Medo,
v sobotu jsme byli na Grand restaurant festivalu. Šest chodů, dvě
hodiny posezení, víno, my tři. To jsou ty okamžiky vymykající se běžnému
životu, které mě dobíjejí energií. Zažít něco jiného, slavnostního. A vnímat to
tak. Být s těmi nejbližšími. Musím říct, že z takových zážitků čerpán
energii dlouho.
Už je to tři roky, co píšeme náš blog? Vážně? Úplně se mi vybavuje kavárna,
stoleček a naše povídání. O tom, jak a co budeme psát. O názvu blogu. O
jménech. A ony to jsou tři roky! Za tu dobu jsme obě jinde, a přesto tady spolu
dál píšeme. Cítím radost. Další velký zážitek.
(To jsem zvědavá, kde budeme za
další tři roky. Doufám, že obě budeme psát a budeme spokojené i v životě.)
Možná mám potřebu si ty, pro někoho samozřejmé a obyčejné, věci takhle
vyzdvihovat. Protože, o čem bych jinak psala, když největší zážitek dne je dát
fungl nové povlečení (protože točení těch čtyř, co máme, už mě nudilo
k nesnesení). O tom, že jsem dělala k obědu amolety a že právě jím
kofilu? Být na mateřské je skvělé, ale o tom já psát nechci. A tak se zaměřuji
na ty drobnosti, které obyčejné dny ozlatí.
Krásně si se popsala. Já to asi neumím. Lisarah v letech 2015-17 se
stala a byla matkou a to je to zásadní a všeovlivňující. Asi by mě musel popsat
někdo jiný (třeba ty?:-), já to nedovedu. V poslední době nemám bilanční,
přemýšlivou náladu. Snažím se koukat dopředu. A to je dobře, to se mi
v životě moc často nestávalo.
Zítra bude další velký zážitek. Náš společný oběd. Hlasy, gesta, smích.
Uteče to, a pak nás rozdělí cesty a my se - možná i několik let - budeme
potkávat pouze prostřednictvím emailové schránky.
Tak ahoj zítra a pak už jen ve slovech naťukaných do klávesnice.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat