám, že se něco děje. On se snaží. Hladí ji. Mluví na ni něžně. Ona se mračí. Odsekává.
O pět minut později. Taje. Naklání k němu svou hlavu. Když ji pomáhá do kabátu. Letmo ho políbí na krk. To jsme my. Ženy.

Včera jsme si my, ženy, nad sklenkou portského, dojatě předčítaly Poselství našim dětem. Některá ho začala psát, až když už měla pocit, že, některá, třeba já, ho začala psát v osmnácti. Že svět v tom věku stojí a padá na tom, jak jsme více či méně úspěšné ve vztazích, nemusím holkám asi vykládat. Důležitější ale je, že v určité fázi nastupujeme cestu samy k sobě.

Úryvek z mého Poselství:
Poslouchej své srdce.
Měj odhodlání, pak dokážeš všechno.
Buď vděčný/á, (za) každý den.
Uč se – pořád! Od lidí kolem sebe, z knih, od moudrých, ze světa (cestuj)
Než řekneš, že něco nejde, pokus se o to.
Krásný adventní čas,
M

středa 6. prosince 2017

Dopis čtrnáctý

Medo,

tak já tedy udělám, co jsi chtěla Ty - odepisuji ihned po obdržení Tvého dopisu.

Je půl dvanácté v noci, kolem mě kupičky oblečení a kufr; příprava na odjezd do Vídně.

(Není to úžasné, že ses vrátila z Amsterdamu a já jedu ten samý týden do Vídně? Mně to úžasné připadá! Ty možnosti, vzruchy, cesty, dálky, objevování. Kolik toho máme. Stačí jen chtít a trochu tomu pomoci.)

Tebou popsaná příhoda z metra mě nutí popsat moji dnešní návštěvu kavárny.

(M: Cože?
L: Ano, souvisí to spolu.)

Tento týden se na Palmovce otevřela nová kavárna Alf & Bet. Vím to z instagramu.

(A proto mě napadlo o tom psát, protože v tomhle vidím sílu internetu a mobilů - nežít jimi, ale žít i díky nim. Podnikat, objevovat, dozvídat se. A pak se tam vypravit a něco zažít, zkusit, ochutnat.)

Úžasně velký prostor, otevřené pracovní části, bezbariérový vjezd, to místo má to něco,* co má podnik mít.

(*Nejenom dobré kafe, které je tu samozřejmostí, protože  podnik spadá pod Ema espresso bar, kde víme, že kafe je prvotřídní.)

Modřinka mi usnula, když jsem vjížděla do kavárny (zn. ideál). Seděla jsem na vysoké židli, popíjela cappuccino, rozevřela jsem knihu v polovině, nalila si vodu ze džbánku a vnímala. Vnímala jsem tu novost, chuť být tu pro lidi, dát jim dobrý podnik, kvalitní služby. Lidí bylo málo, nabídka zatím taky omezená, než se o podniku trochu dozví okolí. Ale ti lidé, co chodili, byli nadšenci. Ptali se na výrobky, na kafe, co plánují, jak podnik funguje, kdy rozjedou pečení chleba...

Byl to zážitek.

Víš, kdybych nesledovala sociální sítě, asi se o podniku časem dozvím. Ale už bych nezažila tu jeho novorozeneckou chuť do života.

Dobrou noc.

Lisarah

čtvrtek 30. listopadu 2017

Dopis třináctý

Milá Lisarah,

zase jsem ve skluzu s odpovědí. A přitom jsem chtěla psát hned ten den. Tvůj dopis mi zazněl s tak půvabnou křehkostí, Tvá slova tak něžně ohledávají prchlivou skutečnost. Po přečtení těch řádků mám touhu psát. Je krásné psát o chvílích. Je krásné psát. Je krásné brát do prstů slova, potěžkat je a pak uvážlivě některá úhledně poskládat, jiná vrátit zpět.

O chvílích, v nichž život zamrzne, kdy se mlha překulí přes staleté zábradlí jednoho z tisíců Amsterdamských mostků, kdy proužek vůně ranní kávy zhluboka vdechnu jako nový den, jako horký dech mého muže, co se mi zrovna zacuchal do šály.

Dnes v metru. Naproti mně mladá dáma mezi Florou a Můstkem se spolu se svým mobilem hlasitě smála a mezi Můstkem a Dejvickou velmi plakala. Nefalšovaně, opravdově. A za to vše mohl ten mobil. A mě napadlo - žijeme ještě mezi lidmi? S lidmi? Je tohle ještě reálný život sdělovat si vše všelijak, jen ne osobně? Jsou i tohle nějaké „chvíle“? Chvíle, o kterých chci psát. Dojímat se, plakat, umírat steskem nad pětipalcovým displayem? (A je snad čím dál tím větší, aby se na něj vešlo více pocitů?) Takhle jsme to chtěli?

Stop doing, start being. (dočteš se v časopise jedné nejmenované letecké společnosti a vzápětí Tě napadne, jak těžké to je)

Dnes krátce, neboť večery jsou teď na podzim krátké, ale zato krásně pokojné.

M

čtvrtek 23. listopadu 2017

Dopis dvanáctý

Medo,

jelikož zasedám ke klávesnici, abych Ti odpověděla na Tvůj poslední dopis, v pondělí, mám samozřejmou potřebu psát o víkendu. Týden může přinést spoustu zážitků, ale víkend má vždy ještě něco navíc. Co to je? Rodina je pohromadě, pocit volna a nemusení? Myslím, že tou záhadnou ingrediencí je celotýdenní těšení (až pracovní týden skončí a bude volno). Těšení je něco nádherného (ať už se člověk těší na shledání s partnerem, skleničku oblíbeného vína či ulehnutí ke spánku do nově povlečených peřin).

Mohla bych psát o výstavě impresionismu v Jízdárně (můj oblíbený tvůrčí směr, poprvé projít kontrolou u hradu, příliš mnoho obrazů, přeplněná hlava novými vjemy, následná diskuze o viděném s přáteli v kavárně Nový svět) nebo výstavě Kryštofa Kintery v Rudolfinu (kontrast, zábava, vyvolávající diskuzi). Mohla bych mluvit o nově navštívených kavárnách, o procházce podél Vltavy, o nákupu vánočního pudinku v M&S...Ale nakonec jsem se rozhodla popsat Ti, jak na mě zapůsobilo požehnání soše.

Cože? Řekneš si asi. Neboj, vysvětlím. Po nedělní mši jsme se jako procesí přesouvali k vedlejšímu kostelíku, který spadá pod farnost, kde bohoslužby navštěvujeme. Mělo tam dojít z požehnání zrestaurované sochy. A teď přijde to, proč o tom vůbec píšu. Na začátku kněz vyprávěl, jak o této soše ani nevěděl (byla dost zakrytá keři), dokud nepřišel mladý student a že by chtěl sochu zrestaurovat jako svoji diplomovou práci. Pak mluvil onen, nyní už absolvent, restaurátor o tom, jak na sochu přišel. Asi před pěti lety se zúčastnil Noci kostelů v tomto kostelíku a hned si všiml té poškozené sochy Sv. Jana Nepomuckého. Pomyslel si, že by ji jednou rád opravil. A tak se po letech stalo.

Není to krásný příklad toho, jak jeden člověk něco spatří hned, druhý to léta nevidí a potřebuje pomoc druhého, který ho na očividné upozorní? Já myslím, že ano. Uvědomila jsem si, jak mám obě polohy ráda. Někomu otevírat oči (a svět a formovat názory) je úžasné, ale stejně krásné je, když někdo projeví snahu a chuť objevit pro nás něco nového, co nás třeba i dost zásadně ovlivní.

Tolik k mému víkendovému filozofování:-). A myslím, že jinak píšu o tomtéž co ty. Jen mám příběh sochy a ty TEDx:-).

Po barevném babím létu nastoupil šedý podzim. Jak s ním bojuješ? Já si kupuji voňavé svíčky, žluté balzámy na rty a lístky do divadel.

Lisarah

čtvrtek 16. listopadu 2017

Dopis jedenáctý

Lisarah,

můj dnešní dopis nemůže být ovlivněný ničím jiným než letošní TEDx konferencí v Praze. Když jsem tyhle „talky“ objevila zhruba před dvěma lety, ještě jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Až zhruba před půlrokem, vstoupily do mého života s velkou energií a zásadně ho ovlivnily. Stal se z nich rituál, kdy si některé (jako třeba meditaci s Gen Kelsang Nyema) pouštím opakovaně. Včera jsem poprvé byla při tom. Víš, to jsou ty chvíle, kdy jsi mezi svými. Jako když na kurzu tvůrčího psaní jsou všude kolem lidé, kteří se rozzáří jako elektrické svíčky na vánočním stromečku, když mluví o tom, co milují. O všech těch „krásných nových“ myšlenkách Ti povím osobně, snažila jsem se je zaznamenávat v heslech, ale v noci, když jsem usínala, se mi stejně zdálo, že můj mozek nemůže všechny ty nově vzniklé spoje ani pojmout.

Zase jsem ve vlaku. Zrovna zavoněla káva. Myšlenky mi utíkají do všech stran. Gregory Alan Isakov svým hlasem poškrábaným kouřem jako by zpíval jenom pro mě. I včera jsem při „domácím“ koncertu vážné hudby najednou byla v sále jen já a mladý talentovaný violoncellista. Od té doby, co se učím meditovat je ve mně, v mé hlavě a všude kolem nějak víc místa.

Taky máš někdy pocit, že už všechno bylo řečeno a ty si jen užíváš to ustrnutí a plynutí času? Cítím se teď tak. Upokojená.

Naše pražská setkávání v duchu „tady a teď“ jsou pro mě moc důležitá a děkuji Ti za ně. Všechna divadelní představení a rozhovory ve mně zůstávají a doufám, že mi pomůžou být shovívavější člověk k ostatním i sama k sobě. Moje cesta za poznáním neskončila malou zastávku doma. Právě naopak.

P. S. Chtěla jsem psát o Tvých citátech, které jsou velké, ale vlak mě zase nějak obrátil k sobě samé.  Tak o citátech zas jindy.

M